Knihovnické služby a duševní vlastnictví/old

Podstata problému v informační společnosti, hlavní třecí plochy. Základní přehled legislativní úpravy problému: knihovnický zákon, autorský zákon, zákon o ochraně osobních údajů a další. Konkrétní kauzy, příklady řešení, specifika elektronických zdrojů v knihovnách (konsorcia, reprografické služby apod.). Open Access Initiative, Creative Commons a další projekty řešení.

• http://www.ikaros.cz/
• www.inforum.cz,
• http://uisk.jinonice.cuni.cz/sisler/teaching.htm
• …+ na začátku března bude přednáška právniček šitá na míru této otázce
• LESSIG, Lawrence. The future of ideas: the fate of the commons in a connected world. New York: Random House, 2001. 352 s. ISBN 0-375-50578-4.

Přehled

3/17/08 Tománek

1. Co je copyright?

Autorské právo (anglicky označováno jako copyright) je odvětví práva, které popisuje nároky tvůrců tzv. „autorských děl" na ochranu před neoprávněným využíváním jejich tvorby. Autorské právo je součástí tzv. duševního vlastnictví. Toto právo nechrání samotné myšlenky či ideje, pouze konkrétní díla, konkrétní vyjádření takových myšlenek, dílo v objektivně vnímatelné podobě Autorské právo je v Česku ošetřeno autorským zákonem (zákon č. 121/2000 Sb).

2. Obsah copyrightu

Práva autora lze rozdělit do dvou základních skupin: výlučná práva osobnostní a výlučná práva majetková. Mezi osobnostní práva autora patří právo rozhodnout o zveřejnění díla, právo osobovat si autorství či právo na nedotknutelnost díla (do díla smí být zasahováno jen se souhlasem autora), dílo nesmí být užíváno způsobem snižujícím jeho hodnotu apod. Majetková práva poskytují autorovi výlučné právo na rozhodování o užívání jeho díla. Jiná osoba než autor smí dílo užít pouze na základě autorova oprávnění, případně ve výjimečných případech stanovených zákonem.

Užití pro osobní potřebu:

Autorský zákon používá termínu užití díla, ze kterého ovšem výslovně vyjímá užití pro osobní potřebu. Jakékoli dílo kromě počítačového programu či elektronické databáze proto kdokoli smí pro svou osobní potřebu konzumovat, zhotovit záznam, rozmnoženinu či napodobeninu).

Fair Use:

V některých zemích (hlavně USA, částečně také Velká Británie) je ochrana autorských děl oslabena tím, že některé způsoby jejich využití bez svolení autora jsou označeny jako „rozumné, patřičné“. Sem patří využití za účelem kritiky, parodie, komentáře, výuky, výzkumu apod. V Česku podobné ustanovení neexistuje.

Kritika:

Současná úprava autorských práv je častým terčem kritiky, která je vedena z mnoha pozic. V zásadě lze kritiky rozdělit do dvou základních skupin: první skupina odmítá myšlenku autorských práv vůbec, tvrdí, že ochrana autorských práv nikdy neplnila svůj hlavní společenský účel a pouze funguje jako prostředek obohacování menšiny na úkor umění jako celku. Druhá skupina neodmítá samotný koncept autorského práva, ale domnívá se, že je třeba rozsáhlých změn, aby autorské právo mohlo plnit svůj účel i v dnešní informační společnosti, na Internetu apod.

3. Specifika autorského práva v kyberprostoru

Elektronická díla podléhají stejné ochraně jako díla hmotná. Nové digitální technologie jsou ale výzvou ochraně autorských práv. Zatímco dříve bylo např. kopírování knih nekvalitní, pracné a nákladné, dnes je jednoduché a levné. Navíc je prakticky nemožné odhalit v kyberprostoru osoby jednající nelegálně – tzv. piráty. Velkou výhodou Internetu je, že umožňuje autorům neomezeně šířit jejich díla. Ale zároveň tato díla může kdokoli kopírovat, jak se mu zachce. Takovýto paradox se nazývá digitální dilema.

