Komunikace: Porovnání verzí

 
(Není zobrazeno 47 mezilehlých verzí od 3 dalších uživatelů.)
Řádek 1: Řádek 1:
−
Slovo komunikace pochází z latinského ''communicare'', jenž znamená „společně něco sdílet, činit něco společným“ <ref name="Vybíral">Vybíral Zbyněk. (2009). <i>Psychologie komunikace</i>. (Vyd. 2., 319 s.) Praha: Portál.</ref>
+
Slovo '''komunikace''' pochází z latinského ''communicare'', jenž znamená „společně něco sdílet, činit něco společným“ <ref name="Vybíral">Vybíral Zbyněk. (2009). <i>Psychologie komunikace</i>. (Vyd. 2., 319 s.) Praha: Portál.</ref>
−
Komunikace v sobě tedy nezahrnuje pouze výměnu informací mezi účastníky, ale i podílení se na celkovém dopadu zprávy a kontext jenž může celý význam tohoto procesu pozměnit.
+
 
−
V tomto slova smyslu tedy můžeme komunikaci chápat spíše jako synonymum interakce, procesu vzájemného ovlivňování a působení.  
+
Komunikace v sobě tedy nezahrnuje pouze výměnu informací mezi účastníky, ale i podílení se na celkovém dopadu zprávy a kontext jenž může celý význam tohoto procesu pozměnit. V tomto slova smyslu tedy můžeme komunikaci chápat spíše jako synonymum interakce, procesu vzájemného ovlivňování a působení.  
  
 
== Definice ==
 
== Definice ==
  
−
Komunikace je velmi komplexní a široký pojem, což odpovídá velkému zájmu mnoha vědních oborů (psychologie, politologie, neurověda, lingvistika, biologie, antropologie a další), z nichž každý se ji snaží popsat ze svého úhlu pohledu, tedy v rámci určitého teoretického rámce. Komunikace je zároveň předpokladem soužití a prostředkem utváření společnosti. Neexistuje tedy žádná celistvá a všeobjímající definice komunikace.
+
Komunikace je velmi komplexní a široký pojem, což odpovídá velkému zájmu mnoha vědních oborů ([[Psychologie|psychologie]], [[Politologie|politologie]], [[Neurověda|neurověda]], [[Lingvistika|lingvistika]], biologie, [[Antropologie|antropologie]] a dalších), z nichž každý se ji snaží popsat ze svého úhlu pohledu, tedy v rámci určitého teoretického rámce. Komunikace je zároveň předpokladem soužití a prostředkem utváření společnosti. Neexistuje tedy žádná její celistvá a všeobjímající definice.
 +
 
 +
''„Život vždy bude naštěstí mnohem rozmanitější než jeho redukce do sebe-úplnější teorie.“''  Zdeněk Vybíral<ref name="Vybíral"/>
 +
 
 +
V užším slova smyslu lze komunikaci chápat jako výměnu informací mezi dvěma a více lidmi, případně dvěma a více psychickými instancemi. Soustředit se přitom můžeme na biologické predispozice, které proces komunikace umožňují, na kanály, které k tomuto procesu využíváme, na vzájemnou interakci komunikace a našeho vnitřního světa (myšlení, cítění, prožívání).
 +
 
 +
=== Příklady knižních definic komunikace ===
 +
 
 +
* ''"Lidská komunikace je proces vytváření významu mezi dvěma nebo více lidmi."'' Stewart L. Tubbs, Sylvia Moss <ref>Nakonečný Milan. (2009). <i>Sociální psychologie</i>. (Vyd. 2., rozš. a přeprac., 498 s.) Praha: Academia.</ref>
 +
* ''"Komunikace je proces, jímž lidé předávají informaci, ideje, postoje a emoce jiným lidem."'' J.W. Vander Zanden.<ref>Nakonečný, M. (1999). <i>Sociální psychologie</i>. (1. vyd., 287 s.) Praha: Academia.</ref>
 +
 
 +
== Komunikační proces ==
 +
 
 +
Harrold D. Lasswell popisuje komunikační proces jednoduše takto: ''"Kdo říká, co, jakým kanálem, ke komu, s jakým účinkem."''<ref>Lasswell, H. D. (1949). <i>The structure and function of communication in society</i>. (In L. Bryson (Ed.), The communication of ideas (pp. 37-51).) Oxford, England: Harper.</ref>
 +
 
