Historie ÚISK a knihovnictví v letech 1968‒1989

V roce 1973 se dosavadní Katedra knihovnictví a vědeckých informací přejmenovala na Katedru vědeckých informací a knihovnictví a přečkala s tímto názvem celé normalizační období. V té době katedru vedl PhDr. Jiří Kábrt, kterého roku 1989 vystřídal doc. Jiří Cejpek.

Při zpracovávání tohoto tématu byl kladen hlavní důraz na roky 1968 a 1970.

Politické a kulturní pozadí let 1968‒1989

Skutečné uvolnění jak v politickém, tak kulturním životě lze pozorovat s příchodem 60. let, kdy se země dostala do vážných ekonomických problémů, které bylo třeba okamžitě řešit. Vyvrcholením uvolnění se stalo Pražské jaro 1968, jehož symbolem byl Alexander Dubček. Všechno snažení o demokratizaci bylo ukončeno invazí vojsk Varšavské smlouvy z 20. srpna 1968. Československé vedení pod tlakem sovětských soudruhů souhlasilo s dočasným umístěním sovětských vojsk v Československu, které se protáhlo až do začátku 90. let. Byl přijat zákon o federalizaci Československa. Rok 1969 a odolání Dubčeka a jeho spolupracovníků z vedoucích funkcí znamenal konec reformním snah v Československu. Do čela KSČ se neprosadila neostalinistická klika v čele s Vasilem Bilakem, ale Gustav Husák, který se na následujících více než 20 let stal symbolem komunistického režimu v Československu. Československá veřejnost proti okupaci jasně vystoupila. Největší ohlas mělo upálení studenta Jana Palacha v lednu a Jana Zajíce v únoru 1969. Období 70. let bývá označováno jako éra „husákovské normalizace”. V praxi to znamenalo potření všech reformních snah, rozsáhlé politické čistky ve straně i dalších institucích. Režim se snažil pomocí zajištění blahobytu odvést pozornost obyvatelstva od politiky. V roce 1975 proběhla Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která otevřela otázku dodržování lidských práv v zemích socialistického tábora. V reakci na to vznikla Charta 77, tedy hnutí, které požadovalo dodržování lidských práv v Československu. Na počátku 80. let opět došlo ke společenskému uvolnění a to zvláště po nástupu Michaijla Gorbačova v SSSR. Stále více se projevuje ideologická vyčpělost režimu a veřejně se začalo mluvit o ekonomických problémech, které Československo postihly. Jedním z projevovala slabosti režimu bylo jmenování Milouše Jakeše do čela KSČ. Výročí dvaceti let od srpnové okupace 1968 se neslo v duchu masivních demonstrací proti režimu, které policie a Lidové milice tvrdě potlačily. Rok 1989 se nesl ve znamení stále rostoucí nespokojenosti veřejnosti s režimem. Zásah proti studentské demonstraci 17. listopadu 1989 fakticky znamenal konec komunismu v Československu.

Rok 1968 v knihovnictví

V roce 1968 došlo k vyvrcholení politického uvolňování a k tzv. Pražskému jaru. Již v lednu proběhla změna ve vedení KSČ, kdy Alexandr Dubček nahradil Antonína Novotného, 1. tajemníka Ústředního výboru KSČ. V dubnu byl schválen Akční program KSČ, který si vytknul za cíl vybudovat „socialismus s lidskou tváří“, demokratizovat socialistický systém. Následovala řada reforem, přestala fungovat cenzura a byla obnovena svoboda shromažďování.

Všechny tyto změny samozřejmě ovlivnily knihovnické odvětví, diskuze a požadavky knihovníků.

