Charakter

Pojem pochází z řeckého slova charaktíras, které znamená "rytina, vryp" (a přeneseně tedy vyjadřuje trvalý a výrazný znak či útvar).

V psychologii se pojmem charakter označuje souhrn získaných vlastností určující psychosociální bytí každé osobnosti. Reguluje vztah člověka vůči osobě, ostatním lidem, společenským skupinám, institucím a přírodě. Charakter se utváří v dlouhodobém procesu sociálního učení.

Jeho jádro bývá vnímáno jako centrum různých druhů hodnot, a to zejména morálních, etických, estetických apod. Podle G.W. Allporta je charakter eticky zhodnocená osobnost; projevuje se ve vztazích zejména k lidem, práci, k sobě samému, k životním překážkám či přírodě. Ačkoliv bývá pojem charakter často zaměňován nebo synonymně vnímán s pojmy morálka nebo prosociální chování, je zde několik důvodů, proč bychom tyto pojmy měli odlišovat. Jsou jimi:

• Charakter zahrnuje morální, etické a estetické hodnoty. Neméně významně však také zahrnuje další významné dispozice, jako jsou postoje a zájmy.
• Pojem charakter připouští proti pojmu morálka protikladné hodnocení jedince (např. "dobrý charakter" - "špatný charakter").
• Většina teorií osobnosti vznikala se zájmem o postihnutí charakteru a vyšších dynamismů jedince. Psychologické koncepce Freuda, Adlera, Fromma, Horneyové nebo Reicha se zásadně zabývaly morálně zdravými či patologickými osobnostmi a některé z nich přerostly do komplexních teorií charakteru.

Pojem charakter je také klíčové rozlišit od pojmu temperament. Zatímco temperament je považován za poměrně stabilní, do značné míry geneticky determinovanou složku osobnosti, charakter je proti tomu výsledkem formování a učení. Temperament tedy představuje biologickou bázi osobnosti a charakter její zkušenostní složku. Charakter se utváří v dlouhodobém procesu učení. Přední role při vývoji charakteru hrají procesy identifikace, imitace, kognitivního učení, instrumentálního učení nebo také klasického podmiňování.

V současné psychologii je rozšířeno pojetí charakteru jako soustavy stěžejních vztahů k jednotlivým oblastem skutečnosti, soustavy dominujících vlastností a jako soustavy zásad a způsobů jejich uvádění v život. Můžeme říci, že charakter je společně se schopnostmi jakýmsi mostem, který spojuje osobnost se světem druhých lidí, se společností a kulturou. Temperament proti tomu spojuje osobnost s organismem.

Historie

Za zakladatele nauky o charakteru bývá považován Theofrastos z Efesu. Ve svém díle Povahopisy popsal třicet typů charakteru.Každému typu charakteru přidělil jméno podle jeho převažující vlastnosti (Pokrytec, Pochlebník, Lakomec, Mrzutý, Pověrčivý,...).

Dalším významným historickým představitelem, který se nechal inspirovat právě Theofrastem, je Jean de La Bruyère. Napsal dílo Charaktery, kde s ironií popisuje povahu tehdejší francouzské šlechty. Ve všech typech charakteru shledává jejich získaný původ utvářený procesem interakce člověka a sociálního prostředí. Domníval se, že lidská povaha je univerzální, tudíž jsou jeho charakterové typy přiléhající lidem napříč kulturními, historickými i sociálními rozdíly.

Interakční pojetí těchto dvou mužů výrazně ovlivnilo vývoj vnímání psychologie charakteru. Prvky jejich učení lze spatřit v dílech Adlera, Horneyové, Freuda, Fromma, Reicha, Piageta a Kohlberga, Frankla či Maslowa.

Současné psychologické koncepty

Klasická psychoanalýza

Freudovo pojetí osobnosti je výrazně moralistické a nejinak je tomu v případě charakteru. Jeho jádrovou složku tvoří morálka nebo svědomí. Psychoanalytické pojetí charakteru je deterministické, heteronomní a reaktivní. Charakter je determinován zkušenostmi z raného dětství. Heteronomie se vztahuje k závislosti jedince na vnější autoritě a z reaktivní povahy vyplývá, že morálka a její specifický projev závisí na situačních faktorech, nikoliv na vnitřních přesvědčeních člověka.

Klíčovým obdobím pro vývoj charakteru je prvních pět let života. V tomto období se díky nabývajícím sociálním zkušenostem dítěte vyvíjí jeho budoucí charakter. Jedná se o období pregenitální, kdy se dítě postupně mění z osobnosti ovládané čistě biologickými potřeby na jedince sociálního.

Pregenitální období zahrnuje fázi orální, anální a falickou. Každá fáze je charakteristická příslušnou oblastí slastných prožitků (ústa, konečník a pohlavní ústrojí). Během pregenitální fáze se dítě postupně učí integrovat požadavky ze strany okolí (vhodné normy, návyky, hodnoty). Zkušenost z pregenitálního období určuje další vývoj osobnosti a také obecný psychický stav. Úspěšný přesun libida do dalších fází zabezpečuje energetickou celistvost a přiblížení se ke genitálnímu charakteru, jakožto zdravého charakteru se zralou sexualitou. Ustrnutí v určité fázi psychosexuálního vývoje má proti tomu za následek formování méněcenného charakteru. Zkušenosti z raného dětství jsou tudíž stěžejní pro celistvost daného jedince. Traumatické zkušenosti v raném dětství, podle Freuda, natrvalo určují jedincův vztah k lidem, společenským normám a institucím.

V následující tabulce je uveden přehled vývojových souvislostí.

Stadium	Věk	Erotogenní oblast	Zdroje konfliktu	Osobnostní vlastnosti s problematickým průběhem v období dětství
Orální	0-1	ústa, jazyk	odvykání od kojení	orální projevy, kouření, přejídání, pasivita a naivita
Anální	2-3	anus	hygienické návyky	uspořádanost, šetrnost, tvrdohlavost
Falické	4-5	genitálie	Oidipův komplex	samolibost, lehkomyslnost, paličatost
Latence	6-12	není určeno	vývoj obranných mechanismů	žádná: v tomto období neexistuje fixace
Genitální	13-18	genitálie	dospělá sexualita	zralá sexualita

Freudovy typy charakteru

# Orální charakter

* Orálně receptivní charakter * Orálně agresivní charakter

# Anální charakter

* Análně expulzivní charakter * Análně retentivní charakter

# Falický charakter

* otec * otec

# Genitální charakter

Odkazy

Literatura

• Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti: Vysokoškolská učebnice pro studenty filozofických fakult studijního oboru psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
• Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Praha: Grada.
• Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.
• Fromm, E. (1997). Anatomie lidské destruktivity. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
• Mikšík, O. (2001). Psychologická charakteristika osobností. Praha: Karolinum.

Klíčová slova

charakter, psychologie osobnosti, typologie, sociální učení