Vytváření pojmů

Pojmy

Definice výrazu pojem a souvisejících výrazů

Pojem lze nejsnáze definovat jako základní jednotku symbolického poznání - takové poznávání označuje reprezentaci znalostí, která byla libovolně zvolena jako zástupce něčeho a jež percepčně neodráží reprezentované. Pojem je často vystižen jedním slovem a představuje ideu něčeho, jako například jablko. Každý pojem existuje ve vztahu k dalším pojmům, jako červenost nebo ovoce. Pojmy lze chápat jako mentální reprezentace určitých kategorií. Kategorie je pak třída jevů sdílející určité charakteristiky, které je řadí do stejné množiny jevů.  Kategorizace je proces přiřazování jevů do určité kategorie jevů; v kontextu percepce je to přiřazování vnímaných jevů (resp. stimulů vztahujících se k těmto jevům) k jednotlivým mentálním kategoriím, resp. pojmům uloženým v paměti.

V kontextu lingvistiky je kladen důraz na slovní charakter výrazu pojmu coby kategorie, a je tedy chápán coby slovní kategorie. Naopak v kontextu psychologie je chápán coby mentální reprezentace určité kategorie.

Způsoby organizace z reality přijímaných a zpracovávaných informací do kategorií představují jednu z fundamentálních otázek, která stála u vzniku kognitivní psychologie. Různé odpovědi na to, jakým způsobem probíhá proces kategorizace (tj. přiřazování určitých vnímaných objektů k určitým kategoriím) a jakým způsobem (totiž v jaké podobě) jsou kategorie objektů v mysli reprezentovány – jak vypadají jejich mentální reprezentace, představují jednotlivé prominentní teorie, které se způsoby kategorizace zabývaly nebo zabývají.

Pro srovnání je výraz pojem v lingvistice zpravidla vymezován jako jazykové (a to zprav. jedno či víceslovní) označení určitého objektu, přesněji řečeno kategorie objektů (jako je např. slovo jablko označením celé kategorie věcí, které lze tímto způsobem označit). V kontextu psychologie jsou pojmy chápány jako mentální reprezentace určité kategorie objektů, jevů, událostí, zkušeností či idejí, které sdílejí jeden či více podstatných znaků či aspektů, v důsledku čehož právě spadají pod tutéž kategorii.

Také se rozlišují objektové pojmy (mentální reprezentace určitých předmětů) a relační pojmy (mentální reprezentace vztahů, atributů, akcí, příslušnosti do třídy pojmů).

Funkce pojmů pro myšlení a prožívání

Informativnost – zahrnutí širokého množství informací

Pojmy jsou zejména užitečné díky jejich schopnosti efektivně zahrnout a reprezentovat velké množství různorodých údajů, což celkově usnadňuje myšlení i umožňuje myšlení, a to ve smyslu abstraktního myšlení, které s pojmy operuje a které tedy pracuje s obsahy, které vystihují určité podstatné charakteristiky příslušné kategorie jevů a abstrahují od znaků nepodstatných. Díky znalosti pojmů můžeme zvažovat důležité vlastnosti předmětu, které nejsou bezprostředně dostupné smyslovému vnímání. Opakující se citové zážitky můžeme chápat jako pojmy, které nám usnadňují orientaci v naší vnitřní psychické zkušenosti. Naproti tomu, abstraktní pojmy jedinci umožňují hranice vlastní zkušenosti prostřednictvím abstraktního myšlení.

Realizace dílčích mentálních aktivit

Pojmy jsou důležité pro další myšlenkové aktivity, jako čtení, resp. dekódování určitých senzorických podnětů (písmen) v podobě slov vystihujících určité pojmy, řešení problémů, usuzování a rozhodování, během nichž můžeme pojmy coby nástroje jejich realizace uplatňovat.

Úsporná organizace informací

Znalosti o věcech kolem nás jsou potřebné pro účelnou orientaci v prostředí. Tyto znalosti nestačí mít osvojené, ale potřebujeme je organizovat. Organizace zkušeností musí být úsporná a informativní. Paměťový systém vyžaduje kognitivní úspornost při organizování zkušenosti. Musíme proto abstrahovat od řady dílčích konkrétních zkušeností a s nimi spjatých poznatků a vytvářet pojmy coby obecnější kategorie, které dokážou tyto dílčí zkušenosti a informace zobecnit a pojmout.

