31. Idiografické a nomotetické aspekty psychologie: Porovnání verzí

 
(Není zobrazeno 6 mezilehlých verzí od stejného uživatele.)
Řádek 35: Řádek 35:
 
! Idiografický přístup !! Nomoetický přístup
 
! Idiografický přístup !! Nomoetický přístup
 
|-
 
|-
| kvalitativní
+
|  
bezprostřední
+
* kvalitativní
přirozený
+
* bezprostřední
holistický a hlubinný
+
* přirozený
závislý na poznávacích, tvůrčích a empatických vlastnostech psychologa || statistický
+
* holistický  
kvantitativní
+
* hlubinný
faktografický
+
* závislý na poznávacích, tvůrčích a empatických vlastnostech psychologa
analytický
+
||  
poměrně nezávislý na zkušenostech či osobnostních vlastnostech badatele
+
* statistický
 +
* kvantitativní
 +
* faktografický
 +
* analytický
 +
* poměrně nezávislý na zkušenostech či osobnostních vlastnostech badatele
 
|}
 
|}
 
a) Idiografický p.: kvalitativní, bezprostřední, přirozený, holistický a hlubinný, mezi nevýhody patří, že je závislý na poznávacích, tvůrčích a empatických vlastnostech psychologa
 
b) Nomotetický p.: statistický, kvantitativní, faktografický, analytický a poměrně nezávislý na zkušenostech či osobnostních vlastnostech badatele
 
  
 
Kladné a záporné vlastnosti nomotetického a idiografického výzkumu osobnosti lze hodnotit z hlediska obsahu, použité metodologie a predikce.<ref name="Carkirpaloglu" />
 
Kladné a záporné vlastnosti nomotetického a idiografického výzkumu osobnosti lze hodnotit z hlediska obsahu, použité metodologie a predikce.<ref name="Carkirpaloglu" />
Řádek 65: Řádek 66:
 
Idiografický výzkum používá kvalitativní přístup (obsahovou analýzu, rozbor neverbálních projevů, neexperimentální pozorování apod.)<ref name="Carkirpaloglu" />
 
Idiografický výzkum používá kvalitativní přístup (obsahovou analýzu, rozbor neverbálních projevů, neexperimentální pozorování apod.)<ref name="Carkirpaloglu" />
  
<big>Hledisko predikce</big>
+
<big>Hledisko predikce:</big>
 +
 
 
Vědeckou hodnotu použité metody určuje její schopnost spolehlivého odhadu o budoucím vývoji zkoumaného fenoménu. Prediktivní sílu jedné či druhé metody určují následující okolnosti<ref name="Carkirpaloglu" />:
 
Vědeckou hodnotu použité metody určuje její schopnost spolehlivého odhadu o budoucím vývoji zkoumaného fenoménu. Prediktivní sílu jedné či druhé metody určují následující okolnosti<ref name="Carkirpaloglu" />:
 
# '''Vzdálenost predikce''': Statistická metoda je spolehlivá pro odhad vývoje v průběhu delší časových intervalů (dlouhodobé prognózy vývojových trendů pro pojišťovny nebo finanční instituce). Klinická metoda není vhodná pro dlouhodobější prognózu osobnosti.  
 
# '''Vzdálenost predikce''': Statistická metoda je spolehlivá pro odhad vývoje v průběhu delší časových intervalů (dlouhodobé prognózy vývojových trendů pro pojišťovny nebo finanční instituce). Klinická metoda není vhodná pro dlouhodobější prognózu osobnosti.  
Řádek 71: Řádek 73:
 
# '''Četnost studovaných událostí''': Spolehlivost psychologické predikce stoupá s četností odpovídajících událostí. Statistická predikce vyžaduje časté opakování zkoumané události, zatímco klinická predikce se spokojuje s menší četností, dokonce i s náhodným výskytem sledovaného jevu.  
 
# '''Četnost studovaných událostí''': Spolehlivost psychologické predikce stoupá s četností odpovídajících událostí. Statistická predikce vyžaduje časté opakování zkoumané události, zatímco klinická predikce se spokojuje s menší četností, dokonce i s náhodným výskytem sledovaného jevu.  
 
