Antropologie rodiny a příbuzenských systémů

Nezastupitelnou a zásadní dimenzí každé lidské společnosti jsou osobní mezilidské vztahy spjaté se sítí příbuzenství a institucí rodiny. Vztahy mezi muži a ženami determinují sociokulturní regulativa, jež v konkrétním a historickém a kulturním kontextu vystupují jako negenetická pravidla určující:

1. koho si je možné vzít,
2. jak je limitován počet legitimních partnerů nebo partnerek,
3. kde je možné s ním (nimi) bydlet a
4. jakou terminologii je vhodné pro vzniklé příbuzenské vztahy používat.

Příbuzenské systémy v lidské společnosti představují typ sociální organizace, v níž se prolínají biologické faktory (muž oplodňuje ženu, žena rodí děti) a kulturní faktory (muži obvykle koncentrují politickou moc a kontrolují ekonomické zdroje dané společnosti). Příbuzenství často představuje nejdůležitější sociální instituci, která prostupuje veškerým rodinným, veřejným, politickým i ekonomickým fungováním dané společnosti, tedy všemi dimenzemi dané kultury. Pro sociální a kulturní antropologii proto vždy představovaly dominantní oblast a klíčové téma výzkumů. Nicméně nelze je studovat jako samostatnou, nezávislou a autonomní vrstvu sociální reality.

Historie

Antropologie rodiny a příbuzenských systémů se zrodila ve druhé polovině 19. století v rámci evolucionistické antropologie a etnologie.

Lewis Henry Morgan

Za zakladatele takto orientovaných antropologických výzkumů je označován americký antropolog Lewis Henry Morgan. Ten stanovil 5 evolučních stupňů rodiny:

1. rodina pokrevně příbuzných,
2. rodina punaluanská,
3. rodina syndiasmická (párová),
4. rodina patriarchální a
5. rodina monogamní.

Jeho velkou zásluhou byla také obrácena pozornost antropologů ke studu příbuzenské terminologie v mezikulturní perspektivě.

Johann Jakob Bachofen

Mezi průkopníky antropologických výzkumů rodiny v Evropě patřil ve druhé polovině 19. století švýcarský právník Johann Jakob Bachofen. Ten formuloval evolucionistickou hypotézu o prvotnosti matriarchátu před patriarchátem, podle které vývoj lidské společnosti směřoval od prvotní sexuální promiskuity přes období matriarchátu, ve kterém se jméno a původ potomků odvozovaly z ženské linie, k patriarchálnímu rodovému zřízení.

Henry James Sumner Maine

Oproti této hypotéze vystoupil britský právník a průkopník evolucionistické antropologie Henry James Sumner Maine, který formuloval hypotézu, podle které byla pro rané fáze vývoje lidské společnosti typická nadvláda mužů.

John Ferguson McLennan

Významným je také teorie skotského právníka Johna Fergusona McLennana, podle které byly kvůli bojům preferováni chlapci jakožto budoucí lovci a bojovníci, a to do takové míry, že se rozšířil zvyk usmrcovat část novorozenců ženského pohlaví (infanticida), což vedlo k nedostatku dospělých žen a vzniku polyandrie. Podporovala se takto také exogamie spjatá s únosem žen z cizích tlup, což následně vedlo ke vzniku polygynie, podařilo-li se některému muži ukořistit více žen. K upuštění od zvyku zabíjet novorozené holčičky došlo až v období vzniku zemědělství, kdy bylo možné vyprodukovat dostatek potravy. Tím také došlo ke změně polyandrie a matrilinearity v monogamní rodiny a patrilineární příbuzenský systém. Tato teorie byla nicméně podrobena tvrdé kritice.

