Rukopisy
Rukopis (manuskript): 1. Ručně napsaný nebo kopírovaný dokument. - 2. Rukopis nebo strojopis připravený pro publikování ve větším množství kopií nebo exemplářů. V dnešní době je pojem rukopis používá pro text, který je odevzdán vydavateli či tiskaři za účelem publikace.
Obsah
Rukopis – knihovnictví
Manuskript – z latinského manu scriptus, zapsáno rukou. Za rukopis je označován jakýkoliv písemný dokument vytvořený rukou jakoukoliv technikou - psaním, vyškrabáváním, rytím či vtlačováním nástroje do měkkého podkladu. Mezi materiály, na nichž nacházíme nejstarší písemné památky různých kultur, patří, vedle kamene, především:
- hliněné destičky a hroudy (Mezopotámie, vyrýváno klínovým písmem v různých jazycích – především sumerština, akkadština, ugaritština, chetitština a perština)
- papyrus (původně z Egypta, později se jeho užívání rozšířilo celým Středomořím až do Itálie)
- březová kůra (Rusko)
- palmové listy (Indie)
- věštebné kosti (Čína, hovězí lopatky a želví krunýře)
- hliněné střepy (Řecko)
- pergamen (postupně nahradil papyrus a jeho užívání se rozšířilo na celou Evropu)
- obdoba papíru (Mezoamerika, především Mayové)
Z knihovnického hlediska je ovšem tato definice nedostačující, neboť by z rukopisných fondů vylučovala díla, jejichž podoba není ve formě knihy či textu, který má charakter rukopisu v širším slova smyslu, ale nepředstavují rukou psaný text (strojopis, záznam na disketě, zvukový záznam).
V knihovnické praxi je běžné, že si jsou autoři vědomi odlišnosti rukopisů dnešních a rukopisů z dob minulých (stejně tak si jsou vědomi i toho, že cesta, která dříve vedla ke zhotovení rukopisu, byla značně složitější jak dnes). Tito autoři rezignují na řešení těchto otázek (otázek ohledně proměny rukopisů) a pragmaticky považují rukopis za totožný s kodexem. Dále zachycují rukopisy, které jsou chápány jako středověké a svou povahou tedy odlišné od rukopisů novější doby. Dělení, které se takto uplatňuje, je pro pojetí rukopisu velmi příznakové. Za skutečný rukopis je považován rukopis středověký. Spojování středověkých rukopisů v konkrétním rukopisném fondu s rukopisy, které vznikly v pozdější době, se považuje za směšování, jelikož jako ideální fond je chápán fond takový, ve kterém jsou rukopisy středověké a pozdější odděleny, protože výměru rukopisu v užším smyslu odpovídá vlastně jen kodex.
Rukopis - kodikologie
Z latinského codex (kniha) a řecké přípony -logie (věda). Ručně psaná kniha, vzniklá před vynálezem knihtisku (respektive před Gutenbergovým zdokonalením knihtisku
Některé významné a známé rukopisy:
- Pasionál abatyše Kunhuty
- Mater verborum
- Codex gigas (tzv. Ďáblova bible)
- Velislavova bible
- Vyšehradský kodex
- kniha z Kellsu
- Voynichův rukopis
- Rukopis královédvorský a zelenohorský (zde se ovšem s nejvyšší pravděpodobností jedná o podvrhy padělatele Václava Hanky)
Rukopis - textologie
Textologie vychází z toho, že text není představován pouze jako fixovaný (zaznamenaný) jazykový projev sledující literární (umělecké) cíle. Řadí se sem každý jazykový útvar, který vznikl konkrétní realizací jazykového (znakového) systému. Pojem textu tak na nejobecnější rovině není omezen pouze na psanou (tištěnou) podobu záznamu, ale zahrnuje každý produkt jazykové (znakové) soustavy.
V tomto pojetí vymezujeme tři konstantní rysy textu:
1) Text je záznam takového souboru informací, které jsou přenášeny jazykovým znakovým systémem.
2) To, co bychom mohli označit jako materiální bázi záznamu textu, nemusí být vždy psaná nebo tištěná podoba knihy, ale může to být jakýkoliv nosič záznamu.
