Socializace jedince

Socializace jedince (lat. socialis = společný) je proces, během kterého se jedinec jako biologický tvor stává prostřednictvím interakcí s druhými lidmi sociální bytostí schopnou chovat se jako člen určité skupiny či společnosti s interiorizovanými normami, hodnotami a vzorci chování platnými v dané kultuře

  • proces začíná okamžikem narození, v průběhu procesu socializace dochází k interakcím se sociálním prostředím a prostřednictvím těchto interakcí se člověk stává sociální bytostí
  • biologický tvor: člověk je nezávislý organismus; přítomnost biologických dispozic; člověk je lidskou bytostí z hlediska svého potenciálu (tento potenciál by zůstal nerozvinutý, pokud by nedošlo k socializaci)
  • interakce s druhými lidmi: vzájemné ovlivňování s okolím; dítě zpětně ovlivňuje okolí, které ho socializuje
  • dyadické interakce: s primárním rodičem
  • skupinové interakce:
  • sociální bytost: jsou interiorizované hodnoty, normy a pravidla
  • interiorizace: zvnitřnění, člověk chápe hodnoty jako integrální součát sebe sama (myslíme si, že je to naše „svobodné rozhodnutí“)[1]
  • je to interakční proces, jímž je chování osoby modifikováno, aby se stalo konformní s očekáváními, které mají členové skupiny, k nímž osoba náleží, trvá celý život
  • vrůstání do sociálního systému, který není obecný a abstraktní, ale existuje ve zvláštních formách společenských vztahových systémů - v sociálních skupinách
  • jde o určitý kruh : lidé, kteří vyrostou v určitém socializačním okruhu, dávají tutéž socializaci dál
  • Je to proces, který se týká vývojových změn jedince, které jsou důsledkem působení společnost
  • Změny zahrnují
- vývojové změny u jedince
- procesy působení společnosti
  • Výsledkem socializačního působení jsou
  • vývojové změny, jimiž se realizuje vrůstání do společnosti, postupné začleňování do společenských pozic a jim odpovídajících rolí
  • vývojové změny jedince v dospělosti a stáří, kdy je sice plně začleněn do společnosti, avšak přechází na nové pozice, přejímá nové role
  • změny společnosti samotné, tedy změna způsobu hraní rolí, resocializace
  • Dochází k přeměně novorozeněte s jeho čistě biologickými potřebami v jedince, který je schopen přežít ve světě vysoce společensky a kulturně vyspělé společnosti a to více či méně samostatně
  • Kromě psychologie, vědy o člověku, se jím zabývají i sociologie a kulturní antropologie, jako společenské vědy
  • Socializací získává dítě
  • fakt o fyzickém a sociálním okolí
  • množství různých vědomostí a dovedností
  • postoje a hodnoty, vztahující se k morálním standardům a druhým lidem

Základní pojmy

V každé společnosti jsou..

  • Sociální role – představy o tom, jak by se měl člověk dle pohlaví, věku, postavení aj. Chovat
  • Soustava norem – reguluje prožívání a chování jednotlivců, z normativních požadavků je odvozen obsah socializace
  • Podstata mechanismů učení spočívá v procesech učení, kterým si jedinec osvojuje obsah socializace
  • Deviace = odchylná socializace x nebo socializace probíhající v antisociálních skupinách
  • Resocializace = nápravná socializace
  • Indoktrinace = vpravování doktríny do jedince, forma převýchovy v intencích určité ideologie
  • Brainwashing = vymývání mozku - indoktrinační proces - spánková deprivace, hrozby, brutální metody, izolace, nalomení psychiky - přetrhání vazeb s příbuznými, nevyspání
  • Činitelé socializace - Hlavními činiteli jsou skupiny, v kterých je jedinec relativně trvale a pevně začleněný – rodina, škola, vrstevnická skupina, vztahy na pracovišti a komunikační prostředky

(Výrost, Slaměník, 2008)[2]