Vývojové proměny antropologie rodiny a příbuzenských systémů

Ve 20. století vtiskly antropologii rodiny a příbuzenských systémů kvalitativně novou dimenzi empirické terénní výzkumy založené na zúčastněném pozorování. Mezi významné postavy tohoto období patří např. Robert Lowie a George Murdock. George Murdock se ve svých výzkumech věnoval různým typům rodiny a jejich distribuci v mezikulturní perspektivě. Za univerzální znaky rodiny přitom označil:

1. sexuální soužití rodičů,
2. legitimní reprodukci lidstva,
3. péči o děti a odpovědnost za jejich výchovu a
4. ekonomickou spolupráci.

FUNKCIONALISTISKÁ ANTROPOLOGIE

Bronisław Malinowski

Významné jméno Velké Británie je Bronisław Malinowski. Ten prováděl výzkumy rodiny a příbuzenských systémů z perspektivy funkcionalistického paradigmatu a vědecké teorie kultury. Lidé se podle něj liší od ostatních příslušníků živočišné říše tím, že uspokojují své základní biologické potřeby prostřednictvím kulturních systémů, jejichž základem jsou instituce. Funkcí kulturních institucí je přitom uspokojování základních, instrumentálních a integrálních potřeb a také přispívání k uchování integrity společnosti a posílení sociální solidarity. Na základě četných terénních výzkumů prováděných v severozápadní Melanésii také polemizoval s některými závěry klasické psychoanalýzy Sigmunda Freuda, konkrétně s univerzální platností oidipovského komplexu. Typ kultury, kterou zkoumal, se totiž značně lišila od euroamerické, na základě které Freud mnohé své závěry zformuloval.

Alfred Reginald Radcliffe-Brown

Paralelně s Malinowským v první polovině 20. století prováděl výzkumy příbuzenství druhý zakladatel klasické funkcionalistické antropologie - britský sociální antropolog Alfred Reginald Radcliffe-Brown. Na rozdíl od Malinowského realizoval výzkum příbuzenství prostřednictvím strukturálně-funkcionální analýzy, v níž učinil ústředním gnozeologickým nástrojem kategorii sociální struktura. Radcliffe-Brown vytvořil teorii příbuzenských systémů zejména na základě svých výzkumů australských domorodců, kteří dokázali vytvořit nemírně složité příbuzenské vztahy. Své výzkumy přitom opíral o paradigma klasického strukturálního funkcionalismu, za jehož zakladatele je považován. Odlišil od sebe pojmy “sociální struktura” (= uspořádání osob do vzájemných vztahů) a “sociální organizace” (= uspořádání činností, které tyto osoby vykonávají). Konkrétní příbuzenský systém, zahrnující systém norem a pravidel, tedy z této perspektivy představuje typ sociální struktury, která umožňuje vymezit vztahy mezi jednotlivými příbuznými osobami. Oproti tomu sociální organizace, která představuje činnou stránku sociální činnosti, na úrovni příbuzenských systémů zahrnuje také aktivity, jako jsou např. reciproční výměny manželek mezi klany nebo jinými sociálními skupinami. Radcliffe-Brown také odmítal redukovat příbuzenské vztahy na svazky, které mají výhradně biologický základ; upozorňoval, že příbuzenské vztahy mechanicky nekopírují vztahy pokrevní. Na příbuzenství je dle něj nutné pohlížet jako na sociální fenomén a uměle vytvořenou kulturní konstrukci. Antropologické výzkumy totiž prokázaly, že v některých společnostech jsou kategorie biologický otec nebo biologická matka ignorovány, zpochybňovány nebo dokonce popírány (např. v Austrálii nebo Melanésii byl objeveny kultury, které žily v přesvědčení, že manžel nemá na početí dítěte žádný podíl). Podobně jako řada dalších antropologů považoval za minimální strukturální jednotku, v níž je vybudován příbuzenský systém, základní rodinu, kterou tvoří muž, jeho žena a jejich děti. V rámci této elementární jednotky příbuzenství pak existují 3 specifické druhy sociálních vztahů:

1. vztah mezi rodičem a dítětem,
2. vztah mezi dětmi stejných rodičů (sourozenci) a
3. vztah mezi manželem a manželkou jeho rodiči téhož dítěte nebo dětí.

