Vokály: Porovnání verzí
Řádek 33: | Řádek 33: | ||
=== Diference limen formantů === | === Diference limen formantů === | ||
− | * viz též kapitola [[Percepce_zvuku|Percepce zvuku]] | + | * viz též kapitola [[Percepce_zvuku#Diference_limen|Percepce zvuku]] |
* můžeme rozlišit, že se jedná o jinou kvalitu | * můžeme rozlišit, že se jedná o jinou kvalitu | ||
* 10–30 Hz pro F1 | * 10–30 Hz pro F1 |
Verze z 4. 9. 2014, 20:59
- charakterizují se pomocí formantů
- u mužů u [ə] jeden tubus, asi 17,5 cm
- ostatní vokály se musí vyjadřovat pomocí soustavy tubusů
Obsah
Formanty
- formanty jsou méně zeslabená pásma ve spektru
- efektivní šířka pásma je asi 3 dB
- šířka pásma souvisí s amplitudou formantu – čím silnější formant, tím užší pásmo
- amplituda závisí na vzájemné pozici formantů – jsou-li blízko, posilují se → užší pásmo
- šířka pásma roste s frekvencí
- když se změní šířka pásma, neudělá se třeba z [i] [e], ale bude to znít nepřirozeně
- pro fonetickou identitu nejvíc relevantní F1 a F2 – nejvíc se mění
- F3 se taky mění, ale méně (spíš je pro každého mluvčího specifický)
- vyšší formanty jsou v podstatě stejné u všech vokálů
- základní frekvence má vliv na vnímání vokálů (jednu dobu se dokonce hovořilo o „nulovém formantu“, ve skutečnosti vliv není tak velký)
- důležité pro percepci jsou i přechody na vedlejší hlásky – oříznutý izolovaný V se pozná hůř
- ← redukce – Björn Lindblom – teorie nedosažení artikulačního cíle („target undershoot“)
- - to, že redukované řeči rozumíme = „perceptial overshoot“ – rekonstrukce nedokonalé hlásky
- ← koartikulace
Formantová syntéza
- existuje vztah mezi formanty a percepcí (pro identifikaci stačí F1 a F2)
- pro některé vokály je identifikace lepší ([a], [o]), pro jiné nic moc ([i], [e]) – ale když se k nim přidá F3, už zase zní dobře × nesystematické (← některé F2, některé F3)
- → efektivní F2 – leží někde mezi F2 a F3 → zní dobře všechny vokály
Diference limen formantů
- viz též kapitola Percepce zvuku
- můžeme rozlišit, že se jedná o jinou kvalitu
- 10–30 Hz pro F1
- asi 20–100 Hz pro F2 (v závislosti na druhu V)
- vokalický cíl – šířka pásma by se kolem něj měla zúžit
- - v praxi to tak moc nefunguje, např. spodní hranice může stále stoupat
- - pokud nelze určit, musí se udělat hranice vokálu a pak měřit ve středu oblasti, případně neměřit v jednom bodě, ale průměr
- v Praatu se musí nastavit, jestli se zkoumá muž, nebo žena a kolik formantů chceme získat
- - pro muže: počet formantů × 1 000
- - pro ženy: počet formantů × 1 100
- - pro děti: počet formantů × 1 500
- - dobré je dávat 3 formanty, i tak se to často musí opravovat
F1 (1. formant)
- rozlišuje vokály na vysoké × nízké (otevřené × zavřené)
- nejnižší frekvence by měla být asi 500 Hz (ne u [i] a [u], protože mají stavbu tubusů ve tvaru hrdla lahve – polouzavřený tubus = Helmholtzův rezonátor)
- u [ə] asi 500 Hz
- rozsah asi 300–850 Hz
- nízké vokály – snížení jazyka a posun dozadu → zúžení hrtanu, zvětšení ústní dutiny
- - zadní [a] – dva tubusy, podobně dlouhé → 500 + 500 = 1 000 Hz
- - hrtanový tubus bude F1, něco pod 1 000 Hz (F1 750–900 Hz)
- - × ústní tubus bude F2, něco nad 1 000 Hz (F2 1 100–1 250 Hz)