3 Textem nerozumíme pouze záznam děl literární (umělecké) povahy, ale jakýchkoliv autorských děl, například i děl naukové povahy. Ostatně dělení na beletrii a naukovou literaturu je poměrně nové a až do nové doby bývá běžně do dějin literatury zahrnována jak literatura krásné, tak publicistika a literatura nauková.
Pokud budeme vycházet z těchto tří rysů, tak zjistíme, že podoba literárního rukopisu je poněkud širší, než je chápání středověkého kodexu. Různorodost forem, jimiž může být rukopis materiálně fixován, nás především upozorňuje na to, že při určení pojmu literárního rukopisu nemůže být zanedbán faktor času. Do doby vzniku knihtisku (cca do konce 15. století) byl rukopis jediným způsobem materiální fixace textu. V tomto případě je nutné z hlediska textové kritiky rozlišit pouze to, zda se jedná o autograf nebo o opis. V případě opisu musíme počítat s tím, že máme k dispozici text. který je z části pozměněn. Nicméně ani obměna z něj nedělá text bezvýznamný, jelikož nás informuje o dalším "životu" textu.
Iluminovaný rukopis
Vývoj
Nejstarší pozůstatky pochází z 5. století (Papyrus Vozatajů). Ze stejného období pochází také nejstarší biblický iluminovaný rukopis Quedlinburská Itala o šesti foliích. Další iluminovaný rukopis Bible vznikl na přelomu 5. a 6. století. V 6. stoeltí vznikl také rukopis obsahující kolem 400 iluminací pro dceru západořímského císaře Olybria. Ze 6. století se také dochovaly evangeliáře Codex purpureus Beratinus, Evangeliář ze Sinope a Codex purpureus Rossanensis. Jsou to nejstarší iluminované rukopisy Nového zákona.
V českých zemích se rukopisy začaly objevovat až během christianizace. K nejvýznamnějším iluminovaným rukopisům raného středověku patří Kodex vyšehradský. Od 12. století jsou iluminace na našem území ovlivňovány německými a rakouskými zeměmi, od 13. století je patrný vliv Byzance (Sedlecký antifonář a Mater verborum).
Na začátku 14. století vznikl Pasionál abatyše Kunhuty, který byl vytvořen na popud Kunhuty Přemyslovny (dcery Přemysla Otakara II. a abatyše kláštera sv. Jiří).V letech 1325–1349 vznikla Velislavova bible. Po husitských válkách se iluminované rukopisy rozšířily i mimo církev a královské prostředí, místo nich se začaly objevovat přepisované bible, které byly ilustracemi doprovázeny.
Od poloviny 15. století (po vzniku knihtisku) knižní iluminace začaly upadat.Tištěné knihy se namísto toho začaly zdobit, od konce 15. století se iluminace omezily pouze do podoby osobních modlitebních knížek a na graduály. Tento typ knih byl v 16. století častý také v měšťanském prostředí (např. Literátský graduál z Třebechovic). [1]
Rukopis – redakční praxe
Autorské dílo, které autor odevzdává redakci za účelem hromadného šíření (vydání knihy, čtení v rozhlase a pod.) Nemusí se tedy nutně jednat o text psaný rukou a může být i jen v elektronické podobě. Z hlediska redakční praxe můžeme u rukopisu rozlišovat v podstatě tři postupná pracovní stádia:
- Vytvoření rukopisu autorem, včetně případných ilustrací
- Rukopis po jazykové a obsahové úpravě v redakci (korektuře)
- Konečný čistopis rukopisu určený k publikování
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Literatura
- BOHATCOVÁ, Mirjam. Česká kniha v proměnách staletí. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-131-0.
- CEJPEK, Jiří. Dějiny knihoven a knihovnictví. 2. dopl. vyd. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0323-3.
- PAVLÁT, Leo. Tajemství knihy. Praha: Albatros, 1982. Klub mladých čtenářů (Albatros).
Související články
Proměny pojmu dokument, informační pramen a informační zdroj
Vývoj knihoven ve středověku
Vzácné knihy a rukopisy
Klíčová slova
Rukopis, manuskript, kodikologie, dokument
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko při dodržení případných autorských práv a dalších podmínek
© 2013 ISSN: 2336-5897