  • Hlavní činitelé socializačního procesu jsou druzí, především významní druzí
  • V procesu socializace si osvojujeme
  • Dovednosti = osvojená, zautomatizovaná činnost
- fyzické - úsměv, koordinace pohybu očí, rukou, jízda na kole
- psychické - představování, chápání
  • Vědomosti = pochopený, osvojený poznatek, který je jedinec schopen reprodukovat
  • Zvyky = vzorce chování, činí naše chování hospodárnější
  • Sekundární potřeby = na základě primárních potřeb, dítě se učí pro pochvalu, pamlsek, pocit úspěchu - vznikají na základě vrozených potřeb
  • Postoje = relativně trvalá připravenost reagovat na určité skutečnosti určitým způsobem
  • Složky postoje:
- afektivní - citový vztah
- kognitivní - poznávací, určitou informaci máme - vnímáme ho nějak
- konativní - chováme se nějak vůči objektu, vůči jevu zaujmeme určitý vztah
- Tyto složky by měly být v souladu, když dojde k narušení souladu 3 složek - postoj má tendenci soulad obnovit
  • Stereotypy = postoje, které jsou obecnější (generalizované), rigidní - nepružné, nemění se
  • Předsudky = negativní stereotyp - iracionální
  • Xenofobie = neodůvodněná iracionální úzkost

Činitelé socializace

  • mikroprostředí: rodina, školní třída
  • mezoprostředí: utvářeno vztahy mezi mikroprostředími (sociální vazby, přenášení hodnot...)
  • exoprostředí: dáno situací a podmínkami, jejichž utváření se jedinec neúčastní, ale které zná zprostředkovaně
  • makroprostředí: společenská situace, ideologie státu, působí prostřednictvím tří předchozích činitelů
  • objekt socializace je jedinec, na něhož je působeno
  • subjekt socializace je jedinec, který působí

Rodina jako základní socializační činitel

  • Rodina je primární skupina s intimní interakcí jednotlivých členů, kteří se navzájem úzce identifikují a cítí bezprostřední zájem o skupinu jako celek
  • Každý člen rodiny nejen participuje na životě celé skupiny, ale podřizuje se i sociální kontrole, vypracovaným pravidlům, regulujícím chování členů
  • Členové rodiny:
  • Slouží dítěti jako modely sociálního chování
  • Na dítě působí výchovné procedury (od prvopočátku -viz hygienické praktiky, láska, krmení, reakce na pláč a smích)
  • Dvě základní dimenze - matka může být velmi láskyplná, ale silně omezující (kontrolující dítě)

Vývoj definice pojmu

Durkheim připodobnil výchovu k metodické socializaci (Helus, 2007)[3] – výchova jako systematické a organizované působení na každého jedince ve společnosti – tak aby byl socializovanou bytostí tzn. chovající se dle norem společnosti a tím ji uchovával

Systematická socializace (výchova) vs. socializace nemetodická (mimoděčná) – okolnosti života

4 fáze vývoje pojmu socializace

  1. 20.-40. léta 20 st. – kulturněatropologický pojem – socializace jako spíše enkulturace „nižších“ / „primitivnějších“ národů
  2. období, kdy částečně se překrývá s 1. fází – výzkumy zamřeřené na migranty do USA, pojem dociální deviace a subkultury – neadaptující se na nároky jiné společnosti, v které žijí
  3. uplatňování sociálněpsychologického hlediska – výzkum ps. mechanismů a procesů, které přetváří socializační požadavku do vývoje osobnosti ( do vlastností, jedince, hodnot, postojů apod.), pozornost na mládí a dětství, dominuje psychoanalýza, kogn. Ps., behaviorismus
  4. od přelomu 50. – 60. let – badatelské projekty orientované na rané dětství, postavení dítěte v rodině, interakce mezi dítětem a rodičem (matkou), poruchy vývoje vztahu, socializace v rodině a ve škole, také jazyková socializace, na konci fázi vnímání socializace jako celoživotního procesu. (helus, 2007)[3]
  • definice se liší jednak
  • rozsahem ( co všechno je do procesu zahrnuto )
  • hlediskem (ze kterého směru k socializaci přistupuji )


