Sociální učení, nápodoba a identifikace: Porovnání verzí
(Nejsou zobrazeny 2 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
− | Člověk se během života učí chovat tak, jak je to nezbytné k uspokojování jeho potřeb. Základním mechanismem socializace je potom učení, zejména potom [[sociální učení|učení sociální]]. Nejvýznamnější teorie: | + | Člověk se během života učí chovat tak, jak je to nezbytné k uspokojování jeho potřeb. Základním mechanismem socializace je potom učení, zejména potom [[sociální učení|učení sociální]]<ref name=vyrost>VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. <i>Sociální psychologie</i>. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.</ref>. Nejvýznamnější teorie: |
== Teorie sociálního učení N. E. Millera a J. Dollarda == | == Teorie sociálního učení N. E. Millera a J. Dollarda == | ||
− | Autoři této neobehavioristické teorie se zaměřili na vysvětlení sociálního učení prostřednictvím [[imitace]], která podle nich zahrnuje čtyři nezbytné prvky: '''pud''', '''klíč''', '''odpověď''' a '''odměnu'''. Aby učení proběhlo, musí subjekt něco chtít (pud), něčeho si všimnout (klíč, podnět), něco udělat (odpověď) a něco získat (odměna). Autoři chtějí teorií objasnit ty situace, kdy jedinec neumí vyhodnotit (nezná význam) určité podněty, a tudíž neví, jak na ně adekvátně reagovat. Napodobující se tedy chová podle modelu (vzoru), který umí situaci či podnět interpretovat, a má ve svém repertoáru chování příslušnou odpověď. Pokud nápodoba vede k odměně, má toto chování tendenci uchovat se a po několika opakováních spojených s odměnou se stává vysoce stabilním. Autoři toto původně popsali u krys, později i u člověka (pro dítě může být modelem např. matka či starší sourozenec). | + | Autoři této neobehavioristické teorie se zaměřili na vysvětlení sociálního učení prostřednictvím [[imitace]], která podle nich zahrnuje čtyři nezbytné prvky: '''pud''', '''klíč''', '''odpověď''' a '''odměnu'''. Aby učení proběhlo, musí subjekt něco chtít (pud), něčeho si všimnout (klíč, podnět), něco udělat (odpověď) a něco získat (odměna). Autoři chtějí teorií objasnit ty situace, kdy jedinec neumí vyhodnotit (nezná význam) určité podněty, a tudíž neví, jak na ně adekvátně reagovat. Napodobující se tedy chová podle modelu (vzoru), který umí situaci či podnět interpretovat, a má ve svém repertoáru chování příslušnou odpověď. Pokud nápodoba vede k odměně, má toto chování tendenci uchovat se a po několika opakováních spojených s odměnou se stává vysoce stabilním. Autoři toto původně popsali u krys, později i u člověka (pro dítě může být modelem např. matka či starší sourozenec)<ref name=vyrost/>. |
== Teorie sociálního učení J. Rottera == | == Teorie sociálního učení J. Rottera == | ||
− | Rotter v návaznosti na Lewina, vysvětluje chování v jeho interakci s prostředím. Svou teorii sociálního učení navrhl proto, že většina chování člověka se osvojuje v sociálních situacích, kdy zároveň uspokojování potřeb je zprostředkováno jinými lidmi. Ačkoli se Rotter hlásí k behaviorismu, vytýká mu, že není schopen řešit problémy klinické praxe, a přehlížení schopnosti člověka myslet a předvídat. Jeho teorie je založena na čtyřech proměnných: | + | Rotter v návaznosti na Lewina, vysvětluje chování v jeho interakci s prostředím. Svou teorii sociálního učení navrhl proto, že většina chování člověka se osvojuje v sociálních situacích, kdy zároveň uspokojování potřeb je zprostředkováno jinými lidmi. Ačkoli se Rotter hlásí k behaviorismu, vytýká mu, že není schopen řešit problémy klinické praxe, a přehlížení schopnosti člověka myslet a předvídat<ref name=vyrost/>. Jeho teorie je založena na čtyřech proměnných<ref name=vyrost/>: |
* '''Potenciál chování''' vyjadřuje pravděpodobnost volby určitého chování z několika různých možností, které každá situace nabízí, ve vztahu k posílení. Pro každou možnou reakci na situaci existuje jistý potenciál chování (ten se však může měnit situaci od situace). | * '''Potenciál chování''' vyjadřuje pravděpodobnost volby určitého chování z několika různých možností, které každá situace nabízí, ve vztahu k posílení. Pro každou možnou reakci na situaci existuje jistý potenciál chování (ten se však může měnit situaci od situace). | ||