- - nomograf – vyjadřuje závislost délky a frekvence tubusů
- vysoké V – hřbet jazyka zdvižen → zúžení průřezu v dutině ústní, rozšíření hrtanového prostoru
- - tubusy ve tvaru lahve
- - hodně zavřené [i] může mít frekvenci třeba 300 Hz, [u] asi 400 Hz
F2 (2. formant)
- rozlišuje vokály na přední × zadní (a labializované × nelabializované)
- u zadního [a] jsou formanty nejvíc u sebe
- čím víc přední vokál, tím vyšší frekvence F2
- přední vokály – [i] má nejvyšší F2 (až ke 2 000 Hz)
- [u] má F2 hodně nízko ← zaokrouhlenost → delší tubus → nižší rezonance
- středové vokály – [e] asi kolem 1 800 Hz, [o] asi 1 100 Hz (← zaokrouhlenost)
- zaokrouhleností se vždy sníží F2 (tzn. posun dozadu), F3, u nízkých vokálů i F1
Proces percepční normalizace
- jaktože tři různá [a] zní pořád jako [a]? ← stejný poměr formantů
- vnitřní normalizace – aby se poznalo, že [a] vyslovené mužem, ženou či dítětem je stále [a], jsou potřeba pouze vnitřní atributy toho vokálu (např. poměr F1, F2)
- - ve fonované řeči má význam i F0, F3 nic moc
- - v šepotu F0 chybí → F3 důležitý
- vnější normalizace – vokály vnímáme na základě nějakého referenčního rámce, který jsme si osvojili
- epizodické modely percepce – dnešní fonetika dokázala, že si člověk pamatuje všechny mluvčí, které slyšel, ale i velké množství indexických funkcí → všechno se ukládá do paměti, starší info se časem přepisuje novým, ale těch dat je hrozně moc
- - na jejich základě se vytvoří kategorie vokálů (→ pokud se člověk např. přestěhuje na Moravu a bude tam dost dlouho, může se mu výslovnost [i] přepsat na tu vyšší moravskou)
Český vokalický systém
- trojúhelníkový symetrický systém – neodpovídá pravdě
- poměr F1/F2 – používá se pro míru otevřenosti vokálu
- F1 je slyšet, když se nemluví a jen poklepe na hrtan
- v šeptání je slyšet F2
- inherentní (vnitřní) základní frekvence
- - objeveno v 60. letech
- - jednotlivé vokalické kvality se liší v průměrné základní frekvenci
- - u [i] je vyšší než u [a]
- - rozdíl, který nevnímáme × vnímáme inherentní výšku (ta je přesně opačná – když se pustí 150 Hz [i] a [a], bude nám připadat vyšší [a])
- - [a] je obecně delší než [i]
Délka
- délka je považována za fonologicky distinktivní
- dříve se uvádělo, že dlouhý vokál je asi 2× delší než krátký
- - je kratší, asi kolem 1,7×, u [i] jen 1,3×
- teorie H&H (hyper- a hypoartikulace) – o úspoře energie při řeči
Napjatost
- čím je vokál perifernější, tím ho cítíme jako napjatější
- v některých jazycích je distinktivní (je dominantnější než délka)
Diftongy
- = dvojhlásky
- vokály, jejichž kvalita (formanty) se během jejich trvání postupně mění (např. "ou")
Reference
- Palková, Z. (1994): Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum. (vybrané části)
- Kent, R. D. - Read, C. (1992): The acoustic analysis of speech. San Diego: Whurr Publishers.
- Johnson, K. (2003): Acoustic and auditory phonetics. Oxford: Blackwell Publishing.
- Stevens, K. N. (1998): Acoustic phonetics. Cambridge, Massachusetts: MIT Press. (vybrané části)
- Harrington, J. - Cassidy, S. (1999): Techniques in speech acoustics. Dordrecht: Kluwer. (vybrané části)