Kognitivní úspornosti dosahujeme vytvářením pojmů a jejich tříděním do kategorií, tím snižujeme objem informací, které musíme zpracovávat učením, vnímáním, pamatováním a rozpoznáváním. Pojmy coby kategorie objektů vytváříme tak, aby byly co nejvíce úsporné a zároveň aby neztrácely informativnost a byly stále smysluplné. Pokud bychom měli kategorizaci založenou na třech pojmech - živočich, rostlina a ostatní, náš systém bude velice kognitivně úsporný, ale ne příliš informativní. Zdá se, že lidská paměť přirozeně pracuje s kategorizací, která je řízena principy kognitivní úspornosti, informovanosti a smysluplnosti.

Klasická, definiční teorie či teorie pravidel, příp. definujících atributů

Určování příslušnosti ke kategoriím je jedna ze základních situací, kdy využíváme pojmy. Můžeme se snažit určit, zda je zvíře v dálce pes nebo jelen, obecně jde o určení, zda je daný objekt zástupcem určité kategorie. Většina pojmů je definována svými atributy. Například pes je kategorizovaný pomocí atributů čtyřnohý, štěkající, čenichající.

Mezi starší z výzkumů na poli pojmů a kategorizace patří práce Brunera, Goodnowové a Austina, kteří se snažili v opozici k behaviorismu prokázat, že posuzování kategorií má své zákonitosti. Klasický pohled na pojmové kategorie spočívá v rozkladu pojmu na soubor znaků, které jsou pro definici kategorie jednotlivě nutné a společně dostačující - každý znak je prvkem kategorie a společně kategorii jednoznačně definují. Tyto znaky jsou označovány jako definující znaky/atributy. Příkladem může být starý mládenec. Tento pojem tvoří tři znaky - muž, svobodný, dospělý. Každý znak je nutný a každý sám je nedostačující.

Podle této teorie by měl každý pojem rozdělovat individuální objekty do rozdílných tříd, mezi kterými existují jasně definované a pevné hranice. Dle této teorie spočívá pojmové učení v tom, že se seznamujeme s definujícími znaky pojmů, které jsou pro jejich vymezení nezbytné a postačující. Pojmy, které mají jasně vymezené jádro, se označují jako klasické nebo formální. Ale tato prominentní teorie v 60. letech narazila na to, že u řady pojmů se jejich rysy snadno určit nedají. Například věková hranice mezi svobodným mužem a starým mládencem. Pojmy, u nichž není jasně vymezené hranice pojmu, označujeme jako neurčité či neostře ohraničené (fuzzy), protože se nedají definovat na základě definujících znaků. Na existenci těchto pojmů upozornil Ludwig Wittgenstein a ilustroval to nejznáměji na neurčitém pojmu - hra. Neexistuje znak, který by umožnil hru jednoznačně definovat a odlišit od toho co hra není.

Teorie prototypů

Ne všechny přirozené kategorie jsou vymezené pomocí definujících atributů a nebo experimentálně vymezené jako v práci Brunerova týmu. Roschová zjistila, že některé objektové pojmy představují kategorii typičtěji než jiné - může tak být popsána škála typičnosti. Podle škály typičnosti je drozd lepším představitelem ptáků než pštros. Míra typičnosti je zároveň dobrým prediktorem času, který proband potřebuje při ověřování členství. Základem teorie je předpoklad, že lidé třídí objekty do pojmových kategorií především na základě vzájemné podobnosti, resp. na základě jejich srovnání s v paměti uloženým prototypickým členem dané kategorie, nikoliv na základě určujících rysů. Typická babička je žena, které je více než 50 let a ne 37-letá žena, jejíž dcera, kterou měla v 17 letech má již také dítě. Tato teorie je známá jako teorie prototypů.

Prototypy jsou chápány buď jako nejčastější, příp. průměrní příslušníci dané kategorie či jako její nejvýstižnější příklady, které zdůrazňují určité charakteristiky daného pojmu a jiné potlačují, přičemž představují jeho jakousi ideální podobu, která v realitě nemusí nutně existovat. Podle teorie prototypů slouží při rozhodování jako reference, zda určitý vnímaný jev je či není součástí pojmové kategorie.