 +
* KDO - komunikant, sdělující, tedy ten, který vysílá sdělení a zahajuje komunikační proces
 +
* CO ŘÍKÁ - komuniké, obsah sdělení
 +
* KOMU - komunikant, příjemce sdělení
 +
* ČÍM - druh komunikace
 +
* PROSTŘEDNICTVÍM JAKÉHO MÉDIA - prostředky, jakými je informace sdělována
 +
* S JAKÝM ÚMYSLEM - záměr komunikanta, jeho motivace
 +
* S JAKÝM ÚČINKEM - dopad sdělení na příjemce, pochopení účelu sdělení.<ref>Nakonečný M. (2009). <i>Sociální psychologie</i>. (Vyd. 2., rozš. a přeprac., 498 s.) Praha: Academia.</ref>
  
−
„Život vždy bude naštěstí mnohem rozmanitější než jeho redukce do sebe-úplnější teorie“ Zdeněk Vybíral<ref name="Vybíral">
+
V průběhu komunikace se mezi sdělujícím a příjemcem dochází ke:
  
−
V užším slova smyslu lze komunikaci chápat jako výměnu informací mezi dvěma a více lidmi, případně dvěma a více psychickými instancemi. Soustředit se přitom můžeme na biologické predispozice, jenž proces komunikace umožňují, na kanály, které k tomuto procesu využíváme, na vzájemnou interakci komunikace a našeho vnitřního světa (myšlení, cítění, prožívání).
+
* '''Kódování''' informace sdělujícím
 +
* '''Dekódování''' informace příjemcem
  
−
=== Příklady knižních definic komunikace: ===
 
−
* „Lidská komunikace je proces vytváření významu mezi dvěma nebo více lidmi."<ref>Nakonečný Milan. (2009). <i>Sociální psychologie</i>. (Vyd. 2., rozš. a přeprac., 498 s.) Praha: Academia.</ref>
 
−
* „Komunikace je proces, jímž lidé předávají informaci, ideje, postoje a emoce jiným lidem.“
 
 
== Dělení komunikace ==  
 
== Dělení komunikace ==  
  
 
=== Komunikaci rozlišujeme podle počtu účastníků a charakteru na: ===
 
=== Komunikaci rozlišujeme podle počtu účastníků a charakteru na: ===
  
−
#intrapersonální komunikaci,
+
# Intrapersonální
−
#interpersonální komunikaci,
+
# Interpersonální
−
#masovou komunikaci.
+
# Masová
 +
 
 +
'''Intrapersonální komunikace''' probíhá uvnitř jedince a má podobu vnitřního dialogu. Jedná se o rozmlouvání "sám se sebou", sebereflexi vlastního jednání a komunikování s vnějším okolím. Někdy se může zdát, že existuje hned několik instancí, které mezi sebou vedou rozhovor. Tento druh komunikace je důležitou součástí [[Sebereflexe|sebereflexe]] a vhledu do vlastního vnitřního světa, a tedy i předpokladem efektivní a zdravé interpersonální komunikace.  
  
−
Intrapersonální komunikace probíhá uvnitř jedince jako jeho vnitřní dialog. Jedná se o rozmlouvání „sám se sebou“, sebereflexi vlastního jednání a komunikování s vnějším okolím. Někdy se může zdát, že existuje hned několik instancí, které mezi sebou vedou rozhovor. Tento druh komunikace je důležitou součástí sebereflexe a vhledu do vlastního vnitřního světa, a tedy i předpokladem efektivní a zdravé interpersonální komunikace.
+
'''Interpersonální komunikace''' probíhá mezi dvěma a více lidmi, mezi kterými existuje nějaký vztah. Specifickým druhem interpersonální komunikace je komunikace skupinová.
  
−
Interpersonální komunikace probíhá mezi dvěma a více lidmi, mezi kterými existuje nějaký vztah. Specifickým druhem interpersonální komunikace je komunikace skupinová.
+
'''Masová komunikace''' je charakteristická jednosměrným prouděním informací od jednoho a více komunikátorů (zdrojů) k mnoha komunikantům (příjemcům). Jde o komunikaci uskutečňovanou skrze média, jakými jsou například: rádio, televize, tisk a internet. Při [[Masová komunikace|masové komunikaci]] nedochází k přímé zpětné vazbě, je proto důležité přijaté informace kriticky zhodnotit.
  