Mechanismy socializace

  • sociální činnosti
  • hra (má smtysl sama pro sebe)
  • práce (má smysl i pro okolí, není většinou dobrovolná)
  • učení

Imitace

  • nevědomá bezděčná, automatická (to, co je předmětem nápodoby, neprochází vědomím)
  • záměrná vztažená k vzoru (negativní vzor si dítě volí tehdy, když mu není nabídnut jiný, nebo když chce být středem pozornosti a nemá šanci upozornit na sebe v dobrém)
  • bumerangový efekt - předkládáme-li model, jenž je pro objekt nedosažitelný, objekt na něj nebude reagovat, čím více je mu vnucován, tím méně reaguje
  • regresivní jedinec napodobuje vzor na nižším stupni socializace
  • závislé připodobňování je pravý opak
  • odreagovávací jedinec volí modely, jež mu pomáhají uvolnit se
  • kompenzační jedinec napodobuje model, který mu pomáhá překonat své nedostatky v jiné oblasti

Identifikace

  • přijímáme vzor se vším všudy, až nakonec ztrácíme cit na rozdíl mezi ním a námi a přestáváme to být my
  • používáme ji z důvodu obrany či kompenzace
  • jejím vzorem jsou často rodiče, učitel tak často napravuje nejen dítě, ale i vzor
  • druhy
  • obranná např. s nadřízeným
  • emoční např. s partnerem
  • projekce hodnocení světa z úhlu pohledu vzoru
  • racionalizace
  • dezintegrace oddělení jednotlivých stránek osobnosti (delikvent + vzorný manžel)

Sugesce

  • nekritické přijímání určitrých informací bez racionální korekce (film, reklama, kniha)
  • lze ji využít i ku prospěchu věci - jak vysvětlit dítěti, že vzdělání je pro něj lepší než alkohol

sociální zpevnění

  • využívá odměnu a trest (ve škole nelze trest téměř použít, odměna má význam jen u kantora s respektem)

Individuace

  • Socializace je složitý proces složený z mnoha komponent
  • Jednou ze součástí je například i na pohled opačný proces vyvazování jedince ze závislosti na jednotlivých vztazích, zaměřený na vytvoření co nejširší autonomie

Výsledky socializace z hlediska jednotlivce

  • Lidské druhové charakteristiky
  • Řeč (aby jazyk strukturoval i kognitivní vývoj je hranice 5 – 6 let; pokud se dítě s řečí do tohoto věku nesetká, je osvojení řeči problematické)
  • Existence tzv. kritických období
  • Kulturně specifické charakteristiky
  • Například jazyk, neverbální komunikace, sociální role
  • Individuálně specifické charakteristiky
  • Například identita, sebepojetí

Pojetí socializace

  1. Míra dispozic
  1. Jedinec je „nepopsaná deska/Tabula rasa“ (Aristoteles, Tomáš Akvinský, John Locke) a pouze pasivně přijímá tlaky společnosti (empirismus) - redukuje význam primární rodiny, genetického vybavení jedince pro osvojování si jazyka a jeho aktivního užívání v řeči
  2. Jedinec je vybavený instinkty a touhami, které se snaží naplnit bez ohledu na ostatní (psychoanalýza, nativismus)- redukuje význam společnosti a společenské interakce
  1. Míra aktivity a pasivity
  1. Jednosměrný proces – jedinec se plně přizpůsobuje (v empiristických), nebo naopak vůbec; v nativistických teoriích
  2. Obousměrný proces – model vzájemného ovlivňování (Schaffer); novodobý přístup; jedinec není pasivní a má možnost orientace vůči určitým podnětům (na základě své genetické výbavy); člověk si ze socializace aktivně vybírá to, čím se nechá oslovit

Zaměřenost socializace na

  • Jedince – začlenění do kultury
  • Společnost – konsenzus a kontinuita
  • Socializace má dvě strany – socializací potřebují projít lidé a socializaci potřebuje společnost, aby mohla jako celek existovat
  • Společnost potřebuje socializaci k tomu, aby docházelo k předávání hodnot a norem mezi generacemi
  • Socializace umožňuje, aby navzdory změnám, ke kterým v ní dochází, vše probíhalo postupně
  • Sociální psychologie se soustřeďuje spíše na jedince