* '''Očekávání''' je subjektivní pravděpodobnost, že chování povede k určitému výsledku. Silné očekávání znamená, že osoba je přesvědčená o tom, že chování povede k předvídanému výsledku, při nízkém očekávání je nepravděpodobné, že by chování vedlo k posílení. Očekávání se vytváří na základě minulé zkušenosti. | * '''Očekávání''' je subjektivní pravděpodobnost, že chování povede k určitému výsledku. Silné očekávání znamená, že osoba je přesvědčená o tom, že chování povede k předvídanému výsledku, při nízkém očekávání je nepravděpodobné, že by chování vedlo k posílení. Očekávání se vytváří na základě minulé zkušenosti. | ||
Řádek 13: | Řádek 13: | ||
== Teorie sociálního učení R. Searse == | == Teorie sociálního učení R. Searse == | ||
− | Je pokusem o '''propojení psychoanalytické a S-R teorie'''. Společně se svým týmem (mj. i Hull, Dollard, Miller) Sears považuje za mechanismy vývoje učení, kterým si dítě osvojuje vhodné činnosti a fyzické '''zrání dítěte'''. Hlavní dopad fyzické změny se děje prostřednictvím sociálních důsledků; k působení na chování tedy nedochází přímo díky fyzické změně, ale spíše prostřednictvím '''odlišné reakce činitelů'''[[Socializace jedince|socializace ]], kteří očekávají nové činnosti v souladu se zvyšující se zralostí. Například změny v druhu a množství závislostí jsou odrazem toho, co dospělí pokládají za přijatelné: přítulnost je odměňována ve velmi útlém věku, ale trestána, když dítě dospívá, a zároveň se tolerují jiné formy závislostí. Finální mechanismus změny spočívá v očekávání chování, které mají činitelé socializace – očekávání determinované nejen fyzickými změnami, ale i uvědoměním si, že dítě se učí nové věci. | + | Je pokusem o '''propojení psychoanalytické a S-R teorie'''. Společně se svým týmem (mj. i Hull, Dollard, Miller) Sears považuje za mechanismy vývoje učení, kterým si dítě osvojuje vhodné činnosti a fyzické '''zrání dítěte'''. Hlavní dopad fyzické změny se děje prostřednictvím sociálních důsledků; k působení na chování tedy nedochází přímo díky fyzické změně, ale spíše prostřednictvím '''odlišné reakce činitelů'''[[Socializace jedince|socializace ]], kteří očekávají nové činnosti v souladu se zvyšující se zralostí. Například změny v druhu a množství závislostí jsou odrazem toho, co dospělí pokládají za přijatelné: přítulnost je odměňována ve velmi útlém věku, ale trestána, když dítě dospívá, a zároveň se tolerují jiné formy závislostí. Finální mechanismus změny spočívá v očekávání chování, které mají činitelé socializace – očekávání determinované nejen fyzickými změnami, ale i uvědoměním si, že dítě se učí nové věci<ref name=vyrost/>. |
== Teorie sociálního učení A. Bandury == | == Teorie sociálního učení A. Bandury == | ||
− | Vedle Skinnerova názoru, že nové reakce mohou být osvojeny postupným přibližováním, přišel A. Bandura s mnohem efektivnějším procesem - '''napodobováním'''. Podle jeho teorie učení napodobováním jsou v procesu modelování zahrnuty čtyři komponenty: | + | Vedle Skinnerova názoru, že nové reakce mohou být osvojeny postupným přibližováním, přišel A. Bandura s mnohem efektivnějším procesem - '''napodobováním'''<ref name=vyrost/>. Podle jeho teorie učení napodobováním jsou v procesu modelování zahrnuty čtyři komponenty<ref name=vyrost/>: |
* '''Pozornost''' – k jakémukoliv jevu či události | * '''Pozornost''' – k jakémukoliv jevu či události | ||
* '''Retence''' – sledované musí být uchováno a reprezentováno v paměti | * '''Retence''' – sledované musí být uchováno a reprezentováno v paměti | ||
Řádek 23: | Řádek 23: | ||
Bandura klade posílení také velký význam. Rozlišuje '''posílení přímé''' – vztahuje se k situaci, kdy jedinec sleduje chování modelu, napodobuje toto chování a je za to odměněný nebo potrestaný modelem nebo jinou osobou. '''Zástupné posílení''' se vztahuje na situaci, kdy pozorovatel anticipuje odměnu za určité chování. '''Sebeposílení''' se vztahuje na situaci, ve které je chování jedince motivováno úsilím dosáhnout vlastní představy, normy, a nezávisí na reakci druhých. | Bandura klade posílení také velký význam. Rozlišuje '''posílení přímé''' – vztahuje se k situaci, kdy jedinec sleduje chování modelu, napodobuje toto chování a je za to odměněný nebo potrestaný modelem nebo jinou osobou. '''Zástupné posílení''' se vztahuje na situaci, kdy pozorovatel anticipuje odměnu za určité chování. '''Sebeposílení''' se vztahuje na situaci, ve které je chování jedince motivováno úsilím dosáhnout vlastní představy, normy, a nezávisí na reakci druhých. | ||