−
Masová komunikace je charakteristická jednosměrným prouděním informací od jednoho a více komunikátorů (zdrojů) k mnoha komunikantům (příjemcům). Většinou jde o komunikaci uskutečňovanou skrze média, jakými jsou například: rádio, televize, tisk a internet. Při masové komunikaci neprobíhá zpětná vazba, je proto důležité přijaté informace samostatně kriticky zhodnotit.
+
Zvláštním případem je rozmluva týkající se přímo komunikace, označujeme ji jako '''metakomunikaci'''.<ref>DeVito, J. A. (2008). <i>Základy mezilidské komunikace: 6. vydání</i>. (1. vyd., 502 s.) Praha: Grada.</ref>
  
−
Přenos informací při komunikačním procesu probíhá vždy prostřednictvím komunikačních kanálů. Většinou informace proudí více kanály najednou, nebo se využití kanálů v rámci komunikačního procesu různě střídá.
+
=== Podle užitého komunikačního kanálu lze komunikaci dělit na: ===
  
 +
# Verbální
 +
# [[Neverbální komunikace|Neverbální]]
 +
# Komunikace činem
  
 +
Verbální komunikace je symbolická interakce.<ref>Gibson, J. W. (1992). <i>Introduction to human communication</i>. (1.vyd., 483 s.) Dubuque: WCB.</ref>
  
−
=== Podle užitého komunikačního kanálu lze komunikaci dělit na: ===
+
Základem této interakce je jazyk. Jazyk je systém znaků a symbolů, který umožňuje dorozumívání mezi lidmi, sdílení myšlenek, emocí, postojů atd. Je to produkt společenského konsenzu a je specificky lidský.
 +
Věda, která se zabývá studiem jazyka, se nazývá '''lingvistika'''. V současné době na světě existuje přibližně 7000 živých jazyků. Pro dorozumění prostřednictvím jazyka a řeči je nutná znalost pravidel, především '''syntax'''.
  
−
1. verbální
+
'''Řečí''' rozumíme zvukový, artikulovaný projev jazyka, sloužící ke vzájemné komunikaci. Řeč se skládá ze slov, která tvoří dohromady určitou slovní zásobu. Slova se skládají z hlásek, jejich problematikou se zabývá vědní obor '''fonetika'''.  
−
2. neverbální
 
  
−
Verbální komunikace využívá jazyk a řeč. Součástí verbální komunikace jsou i tzv.paralingvistické jevy, jenž souhrnně označují ...
+
Pro dorozumění prostřednictvím jazyka a řeči je nutná znalost pravidel, slovní zásoba a mentální i biologická způsobilost (určitá úroveň [[Inteligence|inteligence]], neporušené řečové ústrojí a oblasti [[Centrální nervová soustava|nervového systému]]).
  
−
Neverbální komunikace vyjadřuje zejména emoce, její funkcí je regulovat či nahradit řeč.
+
Součástí verbální komunikace jsou i tzv. ''paralingvistické prostředky'', jenž souhrnně označují zvukové charakteristiky hlasu (tón, sílu, výšku a barvu hlasu) a formální charakter řeči (rytmus a rychlost řeči, pomlky).
  
 +
'''Neverbální komunikace''' označuje mimoslovní sdělování informací prostřednictvím gest, mimiky, ale i postoje, který zaujímáme a vzdálenosti, kterou udržujeme. Funkcí neverbální komunikace může být vyjádření emocí, regulace či úplné nahrazení řeči. Neverbální sdělení může pozměnit význam verbrálního a může s ním být i v rozporu.<ref>Vybíral, Z. (2009). <i>Psychologie komunikace</i>. (Vyd. 2., 319 s.) Praha: Portál.</ref> Pokud jsou verbální a neverbální sdělení v nesouladu, mluvíme o '''nekongruentní komunikaci'''.
  
−
[[Neverbální komunikace|neverbální komunikace]]
 
−
:* funkce:
 
−
::# regulovat
 
−
::# nahradit
 
−
::# vyjádřit emoce
 
−
::# sebevyjádření
 
 
== Funkce komunikace ==
 
== Funkce komunikace ==
−
Dalším důležitým aspektem komunikace je její funkce. Ta vyjadřuje nejen objektivní využití, ale i motivaci a záměry všech, kteří do komunikačního procesu vstupují.
+
 
−
=== 5+2 hlavních funkcí komunikace podle Vybírala (2000): ===
+
Dalším důležitým aspektem komunikace je její funkce. Ta vyjadřuje nejen objektivní využití, ale i [[Motivace|motivaci]] a záměry všech, kteří do komunikačního procesu vstupují.
−
# informovat (in-form= tvarovat uvnitř),
+
 
−
# vzájemně se domluvit,
+
=== Hlavní funkce komunikace: ===
−
# instruovat/ zjišťovat (vede k lepší orientaci ve světě),
+
 