Mody socializace

Rozdíly v rodinné a školní socializaci

  • Rodinná socializace
  • Primární
  • Afektivní vztahy
  • Absence pravidel
  • Individuální výjimečnost
  • Školní socializace
  • Sekundární
  • Instrumentální vztahy
  • Neosobní pravidla
  • Kolektivismus

osy školní socializace: na jednu stranu chceme, aby se děti přizpůsobily, ale zároveň chceme, aby se děti dokázaly emancipovat od požadavků a ukázat výjimečnost

  1. adaptace – být normální
  2. osamostatnění – být výjimečný
  • rozdíly
  • primární X sekundární
  • primární: pořadí; rodina předchází školní socializaci; významový aspekt – základy, na které sekundární navazuje
  • afektivní X instrumentální vztahy
  • instrumentální: vznikají za jiným účelem než vztahy v rodině; nepředpokládá se, že by učitel „měl rád“ konkrétní dítě
  • afektivní: do středu vztahu klademe emoce, což je jediný legitimní důvod, proč má rodina existovat
  • absence pravidel X neosobní pravidla
  • rodina: pravidla „nejsou“; nějaká pravidla soužití samozřejmě existují, ale je tendence obcházet v případě, že to situace vyžaduje; pravidla se vztahují na dvě osoby; plné respektování individuality; je důležitější afektivní charakter vztahu než pravidla; v rodině se nikdy nejde proti emocím
  • škola: dítě pravidla chce; dítě se chce cítit jakou součást skupiny; dítě ví, že paní učitelka tu není kvůli mně, ale kvůli něčemu jinému; děti chápou, že neosobní pravidla jim umožňují cítit se bezpečně – dítě ví, že moc paní učitelky ho nemůže ohrozit právě díky pravidlům

individuální výjimečnost X kolektivismus kolektivismus: dítě je součástí kolektivu a vzniká pocit společného my; dítě je schopno pochopit, že když náleží celku, neztrácí svou jinakost a jedinečnost – dítě kognitivně chápe; dítě je schopno odkládat alespoň na chvíli své osobní přání

Terciární socializace terciární socializace se uskutečňuje v dospělosti a označuje přejímání, které individuum neustále uskutečňuje v interakci se svým sociálním okolím.

Kulturní a společenská podmíněnost člověka

  • Hl. představitelé – Meadová, Linton, Vygotský, podmíněnost inteligence (Sterneberg)
  • Dle Meadové a Lintona - rozhodující roli při formování osobnosti má kultura, člověk jako produkt obyčejů, mravů, zvyků, zákonů, tabu do kterého se narodil
  • M. Meadová – terénní výzkum 30. léta 20. st. Chtěla potvrdit hypotézu, že kultura a výchova mají rozhodující význam v procesu socializace a ne dědičnost
  • - zájem o chování a prožívání adolescentních děvčat na Samoe – potvrdila hypotézu o rozhodujícím vlivu kulturních faktorů na lidskou psychiku

Linton rozlišil pojem kultury a společnosti

  • Společnost je organizována agregací osob, kultura je organizována agregací idejí a postojů
  • Rozlišil status a pojem role- status, postavení člověka v soc. systému, role-řinnostní stránka statusu

Kulturně historická koncepce L. S. Vygotského

  • Chápe člověka jako aktiviního tvůrce svého vývoje
  • Respektoval společenskohistorického principu při výkladu psychiky a chování člověka = vyšší psychické funkce
  • Vyšší psychické funkce – duševní procesy, kdy člověk včleňujě kulturní nástroje do duševního života a využívá je při řešení problémů
  • Zona proximálního vývoje – přechod dítěte od toho co umí udělat samostatně k tomu, co umí udělat za pomoci jiného

(Výrost, Slaměník, 2008)[2]

