Teorie drivu: Porovnání verzí
m |
m Značka: editace z Vizuálního editoru |
||
| (Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.) | |||
| Řádek 5: | Řádek 5: | ||
Objekty, které uspokojují (redukují) tyto nepříjemné stavy získávají odměňující charakter - stávají se [[Incentiv|incentivami]]. | Objekty, které uspokojují (redukují) tyto nepříjemné stavy získávají odměňující charakter - stávají se [[Incentiv|incentivami]]. | ||
Drive má širší charakter než instinkt - chápeme jej jako připravenost reagovat na důležité podněty vedoucí k redukci nerovnováhy.<ref name=":1" /> | Drive má širší charakter než instinkt - chápeme jej jako připravenost reagovat na důležité podněty vedoucí k redukci nerovnováhy.<ref name=":1" /> | ||
| + | |||
| + | Teorie drivu patří dle K. B. Madsen do [[Teorie motivace#1. Homeostatický model|homeostatické teorie motivace]].<ref>Madsen, K. B. (1979). Moderní teorie motivace. Academia.</ref> | ||
== Zdroje == | == Zdroje == | ||
<references/> | <references/> | ||
Aktuální verze z 20. 2. 2017, 12:36
Teorie drivu je teorie motivace Clarka L. Hulla založena na principu homeostaze (tendence organismu udržovat dlouhodobě rovnovážný stav). Teorie navazuje na práci Clauda Bernarda a Waltera Cannona. Teorie předpokládá, že lidé mají základní fyziologické potřeby (potřeba vody, spánku). Pokud nejsou tyto potřeby vyrovnány (jsou nenaplněny, anebo jsou naopak příliš naplňovány), dochází k subjektivně něpříjemnému stavu napětí - drive vede k organismus k snížení tohoto napětí, tzv. redukci drivu.[2]
Drive je obecným motivačním stavem, tudíž se potřeba vody a spánku v subjektivně pociťovaném nepříjemném stavu nemění. Objekty, které uspokojují (redukují) tyto nepříjemné stavy získávají odměňující charakter - stávají se incentivami. Drive má širší charakter než instinkt - chápeme jej jako připravenost reagovat na důležité podněty vedoucí k redukci nerovnováhy.[2]
Teorie drivu patří dle K. B. Madsen do homeostatické teorie motivace.[3]
Zdroje
- ↑ https://cs.wikipedia.org/wiki/Clark_Leonard_Hull
- ↑ 2,0 2,1 Plháková, A. Učebnice obecné psychologie. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. 472 s. ISBN 80-200-1086-6.
- ↑ Madsen, K. B. (1979). Moderní teorie motivace. Academia.
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko při dodržení případných autorských práv a dalších podmínek
© 2013 ISSN: 2336-5897