−
# pobavit,
+
# Informovat (in-form= tvarovat uvnitř)
−
# přesvědčit (persuáze),
+
# Vzájemně se domluvit
−
# navázat kontakt, sdružovat se,
+
# Instruovat/ zjišťovat (vede k lepší orientaci ve světě)
−
# exhibovat.
+
# Pobavit
 +
# Přesvědčit
 +
# Navázat kontakt, sdružovat se
 +
# Exhibovat<ref name="Vybíral"/>
  
 
=== Motivace ke komunikaci ===
 
=== Motivace ke komunikaci ===
−
Motivace ke komunikaci, či za pozadím probíhající komunikace je často skrytá a mnohdy má kořeny v nevědomé části mysli, či přímo uspokojuje některou z primárních potřeb člověka. K výše uvedeným funkcím, jenž se s motivací překrývají, lze přidat ještě motivy:
+
 
−
existenciální (zaplnění pocitů bezesmyslnosti a prázdnoty),
+
[[Motivace]] ke komunikaci, či za pozadím probíhající komunikace je často skrytá a mnohdy má kořeny v nevědomé části mysli, či přímo uspokojuje některou z primárních potřeb člověka. K výše uvedeným funkcím, které se s motivací překrývají, lze přidat ještě motivy:
−
přesilové (touha po sebeuplatnění a snaha vyniknout),
+
* existenciální (zaplnění pocitů bezesmyslnosti a prázdnoty),
−
adaptační (v rámci plnění sociální role), (Vybíral, 2000).<ref name="Vybíral"/>
+
* přesilové (touha po sebeuplatnění a snaha vyniknout)
 +
* adaptační (v rámci plnění sociální role)<ref name="Vybíral"/>
  
 
== Komunikační kontext ==
 
== Komunikační kontext ==
  
−
Do komunikačního procesu vstupuje velké množství dalších proměnných, které ho určitým způsobem transformují a pozměňují jeho význam či průběh. Tyto proměnné tvoří kontext komunikace, rozlišujeme:
+
Do komunikačního procesu vstupuje velké množství dalších proměnných, které ho určitým způsobem transformují a pozměňují jeho význam či průběh. Tyto proměnné tvoří kontext komunikace, rozlišujeme vnitřní a vnější kontext.
−
=== vnitřní ===
+
 
−
-které můžou ovlivňovat pozornost a příjetí obsahu sdělení (např. filtrování informací),
+
=== Vnitřní kontext ===
−
osobnost - temperament, názory, postoje (otevřený, kritický), zájmy, kognitivní schémata a mentální reprezentace, sebepojetí,
+
 
−
momentální psychický a fyzický stav (vnitřní vyladění),
+
Vnitřní proměnné mohou výrazně ovlivňovat [[Pozornost|pozornost]], příjetí a porozumění obsahu sdělení (např. filtrování informací). Patří sem:
−
minulé zkušenosti,
+
* Osobnostní dispozice (temperament)
−
vědomé i nevědomé motivy,
+
* Názory, postoje (otevřený, kritický), zájmy, kognitivní schémata a [[Mentální reprezentace|mentální reprezentace]]
−
=== vnější ===
+
* Sebepojetí
−
fyzikální - čas, hluk, počasí,
+
* Momentální psychický a fyzický stav (vnitřní vyladění)
−
kulturně-společenský - vzájemné postavení účastníků, společenské normy, kulturní zvyklosti,
+
* Minulé zkušenosti
−
situační - v rámci specifické skupiny (slang x spisovný jazyk).
+
* Vědomé i nevědomé motivy
 +
 
 +
=== Vnější kontext ===
 +
 
 +
Komunikace jednoho určitého člověka se může velmi lišit podle toho, kde ke komunikaci dochází a kdo je při ní přítomen. Jinak bude vypadat komunikace mezi blízkými lidmi (partnery), mezi kolegy a mezi neznámými lidmi. Komunikaci mohou ovlivňit následující proměnné:
 +
 
 +
* Fyzikální - čas, prostor
 +
* Kulturně-společenské - společenské normy, kulturní zvyklosti
 +
* Situační - skupina, vzájemné postavení účastníků<ref>DeVito Joseph A. (2008). <i>Základy mezilidské komunikace: 6. vydání</i>. (1. vyd., 502 s.) Praha: Grada.</ref>
 +
 
 +
== Různé přístupy a teorie komunikace ==
  
−
==
 
−
Různé přístupy a teorie komunikace ==
 
 
Jak již bylo řečeno výše, komunikace je velmi složitým, komplexním procesem, na který můžeme nahlížet z mnoha různých úhlů. Zejména z psychologického hlediska bylo provedeno velké množství výzkumů, které se týkaly právě komunikace, jejích způsobů a projevů.   
 