Hovoří také o '''symbolických kognitivních schopnostech''' = lidé přemění to, co se naučili, nebo kombinují to, co mnohokrát pozorovali, do nových schémat chování (př. chlapec pozoruje rodiče, když jsou naštvaní – matka mluví klidným hlasem a vztek potlačuje, otec křičí a používá sarkastické poznámky -> chlapec může svůj hněv projevit například klidnými sarkastickými poznámkami, apod.). | Hovoří také o '''symbolických kognitivních schopnostech''' = lidé přemění to, co se naučili, nebo kombinují to, co mnohokrát pozorovali, do nových schémat chování (př. chlapec pozoruje rodiče, když jsou naštvaní – matka mluví klidným hlasem a vztek potlačuje, otec křičí a používá sarkastické poznámky -> chlapec může svůj hněv projevit například klidnými sarkastickými poznámkami, apod.). | ||
− | S jeho [[observační učení|observačním učením]] souvisí i pojem '''triadického recipročního determinismu''', který říká, že osoba, chování a prostředí se vzájemně ovlivňují. | + | S jeho [[observační učení|observačním učením]] souvisí i pojem '''triadického recipročního determinismu''', který říká, že osoba, chování a prostředí se vzájemně ovlivňují<ref name=vyrost/>. |
+ | == Sociální identifikace a imitace == | ||
+ | '''Sociální identifikace''' je považována za formu sociálního učení. Jde o ztotožnění se s někým, porovnání se vzorem. Pojem pochází od Freuda, který ho používal pro raný vztah dítěte k rodiči. '''Imitace''' je na rozdíl od identifikace pouhé napodobování, vztahuje se k projevům chování, jde o pouhé učení na základě pozorování. U identifikace dohází k úplnému ztotožnění se vzorem<ref>NAKONEČNÝ, Milan. <i>Sociální psychologie organizace</i>. Praha: Grada, 2005.</ref>. | ||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
− | |||
=== Použitá literatura === | === Použitá literatura === | ||
<references/> | <references/> | ||
otázku vypracovala: Zuzana Šípová | otázku vypracovala: Zuzana Šípová |
Aktuální verze z 14. 12. 2017, 21:10
Člověk se během života učí chovat tak, jak je to nezbytné k uspokojování jeho potřeb. Základním mechanismem socializace je potom učení, zejména potom učení sociální[1]. Nejvýznamnější teorie:
Obsah
Teorie sociálního učení N. E. Millera a J. Dollarda
Autoři této neobehavioristické teorie se zaměřili na vysvětlení sociálního učení prostřednictvím imitace, která podle nich zahrnuje čtyři nezbytné prvky: pud, klíč, odpověď a odměnu. Aby učení proběhlo, musí subjekt něco chtít (pud), něčeho si všimnout (klíč, podnět), něco udělat (odpověď) a něco získat (odměna). Autoři chtějí teorií objasnit ty situace, kdy jedinec neumí vyhodnotit (nezná význam) určité podněty, a tudíž neví, jak na ně adekvátně reagovat. Napodobující se tedy chová podle modelu (vzoru), který umí situaci či podnět interpretovat, a má ve svém repertoáru chování příslušnou odpověď. Pokud nápodoba vede k odměně, má toto chování tendenci uchovat se a po několika opakováních spojených s odměnou se stává vysoce stabilním. Autoři toto původně popsali u krys, později i u člověka (pro dítě může být modelem např. matka či starší sourozenec)[1].
Teorie sociálního učení J. Rottera
Rotter v návaznosti na Lewina, vysvětluje chování v jeho interakci s prostředím. Svou teorii sociálního učení navrhl proto, že většina chování člověka se osvojuje v sociálních situacích, kdy zároveň uspokojování potřeb je zprostředkováno jinými lidmi. Ačkoli se Rotter hlásí k behaviorismu, vytýká mu, že není schopen řešit problémy klinické praxe, a přehlížení schopnosti člověka myslet a předvídat[1]. Jeho teorie je založena na čtyřech proměnných[1]:
- Potenciál chování vyjadřuje pravděpodobnost volby určitého chování z několika různých možností, které každá situace nabízí, ve vztahu k posílení. Pro každou možnou reakci na situaci existuje jistý potenciál chování (ten se však může měnit situaci od situace).