4. Vynucování práva na internetu

Je vidět, že mnoho aspektů digitálního světa je stále právně nedořešeno a bude ještě nějakou dobu trvat, než se právní systém tomuto novému prostředí přizpůsobí (viz. kauzy Google Book Search, Arriba Soft nebo Textz.com). Zajímavým problémem je také právní ochrana databází. Ta je již vyřešena v rámci EU, ale například USA ji stále za právně dořešenou nepovažují.

5. Open Access a Creative Commons

Vědecká literatura využívající principu Open Access (OA) je digitální, online, bez poplatků a osvobozená od většiny autorských práv a licenčních omezení. Tato charakteristika je umožněna Internetem a souhlasem autora nebo vlastníka copyrightu.

Creative Commons nabízí škálu různých licenčních schémat, která držitelům autorských práv umožňují nabídnout některá práva na užívání díla veřejnosti, zatímco jiná práva jim stále zůstávají. Cílem je omezit potíže, které platné autorské zákony kladou sdílení informací.

Více viz. [http://mattony.wz.cz/Tomanek_copyright.pdf "Práce o copyrightu pro Sašu Skenderiju" ]

Obsah

3/17/08 Chitrov

Prednaska Mgr. Petry Koutné - externí doktorandky na Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Stahovat zde:

http://www.webelite.cz/katedra/part1.zip

http://www.webelite.cz/katedra/part2.zip

Autorské právo (anglicky označováno jako copyright) je odvětví práva, které popisuje nároky tvůrců tzv. „autorských děl“, tzn. spisovatele, hudebníky, filmaře, programátory apod. na ochranu před nespravedlivým využíváním jejich tvorby. Prostřednictvím autorského práva poskytuje stát po jistou omezenou dobu autorům výlučnou možnost rozhodnout o některých aspektech využívání jejich děl. Autorské právo je součástí tzv. duševního vlastnictví. Autorské právo nechrání samotné myšlenky či ideje, pouze konkrétní díla, konkrétní vyjádření takových myšlenek, dílo v objektivně vnímatelné podobě. Autorským dílem je pouze jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora, dílem není námět, zpráva, informace, metoda, teorie, vzorec, graf, tabulka fyzikálních konstant, výstup počítačového programu apod. samy o sobě. Autorské právo je v Česku ošetřeno autorským zákonem (zákon č. 121/2000 Sb.), v mezinárodním právu je základem několik mezinárodních úmluv, hlavně tzv. Bernská úmluva z roku 1886 a Všeobecná úmluva o autorském právu uzavřená v Ženevě v roce 1952. Pro podporu úcty k duševnímu vlastnictví vznikla v roce 1967 Světová organizace duševního vlastnictví (World Intellectual Property Organization, WIPO). Fakt, že dané dílo je chráněným autorským dílem, se často signalizuje symbolem © následovaným rokem a jménem autora. Tento symbol má však v Česku (i ve většině jiných zemí) pouze ryze informativní význam – dílo je plně chráněno i tehdy, není-li to na něm nijak uvedeno.

1) Zákon č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon)

http://knihovnam.nkp.cz/sekce.php3?page=03_Leg/01_LegPod/Zakon257.htm

2) Zákon č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon),

http://business.center.cz/business/pravo/zakony/autorsky/

3) Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů

http://www.uoou.cz/index.php?l=cz&m=left&mid=01:01:00&u1=&u2=&t=

4) Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím

http://www.praha11.cz/cs/radnice/urad-mc-praha-11/poskytovani-informaci/zakon-o-svobodnem-pristupu-k-informacim.html

Trestní zákon ve zvláštní časti uvádí: § 152 Porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi

(1) Kdo neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci.

(2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci bude pachatel potrestán, a) získá-li činem uvedeným v odstavci 1 značný prospěch, nebo b) dopustí-li se takového činu ve značném rozsahu.

Objektem tohoto trestného činu je ochrana autorských práv k dílům literárním, vědeckým, uměleckým, která jsou výsledkem činnosti autora a jsou vyjádřena v jakékoli objektivně vnímatelné podobě, včetně podoby elektronické. Ustanovení § 152 trestního zákona je normou s blanketní dispozicí, které odkazuje na předpisy o autorském právu.