Teorie socio-kulturního handicapu

  • školní selhání jako nedostatek rodiny

B. Bernstein: Teorie jazykových kódů

  • Německý původ, žil v USA
  • Rozlišujeme rodiny dvojího druhu dle jazykové a kulturního kódu užívaném v dané rodině
  • Rodiny s chudým kódem:
  • velmi jednoduchý jazyk, omezená slovní zásoba, nepoužívá se moc synonym, užívané věty jsou jednoduché, pokud se souvětí používají, tak spíše souřadná (informace na stejné úrovni důležitosti); méně často se používají časová určení (předpřítomný čas apod.; podmiňující způsob);
  • mezi rodiči a dětmi je pevná hierarchie a pravidla jsou daná (není jiná možnost, než pravidlům uniknout)
  • velmi hluboká rigidita v životním stylu
  • dítě je ponecháno samo sobě, je méně v kontaktu s jinými dospělými, kteří by strukturovali jeho činnosti
  • není představa, že dítě a dospělý by spolu měli sdílet (vyprávět si zážitky)
  • v dětech vzniká nedůvěra k dospělému světu
  • děti z chudých kódů jsou vystaveny komunikaci ve škole, pak mají tendenci se pasivně přizpůsobovat nebo se jejím pravidlům vyhýbat, proto vstupují do konfliktu s vyučujícími
  • Rodiny s elaborovaným (rozvinutým) kódem: široká slovní zásoba, hra s konotativním význame slov; rozvité věty, souvětí podřadná; používají se časová určení běžně
  • dítě je odmalička učeno, že je partnerem rodiče
  • pravidla jsou určena, ale dítě může nabídnout změnu
  • děti se stávají subjekty, které se nebojí dialogu s dospělým světem
  • životní styl je více flexibilní
  • vyučující pocházejí z těchto rodin – nechápou děti s chudým kódem
  • Typ komunikace užívaný v dané rodině vybavuje děti pro interakce ve škole
  • Jazyk neslouží jen jako nástroj komunikace, ale i jako nástroj vnímání, můžeme z jazykového kódu odvinout, jak funguje dítě v prostředí, který je bližší k elaborovanému
  • Školní kultura je kulturou elaborovaného kódu

P. Bourdieu: teorie kulturního kapitálu

  • Velmi významný francouzský sociolog, který se zabývá socializací ve státních institucích
  • Sociální kapitál, symbolický kapitál
  • Kulturní kapitál: dítě, které ho má, zná kulturu (divadlo, muzeum, knihy) a je schopno rozlišovat mezi různými formami – dle Bourdieu je to podstata kulturního kapitálu – schopnost rozlišovat mezi různými formami (rozpoznáme, která hra je dobrá a která je fraška; který typ oblečení je vhodný pro situaci; typ řeči pro různé události);
  • schopnost správně číst sociální situaci a zvolit k ní adekvátní prostředky
  • zhmotnění kulturní kapitál můžeme načerpat v průběhu života
  • distinkce: učíme se ji v primárním prostředí; nenaučíme se to ve škole ani sami, přichází do nás skrze prostředí
  • podstata kulturního kapitálu se osvojeno v rodin během primární socializace
  • škola je institucí, která preferuje děti s vysokým kulturním kapitálem (děti mají knihovnu apod.) – děti, které tuto zkušenost nemají, cítí se ve školním prostředí nepatřičně (nemají zkušenost, na kterou učitel odkazuje)
  • očekáváme, že děti ve školním prostředí budou mít distinkci
  • škola preferuje, pokud je dítě drzé v rámci pravidel – děti s vysokým kulturním kapitálem mají v tomto směru navíc (rozpoznají, kdy se vtip hodí a kdy už je učitelka nervózní)
  • děti s vysokým kulturním kapitálem dokáží dobře regulovat, kdy je dobré být v normě a kdy je vhodné ukázat svou výjimečnost
  • kniha Distinkce (pouze anglicky); Teorie jednání; Nadvláda mužů
  • Rodiny s nízkým kulturním kapitálem
  • Rodiny s vysokým kulturním kapitálem
  • Školní selhání jako důsledek nedorozumění:
  • Školní selhání jako důsledek neprofesionality školy