Tyto tři druhy vztahů Radcliffe-Brown označil za příbuzenské vztahy prvního stupně. Mimo ty existují i příbuzenské vztahy druhého nebo třetího stupně, které vznikají spojením různých základních rodin prostřednictvím společného člena. Příkladem vztahů druhého stupně je např. vztah, který existuje mezi strýcem z matčiny strany a synovcem, v kterém je spojujícím článkem společný otec matky a jejího bratra. Příkladem vztahů třetího stupně je pak např. vztah mezi sestřenicemi a bratranci, kteří sdílejí společného člena rodiny o dvě generace zpátky. Radcliffe-Brown byl přesvědčen, že za velkou variabilitou příbuzenských systémů se dá objevit určitý malý počet všeobecných strukturálních principů, které jsou aplikované a kombinované různými způsoby. Cílem antropologických výzkumů příbuzenských systémů je proto odhalit relativně omezený počet všeobecných zákonitostí a principů, které determinují příbuzenské vztahy v konkrétní společnosti, přičemž klíčem je analýza příbuzenských terminologií. Analýzu příbuzenských terminologií je přitom možné vymezit do tří typů:

1. popisné terminologie (deskriptivní popis - např. matčin bratr),
2. rozlišující terminologie (odlišný popis každého člena - např. strýc) a
3. klasifikační terminologie (všichni příslušníci určité “příbuzenské třídy” jsou označování stejně - např. otcův bratr je otec, děda je otec, stejně bratr dědy je otec).

STRUKTURÁLNÍ ANTROPOLOGIE

Claud Lévi-Strauss

Ve druhé polovině 20. století se v antropologii zformovaly dva vlivné teoretické přístupy ke studiu rodiny a příbuzenských systémů. První z nich je spjatý s paradigmatem strukturální antropologie Lévi-Strausse. Lévi-Strausse je označován za prvního antropologa, který se pokusil popsat příbuzenské systémy a systémy uzavírání manželství, jejich principy, typy a fungování, ale také nespekulativním způsobem vysvětlit a zdůvodnit jejich sociální funkci. Provedl za tímto účelem strukturální analýzu systémů, které v konkrétní společnosti umožňují prostřednictvím své terminologie bezprostředně určit okruh příbuzných a partnerů schopných aliance. Zabýval se v této souvislosti také vztahem mezi přírodou a kulturou. Ty dle něj představují dva základní póly tvořící ústřední opozici lidského světa. Za základní kritéria vymezující svět přírody označil spontánnost a univerzálnost. Oproti tomu svět lidské kultury charakterizuje normativnost a s ní spjaté projevy relativnosti a jedinečnosti. V pozici k Malinowskému a Radcliffe-Brownovi odmítá přijmout jako teoretické východisko výzkumu příbuzenské struktury kategorii “biologické rodiny”, tedy otce, matku a jejich děti. Klíčem k pochopení funkce a fenoménu příbuzenství je dle něj alianční vztah, kdy např. má-li muž získat ženu, musí mu ji přímo nebo nepřímo postoupit jiný muž. Základní atom příbuzenství pak tvoří čtyřčlenný systém vztahů, které mohou nastat mezi:

1. bratrem a sestrou,
2. manželkou a manželem,
3. otcem a synem a
4. strýcem z matčiny strany a synovcem.

Na úrovni tohoto základního atomu příbuznosti se pitom manifestují 3 základní vztahy: vztah pokrevenství (bratr a sestra), vztah aliance (manžel a manželka, strýc ze strany matky a synovec) a vztah filiacie (otec a syn). Lévi-Straussova strukturální koncepce výzkumu příbuzenství představuje “kopernikovský” obrat v dějinných antropologie rodiny a příbuzenských systémů.

Rodney Needham

Needham, inspirován Lévi-Straussem, dále rozpracoval paradigma strukturální antropologie z hlediska širších psychologických a filosofických souvislostí. Jeho práce věnované výzkumu příbuzenských vztahů jsou dnes považovány za zásadní příspěvek k antropologii rodiny a příbuzenských systémů.