Dle teorie prototypů vznikají kategorie na základě charakteristických znaků, které popisují typický model kategorie, tj. prototyp. Prototyp je původní objekt, od kterého se odvozují následující modely. Kategorie vznikají vytvořením pravidla pro kategorizaci na základě podobnosti k prototypu a poté uložením příkladných výjimek do paměti. Poté v průběhu vybavování typických charakteristik z paměti je rychlost jejich průběhu určována podobností k cílové položce – prototypu. Kategorie je tak nejen stabilní a koherentní, ale zároveň flexibilní pro možné výjimky.

Sloučení klasické teorie a teorie prototypů

Armstrongová, Gleitman a Gleitmanová vypozorovali, že klasické kategorie mají proměnlivou typičnost. Obě čísla, 7 a 21 jsou lichá čísla, i přesto 7 je vnímáno jako typičtější. Kategorizace tak tedy potřebuje jak definující, tak charakteristické znaky. Autoři rozvíjejí svou koncepci, že každou kategorii můžeme chápat v pojmech jádra a prototypu. Jádro odpovídá definujícím znakům, které musí být přítomny, a prototyp odpovídá charakteristickým znakům, jež bývají pro příklad typické, nicméně nejsou nutné.

Jádro pojmu zloděj vyžaduje, aby zloděj byl osobou, která si bez dovolení něco bere od jiných. Prototyp má sklon identifikovat jako zloděje některé lidi spíše než jiné. Například zločinci v bílých límečcích nenaplňují prototyp zloděje.

Výzkum Battermanové a Keila ukazuje, že definujícím znakům můžeme porozumět až v určitém věku. Před touto věkovou hranicí mají menší děti porozumění omezeno pouze na charakteristické znaky pojmů. Definujícím znakům začínají děti rozumět před desátým rokem. Do té doby tedy děti realizují kategorizaci – přiřazování pozorovaných předmětům příslušným kategoriím primárně na základě v paměti uložených prototypů.

Teorie exemplářů

Představuje způsob, jak vysvětlit nedostatky klasické teorie pro vysvětlování kategorizace. Vymezuje se proti prototypické teorii, neboť někteří zástupci kategorií se dle teorie exemplárů neřídí zákonitostmi prototypické organizace a nedochází podle ní k tomu, že by abstrahovaly centrální tendence zástupců dané kategorie neboli prototypy. Namísto toho se využívá konkrétní zástupce neboli exemplář kategorie, který v dané situaci přichází na mysl. Teorie exemplářů místo abstraktního popisu ptáka spoléhá na konkrétní exempláře, ty jsou uchovávány jako jeden specifický zástupce z mnoha v paměti. Místo prototypu ptáka uchovává každý v paměti všechny zástupce ptáků, se kterými se v minulosti v rámci své zkušenosti setkal.

Důkazy o variablitě zástupců kategorie, kteří jsou využívání při kategorizaci určitých vnímaných objektů, zvýhodňují teorii exemplářů oproti teorii prototypů. Teorie exemplářů neomezuje variabilitu zástupců určité kategorie, naproti tomu teorie prototypů v podstatě představuje průměr všech zástupců kategorie, který vylučuje informaci o jejich variabilitě. Informace o variabilitě nicméně můžou ovlivňovat proces kategorizace. Rips a Collins poskytli studii dokládající důležitost variability pro proces kategorizace. Ve svém experimentu použili kategorie pizzy a pravítek - pizza má vesměs průměr kolem 30 cm, který ale může být proměnlivý a tak můžete dostat pizzu o 5 cm a o 70 cm. Pravítka jsou obvykle stejně dlouhá a mají menší variabilitu, většinou je jejich délka 30 cm. Probandi v experimentální úloze měli posoudit nový objekt, jehož velikost byla 50 cm a rozhodnout zda jde o pizzu nebo pravítko. Pokud by kategorizace probíhala v souladu s tezemi teorie prototypů, tak by mělo být rozhodování participantů 50% pro pizzu a 50% pro pravítka, protože prototyp obou se pohybuje kolem 30 cm. Přesto probandi jmenovali téměř vždy pizzu, protože u té je větší pravděpodobnost, že může svou velikost měnit.

Modely založené na sémantických sítích

Stěžejní práce Collinse a Quilliana na konci 70. let prokázala, že poznatky jsou reprezentovány v podobě hierarchicky uspořádané sémantické sítě. Ta je tvořena vzájemně propojenými prvky - uzly reprezentující pojmy a vazby mezi jednotlivými uzly jsou označeny jako vztahy.