---

Druhy licencí pro volné užití děl s copyrightem

Creative commons: http://creativecommons.org/

GNU free documentation licence (svobodný SW): http://www.gnu.org/, http://www.gnu.org/philosophy/free-sw.cs.html

Free SW Foundation: http://www.fsf.org/

Open Source SW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Open_source_software

Copyleft: http://en.wikipedia.org/wiki/Copyleft

---

Anotovaná bibliografie

LESSIG, Lawrence. The future of ideas: the fate of the commons in a connected world. New York: Random House, 2001, 352s., ISBN 0-375-50578-4.

---

Autor zastává názor, že internet je privátní prostor. Infce v něm obsažené by měli být zčásti veřejné jako zdroj inovací. Právní omezení mají negativní dopad na internet. Stát by měl budovat hlavní optickou infrastrukturu na principu výstavby dálnic ze státních peněz a rozvody ke konečným uživatelům by spravovali ISP (internet service providers) na komerční bázi. Monopol autor schvaluje jen v případě, pokud to přinese nějaký pozitivní efekt pro společnost, nejen pro monopolisty. V oblasti copyrightu navrhuje zánik vlastnických práv s úmrtím autora nebo i jiná opatření, která by zkracovala dobu platnosti copyrightu, aby veřejnost mohla pracovat na vylepšování původních děl. Např. copyright by měl omezenou platnost, autoři by si museli copyright prodlužovat a platit za něj mírné poplatky. Pokud by autorovi nestálo za to si platnost copyrightu prodlužovat, něco by to nasvědčovalo o kvalitě díla.......... U copyrightu SW není třeba předkládat zdrojový kód, což autor pokládá za velkou chybu. Copyright na SW má příliš dlouhou platnost. Po vypršení platnosti copyrightu, zdrojový kód není k použití. Autor navrhuje zkrácení doby copyrightu a poté povinnost autora zveřejnit zdrojový kód.Je zakladatelem neziskové organizace CREATIVE COMMONS.

GRUBER, Lukáš. Licence Creative Commons a perspektiva jejich zavedení do českého prostředí. Ikaros [online]. 2008, roč. 12, č. 3 [cit. 2008-03-12]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/4612>. URN-NBN:cz-ik4612. ISSN 1212-5075.

---

Článek představuje licence skupiny Creative Commons a její základní rysy. Dále popisuje postup, jak se tyto licence aplikují na publikování na webu a vztah licencí k českému copyrightu. Na konci se zmiňuje o nedávno vzniklé pracovní skupině, jejíž cílem je přeložit licence CC do češtiny. Ze všech uvedených citací považuji tento článek za nejlépe popisující problematiku Creative Commons.(poz.autora anotací

---

SKOLKOVÁ, Linda. PLoS = Public Library of Science. Ikaros [online]. 2004, roč. 8, č. 5 [cit. 2008-03-12]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/1629>. URN-NBN:cz-ik1629. ISSN 1212-5075.

---

Tento příspěvek představuje PLoS, tedy Public Library of Science, což je nezisková organizace, v níž se angažují vědci a lékaři a která si klade za cíl zprostředkovat nejenom jim, ale také pacientům a studentům z celého světa neomezený přístup k nejnovějším vědeckým poznatkům, usnadnit výzkum, lékařskou praxi i výuku a umožnit vědcům, knihovníkům, vydavatelům a podnikatelům vyvinout inovativní způsoby využívání vědeckých poznatků. Z hlediska Creative Commons, je zajímavé si pročíst principy, jimiž se PloS řídí. Využívá tzv. Creative Commons Attribution License a Bethesda Statement on Open Access Publishing.