Vlčí děti, aneb když je socializace bez společnosti lidí…

  • Tarzan, Mauglí
  • 18. století francouzský chlapec Viktor
  • Viktor byl nalezen po Velké francouzské revoluci
  • Viktor se ztratil ve věku čtyř měsíců, jeho rodiče byli zabiti a on přežil v lese, za rok a půl byl nalezen
  • V Paříží se mu věnovali vychovatelé a začínající psychologičtí vědci
  • 1920 Indie, vlčí sestry Amala a Kamala
  • 1980 Sierra Leone, opičí dívka
  • Nalezena ve dvanácti letech
  • 1993 Pobřeží slonoviny, bůvolí chlapec
  • Žil se stádem a byl to adolescent
  • Zjištovalo se, co chybí člověku, který neprošel socializací
  • Jak se tyto děti vyvíjí, co jim chybí
  • Nedokáží komunikovat prostřednictvím jazyka
  • Ohrožení tělesného vývoje (chůze)
  • Zaostalé jazykové myšlení
  • Psychické prožívání člověka je zásadně ovlivněno a je velmi upozaděná stránka sebeuvědomění – chybí rozdíl mezi poznávajícím a poznávaným já
  • Nemluví (Neosvojí si jazyk)
  • Nejedí lidské jídlo lidským způsobem
  • Nemají návyky slušného chování
  • Nerozumějí sociálním situacím
  • Nevnímají sebe sama jako samostatné bytosti (poznávání sebe sama v zrcadle)[1]

Teoretické koncepce socializace

Behaviorismus

  • Nejdůležitější vliv je vliv prostředí a učení
  • Základním předpokladem je Lockeho tabula rasa
  • Skinner tvrdí, že sociální učení je jen variantou normálního učení
  • důraz je tedy kladen na schéma odměna a trest operantní podmiňování
  • Neohullovská koncepce vzniká na základě Hullových teorií spojených se Skinnerovým zvýrazněním vlivu motivačních faktor
  • Dollard a Miller kladou důraz na posilování učení nápodobou
  • Koncepce socializace založená na sociálním učení (Bandura a Walters) tvrdí, že působení sociálních podnětů přímo vytváří nové způsoby chování tzv. učení nápodobou.

Psychoanalýza

  • S. Freud zacházel s celou škálou sociálních vlivů na psychosexuální vývoj člověka, ale pojmu socializace nepoužíval
  • Jeho nástupci a pokračovatelé se postupně více a více přibližovali čistě sociálním vlivům (Fromm, Horneyová, Sullivan).

Interakční přístupy

  • Mead, který se koncentruje hlavně na vývoj Já
  • L.S.Vygotskij požaduje historický přístup při studiu lidské psychiky
  • Vyššími funkcemi psychiky jsou jednak specifické funkce například záměrnost, jednak jsou i funkcemi kulturní a sociální činnosti
  • Obecný zákon vývoje vyšších psychických funkcí : Každá psychická funkce se ve vývoji objevuje dvakrát
- Poprvé jako interpsychická kategorie
- podruhé při jejím zvnitřnění
  • Vyšší psychické funkce jsou takto zvnitřněnými sociálními vztahy


Použitá literatura

  1. 1,0 1,1 ŠTĚCH, S. Přednášky na Pedf UK. Praha.
  2. 2,0 2,1 VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.
  3. 3,0 3,1 HELUS, Zdeněk.Sociální psychologie pro pedagogy</i>. Praha: Grada, 2007.

Související články

Sociální učení, nápodoba a identifikace

Postup redakčního zpracování

K redakční kontrole ještě zbývá zdrojekategorieduplicityčleněníobrázky a licenceprolinkování

V článku bylo zkontrolováno pravopis

Dokážete-li některé z doporučených úprav provést, směle se do nich pusťte! V případě jakýchkoli nejasností se můžete podívat do nápovědy nebo se nás zeptat, rádi Vám pomůžeme.



Otázku vypracovala: Martina Hodovalová