Collins a Quillian prezentovali pokusným osobám výroky, které uváděly pojmy do vzájemného vztahu, např.: “Drozd je pták” a “Drozd je živočich”. Cílem testovaných osob bylo ověřit pravdivost výroků. Výroky dodržovaly strukturu: subjekt (slovo, o němž věta něco vypovídá) a predikát (část věty, která sděluje něco o jejím subjektu), výroky byly výlučně o zahrnutí subjektu do jemu odpovídající kategorie. Hlavním zjištěním bylo, že čím byla pojmová kategorie predikátu daného výroku hierarchicky vzdálenější od kategorie jeho subjektu, tím déle trvalo ověření, zda je výrok pravdivý. To Collinse a Quilliana vedlo k předpokladu existence hierarchicky uspořádané poznatkové sítě obsahující informace o jednotlivých pojmech, resp. kategoriích, jejich významech a vzájemných vztazích mezi nimi. Zároveň předpokládali, že lidé kategorizují vnímané objekty právě na základě informací obsažených a hierarchicky uspořádaných v těchto sítích, a nikoliv na základě v paměti uložených, avšak výrazněji nepropojených a hierarchicky neuspořádaných prototypů, konkrétních exemplářů či určitého souboru definujících atributů.

Hierarchická struktura vede ke kognitivní ekonomičnosti - poskytuje maximum efektivní kapacity při minimu redundance. S tím souvisí i pojem dědictví, to znamená, že cokoliv, co je známo o položkách na vyšší úrovni lze předpokládat u položek na nižší úrovni, což vede k vyšší ekonomii hierarchických modelů.

Collinsův a Quillianův výzkum ovlivnil další směr zkoumání sémantických sítí, ale i přes jejich přínos se našla řada vědců, kteří nesouhlasí s jejich interpretací. Jejich model nevysvětluje vlastní data a četné výchylky. Zároveň participantům trvalo déle ověření výroku “lev je savec” než “lev je živočich” i když v hierarchickém uspořádání je kategorie savec kategorii lev blíže, než je kategorie živočich.

Pojmy, kategorie a hierarchie

Teorie sémantických sítí není jediná, která pracuje s důležitostí hierarchií při kategorizaci. Posuzování hierarchických vztahů provádíme při zvažování otázky jako například “Je kuře pták?” a “Je kuře zvíře?”. Jedna z základních otázek na poli výzkumu hierarchie mezi pojmy je, kolik úrovní abstrakce v organizaci pojmového systému využíváme. Takových úrovní může být hypoteticky celá řada, ale výsledky práce Roschové naznačují, že při běžném kategorizování pozorovaných objektů používáme zhruba tři úrovně abstrakce). Mezi nejpoužívanější patří “základní úroveň” na níž jsou jednotlivé kategorizace vystavěné. Základní úroveň je ta, na které dospělí spontánně jmenují objekty, a také je to úroveň, která je první osvojována malými dětmi. Zároveň jsou na základní úrovni maximálně zvýrazněny rozdíly mezi objekty náležejícími do různých kategorií a podobnosti mezi objekty náležejícími do téže kategorie.

Roschová definuje základní nebo přirozenou úroveň specificity (resp. úroveň informativnosti daného pojmu či kategorie) uvnitř hierarchie, která se preferuje před ostatními. Základní úroveň není ani nejabstraktnější ani nejspecifičtější úroveň a proměňuje se úměrně kontextu nebo odborné znalosti. Základní úroveň má nejvyšší počet rozlišovacích znaků, které ji odlišují od ostatních pojmů na téže úrovni. Pro většinu lidí je základní úroveň ta, na které se rozlišuje nejvíce. Základní úroveň je z hlediska vertikálního uspořádání na střední úrovni zobecnění (židle), jejich seskupením vznikají pojmy nadřazené (nábytek). Na nejnižší úrovni ve vertikálním uspořádání jsou podřízené pojmy, ty se vyznačují vyšší specifičností než pojmy základní úrovni (oblíbené křeslo).