HALBICH, Čestmír: Užití Open alternativ v knihovních a informačních službách. INFORUM 2007: 13. konference o profesionálních informačních zdrojích, Praha, 22. - 24.5. 2007. Dostupné z: http://www.inforum.cz/pdf/2007/halbich-cestmir.pdf

---

V článku jsou popsány současné trendy ve využití Open Access, open source softwaru a Open Document Format standardů v oblasti informačních služeb a elektronických informačních zdrojů a služeb. Jsou popsány výhody a nevýhody výše jmenovaných služeb a produktů ve srovnání s placeným přístupem ke knihovnickým službám a užitím softwaru s uzavřeným kódem. Kromě ekonomické stránky věci se autor zabývá ve své analýze též otázkami bezpečnosti informačních systémů, protože jsou podle jeho názoru dobře dokumentovatelné a navíc se autor oblastí bezpečnosti informačních systémů dlouhodobě zabývá. Na závěr jsou uvedena doporučení pro knihovnickou praxi a pro praxi dalších informačních služeb.(Příspěvek je v anglickém jazyce.)

3/17/08 Jůnová

Demonstrace

3/17/08 Marková

Příklady sporů v souvislosti s autorskými právy

- problematika shromažďování děl na internetu:

Google Book Search

Ve Spojených státech se žaluje jako na běžícím pásu a oblast copyright plus Internet je úplný evergreen. Není tedy překvapením, že pár dolarů se rádobypostižení autoři a vydavatelé snaží vysoudit. Copyright jasně říká: žádné kopie bez povolení od jeho držitele. Na této jednoduché tezi se snaží stavět obžaloba. "Zaplaťte mi za kopie, i když je pořizujete jen jako prostředek k jiné činnosti, která je navíc v mém zájmu." Google se brání odvoláváním na tzv. Fair Use, což v tomto případě znamená, že výsledný produkt nikterak nekonkuruje původnímu dílu (dokonce naopak, podporuje jej). Snaží se tedy přesvědčit soud, že "když se vám někdo vloupá do domu, aby uklidil v kuchyni, je to v pořádku". Žalobci se snaží přitížit Googlu mj. tím, že např. upozorňují na skutečnost, že nedělá kopie pouze pro sebe, ale také pro partnerské knihovny. Možnost vyjmutí knihy z programu je také právně irelevantní, copyright vyžaduje explicitní povolení kopírování (opt-in). Precedenční právo zná případy, které jsou podobné. Např. vyhledavač obrázků Arriba Soft, který vytvářel z originálů náhledy (ano, vyhrál, dělají to dnes všichni). Nebo Sony v. Betamax, kde se kopie v přehrávači udržovala pro time-shifting (odložení sledování pořadu). Závěr je poměrně jasný. Současná podoba copyrightu je nevyhovující. Vytváření kopií je de facto nutnost pro běžné používání digitálních dokumentů. Bohužel kopírovat znamená de jure nelegálně rozšiřovat.

Úsměvné obvinění

Londýnská dětská nemocnice Great Ormond drží od roku 1929 (v UK) copyright na Petra Pana a z provize za prodané knihy spolufinancuje léčebnou péči. Ústy svého mluvčího, který ještě stránky neviděl, doufá, že Google si dvakrát rozmyslí publikování knihy, protože by to znamenalo mnohamilionové ztráty. Google Print zraňuje děti! Peter Pan je volně dostupný přes Project Gutenberg (The Adventures of Peter Pan).

Subjektivní zhodnocení

Oblíbenost vyhledávání v knihách roste, už nyní je vyšší než další zavedené služby. To je podpořeno i tím, že odpovídající knihy nabízí před běžnými výsledky hledání na webu. Nepochybuji, že i méně úspěšné firmy, než je Google Inc., by dokázaly komerčně využít tak rozsáhlou digitální knihovnu. Na kontextové reklamě zatím větší díl vydělávají vydavatelé. V budoucnu možná nezanedbatelná část z hledajících za přiměřený poplatek ráda využije možnost stáhnout si požadované stránky (např. do specializovaného zařízení podobného dnešním mp3 přehrávačům). Myslím, že si Google jasně uvědomuje, že porušuje literu zákona, ale spoléhá na to, že není v rozporu s jeho duchem. Pokud zvítězí, může to být velký impuls k přepracování copyrightu. Naopak by mohlo dojít k přitvrzení, kdyby prohrál.