SYMBOLICKÁ ANTROPOLOGIE

Paralelně se strukturální antropologií ve druhé polovině 20. století rozvíjela interpretativně orientovaná symbolická antropologie. Její přívrženci na příbuzenské systémy a terminologie pohlíželi jako na kulturní konstrukci vystupující jako relativně autonomní systém symbolů a významu.

E. E. Evans-Pritchard

Evans-Pritchard se svých pracích akcentoval před studiem utilitárních a reálných funkcí kulturních institucí analýzu jejich smyslu a významu. Klasickou ukázkou jeho přístupu je jeho výzkum čarodějnictví mezi africkými Azandy, jimž víra v čarodějnictví dodává logiku každodenního života. Podle Evans-Pritcharda i příbuzenství nabývá v různých společnostech podobu kulturní konstrukce, která je nositelem sdílených symbolů a významů. Systém příbuzenských kategorií pro něj představuje jen formální model vztahů a obsah každého vztahu pak závisí na genealogické vzdálenosti, blízkosti sousedství, osobních pocitech a dalších faktorech. Svým zájmem o studium smyslu a významu kultury anticipoval Evans-Pritchard přístup, který v šedesátých letech 20. Století vyústil v interpretativně koncipované symbolické antropologii.

David M. Schneider

Významnou úlohu ve směru symbolické antropologie sehrál americký kulturní antropolog David M. Schneider, jenž se v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století stal na akademické půdě symbolem rebelství, kontroverze a boje s ortodoxií. Ve svých knihách, přednáškách i osobních postojích nekompromisně destruoval jak tradiční antropologické teorie rodiny a příbuzenství, tak jejich epistemologická východiska. Byl přesvědčen, že pojmy a kategorie, jejichž prostřednictvím antropologové studují příbuzenské systémy, jsou založeny na etnocentrické iluzi. Kulturu považoval za třídu symbolů a významů, které tvoří autonomní systém. V centru jeho zájmu byla analýza amerického příbuzenství jako kulturní konstrukce systémů symbolů, které nejsou totožné s tím, co označují. Podle Schneidera totiž kategorie příbuzenství neoznačují ve všech kulturách tentýž fenomén, a není dokonce vyloučeno, že u mnohých společenství ani příbuzenský systém, alespoň v tom smyslu, jak je moderní společností chápán, vůbec neexistuje. Mnoho antropologů se tak podle něj dopustilo omylu, že příbuzenské vztahy vždy a všude odrážejí objektivní genealogické a biologické vzorce chování. Tak se podle něj sami vědci dopustili největšího antropologického hříchu - vědeckého etnocentrismu. Význam Schneiderových výzkumů překračuje hranice antropologie rodiny a příbuzenských systémů. Schneider totiž upozornil na to, že interpretace světa v různých společnostech neodráží přirozený řád věcí a jevů, ale je závislá na kulturních premisách. Předmětem zájmu antropologů se díky Schneiderovi stala demystifikace způsobů myšlení v sociální akci a institucionálním životě.

Předměty antropologických výzkumů rodiny a příbuzenských systémů

Mezi významné předměty antropologických výzkumů rodiny a příbuzenských systémů patřily zejména:

• incestní tabu
• exogamie
• endogamie
• “cena za nevěstu”
• instituce levirát a sororát
• věno
• model usídlování manželů
• monogamie, polygynie, polyandrie

