Teorie mysli (Theory of Mind, TOM)

Definice pojmu a vývoj výzkumného bádání

Teorie mysli představuje důležitou část sociální kognice, tj. kognitivních dispozic a procesů zahrnujících zpracovávání informací o druhých lidech a sociální realitě vůbec, která je klíčová pro orientaci člověka v sociálním okolí a v sociálních situacích. Je vymezována jako schopnost usuzovat na mentální stavy a vůbec psychický život druhých lidí. Zahrnuje tedy schopnost usuzovat mj. na emoce, přání, touhy, potřeby, ale také představy, přesvědčení a názory druhých lidí a schopnost tyto mentální stavy a obsahy druhým lidem přisuzovat. Jde o schopnost si vytvářet představy či „teorie“, resp. mentální reprezentace o tom, že druzí lidé mají také mysl a s ní spojený prožitkový svět. Tato schopnost přitom člověku umožňuje lépe rozumět a predikovat chování druhých lidí a celkově se tak v sociálním světě lépe a efektivněji orientovat a pohybovat.

Pojem teorie mysli razili a jako první se tomuto tématu věnovali psychologové z Pensylvánské univerzity David Premack a Guy Woodruff. Ti po práci s šimpanzi začali spekulovat o rozdílech v kognici napříč živočišnými druhy a předložili hypotézu, že šimpanzi jsou schopni odhadovat mentální stavy jiných šimpanzů, a že se tedy i u jiných živočišných druhů než jen u člověka lze počítat se schopností, kterou označili jako teorie mysl. Ačkoliv dodnes je přítomná aktivní debata o kognici napříč různými druhy, tento impuls dal vzniknout výzkumu na poli teorie mysli.

Začátky výzkumu teorie mysli tak spadají do druhé poloviny 70. let dvacátého století do oblasti výzkumu vývoje dětského porozumění chování druhých. Důraz byl kladen na vývoj dětské schopnosti atribuovat mentální stavy jiných, prostřednictvím nichž lze popsat a pochopit chování druhých a případně takové chování predikovat. V průběhu dalšího výzkumu se ukázala teorie mysli jako adaptivní mechanismus na evolučně stále komplexnější sociální prostředí. Aby lidé mohli efektivně používat řeč, potřebovali víc než jen doslovný smysl obsahů řečových sdělení, ale i lepší zpracovávání kontextuálních informací – totiž také informace např. o tom, v jakém emočním stavu a s jakým záměrem či přesvědčením druzí lidé podávají příslušná sdělení, což právě umožňuje zjistit teorie mysli. Lidi s dobrou schopností TOM mohou být evolučně úspěšnější v sociálním světě, a tak získat výraznou selekční a reprodukční výhodu.

V návaznosti na koncept teorie mysli byla rozpracována i představa tzv. empatické přesnosti související s kvalitou rozvoje teorie mysli. Kvalita sociální kognice člověka obecně může záviset na tom, jak důležité je z evolučního hlediska její rozvinutí. William Ickes (1988) předložil hypotézu, že jsme tak dobří, jak musíme být. Evoluční potřeba sociální kognice je pečlivě kalibrovaná tak, abychom se mohli dostatečně zaobírat ostatními a jejich zájmy, ale zároveň, aby byla naše kognice a naše zájmy na prvotním místě - protože v opačném případě by naše “genetická budoucnost” byla ohrožena. Ickes své předpoklady prezentuje jako empatickou přesnost (empathic accuracy), tu definuje jako přesnost úsudku o mentálních stavech, myšlenkách a pocitech ostatních. U naprostých cizinců se empatická přesnost pohybuje kolem 20% a blízkých osob je to 30-35%.

Mimo základní funkci odhadování mentálních stavů ostatních nám teorie mysli umožňuje empatii, schopnost lhát, představovat si, že jsme někdo jiný, chápat neúmyslnost některého chování nebo být sarkastický. Také obohacuje sociální komunikaci, díky teorii mysli máme schopnost rozumět kontextuálním informacím a může číst mezi řádky. Například, když někdo řekne: “Je tu chladno”, tak mimo sdělení faktu to může být výzva k zavření okna.

V české terminologii se užívá pojmu teorie mysli, i přes to, že přiměřenějším ekvivalentem pojmu “mind” by byl lepší psychika. Termín mysl lépe reprezentuje kognitivní složku psychiky, která je v teorii mysli více relevantní a také zahrnuje zastoupení kognitivistického přístupu.