Obšívač, Tomáš. Google Book Search : Fulltextové vyhledávání v knihách. [online]. 2005, [cit. 2008-03-15]. Dostupný na World Wide Web: <dspace.muni.cz/bitstream/ics_muni_cz/57/1/Obsivac_GoogleBookSearch.pdf>

(v úvodu článku popis aplikace Google Book Search i jejího vývoje)

projekt Gutenberg

Nejdůležitějším faktorem jsou různé právní úpravy autorských práv, které se liší zemi od země a zdaleka nejsou sjednocené, i když právě nástup internetu k tomu přiměl řadu zemí. Například v Austrálii patří k veřejnému majetku díla autorů padesát let po jejich vzniku, pokud zemřeli před rokem 1955, u těch, kteří zemřeli později, je to už sedmdesát let. Na rozdíl od Evropy a Spojených států tak v Austrálii nejsou pod zákonnou ochranou autorských práv např. George Orwell nebo Virginia Woolfová. Sovětský svaz zase podepsal většinu konvencí o autorských právech až po roce 1973, a proto v nástupnických zemích nejsou nijak chráněna práva autorů, kteří zemřeli předtím. V této problematice se dokonce neshoduje ani česká a slovenská legislativa. V České republice totiž změna ochranné lhůty z padesáti na sedmdesát let platí retroaktivně, takže například Čapkova díla jsou po krátké „pauze“ opět majetkem jeho dědiců; na Slovensku již zůstávají volně šiřitelné. Přesto na českém internetu najdete i knihy stále chráněné autorskými právy a zatím není proti provozovatelům stránek nijak aktivně postupováno. Totéž, jen v mnohem větším měřítku, platí o Rusku – na serveru fictionbook.ru si můžete najít téměř cokoliv: Hlavu XXII, Satanské verše i Kmotra či Šifru mistra Leonarda. (…) Na druhou stranu se však můžete dočkat soudního sporu i za prohřešky daleko nevinnější. Server Textz.com se od počátku profiloval jasně proti současné regulaci autorských práv a uveřejňoval řadu textů, které spadaly zejména do oblasti filozofie a sociologie. Mohli jste zde najít díla francouzského sociologa Jeana Baudrillarda, marxistického teoretika mezinárodních vztahů Immanuela Wallersteina nebo představitele kritické teorie Theodora Adorna. Právě dva texty Theodora Adorna se staly kamenem úrazu. Na zakladatele serveru Sebastiana Lütgerta bylo podáno trestní oznámení za porušení intelektuálního vlastnictví. Hamburská nadace pro rozvoj vědy a umění po něm požadovala kompenzaci 4300 euro. V odpovědi Sebastian Lügert prosil ředitele nadace o stipendium, kterým by pokryl náklady, ovšem dočkal se jen označení za zloděje. V rozhovoru pro Tageszeitung se ředitel nadace nijak nepozastavoval nad paradoxem, kdy jsou texty velkých kritiků současné masově-zábavní civilizace předmětem sporu, v němž jde o týž boj, jen na nových frontách. (…) Je skutečně zvláštní náhodou, že důvodem k žalobě se stal Adorno, který by dnes jistě stál v čele boje za co největší demokracii internetu, k níž se snažil projekt textz.com přispět (a nešlo o nevýznamnou stránku, ale o citovaný zdroj, mnohokrát oslavovaný za velký přínos na akademickém poli). Ta je v současnosti nefunkční, právě v důsledku sporu s nadací. Uživatelé internetu tak přišli o jeden ze vzácných pramenů. Ale internet nefunguje, jak si prezident nadace Jan Philipp Reemtsma představuje. Například jeden z esejů, které byly předmětem žaloby, Antisemitismus a fašistická propaganda, je volně přístupný na serveru Why-war.com a dokazuje tak, že objeví-li se text na internetu, jeho smazání nic neznamená. Spíš než ztráta textů nás může mrzet kolaps zajímavého projektu a nepochopitelná umíněnost nadace, která by popularizaci filozofických spisů měla spíše ocenit. Ale možná Reemtsma Adorna nečte – pouze ho „vlastní“.

