Kodikologie

Název

Kodikologie je slovo složené z latinského codex (kniha) a řeckého logos (věda). Češi převzali toto slovo z francouzštiny a poprvé ho použil historik Václav Vojtíšek v roce 1956 . Existuje ještě možná výstižnější označení Archeologie rukopisné knihy, které v sobě zahrnuje i její přístup a metodiku.

Jedna z nejstarších památek na území českých zemí - Kodex Vyšehradský

Kodikologie je pomocná věda historická. Studuje knihy jako část kultury národa a snaží se porozumět jejich podstatě. Studuje kodex jako celek, jehož vlastnosti spolu souvisí a nejsou izolovány, v jeho tehdejší funkci a existenci, jako předmět archeologického výzkumu. Zajímá se o proces vzniku kodexu a co ho podmiňovalo., proč vznikl. Stejně tak se zabývá tím, co se s ním dělo po jeho vydání, jak byl přijat. Kodikologie vždy zkoumá kodexy ve skupinách (např. knihy z jednoho skriptoria) a srovnává. Přiřazuje se i k naukám archeologickým. Kodikologie se snaží obsáhnout veškeré dějiny rukopisné knihy v rámci studování jejích dějin na jednotlivých místech a u jednotlivých národností a kultur.
Kodikologie se zabývá rukopisy ze středověku, neboť v 16. století začaly být rukopisy nahrazovány tištěnými knihami. Výjimečně se také zabývá mladšími památkami, ale postupem času lze očekávat, že se bude její okruh zájmu posunovat.

Příbuzné vědy kodikologie

Kodikologie se ve svých výzkumech dotýká mnoha okruhů historie, a proto má společné rysy s různými vědami, často pomocnými vědami historickými – především s diplomatikou, paleografií, filologií, dějinami knihoven, dějinami literatury, teologií, dějinami filozofie, dějinami umění aj.

Vznik

Kodikologie se vydělila z paleografie spolu s diplomatikou (nauka o listinách) a epigrafikou (nauka o nápisech). Dlouho nebyl jasný vztah mezi kodikologií a paleografií. Kodikologie byla dlouho vnímána jako součást paleografie, ale v druhé polovině dvacátého století se jednoznačně vydělila a kvantitativně rozvinula, vznikly pro ni nové ústavy, odborné časopisy a zájem byl veliký. Její rozvoj je mimo jiné i důsledkem specializace historických oborů.

Metoda kodikologie

Kodikologie přistupuje k rukopisu nikoli v dnešních souvislostech (zdroj informací o své době), ale v souvislostech dobových. Podobně jako archeologie se nespokojí pouze s vlastním textem a jeho obsahem, ale zajímá se o různá nepřímá svědectví – psací látku, tekutinu a nářadí, knižní výzdobu, přípisky a poznámky, knižní vazba, ilustrace, ale i externí informace (i nepřímé) z jiných zdrojů, které vypovídají o daném kodexu, jeho funkci, recepci apod. Veškeré vlastnosti kodexu studuje jako celek a výsledky srovnává s jinými rukopisy. Je nutné pomocí archeologie doplnit ke knize datum a místo vzniku.

Latinská kodikologie

Pojem „latinská kodikologie“ je označení kodikologie rukopisů psaných latinkou a to nejen v latině, ale i v národních jazycích (románských, germánských a slovanských). Je-li písmo hlavním činitelem, pak existuje i kodikologie řecká, arabská a hebrejská, ovšem tyto disciplíny se nijak neliší v metodologii či svém cíli, proto je nelze chápat izolovaně. Občas se i dělí podle národností, ale to je pouze pomocné, neboť kodikologie jednotlivých národů se neliší do takové míry, aby se o nich dalo uvažovat samostatně.

Odkazy

Použitá literatura

• SPUNAR, Pavel. Kodikologie a paleografie. [S.l: s.n.], 1961.
• PRAŽÁK, Jiří. K pojetí kodikologie. [S.l: s.n, 1---]n. l.
• PRAŽÁK, Jiří. Kodikologie - její postavení, metoda a úkoly. [S.l: s.n, 1---]n. l.

Související články

• Rukopisy

• Vzácné knihy a rukopisy

• Sociální sítě

Klíčová slova

Rukopis, kodex, písmo, historie, latinská kodikologie