Vývoj teorie mysli v ontogenezi a měření teorie mysli

Mnohé z výzkumu v oblasti teorie mysli byly podnícené kvalitativním výzkumem dětí, zejména observačními studiemi. Jeden z prvotních znaků rozvoje sociální kognice, a tak i teorie mysli, se objevuje u dětí už ve čtvrtém měsíci a to zejména jako pohled do očí - děti mají projevy proto-sociálního chování i dříve, ale už ve čtyřech měsících je neurální aktivita při pohledu do očí stejná jako u dospělých. Oční kontakt je důležitou součástí sociální kognice a jejího vývoje. Navazování očního kontaktu u dětí je přitom spojena s reflexní imitací dospělých, zejm. jejich mimických projevů, které lze chápat coby odraz jejich emočních stavů. Dítě zde tak prvně, byť zprostředkovaně získává kontakt emočními stavy druhých osob, a to na základě zrcadlení jejich mimických projevů. Tento kontakt s mentálními stavy druhých osob zatím není na úrovni vytváření mentálních reprezentací o mentálních stavech druhých lidí, ale jde tak o jistý předstupeň teorie mysli.

Dále u dětí můžeme sledovat rozvoj teorie mysli zejména při rozvoji jazyka - děti začínají používat slova popisující percepci (vidět, slyšet), slova popisující fyziologické stavy (hladový, unavený) nebo emocionální stavy (smutný, překvapený). Dále děti používají slova vyjadřující touhu (chtít) a slova spjatá s psychikou (vědět, věřit, myslet). Uvedená slova přitom děti užívají ve vztahu k sobě, ale zejm. i ve vztahu k druhým lidem, čemuž lze právě rozumět coby signálu odkazujícímu na usuzování dětí i na mentální stavy druhých. 

Jako nejčastější milník u teorie mysli je uváděn čtvrtý rok, a to hlavně díky možnosti v tomto věku jasněji operacionalizovat a měřit teorii mysli. Nejznámějším a nejpoužívanějším nástrojem je test falešného či chybného přesvědčení se Sally a Anne (Sally-Anne False Belief Task), ten se považuje za základní test, který určuje přítomnost nebo nepřítomnost teorie mysli. Dětem je při tomto testu vyprávěn příběh o dvou postavách Sally a Anne, kdy jedna má košík a druhá krabičku. Sally má také míček, který umístí do košíku a odejde z místnosti. Když je Sally pryč, Anne vyndá míček z košíku a dá jej do krabičky. Dítě je poté dotazováno na to, kde bude Sally po návratu hledat míč. Ověřuje se tak jeho schopnost přisoudit Sally chybné přesvědčení o umístění míčku, které bude odlišné od přesvědčení, které bude na základě plné znalosti příběhu zastávat dítě. Většina dětí tento test reliabilně nezvládá do věku čtyř let. Někteří autoři na poli výzkumu teorie mysli ale poukazují na to, že děti jsou schopny odhadovat mentální stavy jiných i v ranějším věku, ale false-belief task (FBT) je zatížená jinými faktory ovlivněnými vývojem dítěte než pouze mírou rozvoje teorie mysli. Mezi hlavní z nich patří nedostatek exekutivních funkcí, schopnosti řešit problémy a kognitivní inhibice. Po adaptaci FBT na lehčí formu i menší děti byly schopny projevovat schopnost odhadovat mentální stavy druhých.

Ve dvanáctém měsíci děti prokazují schopnost porozumění záměru dospělého při hledání objektu - jestli dospělý neví, kde objekt je, děti na něj budou ukazovat, pokud ale dospělý zná místo objektu, děti k němu ukazovat nebudou.

Další test, který se používá u teorie mysli, je zrcadlový test sebeuvědomění (The Mirror Test), zejména používaný u zvířat napříč různými živočišnými druhy. Podstata testu spočívá v rozpoznání sebe sama v zrcadle s nápadnou barvou na vlastním těle - pokud rozeznají sebe sama, pak se za barvou natáčejí nebo se ji snaží nějakým způsobem prozkoumat. Kohda et al. 2019 poukázali na fakt, že má omezenou validitu u řady druhů, pro které není zrak dominantní modalita vnímání. U některých druhů, u kterých se pomocí zrcadlového testu v jeho původní podobě teorie mysli neprokázala, modifikovaná verze teorii mysli u řady zvířat - od ryb po primáty registrovala. Zároveň zrcadlový test u dětí je zatížen kulturní determinací psychiky, kdy západní děti prokazují sebeuvědomění podstatně dříve než děti, kterým se test zadal v Africe - proto se od tohoto testu ustupuje, nebo přinejmenším prochází revizí toho, co vlastně měří.