Zbiejczuk, Adam. Překážky na informační dálnici. Ikaros [online]. 2005, roč. 9, č. 10 [cit. 2008-03-15]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/2017>. URN-NBN:cz-ik2017. ISSN 1212-5075.

- problematika ochrany autorství databáze:

Již v "Zelené knize o autorském právu a technologická výzva" v roce 1988 hovoří tehdejší Evropská komise o nutnosti regulovat a harmonizovat právní ochranu databází.1 Středem diskuse se tehdy stala především otázka "jak ochránit investice, které jsou vkládány do tvorby databází, jejichž pořizovatelé se nemohou díky struktuře a výběru obsahu ucházet o autorskoprávní ochranu samu". V podobném duchu se nesl i vývoj v USA, kde americký Nejvyšší soud odmítl v případu Feist v. Rural přiznat copyright "bílým stránkám", které obsahovaly alfabetický seznam osob s podrobnými údaji o nich, s odůvodněním, že samotná struktura není dostatečně originálním ztvárněním daných údajů. EU vyřešila danou situaci po složitých a od května roku 1995 se vlekoucích jednáních v březnu roku 1996 schválením již zmíněné směrnice o právní ochraně databází. Naproti tomu USA se dosud k podobnému legislativní řešení neodhodlala.

Smejkal, Ladislav. Právní ochrana databází v novém autorském zákoně. Ikaros [online]. 2001, roč. 5, č. 3 [cit. 2008-03-15]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/718>. URN-NBN:cz-ik718. ISSN 1212-5075.

- problematika Creative Commons:

Australská režisérka Michaela Ledwidgeová v současnosti dokončuje první legálně remixovatelný film v dějinách kinematografie. Její snímek Sanctuary (Útočiště) totiž není ozdoben obligátní visačkou (c) - Všechna práva vyhrazena, ale vzniká pod ochranou zcela nového typu licence nazvané Creative Commons. Co to v praxi znamená ? Na rozdíl od standardního postupu, který divákovi striktně zakazuje cokoli jiného, než si koupit lístek a shlédnout dílo v kině, nový model ochrany autorských práv tvůrcům umožňuje, aby si podmínky vymysleli podle své chuti. Ledwidgeová se například rozhodla, že kromě biografů film zveřejní také na internetu. Tam si jej může kdokoli zdarma stáhnout a jakkoli rozsekat či přetvořit k obrazu svému. Ovšem ne už jej dál prodávat - v tomhle případě si autorka ponechala svrchovanost (…) S ideou CC přišla americká nezisková organizace Creative Commons, v jejímž čele stojí propagátor svobodné kultury, americký právník Lawrence Lessig. Stávající zákony k ochraně autorů jsou podle něj příliš rigidní: automaticky vylučují jakýkoli inovativní přístup k dílu ještě sedmdesát let po autorově smrti. To je podle Lessiga extrém, který je potřeba vybalancovat. Jeho negativní důsledky se ukazují hlavně na internetu: i umělci, kterým svobodnější využívání nebo kopírování jejich děl nevadí, mají smůlu, protože vydavatelské firmy tvrdě vynucují klasický copyright. Tvůrčí využívání kulturního dědictví pak narazí na stejnou bariéru: známý je třeba případ DJ Dangermouse, který kongeniálně smíchal hudbu Beatles s rapperem Jay-Z, ale okamžitě měl na krku právníky Sony Music, tvrdě potlačující šíření alba. (…) daleko větší část individuálních uživatelů licencí CC však tvoří muzikanti a malí hudební vydavatelé. Stačí se podívat například na adresu www.sonicsquirrell.net, projekt dvou švýcarských mladíků, který sdružuje mnoho malých labelů poskytujících hudbu zdarma s licencemi CC. Další zajímavý případ z hudební scény se týká amerického dua White Stripes. Kapelu tvoří pouze kytara, zpěv a bicí - basa chybí. Když před několika lety vydali White Stripes desku White Blood Cells, nevydržel tenhle podivný zvuk americký basista Steven McDonald. Vyhledal kytaristu Jacka Whita a navrhl mu, že jejich album předělá k obrazu svému a výsledek zveřejní na internetu pod názvem Red Blood Cells. White kupodivu souhlasil. McDonald tedy dohrál basu a některé vokály. V prvních skladbách se držel zpátky, nakonec se ale tak odvázal, že do jedné písně namastil jako kontrapunkt například basovou linku z Rolling Stones. A vysloužil si tím dokonce pochvalnou recenzi v New York Times. Lawrence Lessig popisem tohoto případu začíná reklamní klip Creative Commons. "Ne každý má to štěstí, aby se potkal s Jackem Whitem osobně, přeskočil všechny manažery a vymohl si souhlas. Lepší bude, když tvůrci rovnou své dílo označí jednoduchou značkou, jak to navrhujeme." Volání má úspěch nejen v hudebním podzemí: loni si je vzal k srdci třeba newyorský rapper Chuck D (frontman Public Enemy), který pod značkou CC vydal singl No Meaning No. Důvodem nemusí být totiž pouze láska k remixu - volné šíření hudebníkům zajišťuje šikovné PR, které dalšímu prodeji desek nijak neškodí.