- Očekávání je subjektivní pravděpodobnost, že chování povede k určitému výsledku. Silné očekávání znamená, že osoba je přesvědčená o tom, že chování povede k předvídanému výsledku, při nízkém očekávání je nepravděpodobné, že by chování vedlo k posílení. Očekávání se vytváří na základě minulé zkušenosti.
- Hodnota posílení vyjadřuje míru preference jednoho posílení před druhým v situaci, kdy pravděpodobnost jejich výskytu je přibližně rovnocenná. Člověk volí takové chování, kterým získá posílení pro něj s vyšší hodnotou.
- Souvislosti mezi těmito proměnnými Rotter vyjadřuje základním vzorcem BV = f(E+RV), kdy potenciál chování (behavioral potencial) je funkcí očekávání (expectancy) a hodnoty posílení (reinforcement value).
- Čtvrtá proměnná, psychologická situace, sice není součástí vzorce pro predikci chování, ale zavádí ji proto, aby podchytil odlišnosti v interpretaci téže situace různými lidmi.
Teorie sociálního učení R. Searse
Je pokusem o propojení psychoanalytické a S-R teorie. Společně se svým týmem (mj. i Hull, Dollard, Miller) Sears považuje za mechanismy vývoje učení, kterým si dítě osvojuje vhodné činnosti a fyzické zrání dítěte. Hlavní dopad fyzické změny se děje prostřednictvím sociálních důsledků; k působení na chování tedy nedochází přímo díky fyzické změně, ale spíše prostřednictvím odlišné reakce činitelůsocializace , kteří očekávají nové činnosti v souladu se zvyšující se zralostí. Například změny v druhu a množství závislostí jsou odrazem toho, co dospělí pokládají za přijatelné: přítulnost je odměňována ve velmi útlém věku, ale trestána, když dítě dospívá, a zároveň se tolerují jiné formy závislostí. Finální mechanismus změny spočívá v očekávání chování, které mají činitelé socializace – očekávání determinované nejen fyzickými změnami, ale i uvědoměním si, že dítě se učí nové věci[1].
Teorie sociálního učení A. Bandury
Vedle Skinnerova názoru, že nové reakce mohou být osvojeny postupným přibližováním, přišel A. Bandura s mnohem efektivnějším procesem - napodobováním[1]. Podle jeho teorie učení napodobováním jsou v procesu modelování zahrnuty čtyři komponenty[1]:
- Pozornost – k jakémukoliv jevu či události
- Retence – sledované musí být uchováno a reprezentováno v paměti
- Reprodukování – symbolická reprezentace se konvertuje do vhodné podoby
- Posílení
Bandura klade posílení také velký význam. Rozlišuje posílení přímé – vztahuje se k situaci, kdy jedinec sleduje chování modelu, napodobuje toto chování a je za to odměněný nebo potrestaný modelem nebo jinou osobou. Zástupné posílení se vztahuje na situaci, kdy pozorovatel anticipuje odměnu za určité chování. Sebeposílení se vztahuje na situaci, ve které je chování jedince motivováno úsilím dosáhnout vlastní představy, normy, a nezávisí na reakci druhých. Hovoří také o symbolických kognitivních schopnostech = lidé přemění to, co se naučili, nebo kombinují to, co mnohokrát pozorovali, do nových schémat chování (př. chlapec pozoruje rodiče, když jsou naštvaní – matka mluví klidným hlasem a vztek potlačuje, otec křičí a používá sarkastické poznámky -> chlapec může svůj hněv projevit například klidnými sarkastickými poznámkami, apod.). S jeho observačním učením souvisí i pojem triadického recipročního determinismu, který říká, že osoba, chování a prostředí se vzájemně ovlivňují[1].
Sociální identifikace a imitace
Sociální identifikace je považována za formu sociálního učení. Jde o ztotožnění se s někým, porovnání se vzorem. Pojem pochází od Freuda, který ho používal pro raný vztah dítěte k rodiči. Imitace je na rozdíl od identifikace pouhé napodobování, vztahuje se k projevům chování, jde o pouhé učení na základě pozorování. U identifikace dohází k úplnému ztotožnění se vzorem[2].
Použitá literatura
otázku vypracovala: Zuzana Šípová