Obecně se nicméně předpokládá, že tento test měří míru schopnosti percepční diskriminace sebe samého - nakolik je jedinec schopen rozlišit ve svém vnímání sám sebe od jiných objektů, které k jeho já nenáleží (např. skvrna). Sebeuvědomění (počínající právě percepční diskriminací vlastní osoby a vrcholící ve schopnosti si uvědomovat sebe coby aktivního činitele s jedinečnou identitou) hraje důležitou roli při rozvoji sociální kognice a spolu s tím teorie mysli. Uvědomění vlastního já a odlišnosti svého já od okolí neboli schopnost vytvářet si reprezentací o svém já a jeho vztahu k okolním věcem (a spolu s tím i schopnost vytvářet si mentální reprezentace o mentálních stavech vlastnímu já náležejících - tj. o svých vlastních mentálních stavech) představuje důležitou podmínkou i pro vytváření mentálních reprezentací o mentálních stavech druhých - tj. pro teorii mysli. Zrcadlový test sebeuvědomění tak sice přímo teorii mysli neměří, ale měří důležitý předpoklad jejího rozvoje - míru sebeuvědomění (konkrétněji schopnost percepční diskriminace sebe samého).

Automatičnost a vrozenost teorie mysli

Premack, jeden z autorů, který razil pojem teorie mysli, označil výzkum maďarských psychologů v roce 2010 za jeden z nejpřínosnějších za poslední roky. Kovacs et al. položili základní a inovativní otázku - může být odhadování mentálních stavů ostatních spontánní a automatická aktivita? Svůj předpoklad měřili pomocí úlohy, ve které bylo několik scénářů s chybným (false belief) či správným přesvědčením (true belief).

Participanti shlédli několik animovaných scénářů, které začínají tím, že agent položí kouli na stůl, před kterým byl závěs - i fyzicky v laboratoři. Poté se koule zkutálela za závěs a buď koule zůstává na stole nebo spadne na zem a poté agent odchází a to ve čtyřech různých scénářích – dva, ve kterém po návratu agenta koule zůstává buď tam, kde ji čeká (true belief), nebo je jinde, než by čekal (false belief). Participant vždy zná všechny scénáře.

Po skončení animace se zvedá fyzický závěs v laboratoři a koule tam buď je nebo není - úkolem participanta je zmáčknout tlačítko po detekci koule, tento čas pak představuje závislou proměnnou výzkumu - reakční čas. Důležitým elementem designu je to, že agentova přesvědčení jsou irelevantní pro reakční čas participanta - ale přesto mentální stav agenta o umístění koule hrál roli v tom, jaký byl reakční čas participanta. Reakční čas byl rychlejší, když se lokace koule shodovala s agentovým očekáváním. Zdá se tedy, jako by byl automaticky realizován úsudek ohledně přesvědčení agenta – uplatněna schopnost teorie mysli, což coby další v daném momentu probíhající kognitivní proces zpomalovalo proces rozpoznání přítomnosti/nepřítomnosti koule.

Tento výzkum byl replikován ve snazší podobě u sedmiměsíčních dětí, u kterých se tento efekt také prokázal. Výsledky této studie poukazují na fakt, že teorie mysli či její určitá forma je vrozená a je automaticky spouštěná v přítomnosti ostatních.

Mechanismy pro odhadování mentálních stavů druhých

Výzkumníci na poli teorie mysli se začali zajímat spolu se sociálními neurovědci, jak je schopnost odhadovat stavy ostatních a schopnost zpracovávat verbální i neverbální vodítka spojena s procesy, které se v pozadí toho odehrávají.

Jedna z teorií, která se tímto zabývá se označuje jako simulační (simulation theory), která se také označuje jako systémová teorie sdílení prožitků (experience sharing system theory). Ta předpokládá, že pozorováním chování u ostatních ho zároveň imitujeme, a tak máme fyziologickou e emocionální odezvu, podle které odvozujeme mentální stavy ostatních.

Další teorií je teorie teorie (theory theory), označována také jako systémová teorie atribuce mentálních stavů (mental state attribution system theory). Ta vysvětluje atribuci mentálních stavů ostatních tím, že si o nich vytváříme předpoklady podle existujících znalostí. Ať jde o konkrétní osobu a informace, které máme v paměti nebo o znalost situace, ve které se ostatní nachází, jejich kulturu a další relevantní informace.