Jak již bylo řečeno výše, komunikace je velmi složitým, komplexním procesem, na který můžeme nahlížet z mnoha různých úhlů. Zejména z psychologického hlediska bylo provedeno velké množství výzkumů, které se týkaly právě komunikace, jejích způsobů a projevů.   
  
−
=== Teorie komunikace podle Alberta Bandury ===
+
=== Teorie komunikace podle Erica Berneho ===
 +
 
 +
[[Eric Berne|E. Berne]], autor teorie transakční analýzy definuje tři stavy [[Ego|ega]], jenž výrazně ovlivňují interpersonální komunikaci:
 +
 
 +
# rodič,
 +
# dospělý
 +
# dítě
  
−
A.Bandura, jenž vytvořil a rozvinul teorii transakční analýzy definuje tři stavy ega, jenž výrazně ovlivňují interpersonální komunikaci:
+
Berne mluví o společenském styku jako o "transakci". Důležité je podle něj zejména určení, z jakého stavu ega vychází podnět a který stav ega na něj reaguje. Pokud je reakce adekvátní a očekávaná, transakce proběhne hladce. Takovou transakci označuje jako doplňkovou.
−
1. rodič,
 
−
2. dospělý,
 
−
3. dítě.
 
  
 +
Pramenem mezilidských konfliktů je naopak transakce křížová, při níž dochází k reakci na jiný stav ega, než je v danou chvíli aktivní. Taková neočekávaná reakce může vyvolat nevoli a rozhořčení.<ref>Berne, E. (2011). <i>Jak si lidé hrají</i>. (Vyd. 1., 198 s.) Praha: Portál.</ref>
  
 
=== Teorie komunikace podle Virginie Satirové ===
 
=== Teorie komunikace podle Virginie Satirové ===
  
 
V rámci svého modelu růstu definuje americká psycholožka Virginie Satirová (1994) celkem čtyři styly komunikace:
 
V rámci svého modelu růstu definuje americká psycholožka Virginie Satirová (1994) celkem čtyři styly komunikace:
−
1. vinič (obviňuje a ponižuje okolí),
 
−
2. smířlivec (přijímá kritiku, neprosazuje se a obviňuje sám sebe),
 
−
3. počítač (superracional - anglicky???),
 
−
4. rušič (odvádí konverzaci od tématu).
 
  
−
kongruentní komunikace- používá přímou a otevřenou komunikaci -> přidat k definici!!
+
# vinič (obviňuje a ponižuje okolí)
−
nekongruentní komunikace-
+
# smířlivec (přijímá kritiku, neprosazuje se a obviňuje sám sebe)
 +
# počítač (nelidsky objektivní, ignoruje své pocity i pocity ostatních)
 +
# rušič (odvádí konverzaci od tématu, často mění vlastní názor)
  
 +
Všechny tyto způsoby komunikace označuje V. Satirová jako '''nekongruentní''' a přidává k nim pátý styl komunikace, který se vyznačuje přímostí a otevřeností. Jedná se o komunikaci, kde jsou v souladu vysílané verbální i neverbální informace. Tento styl komunikace se označuje jako '''kongruentní'''.<ref>Banmen, J. (1986). <i>Virginia Satir's Family Therapy Model</i>. (Individual Psychology: The Journal Of Adlerian Theory, Research, p. 14).</ref>
  
 +
== Odkazy ==
  
−
== Poruchy a příčiny neúspěšné komunikace ==
+
=== Reference ===
  
 +
<references/>
  
−
== Zdravá a efektivní komunikace ==
+
=== Použitá literatura ===
  
−
Důležitou součástí komunikace je naslouchání. Dle xy tvoří naslouchání až 60% veškeré komunikace.  
+
* Berne, E. (2011). Jak si lidé hrají. Praha: Portál
−
==  
+
* DeVito J.A. (2008). Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada
−
'''Reference''' ==
+
* Gibson, J.V. Hanna, M.S. (1992). Introduction to human communication. Dubuque: Wm.C. Brown
−
<references/>
+
* Křivohlavý, J. (1988). Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha: Svoboda
 +
* Plamínek, J. (2012). Komunikace a prezentace. Praha: Grada
 +
* Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Acedemia
 +
* Sternberg, R.J. (2002). Kognitivní psychologie. Praha: Portál
 +
* Vybíral, Z. (2005). Psychologie komunikace. Praha: Portál
 +
 