PAŠMIK, Jaroslav. S Madonnou v posteli a zadarmo [online]. Praha : Institut dokumentárního filmu, 2005. Dostupné z WWW: <http://www.docuinter.net/cz/net_archive.php?id=21>.

- problematika užití jiného díla ve vlastním uměleckém díle:

Představte si, že byste chtěli namalovat obraz, který by obsahoval jeden z vizuálních symbolů dnešní popkultury. Třeba panenku Barbie nebo myšáka Mickeyho. Jakoukoli postavičku z kreslených seriálů, které do vás prali v televizi, od jakékoli pohádky ze studia Walta Disneyho až po Teletubbies. Plukovníka Sanderse či logo jakékoli firmy, které na vás kouká z každého rohu. Pokud máte něco podobného v plánu, měli byste vědět, že se můžete dostat do potíží s právníky, zastupující vlastníky autorských práv těchto symbolů dnešní masové kultury. A tak vaše dílo nebude veřejně vystavováno, nebude reprodukováno a taky se o něm nebude moc mluvit. Na druhou stranu, můžete se dostat do elitní sbírky s názvem Zakázané umění – Svoboda ve věku korporací, kterou organizuje bostonský časopis Stay Free! A prezentuje mimo jiné také na internetové adrese www.illegal-art.org. Autoři této unikátní výstavy si kladou jednu ze zásadních otázek umělců, kteří chtějí komentovat svět i dobu, ve které žili a žijí. Zní: „Mohou umělci citovat ve svých dílech jiná díla podléhající zákonu o autorských právech?“ (…) V roce 1974 vydala své první album Meet The Residents, dnes kultovní skupina The Residents. Už podle názvu je jasné, že album parodovalo první album nejslavnější skupiny světa, které vyšlo pod názvem Meet The Beatles. Také obal citoval takřka doslova obal původního „beatlesáckého“ alba, jen fotografie těch čtyř hezkých hochů byly domalovány tak, aby vystihovaly to, co si myslí The Residents o pop music. Obal se však nelíbil společnosti Capitol, která vlastnila práva na album Beatles. Aby se The Residents vyhnuli žalobě, obal stáhli, album vydali s jiným a dnes ho můžete vidět právě jako součást sbírky Zakázaného umění. V Americe je dokonce obtížné i použití živé celebrity, jak ukazuje žaloba nejznámějšího amerického hráče golfu Tigera Woodse na malíře sportovních osobností Ricka Rushe. Či lépe řečeno žaloby právníků firmy ETW Corp. zastupující Woodsova práva v mediální prezentaci s firmou, která prodávala Rushovy obrazy. Ve sbírce Zakázaného umění však najdete i díla s veselejším příběhem. Třeba sérii fotografií Toma Forsytha z Utahu Food Chain Barbie, díky které ho v roce 1999 zažaloval za porušování autorských práv výrobce legendární panenky, americká firma Mattel. Forsythovi se však podařilo prokázat, že na použití nevydělal žádné peníze a tak byla žaloba v roce 2001 zamítnuta. Od té doby Mattel stále vyhrožuje, že žalobu přeformuluje a podá znovu. A do třetice, najdete tu třeba video State of Union Bryana Boyce, které si střílí z G. W. Bushe. A používá k tomu záběry ze CNN, zkompilované v počítači s pozadím z televizní série pro děti Teletubbies. I ono vzniklo „protiprávním způsobem“, protože jsou v něm použity části, považované za součást obchodní značky. Sbírka Zakázaného umění obsahuje díla, která byla vytvořena nelegálním způsobem, ať už jejich autoři prošli soudními spory, nebo ne. Tvoří zároveň skupinu symbolů, které důvěrně známe, protože spoluvytváří kulturní prostředí, ve němž žijeme. Vyjadřovat se k nim však není jednoduché, protože ti, kdo je chrlí do světa, nechtějí, aby byly komentovány bez jejich dohledu. Ochrana „duševního vlastnictví“ se tak dostává do příkrého rozporu s tím, co druzí chápou jako „svobodu tvorby“. Což je zajímavý paradox mediální kultury.