Incestní tabu

Incestní tabu, tedy zákaz sexuálních styků mezi pokrevně příbuznými jedince, jako významnou oblast antropologických výzkumů etablovali již evolucionističtí antropologové a etnologové druhé poloviny 19. století. Obvykle přitom hledali kulturní vysvětlení zákazu incestu. Někteří předpokládali, že toto tabu usnadňuje výměnu žen a uzavírání přátelských koalic mezi různými sociálními skupinami. Podle jiných tabu incestu posilovalo integritu rodiny a eliminovalo zmatek a potenciální konfuzi sociálních rolí, kterou by incestní chování vyvolalo. Zcela jiný postoj zaujal finský učenec Edward Alexander Westermarck, který formuloval hypotézu, podle níž v lidské společnosti pod vlivem přirozeného výběru vznikla přirozená vrozená averze zabraňující sexuálním vztahům mezi blízkými příbuznými. Podle této teorie je u jedinců, kteří jsou od raného dětství společně vychováváni, dochází pod vlivem genetických imperativů k absenci vzájemných erotických citů a ztrátě zájmu o sexuální vztahy. Protože ve většině případů jsou společně vychováváni jedinci blízce příbuzní, tento mechanismus snižuje možnost jejich potenciálně škodlivého křížení a podporuje antiincestní chování. Tento jen je znám jako Westermarckův efekt. Tématem incestního tabu se zabýval i jeden z nejvýznamnějších psychologů 20. století - Sigmund Freud. Ten v opozici k teorii přirozené averze k incestnímu chování, u příslušníků lidského rodu naopak předpokládal existenci univerzálních a vrozených sklonů k incestnímu jednání. Freudova teorie však byla pro svou spekulativnost, opírající se téměř o pohádkový mytický příběh prehistorického konfliktu mezi otcem a jeho syny, podrobena oprávněné kritice. Lévi-Strauss v souvislosti s tímto tématem rozpracovává Freudem navržený pojem reciprocity, kdy zákaz intimních vztahů s blízce příbuznými ženami nutil muže poskytnout dceru nebo sestru jako manželku jinému muži a zároveň vytvářel právo na dceru nebo sestru tohoto jiného muže. Tak se vytvářely exogamní příbuzenské struktury, které podporovaly sociální integritu mezi různými rodinami a klany. Tato intepretace incestního tabu výrazně ovlivňovala antropologické myšlení druhé poloviny 20. století.

Exogamie

Exogamii je možné vymezit jako pravidla, jež vyžaduje, aby členové společnosti uzavírali sňatky s někým mimo vlastní skupinu, tedy např. rozšířenou rodinu, klenovou linii, klan, třídu, etnickou skupinu, kastu nebo náboženskou sektu. Exogamní pravidlo vymezuje hranice a určuje příslušnost ke skupině, kterou označujeme jako “my”, a odděluje ji od kategorie “oni”, jež zahrnuje příslušníky skupiny, v níž lze hledat své budoucí partnery. Exogamie představuje významný mechanismus kodifikující výměnu partnerů mezi různými skupinami, který přispěl k formování recipročních příbuzenských vztahů, vytváření spojeneckých koalic a šíření sociální soudržnosti a integrity mezi odlišnými společnostmi.

Endogamie

Endogamie oproti tomu vystupuje jako pravidlo, jež přikazuje uzavírat sňatky pouze mezi členy téže skupiny. Může negativně limitovat lidskou svobodu vytvářením diskriminačních zábran při volbě partnera pocházejícího z cizí skupiny.

“Cena za nevěstu”

Tato transakce spočívá ve výměně novomanželky za symbolicky předávané zboží a majetek. Tímto způsobem je vyjadřována úcta k ženě a k rodině, která investovala čas a materiální prostředky do její výchovy, současně je tím poskytnuta kompenzace za ztrátu její pracovní síly a reprodukčního potenciálu. Touto transakcí také vzniká nárok mužovy rodiny na ženiny potomky. Cena za nevěstu je nejběžnější v patrilineárních společnostech, které se živí zemědělstvím a pastevectvím a preferují patrilokální usídlení novomanželů. Za nevěstu jsou nejčastěji vyměňovány šperky z mušlí, slonovina, bronzové gongy, ptačí peří, bavlněné látky a chovná zvířata. Někdy je platba za nevěstu splácena v delším časovém období formou ženichovy práce pro rodiče nevěsty. Tento typ se označuje za „službu pro nevěstu“. Antropologům se podařilo velice dobře zmapovat poplatky za nevěstu v oblasti východní a jižní Afriky, kde ženichův otec a často celé příbuzenstvo předávají příbuzným nevěsty sjednaný počet dobytky, který zde má velkou ekonomickou i symbolickou hodnotu.