 +
=== Doporučená literatura ===
 +
 
 +
* Mikuláštík, M. (2003). Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada
 +
* Křivohlavý, J. (1988). Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha: Svoboda
 +
 
 +
=== Externí odkazy ===
 +
 
 +
http://www.ericberne.com/transactional-analysis/
  
−
== Použitá literatura ==
 
−
== Doporučená literatura ==
 
 
=== Klíčová slova ===
 
=== Klíčová slova ===
−
komunikace, verbální komunikace, [[Neverbální komunikace|neverbální komunikace]],
+
 
 +
komunikace, verbální komunikace, [[Neverbální komunikace|neverbální komunikace]]
 +
 
 +
[[Kategorie: Základy obecné psychologie|*]]

Aktuální verze z 5. 1. 2015, 03:36

Slovo komunikace pochází z latinského communicare, jenž znamená „společně něco sdílet, činit něco společným“ [1]

Komunikace v sobě tedy nezahrnuje pouze výměnu informací mezi účastníky, ale i podílení se na celkovém dopadu zprávy a kontext jenž může celý význam tohoto procesu pozměnit. V tomto slova smyslu tedy můžeme komunikaci chápat spíše jako synonymum interakce, procesu vzájemného ovlivňování a působení.

Definice

Komunikace je velmi komplexní a široký pojem, což odpovídá velkému zájmu mnoha vědních oborů (psychologie, politologie, neurověda, lingvistika, biologie, antropologie a dalších), z nichž každý se ji snaží popsat ze svého úhlu pohledu, tedy v rámci určitého teoretického rámce. Komunikace je zároveň předpokladem soužití a prostředkem utváření společnosti. Neexistuje tedy žádná její celistvá a všeobjímající definice.

„Život vždy bude naštěstí mnohem rozmanitější než jeho redukce do sebe-úplnější teorie.“ Zdeněk Vybíral[1]

V užším slova smyslu lze komunikaci chápat jako výměnu informací mezi dvěma a více lidmi, případně dvěma a více psychickými instancemi. Soustředit se přitom můžeme na biologické predispozice, které proces komunikace umožňují, na kanály, které k tomuto procesu využíváme, na vzájemnou interakci komunikace a našeho vnitřního světa (myšlení, cítění, prožívání).

Příklady knižních definic komunikace

  • "Lidská komunikace je proces vytváření významu mezi dvěma nebo více lidmi." Stewart L. Tubbs, Sylvia Moss [2]
  • "Komunikace je proces, jímž lidé předávají informaci, ideje, postoje a emoce jiným lidem." J.W. Vander Zanden.[3]

Komunikační proces

Harrold D. Lasswell popisuje komunikační proces jednoduše takto: "Kdo říká, co, jakým kanálem, ke komu, s jakým účinkem."[4]

  • KDO - komunikant, sdělující, tedy ten, který vysílá sdělení a zahajuje komunikační proces
  • CO ŘÍKÁ - komuniké, obsah sdělení
  • KOMU - komunikant, příjemce sdělení
  • ČÍM - druh komunikace
  • PROSTŘEDNICTVÍM JAKÉHO MÉDIA - prostředky, jakými je informace sdělována
  • S JAKÝM ÚMYSLEM - záměr komunikanta, jeho motivace
  • S JAKÝM ÚČINKEM - dopad sdělení na příjemce, pochopení účelu sdělení.[5]

V průběhu komunikace se mezi sdělujícím a příjemcem dochází ke:

  • Kódování informace sdělujícím
  • Dekódování informace příjemcem

Dělení komunikace

Komunikaci rozlišujeme podle počtu účastníků a charakteru na:

  1. Intrapersonální
  2. Interpersonální
  3. Masová

Intrapersonální komunikace probíhá uvnitř jedince a má podobu vnitřního dialogu. Jedná se o rozmlouvání "sám se sebou", sebereflexi vlastního jednání a komunikování s vnějším okolím. Někdy se může zdát, že existuje hned několik instancí, které mezi sebou vedou rozhovor. Tento druh komunikace je důležitou součástí sebereflexe a vhledu do vlastního vnitřního světa, a tedy i předpokladem efektivní a zdravé interpersonální komunikace.

Interpersonální komunikace probíhá mezi dvěma a více lidmi, mezi kterými existuje nějaký vztah. Specifickým druhem interpersonální komunikace je komunikace skupinová.

