Viktor E. Frankl

Tento článek (nebo jeho část) není dostatečně ozdrojován. Prosím doplňte relevantní odbornou literaturu do příslušné sekce na konci článku či do poznámek pod čarou tam, kde to uznáte za vhodné.

Viktor Emil Frankl – naplňování smyslu života osobnosti

Život

• Narozen ve Vídni v učitelské rodině
• Měl sklon k introspekci
• Ovlivnila ho sebevražda spolužáka, který měl v ruce knihu F. Nietzscheho
• Měl kontakty s Freudem i Adlerem
• Studoval medicínu a později provozoval psychiatrickou praxi
• V období hospodářské krize pracoval na reedukaci problémové mládeže

• Zde ho zaujala hrůznost pocitu životní prázdnoty

• Byl v koncentračním táboře kde pomáhal spoluvězpům přežít
• Propracovává své přístupy a ivotní zkušenosti do pojetí osobnosti a systému logoterapie
• Získává doktorát z psychologie a krátce před smrtí i čestný doktorát na Univerzitě Karlově
• Publikace (30 knih přeložených do 20ti jazyků):

• Psycholog prožívá koncentrační tábor
• Lékařská péče o duši
• Vůle ke smyslu

Východiska

• Pohlíží na dospělého člověka, který sám o sobě rozhoduje

• Je pro něj příznačné vědomí odpovědnosti za volbu a realizaci vlastní životní cesty

• Za ústřední duševní sílu osobnosti považuje touhu po odhalování a naplňování smyslu života
• Pocity bezesmyslnosti by měly být klíčovým podnětem lékařské péče o duši
• Narůstající pocit bezesmyslnosti označuje jako existenciální vakuum
• Člověk dnes strádá ochuzením instinktů a ztrátou tradice

• Brzy už nebude vědět, co chce a propadne konformismu a autoritářským vůdcům

• Vyžaduje kvalitativně nový stupeň psychoterapie – logoterapii
• Psychoanalýza vyžaduje přizpůsobení
• Individuální psychologie vyžaduje utváření
• Ale je třeba dodat třetí kategorii – naplnění
• Nalezení smyslu svého života a jeho vnitřní naplnění
• Vtahuje duchovno do duševního léčení
• Úlohou lékaře je pomoci pacientovi k jeho vlastnímu hodnotovému a světovému, existenciálnímu názoru

Nedělní neuróza

Existenciální vakuum se naplno projevuje ve chvílích klidu, v čase vyhrazeném relaxaci. Obyčejně je toto tlumeno rutinou v zaměstnání, kde člověk nemusí příliš přemýšlet. Ve chvílích volna (tehdy obvykle v neděli) se pak naplno projevují jeho důsledky: silné pocity frustrace, bezesmyslnosti, neklid a podrážděnost, může vyústit až v deprese, neurózu či sebevražedné chování.

Smysl života a základní kategorie životních hodnot

• Člověk hledá smysl své existence a usiluje o jeho naplnění
• Otázka smyslu života nejvíce vystupuje v pubertě a dospívání

• Během života pak i při velkých změnách a otřesných zážitcích

• Orgánem smyslu je svědomí

• Má intuitivní schopnost najít jednorázový a jedinečný smysl, který se skrývá v každé situaci
• Smysl je vázán na jednorázovou a jedinečnou situaci (nalézáme ho a odkrýváme)
• Nad smyslem jsou smyslové univerzálie

• Vztahují se na lidské postavení jako takové
• Hodnoty

• Život staví člověka do situací, kdy si hodnoty navzájem odporují a je třeba volit
• Pokud je svědomí systematicky a metodicky potlačováno, je výsledkem směřování k:

• Západnímu konformismu
• Východnímu totalismu

• Tři nejobecnější kategorie možných hodnot, s nimiž je třeba se vyrovnat:

• Tvůrčí hodnoty

• Lze realizovat pouze činností
• Každé povolání dává šance dát životu smysl, pokud je práce v něm správně vykonávána

• Zážitkové hodnoty

• naplpované prožíváním, přijímáním světa do Já
• speciálním projevem realizace zážitkové hodnoty je láska

• Postojové hodnoty

• Jejich realizace spočívá v tom, jak se člověk staví k omezením svého života, jak se staví k nezměnitelnému osudu, jak ho bere a jak ho nese
• Uskutečpovány tam, kde musí být přijímáno něco nezměnitelnoho, osudového
• Život může najít naplnění jak v tvoření a radosti, tak v utrpení (obětování či ztroskotání)
• Existenciální analýza musí člověka učinit schopným trpět, zatím co psychoanalýza ho chce udělat pouze schopným prožitků nebo výkonů

• Po smyslu života se nemáme ptát, ale odpovídat na něj tím, že za život přebíráme odpovědnost
• Odpověď má přicházet v jednání a činech, nikoli ve slovech

Pojímání osobnosti

Ve „Vůli ke smyslu“ vymezuje deset tezí o osobě:

• Osoba je individuum

• Nedá se dále rozštěpit a dělit, protože je jednotou

• Osoba není jen nedělitelná, ale i neslučitelná

• Není jen jednotou, ale i celkem
• Osoba nemůže být předávána dále, není schopna rozmnožování (rozmnožuje se pouze organismus)

• Každá jednotlivá osoba je absolutní novum

• Duchovní existence není ani rozmnožitelná z rodičů na dítě

• Osoba je duchovní a je v protikladu k psychofyzickému organismu

• Osoba potřebuje organismus, aby mohla jednat a vyjadřovat se
• Organismus je nástrojem, prostředkem a má tedy užitkovou hodnotu
• Důstojnost přísluší pouze osobě, ne organismu

• Osoba je existenciální (není faktická)

• Člověk vždy teprve rozhoduje, čím v nejbližším okamžiku bude, svoboden v tom, pro co či proti čemu se rozhoduje

• Osoba patří do oblasti Já, nikoli Ono (není pod diktátem Ono)

• Já nelze odvodit od Ono (pudovosti)

• Osoba zakládá tělesně-duševně-duchovní jednotu a celost, která tvoří podstatu „člověk“

• Člověk představuje průsečík, kde se kříží tři vrstvy bytí – tělesná, duševní a duchovní

• Osoba je dynamická (tím, že duchovno dokáže distancovat a odvrátit od psychofyzična)

• Duchovno se dokáže distancovat a odvrátit od psychofyzična
• Teprve když se člověk vypořádává sám se sebou, odděluje se duchovno a tělesno-duševno

• Zvíře není osobou, protože nemá korelát k osobě, ani svět, nýbrž pouze okolí

• Není s to postavit se nad sebe samo nebo proti sobě

• Člověk je člověkem pouze v té míře, v jaké je proniknut a prozvučen voláním transcendentna

• Naslouchá tomuto volání ve svém svědomí
• Na otázku smyslu odpovídá jak teistický, tak i ateistický světový názor
• Člověk věří ve smysl, má vůli ke smyslu dokud dýchá

• I sebevrah věří ve smysl, ale ne smysl dalšího žití, nýbrž smrti