Ergonomie

Ergonomie (z řečtiny ergon = práce a nomos = zákon) je vědecká disciplína zabývající se poznáním a pochopením interakcí mezi lidmi a dalšími prvky systému a profesí, která aplikuje teorie, principy, data a metody navrhování systémů tak, aby optimalizovala pohodu člověka a celkový výkon systému.

Základními specializacemi jsou: Fyzická ergonomie, která se zabývá lidskou anatomií, antropometrií , fyziologickými a biomechanickými charakteristikami, které se vztahují k fyzické aktivitě člověka; hlavními tématy jsou pracovní pozice, manipulace, opakované činnosti, návrh pracoviště, bezpečnost a zdraví.

Kognitivní ergonomie, která se zabývá duševními procesy, jako je vnímání, paměť, úvaha a interakcemi mezi člověkem a prvky systému; hlavními tématy jsou množství duševní práce, rozhodování, kvalifikovaný výkon, lidská spolehlivost, pracovní stres a testování návrhů systémů, ale i interakce mezi člověkem a počítačem, tzv. Human-computer interaction (HCI).

Ergonomie organizace, též organizace práce, která se zabývá optimalizací organizačních struktur a procesů; hlavními tématy jsou komunikace v organizaci, řízení, plánování práce, návrh pracovní doby, týmová spolupráce, řízení jakosti; zpracovávají se modely virtuálních organizací.

Historický vývoj oboru:

Samotný pojem ergonomie poprvé použil polský vědec a profesor zemědělsko-lesního institutu ve Varšavě Wojciech Jastrzebowski ve své práci „Rys ergonomii czili nauky o pracy“ roku 1857, ve které vymezil ergonomii jako vědu o práci.

Důkazy o počátcích vývoje oboru lze najít již ve starověkém Řecku: v Hippokratově popisu pracoviště chirurga je návrh rozmístění nástrojů, které používal. Ergonomické principy jsou zřejmé i z archeologických nálezů raného Egypta.

První práci zabývající se tzv. nemocemi z povolání, resp. pracovním lékařstvím zpracoval italský lékař Bernardino Ramazzini v roce 1700, jehož publikace „De morbis artificum“ nastínila zdravotní rizika chemikálií, prašnosti, opakovaných pohybů, zvláštních pracovních poloh u více než padesáti zaměstnání.

V 19. století, Frederick Winslow Taylor propagoval metodu navrhující způsob, jak najít optimální způsob přepravy: rychlejší nakládání uhlí bylo docíleno postupnou redukcí velikosti lopat, což vedlo až k trojnásobně většímu množství přepraveného nákladu. Frederick Winslow Taylor je zakladatel tzv. „teorie vedení“ (anglicky: Scientific management), která analyzuje a syntetizuje pracovní prostředí s cílem zlepšení ekonomické efektivity, resp. produktivity práce. Taylorovy metody rozšířili Frank a Lillian Gilbrethovi tím, že navrhovali odstranění zbytečných kroků a činností. Toto pojetí se však omezilo pouze na motorickou stránku pracovní činnosti s cílem zvyšování intenzity práce. Zásady nebraly ohled na případné nepříznivé vlivy na člověka a neřešily vztah mezi člověkem a strojem.

Zkoumáním psychologických vlastností člověka se naopak zabýval obor zvaný „psychotechnika“, který zpracovával vědecké poznatky o práci.

Pojem psychotechnika zavedl německý psycholog Hogo Münsterberger a označoval jím disciplínu zabývající se zjišťováním specifických schopností pracovníků a jejich výběrem pro různá povolání. Během 1.světové války byla psychotechnika základní metodou pro výběr pilotů. Poznatky v oblasti psychiky jsou využívány v metodických přístupech i současné ergonomie.