Fish, L. P.. Zakázané umění. Ikaros [online]. 2005, roč. 9, č. 12 [cit. 2008-03-15]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.ikaros.cz/node/2051>. URN-NBN:cz-ik2051. ISSN 1212-5075.

V souvislosti s díly, která odkazují na jiná umělecká díla, stojí za zmínku případ dokumentaristy, který natáčel přípravy inscenace Wagnerovy opery v jednom z německých divadel. Při natáčení v zákulisí zachytil inspicienta, jak za oponou sleduje seriál Simpsonovi. Autor žádal jednoho z autorů Simpsonových o povolení, aby se v rohu záběru jeho dokumentárního filmu mohla objevit dvacetivteřinová sekvence Simpsonových. Sám autor ale neměl možnost takové povolení vydat, dokumentarista tak mohl buď zaplatit společnosti Fox tučný poplatek za použití materiálu, anebo Simpsonovy ve výřezu nahradit něčím jiným. Vzhledem k rozpočtu filmu se rozhodl pro druhou variantu. Vymazávání takových mimoděk zachycených záběrů se v USA stalo rozšířenou praxí, dále viz článek na cd-r serveru z října 2007: Zatím to funguje tak, že pokud vlastník autorských práv k danému dílu vyzve toho, kdo dílo vystavuje, k jeho odstranění, a toto je učiněno, je vše v pořádku. U typicky nejznámější služby YouTube už se to však zvrhlo v likvidaci čehokoliv, co se zrovna namane. YouTube a podobné služby dostávají jen od jedné takové společnosti (NBC Universal) měsíčně tisícovku požadavků na odstranění materiálů, na něž mají údajně autorská práva. Studie Jennifer Urban a Laura Quilter však ukázaly, že až 30 % požadavků je neoprávněných. Společnosti si žádaly odstranit videa, která nemohou být pod copyrightem, nebo na ně copyright přímo nemají, případně i videa, v nichž je v kontextu recenzování použit chráněný materiál, požadavkům se nevyhnuly ani parodie chráněných děl. Kuriózní je případ jedné dámy (Stephanie Lenz), která vystavila 29sekundové video svého synka pobíhajícího s jakousi hračkou, zatímco v pozadí hrála skladba Prince „Let’s Go Crazy“. Ačkoli byla tato nahrávka prokazatelně nekomerčního charakteru a těžko mohla mít nějaký vliv na prodejnost Princových skladeb, Universal Music Group požádala o odstranění. Stephanie Lenz se nyní celkem odvážně s Universal Music Group soudí za zneužití procesu na odstraňování skladeb na vyžádání.

[cit. 15.3.2008]. Dostupný na World Wide Web: <http://www.cdr.cz/a/22750>