Instituce levirát a sororát

Instituce levirát je sociokulturní regulativ a příbuzenské pravidlo, které vyžaduje, aby se vdova provdala za bratra svého zesnulého manžela. Tím, že vdova uzavře manželství se svým švagrem, je uchována patrilineární rodová kontinuita a zajištěna nedělitelnost rodového majetku. Rod si tak tímto právem udržuje kontrolu nad ženou a jejími dětmi i po smrti manžela. Instituce sororát je naopak příbuzenské pravidlo, podle kterého je žádoucí, aby se vdovec oženil se sestrou své zesnulé manželky nebo se ženou, kterou mu poskytne manželčina příbuzenská skupina jako náhradu za zesnulou ženu. Tímto symbolickým aktem je vyjádřeno, že svatební dary, jež muž věnoval rodu zesnulé manželky, nemusí být vráceny, a majetkový nepoměr způsobený smrtí první ženy je vyrovnán.

Věno

V euroamerickém kulturním okruhu, muslimských zemích a některých oblastech Asie bylo tradiční součástí manželské transakce věno. To obvykle vystupovalo v podobě darů, které nevěsta přinášela jako vklad do manželství od své původní rodiny. Věno může být považováno za příspěvek ženy k založení nové domácnosti a záruku, že po svatbě nebudou její životní podmínky nižší než dříve. V případě, že žena získá sňatkem vyšší společenské postavení, může věno plnit funkci „poplatku“ za nový sociální status. Věno na rozdíl od instituce „cena za nevěstu“ nezakládá nárok na děti ani nekompenzuje náklady rodině manžela spjaté s jeho výchovou.

Model usídlování novomanželů

Významným faktorem, který ovlivňuje život novomanželů, je volba bydliště a s ním spjatý typ širších příbuzenských a sousedských vztahů. Antropologové rozlišují 6 základních modelů usídlování novomanželů:

1. patrilokalitu (novomanželé se usídlí v rodině manžela),
2. matrilokalitu (novomanželé se usídlí v rodině nevěsty),
3. bilokalitu (novomanželé bydlí střídavě v rodině manželky i manžela),
4. duolokalitu (každý z novomanželů žije po nějakou dobu u své původní rodiny),
5. avunkulokalitu (novomanželé žijí u bratra manželovy matky) a
6. neolokalitu (novomanželé se usídlují na novém místě).

V minulosti byla v mnoha světových kulturách velmi rozšířena zejména patrilokalita. Ta je velmi silně spojená s patrilinearitou, systémem pokrevního příbuzenství, který je založen na genealogickém vztahu po otcovské rodové linii. Až 85 % společnosti, v nichž se uplatňuje patrilokalita, je také patrilineárních.

Monogamie, polygynie, polyandrie

Život manželů neovlivňuje pouze preferovaný rezidenční model, ale také počet lidí, který v daném kulturním kontextu do manželství může vstoupit. Antropologové z tohoto hlediska vymezují 3 základní typy manželství:

1. monogamii (svazek jednoho muže s jednou ženou),
2. polygynii (svazek jednoho muže s více než jednou ženou) a
3. polyandrii (svazek jedné ženy s více než jedním mužem).

Monogamie

Monogamie představuje sociokulturní regulativ a příbuzenské pravidlo umožňující uzavřít manželství pouze mezi dvěma partnery, obvykle mezi mužem a ženou. V moderních společnostech je monogamní manželství právně kodifikováno. V důsledku vysoké rozvodovosti se nicméně v euroamerickém kulturním okruhu stále více projevuje fenomén tzv. sériové monogamie. Tímto pojmem je označována skutečnost, že jedinec po rozvodu může vstupovat do nových manželství a legitimně tak v průběhu svého života vystřídat několik manželských partnerů.