Jak simulační teorie, tak teorie teorie má značné nedostatky a v praxi se chápou jako dva odlišné mechanismy, které fungují synergicky.

Abnormálity v teorii mysli

Vzhledem k důležitosti teorie mysli v oblasti sociální kognice vedla výzkumníky otázka atypičnosti teorie mysli k předpokladu, že strukturální a funkční poruchy neurálních mechanismů, na kterých je založená teorie mysli mohou být příčinou vzniku různých patologií – zejména jde o autismus, schizofrenii nebo bipolární poruchu.

Děti s autismem nejsou schopny snadno atribuovat mentální stavy druhých a ani se v nich nevyznají. V odborné literatuře se děti s autismem občas označují v rámci této teorie jako mindblind – tj. „slepé“ (neschopné) vzhledem k odhadování mentálních stavů druhých. Baron et al. ve svém výzkumu poukazují na to, že zejména autisté mají problém s teorií mysli. Na úloze falešného přesvědčení se Sally a Anne porovnávali jejich výkony s dětmi s Downovým syndromem a normálními předškolními dětmi. Tento experiment odhalil největší rozdíly u dětí s autismem. Tyto výsledky poukazují na fakt, že teorie mysli je nezávislá na intelektu - děti s Downovým syndromem podávali obdobné výkony jako klinicky normální děti předškolního věku cca 80-85%, ale děti s autismem dosahovali výsledku jen kolem 20%.

U autismu se také popisuje abnormalita ve sdílené pozornosti (joint attention) tj. tendenci a schopnost jedince reagovat na snahu druhého člověka jej zapojit do společné činnosti tím, že této činnosti a druhému člověku věnuje pozornost. Lze ji chápat jako prekurzor teorie mysli, a to na základě toho, že pozorování druhých, sledování očního kontaktu a imitace jejich chování, které zprav. sdílenou pozornost doprovázejí lze chápat jako projev zdravého vývoje sociální kognice jedince, v rámci kterého lze očekávat také adekvátní rozvoj teorie mysli a mj. adekvátní míry empatické přesnosti.

V sociální interakci lze sdílenou pozornost pozorovat u dětí již od dvou měsíců, když navazují oční kontakt s dospělými. Kolem sedmého měsíce pak dítě druhého sleduje, resp. upřeně na něj zírá (gaze) a od devátého měsíce sleduje směr, na který někdo poukáže. Právě sdílená pozornost je atypická u dětí s autismem, její vývoj je narušený a pomalejší.

Další výzkumy poukazují na možné nedostatky v teorii mysli u pacientů se schizofrenií, u kterých se běžně popisuje atypické sociální chování - samotářství, podivínskost… ty mohou být vlivem atypické teorie mysli - totiž vytváření si neadekvátních představ o mentálních stavech (a mj. záměrech a přesvědčeních) druhých lidí.

Odkazy

Zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., z roku 2015 získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.

Literatura

• Baron-Cohen, S., Leslie, A. M., & Frith, U. (1985). Does the autistic child have a “theory of mind”?. Cognition, 21(1), 37-46.
• Gazzaniga, M., & Ivry, R. B. (2013). Cognitive Neuroscience: The Biology of the Mind: Fourth International Student Edition. WW Norton.
• Kohda, M., Hotta, T., Takeyama, T., Awata, S., Tanaka, H., Asai, J. Y., & Jordan, A. L. (2019). If a fish can pass the mark test, what are the implications for consciousness and self-awareness testing in animals?. PLoS biology, 17(2), e3000021
• Kovács, Á. M., Téglás, E., & Endress, A. D. (2010). The social sense: Susceptibility to others’ beliefs in human infants and adults. Science, 330(6012), 1830-1834.
• Ickes, W. & Tooke, W. (1988). "The observational method: Studying the interactions of minds and bodies". In S. Duck; D.F. Hay; S.E. Hobfoll; W. Ickes & B. Montgomery (eds.). Handbook of personal relationships: Theory, research, and interventions. Chichester: Wiley. pp. 79–97.
• Liszkowski, U., Carpenter, M., & Tomasello, M. (2008). Twelve-month-olds communicate helpfully and appropriately for knowledgeable and ignorant partners. Cognition, 108(3), 732-739.
• Sedláková, M., & Šolcová, I. (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie: Mentální reprezentace a mentální modely. Grada Publishing, spol. sro.

Klíčová slova

theory of mind, teorie mysli, TOM