# '''Strukturovanost predikce''': Statistická predikce postuluje bezpodmínečnou volbu mezi alternativami buď ano, nebo ne. Klinická predikce nepracuje s předem stanovenými alternativami vývoje zkoumaného stavu psychiky, nýbrž upřednostňuje sekvenční model krátkodobých odhadů.
 
# '''Strukturovanost predikce''': Statistická predikce postuluje bezpodmínečnou volbu mezi alternativami buď ano, nebo ne. Klinická predikce nepracuje s předem stanovenými alternativami vývoje zkoumaného stavu psychiky, nýbrž upřednostňuje sekvenční model krátkodobých odhadů.
 +
 +
== Reference ==
 +
<references/>

Aktuální verze z 22. 1. 2017, 11:02

V psychologii se tradičně používají dva přístupy k výzkumu osobnosti – idiografický a nomotetický.[1]

Maximálně nomotetická je obecná psychologie (snažící se nalézt obecné zákonitosti psychiky člověka), maximálně idiografická je kazuistika, případová studie (zachycující psychologii určitého člověka v určitém okamžiku v čase); mezi nimi stojí psychologie osobnosti [zdroj?].

Přístup psychologie osobnosti je dichotomický, zčásti jde o hledání všeobecných norem a obecností ze zkoumání většího počtu osob (nomotetický přístup), zčásti je zdůrazňována jedinečnost a neopakovatelnost člověka a jeho psychických jevů (idiografický přístup).[1]

Idiografický a nomotetický přístup se komplementárně doplňují, což je nutnou podmínkou psychologického porozumění jak konkrétní osobnosti, tak její univerzální lidské povaze[1]

Označení „nomoteticky“ a „idiograficky“ poprvé vymezil filozof Wilhelm Windelband, oba tyto pojmy do psychologie poprvé zavedl Gordon W. Allport v roce 1937.[1]

Idiografický přístup

Pojem „idiografický“ pochází z řeckého idios – „vlastní, osobní“, alternativně se používá označení idiosynkratický, čímž se vyzdvihuje jedinečnost člověka. Idiografický přístup chápe každého člověka jako individualitu s cílem vyjádření jeho individuální zvláštnosti.[1]

Příkladem idiografického rozboru osobnosti je Studie Jenny (A. L. Baldwin), jedná se o rozbor více jak sto dopisů dámy, která psala svému synovi, Baldwin se s autorkou nikdy nesetkal, zaujala ho skutečnost, že se v dopisech často vyskytují stejné myšlenky. To ho přivedlo k osobnostnímu profilu Jenny. V profilu dominovala žárlivost a posedlost synem a současně výrazný smysl pro krásu a finanční disciplínu. Hlavním přínosem Baldwinovy práce je rozšíření a obohacení psychologické metodologie o idiografický přístup.[1]

Pro tento přístup je charakteristické pozorování spontánních projevů jednotlivce a vytváření uceleného výkladu osobnosti na základě studia projevů (jednání) a studia dokumentů (literatura, básně, dopisy, deníky atd.).[1]

Nomotetický přístup

Pojem „nomotetický“ pochází z řeckého nomothetikos – „legislativní, normovaný“, přičemž ho můžeme překládat jako „význam“ či „norma“. Nomotetický přístup se používá pro hledání obecně platných psychických vlastností u většího množství lidí, na základě kterých lze stanovit normy pro další vzájemné srovnávání jednotlivců, zkoumá se pouze segment osobnosti, avšak u většího počtu lidí, a to právě za účelem zobecnění.[1]

Metodologickou oporou tohoto přístupu je experiment, faktorová analýza, psychometrické testy a jiné kvantitativní zdroje informací.[1]

Příkladem nomotetického výzkumu osobnosti je následující psychologická studie o původu delikvence[1]: psychologové byli rozděleni na dva tábory, jeden se domníval, že je delikvence vrozená, druhý ji považovali za získanou vlastnost osobnosti. N. Rut vzal 300 adolescentů ze Srbska a zařadil je do experimentální a kontrolní skupiny (experimentální soubor tvořili chlapci a dívky s delikventní minulostí, kontrolní soubor se skládal z vrstevníků bez problémového chování, obě skupiny byly vybrány na základě shodných sociodemografických vlastností - pohlaví, věk, místo bydliště, status rodiny atd.). Za pomoci dotazníku typu Q-sort adolescenti hodnotili výchovné postupy svých rodičů, cílem bylo zjistit, jak mladí lidé vnímají a hodnotí své rodiče jako vychovatele, výzkum ukázal, že:

  • dívky a chlapci ze skupiny delikventů mají specifický vztah vůči své matce, tu si oproti adolescentům z kontrolní skupiny tato skupina idealizovala
  • u delikventů se projevuje silná netolerance vůči rodičům stejného pohlaví, u dívek se tato netolerance projevovala jako ambivalence vůči matkám
  • nejzásadnější rozdíl mezi oběma soubory adolescentů představoval způsob, jakým je jejich rodiče trestali, ačkoli všichni dotázaní byli jako děti svými rodiči trestáni, tak pouze u delikventů se objevovalo trauma pocházející z toho, že jejich rodiče při trestu používali objekt (řemen, vařečku atd.)[1]

Hlavní přínos tohoto nomotetického šetření je empiricky ověřená skutečnost, že delikvence není vrozená dispozice.[1]

Nomotetický vs. idiografický přístup

Idiografický přístup Nomoetický přístup
  • kvalitativní
  • bezprostřední
  • přirozený
  • holistický
  • hlubinný
  • závislý na poznávacích, tvůrčích a empatických vlastnostech psychologa
  • statistický
  • kvantitativní
  • faktografický
  • analytický
  • poměrně nezávislý na zkušenostech či osobnostních vlastnostech badatele

Kladné a záporné vlastnosti nomotetického a idiografického výzkumu osobnosti lze hodnotit z hlediska obsahu, použité metodologie a predikce.[1]

Hledisko obsahu:

Zastánci nomotetického přístupu (behavioristé, kognitivní psychologové aj.) usilují o odhalení obecných zákonů psychiky.

Zastánci idiografické metody (humanističtí, existenciální aj. psychologové) upřednostňují porozumění jedinečnosti člověka, jeho specifickým motivům a cílům, prožívání, interpretaci skutečnosti atd.

V psychologii osobnosti se může objevit diskrepance mezi obsahem studia a použitou metodou (např. psychoanalýza podle metody patří mezi induktivní, idiografické koncepce osobnosti, zatímco její obsah má charakter nomotetické teorie osobnosti v tom smyslu, že vlastní poznatky o skladbě, dynamice či růstu osobnosti pokládá za univerzální principy duševna).[1]

Hledisko metody:

Nomotetický výzkum upřednostňuje kvantitativní šetření vymezených segmentů osobnosti.

Idiografický výzkum používá kvalitativní přístup (obsahovou analýzu, rozbor neverbálních projevů, neexperimentální pozorování apod.)[1]

Hledisko predikce:

Vědeckou hodnotu použité metody určuje její schopnost spolehlivého odhadu o budoucím vývoji zkoumaného fenoménu. Prediktivní sílu jedné či druhé metody určují následující okolnosti[1]:

  1. Vzdálenost predikce: Statistická metoda je spolehlivá pro odhad vývoje v průběhu delší časových intervalů (dlouhodobé prognózy vývojových trendů pro pojišťovny nebo finanční instituce). Klinická metoda není vhodná pro dlouhodobější prognózu osobnosti.
  2. Obsah predikce: Pro specifické projevy osobnosti je vhodná klinická metoda, statistická metoda je zase spolehlivější při odhadu vývoje obecnějších psychických a behaviorálních kategorií.
  3. Četnost studovaných událostí: Spolehlivost psychologické predikce stoupá s četností odpovídajících událostí. Statistická predikce vyžaduje časté opakování zkoumané události, zatímco klinická predikce se spokojuje s menší četností, dokonce i s náhodným výskytem sledovaného jevu.
  4. Strukturovanost predikce: Statistická predikce postuluje bezpodmínečnou volbu mezi alternativami buď ano, nebo ne. Klinická predikce nepracuje s předem stanovenými alternativami vývoje zkoumaného stavu psychiky, nýbrž upřednostňuje sekvenční model krátkodobých odhadů.

Reference

  1. Skočit nahoru k: 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 1,12 1,13 1,14 1,15 Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.