Slabika

• univerzální charakteristika – nejmenší reálná jednotka řeči
• má oporu v intuitivním povědomí uživatele jazyka
• jednotka foneticko-percepční (již de Groot 1926: psycho-fyziologická jednotka)
• definice? – jednotná popisná neexistuje (resp. vzniklo jich mnoho)

Teorie / přístupy z různých hledisek

• akustická (Jespersen, 1913) – základem je sonora, představa stupnice sonority hlásek, atd.
• výdechová (Techmer, 1884, Storm, 1892) – skok v plynulosti výdechového proudu
• motorická (Stetson, 1928, Motor Phonetics, 1951) – fyziologické odůvodnění výdechové teorie, koordinace mluvních pohybů, které ovlivňují proud dechu
• artikulační (Saussure) – dva aspekty v artikulaci slabiky, explozivní start a implozivní závěr
• fonologická (von Essen, 1951) – vlastnost konkrétního jazykového útvaru
• komplexní přístup (např. Chlumský, 1935) – charakteristika expirační, artikulační, akustická, kinetická, psychologická, atd.

Uznávané vlastnosti slabiky

• z hlediska zaznění hlasu:

- silové crescendo-decrescendo, tónová konvexnost, plnost témbru ve střední části

• z hlediska artikulace:

- uvolnění cesty – apertura, postup striktura → apertura

• jistota:

- určení počtu slabik – pociťování slabičného jádra, rozdíly mezi jazyky – co může být slabikou v jazyce?

- tendence ke střídání postavení striktura → apertura

• nejistota:

- určení hranice v okamžiku, kdy se objeví větší počet konsonantů mezi jádry, ale i v případě jednoho konsonanta (Hála: určit nelze – např. já-ta-ma-si-ne-pu-du)

- převážně uznávaná teze: rozhraní slabik padá mezi 2 hlásky, nikoli doprostřed některé z nich

Struktura slabiky

• (v současném popisu, z autosegmentální-metrické teorie)
• praetura (onset) - všechno, co je před jádrem (může být prázdná)
• základ (rhyme):

- jádro (nukleus) - slabikotvorná hláska

- koda (coda) - všechno, co je po jádru (může být prázdná)

Povaha slabičných struktur v jazycích

• dle statistik nikoli striktní omezení, ale tendence
• slabika vokál-vokál – nedovolené v polovině jazyků světa
• slabika konsonant-konsonant – nedovolené v 10–15% jazyků
• častější je konsonantická skupina v praetuře než v kodě
• likvidy jsou častou součástí vnitřní části klastrů stupnice sonority:

- obstruenty → nazály → likvidy → glidy → vokály (od nejméně po nejvíce sonorní)

- stop → frikativa → resonant → vokál

• Kahn (1976) – Syllable-based generalisation in English

- princip maximální praetury, nejprve určí praeturu tak dlouhou, jak je legitimní, pak určí legitimní kodu (neste → ... + ste) (= slabika začíná co nejdříve)

Fonetické + fonologické hledisko

• teorie „fonologické slabiky“ – primárně je řešen vztah segmentu a slabiky
• 3 varianty:

- a) dána je sekvence segmentů, od ní se odvozuje slabika

- b) dána je struktura slabiky, z ní se odvozuje možnost členění mezi hlásky

• se-stra – 2 otevřené slabiky; str- možná a dosti frekventovaná praetura v češtině

• ses-tra – zavření slabiky časté + členění mezi konsonanty časté, tr- možná praetura v češtině

• sest-ra – zavření slabiky časté, -st frekventovaná koda, členění mezi konsonanty časté, jednočlenná praetura sonora+vokál

- c) není třeba hledat hranici, konsonant může patřit k oběma sousedním vrcholům

• pozn.: pobočná slabika viz kapitola Fyziologická fonetika: Artikulační vlastnosti konsonantů

Vztah k jazykovým jednotkám

• slabika často koresponduje s morfémem

- v izolačních jazycích (gramatická funkce nesena lexikálními morfémy) se hranice morfému často shoduje s hranicí slabiky

- ve flektivních jazycích je morfém vždy složen minimálně z jedné slabiky

= Vlastnosti slabiky v češtině

• nukleus – všechny vokály, „slabikotvorné“ konsonanty ([r, l. m, n] – [m] v sedm, osm; [n] v sedn a cizích slovech – [hajdn]; [r, l] když jsou obklopeny konsonanty nebo koncem slova × pobočná slabika)
• praetura – až 4/5 konsonantů (pštros / s pštrosicí)
• koda – max. 3 konsonanty (pomst)
• neurčitost – počet slabik – otázka diftongu [eu]

Mora

• v jazycích, v nichž se prosadilo trvání slabiky jako strukturní jev, je pak třeba odlišovat slabiky „silné“ (dlouhé) a „slabé“ (krátké)
• tzv. mora je abstraktní jednotka pro minimální časový krok = trvání slabé slabiky
• → silné slabiky jsou ty, které jsou delší než jedna mora
• reálná charakteristika mory se může v jednotlivých jazycích lišit, podle povahy struktur, k jejichž popisu má sloužit
• obecně 1 morová slabika =

- nejvýš jeden (krátký) segment v nukleu (dlouhé vokály a diftongy = sled dvou mor)

- jeden segment v kodě

- obsazení praetury nerozhoduje

• příklad ze slovenštiny, která se hlásí k jazykům s morovým principem:

- struktura připouští pouze 3 mory ve slabikách slov stojících vedle sebe, počítá se pouze charakteristika nukleu

→ tzn., že vedle sebe nemůžou nikdy stát dvě silné (= dlouhé) slabiky

Reference

• Gussenhoven, C. (2004): The phonology of tone and intonation. Cambridge: Cambridge University Press.
• Hart, J.’t, Collier, R. & Cohen, A. (1990): A perceptual study of intonation. Cambridge: Cambridge University Press.
• Hirst, D. & Di Cristo, A. (eds.) (1998): Intonation systems. Cambridge: Cambridge University Press.
• Jun, Sun-Ah (ed.) (2005): Prosodic typology. Oxford: Oxford University Press.
• Ladd, R. D. (1996): Intonational phonology. Cambridge: Cambridge University Press.

Zpět na rozcestník: Prozodie | Fonetika