Polygynie

Polygynie představuje sociokulturní regulativ a příbuzenské pravidlo umožňující uzavřít manželství mezi jedním mužem a více než jednou ženou. V rámci polygynní rodiny tak vzniká širší spektrum vztahů mezi rodinnými příslušníky. Důležité jsou jak vztahy mezi jednotlivými manželkami, tak vztahy všech žen vůči manželovi. Významná je také síť vztahů ke starší generaci a složité sociální vztahy, které vznikají mezi dětmi, jež mají stejného otce, ale rozdílnou matku. V tradičních společnostech patřila polygynie mezi nejrozšířenější typy manželství. Velice často byla spjatá s bohatstvím nebo vysokým sociálním statusem, jimiž někteří muži disponovali. Mezi faktory, které v minulosti vedly k šíření polygynie, patřila snaha:

1. zplodit co nejvíce potomků,
2. vytvářet spřátelené koalice s jinými skupinami,
3. využít práce žen jako zdroje bohatství a
4. prezentovat množství žen jako symbol sociálního statusu a ekonomické moci.

Polyandrie

Polyandrie představuje sociokulturní regulativ a příbuzenské pravidlo umožňující uzavřít manželství mezi jednou ženou a více než jedním mužem. Polyandrie je poměrně vzácný typ manželství. Jedním z nejvýznamnějších příkladů polyandrie je manželství indických Todů. Svatba zde byla domluvena rodiči, když děti dosáhly věku 2-3 let. Sňatek spojoval dívku nejen s chlapcem, pro něhož byla původně vybrána, ale také se všemi jeho bratry včetně těch, kteří se narodili až po obřadu. V případě, že bratři uzavřeli sňatek ještě s další ženou, vzniklo skupinové manželství, kde několik žen bylo současně manželkami několika mužů. Vedle této „bratrské polyandrie“ existuje ale také „asociovaná polyandrie“, do níž nevstupují jen bratři, ale i nepříbuzní muži. Specifickou formou polyandrie je pak „sekundární manželství“. Tento model manželství ženě umožňoval postupně se provdávat za nové muže, aniž by tím byl zrušen předcházející sňatek. Žena tak sice v dané životné etapě žije vždy jen s jedním manželem, ale ponechává si právo vrátit se k předcházejícímu manželskému partnerovi a mít s ním legitimní děti. Naopak tato instituce nepovoluje rozvod.

Literatura

• Evans-Pritchard, E. E. (1954). The meaning of sacrifice among the nuer: the Henry Myers Lecture, 1954. London: Royal Anthropological Institute of Great Britain and Ireland.
• Freud, S. (2017). Totem a tabu: o podobnostech v duševním životě divocha a neurotika. Praha: Portál.
• Johann, J. B. (1861). Das Mutterrecht: eine Untersuchung über die Gynaikokratie der alten Welt nach ihrer religiösen und rechtlichen Natur. Verlag Verlag Von Krais.
• John, F. M. L. (1865). Primitive marriage. Edinburgh: Edinburgh Adam.
• Malinowski, B. (2007). Sex a represe v divošské společnosti. Praha: Sociologické nakladatelství.
• Morgan, L. H. (1954). Pravěká společnost neboli Výzkumy o průběhu lidského pokroku od divošství přes barbarství k civilisaci. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd.
• Lévi-Strauss, C. (1977). Les structures élémentaires de la parenté (2. éd., 5. tirage). Paris: Mouton.
• Lewis, H. M. (1871). Systems of Consanguinity and Affinity of the Human Family. Washington: Smithsonian Institution.
• Radcliffe-Brown, A. R., & Forde, C. D. (1950). African systems of kinship and marriage. London: Published for the International African Institute by the Oxford University Press.
• Soukup, V. (2011). Antropologie: Teorie člověka a kultury (1st ed.). Praha: Portál.
• Westermarck, E. (1901). The history of human marriage (3. ed). London: Macmillan and Co.

Klíčová slova

antropologie, rodina, příbuzenské systémy