Teorie pojmů založená na explanaci

Teorie pojmů založená na explanaci chápe pojmy jako entity, které zahrnují více než seznam atributů. Pojmy v sobě obsahují znalosti o kauzálních vztazích a další základní vědomosti. Podle teorie pojmů, které jsou založené na explanaci, existují mezi atributy pojmů určité vztahy, které představují tzv. explanační vztahy, a to v tom smyslu, že atributy určité kategorie (např. křídla, lehké kosti a peří u kategorie pták) přinášejí kauzální vysvětlení pro další atributy dané kategorie (např. schopnost létat u kategorie pták). Dle této teorie navíc pojmy nejsou v paměti uchovávány staticky, ale jsou dynamicky konstruovány v pracovní paměti za pomoci definic atributů a jiných znalostí. Pojem získává koherenci a smysluplnost ze základních teoretických znalostí.

Modely procesu kategorizace akcentující využití kategorií k predikci

Modely kategorizace se na konci 90. let postupně přesunuly ke studiu predikce, která je znatelně ekologicky validnější. Kategorizace sama o sobě není užitečná. Kategorizujeme pro vytváření predikcí. Pokud objekt kategorizujeme jako psa, existuje riziko, že nás může pokousat - tato predikce je jiná, kdybychom objekt kategorizovali jako kočku. Predikce vytváříme i ve chvíli, kdy si nejsme jistí klasifikací - objekt bude mít daný rys podle toho, jak často se tento rys vyskytuje v dané kategorii.

Nestabilita rozsahu pojmů v závislosti na způsobu jejich reprezentace

Stabilita je důležitá při zkoumání pojmů, a obvykle se předpokládá, že pojmy jsou relativně neměnné, a to v tom smyslu, že je stabilní rozsah objektů a jev, který zahrnují, resp. o kterém si uvědomujeme, že jej zahrnují. Nicméně Barsalou dokládá, že pojmy jsou ve skutečnosti méně stabilní, než se předpokládalo. Způsob, jakým pojem reprezentujeme, resp. např. to, kolik atributů si u nich představíme, se mění podle kontextu. Barsalou v 80. letech rozpracoval teorii pojmů, podle níž v sobě pojmy zahrnují mnohem více atributů, než které jsou v daném momentu aktivované. Skryté atributy pojmů si uvědomíme až ve chvíli, kdy je to z hlediska kontextu relevantní - vytváříme ad hoc kategorie. Například při požáru domu vytváříme ad hoc kategorii věcí, které se musí zachránit.

Neurovědecké nálezy a pojmy

Většina teorií o pojmech vychází ze studia “normální” organizace zkušenosti, resp. kategorizace vnímaných objektů u zdravé populace, a to zprav. při řešení určitých úloh zahrnujících tento mentální proces s doprovodným měřením reakčních časů či sledováním chyb probandů v průběhu těchto úloh. Jiný způsob, jak studovat pojmy, může představovat zkoumání poškození znalostních struktur, které se objevují při neurologických poruchách. V klinické literatuře se hojně nacházejí případy, kdy došlo k narušení sémantické paměti a zároveň byla zachována schopnost čtení a mluvení. Nejdůležitějšími strukturami, které jsou spjaty s pamětí jsou hippocampus a gyrus parahippocampalis. Zároveň se předpokládá, že jsou nadřazené pojmy méně náchylné k poškození než pojmy na nižších úrovních. Pacienti často mívají větší úbytky znalostí u specifických kategorií objektů jako například kategorií “částí těla”. Tento fenomén byl sledován u pacientů po encefalitidě, kdy byli schopni identifikovat neživé objekty, ale výkon byl slabý u živých objektů. Řada zjištění, která jsou převzata z klinické literatury je možné pozorovat u pacientů s Alzheimerovou chorobou, u které je dominantní degradace schopnosti řešit úlohy, které jsou zaměřeny na sémantickou paměť. Toto zjištění nám říká, že základní úroveň je nejspíše méně důležitá, než se předpokládalo. V modelech narušené paměti jsou vzorce aktivace pro kódování nadřazených pojmů méně poškozené než vzorce kódování pro jednotlivé exempláře, resp. pro pojmy základní úrovně.

Odkazy

Zdroje

Poznámky a prezentace z hodin Základy obecné psychologie (PhDr. Jiří Lukavský, PhD. a PhDr. Luděk Stehlík, PhD.) získané studiem na FF UK.

Literatura

• Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.
• Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
• Sternberg, R. J. (2002). Kognitivní psychologie. Portál.

Klíčová slova

pojmy, kategorie, kategorizace, prototypy, sémantické sítě