Masová komunikace je charakteristická jednosměrným prouděním informací od jednoho a více komunikátorů (zdrojů) k mnoha komunikantům (příjemcům). Jde o komunikaci uskutečňovanou skrze média, jakými jsou například: rádio, televize, tisk a internet. Při masové komunikaci nedochází k přímé zpětné vazbě, je proto důležité přijaté informace kriticky zhodnotit.

Zvláštním případem je rozmluva týkající se přímo komunikace, označujeme ji jako metakomunikaci.[6]

Podle užitého komunikačního kanálu lze komunikaci dělit na:

  1. Verbální
  2. Neverbální
  3. Komunikace činem

Verbální komunikace je symbolická interakce.[7]

Základem této interakce je jazyk. Jazyk je systém znaků a symbolů, který umožňuje dorozumívání mezi lidmi, sdílení myšlenek, emocí, postojů atd. Je to produkt společenského konsenzu a je specificky lidský. Věda, která se zabývá studiem jazyka, se nazývá lingvistika. V současné době na světě existuje přibližně 7000 živých jazyků. Pro dorozumění prostřednictvím jazyka a řeči je nutná znalost pravidel, především syntax.

Řečí rozumíme zvukový, artikulovaný projev jazyka, sloužící ke vzájemné komunikaci. Řeč se skládá ze slov, která tvoří dohromady určitou slovní zásobu. Slova se skládají z hlásek, jejich problematikou se zabývá vědní obor fonetika.

Pro dorozumění prostřednictvím jazyka a řeči je nutná znalost pravidel, slovní zásoba a mentální i biologická způsobilost (určitá úroveň inteligence, neporušené řečové ústrojí a oblasti nervového systému).

Součástí verbální komunikace jsou i tzv. paralingvistické prostředky, jenž souhrnně označují zvukové charakteristiky hlasu (tón, sílu, výšku a barvu hlasu) a formální charakter řeči (rytmus a rychlost řeči, pomlky).

Neverbální komunikace označuje mimoslovní sdělování informací prostřednictvím gest, mimiky, ale i postoje, který zaujímáme a vzdálenosti, kterou udržujeme. Funkcí neverbální komunikace může být vyjádření emocí, regulace či úplné nahrazení řeči. Neverbální sdělení může pozměnit význam verbrálního a může s ním být i v rozporu.[8] Pokud jsou verbální a neverbální sdělení v nesouladu, mluvíme o nekongruentní komunikaci.

Funkce komunikace

Dalším důležitým aspektem komunikace je její funkce. Ta vyjadřuje nejen objektivní využití, ale i motivaci a záměry všech, kteří do komunikačního procesu vstupují.

Hlavní funkce komunikace:

  1. Informovat (in-form= tvarovat uvnitř)
  2. Vzájemně se domluvit
  3. Instruovat/ zjišťovat (vede k lepší orientaci ve světě)
  4. Pobavit
  5. Přesvědčit
  6. Navázat kontakt, sdružovat se
  7. Exhibovat[1]

Motivace ke komunikaci

Motivace ke komunikaci, či za pozadím probíhající komunikace je často skrytá a mnohdy má kořeny v nevědomé části mysli, či přímo uspokojuje některou z primárních potřeb člověka. K výše uvedeným funkcím, které se s motivací překrývají, lze přidat ještě motivy:

  • existenciální (zaplnění pocitů bezesmyslnosti a prázdnoty),
  • přesilové (touha po sebeuplatnění a snaha vyniknout)
  • adaptační (v rámci plnění sociální role)[1]

Komunikační kontext

Do komunikačního procesu vstupuje velké množství dalších proměnných, které ho určitým způsobem transformují a pozměňují jeho význam či průběh. Tyto proměnné tvoří kontext komunikace, rozlišujeme vnitřní a vnější kontext.

Vnitřní kontext

Vnitřní proměnné mohou výrazně ovlivňovat pozornost, příjetí a porozumění obsahu sdělení (např. filtrování informací). Patří sem:

  • Osobnostní dispozice (temperament)
  • Názory, postoje (otevřený, kritický), zájmy, kognitivní schémata a mentální reprezentace
  • Sebepojetí
  • Momentální psychický a fyzický stav (vnitřní vyladění)
  • Minulé zkušenosti
  • Vědomé i nevědomé motivy

Vnější kontext

Komunikace jednoho určitého člověka se může velmi lišit podle toho, kde ke komunikaci dochází a kdo je při ní přítomen. Jinak bude vypadat komunikace mezi blízkými lidmi (partnery), mezi kolegy a mezi neznámými lidmi. Komunikaci mohou ovlivňit následující proměnné:

  • Fyzikální - čas, prostor
  • Kulturně-společenské - společenské normy, kulturní zvyklosti
  • Situační - skupina, vzájemné postavení účastníků[9]

Různé přístupy a teorie komunikace

Jak již bylo řečeno výše, komunikace je velmi složitým, komplexním procesem, na který můžeme nahlížet z mnoha různých úhlů. Zejména z psychologického hlediska bylo provedeno velké množství výzkumů, které se týkaly právě komunikace, jejích způsobů a projevů.

Teorie komunikace podle Erica Berneho

E. Berne, autor teorie transakční analýzy definuje tři stavy ega, jenž výrazně ovlivňují interpersonální komunikaci:

  1. rodič,
  2. dospělý
  3. dítě

Berne mluví o společenském styku jako o "transakci". Důležité je podle něj zejména určení, z jakého stavu ega vychází podnět a který stav ega na něj reaguje. Pokud je reakce adekvátní a očekávaná, transakce proběhne hladce. Takovou transakci označuje jako doplňkovou.

Pramenem mezilidských konfliktů je naopak transakce křížová, při níž dochází k reakci na jiný stav ega, než je v danou chvíli aktivní. Taková neočekávaná reakce může vyvolat nevoli a rozhořčení.[10]

Teorie komunikace podle Virginie Satirové

V rámci svého modelu růstu definuje americká psycholožka Virginie Satirová (1994) celkem čtyři styly komunikace:

  1. vinič (obviňuje a ponižuje okolí)
  2. smířlivec (přijímá kritiku, neprosazuje se a obviňuje sám sebe)
  3. počítač (nelidsky objektivní, ignoruje své pocity i pocity ostatních)
  4. rušič (odvádí konverzaci od tématu, často mění vlastní názor)

Všechny tyto způsoby komunikace označuje V. Satirová jako nekongruentní a přidává k nim pátý styl komunikace, který se vyznačuje přímostí a otevřeností. Jedná se o komunikaci, kde jsou v souladu vysílané verbální i neverbální informace. Tento styl komunikace se označuje jako kongruentní.[11]

Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 Vybíral Zbyněk. (2009). Psychologie komunikace. (Vyd. 2., 319 s.) Praha: Portál.
  2. ↑ Nakonečný Milan. (2009). Sociální psychologie. (Vyd. 2., rozš. a přeprac., 498 s.) Praha: Academia.
  3. ↑ Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. (1. vyd., 287 s.) Praha: Academia.
  4. ↑ Lasswell, H. D. (1949). The structure and function of communication in society. (In L. Bryson (Ed.), The communication of ideas (pp. 37-51).) Oxford, England: Harper.
  5. ↑ Nakonečný M. (2009). Sociální psychologie. (Vyd. 2., rozš. a přeprac., 498 s.) Praha: Academia.
  6. ↑ DeVito, J. A. (2008). Základy mezilidské komunikace: 6. vydání. (1. vyd., 502 s.) Praha: Grada.
  7. ↑ Gibson, J. W. (1992). Introduction to human communication. (1.vyd., 483 s.) Dubuque: WCB.
  8. ↑ Vybíral, Z. (2009). Psychologie komunikace. (Vyd. 2., 319 s.) Praha: Portál.
  9. ↑ DeVito Joseph A. (2008). Základy mezilidské komunikace: 6. vydání. (1. vyd., 502 s.) Praha: Grada.
  10. ↑ Berne, E. (2011). Jak si lidé hrají. (Vyd. 1., 198 s.) Praha: Portál.
  11. ↑ Banmen, J. (1986). Virginia Satir's Family Therapy Model. (Individual Psychology: The Journal Of Adlerian Theory, Research, p. 14).

Použitá literatura

  • Berne, E. (2011). Jak si lidé hrají. Praha: Portál
  • DeVito J.A. (2008). Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada
  • Gibson, J.V. Hanna, M.S. (1992). Introduction to human communication. Dubuque: Wm.C. Brown
  • Křivohlavý, J. (1988). Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha: Svoboda
  • Plamínek, J. (2012). Komunikace a prezentace. Praha: Grada
  • Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Acedemia
  • Sternberg, R.J. (2002). Kognitivní psychologie. Praha: Portál
  • Vybíral, Z. (2005). Psychologie komunikace. Praha: Portál

Doporučená literatura

  • Mikuláštík, M. (2003). Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada
  • Křivohlavý, J. (1988). Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha: Svoboda

Externí odkazy

http://www.ericberne.com/transactional-analysis/

Klíčová slova

komunikace, verbální komunikace, neverbální komunikace

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Komunikace&oldid=13604“