Na stránkách knihovnického časopisu Čtenář se na jaře objevilo diskuzní fórum, kde se řešily problematické otázky. Diskuze měla být podkladem pro plánovaný celostátní sjezd československých knihovníků. Knihovníci řešili například otázku, jak moc mají být knihovny politicky a společensky angažovány. Mezi další politické otázky patřil požadavek rehabilitace spisovatelů a jejich děl neprávem vyřazených z knihoven. V souvislosti s touto otázkou požadovali zrušení seznamů zakázaných knih a uvolnění knih, které byly nuceně uloženy. K Akčnímu programu KSČ se zpočátku stavěli skepticky. Program je to pěkný, ale je otázka, jak se dá zrealizovat, stávající praxe tomu zatím moc nenapovídala. Silné kritice bylo podrobeno současné řízení knihoven, které bylo prováděno direktivně, bez zpětné vazby knihoven. To se mělo změnit. Dále knihovníkům chyběly potřebné informace, v posledním roce byli prakticky izolováni od všech informací v knihovnické oblasti. Důvodem byla mimo jiné absence zastřešujícího orgánu, který by knihovníky skutečně zastupoval a reprezentoval navenek. Dosud byla takovým orgánem Ústřední knihovnická rada, která však již více než rok nebyla svolávána z důvodu nesouhlasu s ministerstvem, jehož byla poradním orgánem. Proto měl být založen Svaz českých knihovníků. Další diskutovanou otázkou bylo vytváření jednotné soustavy knihoven, která již formálně měla být ustavena, ale v praxi knihovny příliš nespolupracovaly. Bylo třeba se zaměřit na jejich koordinaci, vytváření souborných katalogů, meziknihovní výpůjční službu apod. Dále se řešily materiálně technické podmínky, nízké platy a nedostatek kvalifikovaných pracovníků.

Dne 21. března se sešla konference knihovníků, kde byly diskutovány výše naznačené otázky. Výsledky konference byly vtěleny do závěrečné rezoluce a odeslány ÚV KSČ. Knihovníci plně podporovali prosincové a lednové plénum ÚV KSČ a demokratizační proces. Požadovali vytvoření nadresortního řídícího orgánu, zrušení všech právních norem týkajících se prohibiční literatury a uvolnění literatury ve zvláštních fondech. Zadržená zahraniční literatura, která nesměla být zpřístupněna, měla být předána do knihoven. Také byl nedostatečný přísun zahraniční devizové literatury do vědeckých knihoven.

Reakce na požadavky byla relativně vstřícná. Oleg Homola, ředitel Odboru kulturně výchovné práce a ochrany památek promluvil v Plzni při příležitosti vyhlášení výsledků 18. ročníku soutěže o vzornou lidovou knihovnu. Knihovníkům dal za pravdu a předestřel navrhovaná opatření. Měla být zrušena prohibiční opatření i seznamy závadné literatury, dovoz zahraničního tisku měl podléhat pouze poštovnímu zákonu. Měla být vyvinuta snaha zvýšit devizové kvóty na dovoz zahraniční literatury pro vědecké knihovny. Dále nastínil, že je třeba vypracovat jednotný platový řád pro všechny typy knihoven a podstatným úkolem je také vyřešit vztahy českého a slovenského knihovnictví v souladu s připravovaným federativním uspořádáním. Ve druhé polovině roku byla vypracovávána dlouhodobá koncepce rozvoje československého knihovnictví.

Začalo se připravovat ustavení Svazu českých knihovníků a informačních pracovníků jakožto dobrovolné zájmové organizace, která měla sdružovat knihovníky a informační pracovníky, vystupovat jejich jménem a hájit jejich zájmy. Přípravný výbor získal během krátké doby tisíc členů.

Postupující demokratizační proces, který byl v ČSSR nastolen, sledoval s obavami Sovětský svaz. Ten se 15. července setkal ve Varšavě s pěti zeměmi Varšavské smlouvy a Československu byl odeslán varovný dopis před nepřáteli socialismu, proti nimž má KSČ zakročit. To byl počátek silné konfrontace se Sovětským svazem, která vyvrcholila 21. srpna vojenskou okupací a následným opětovným utužením režimu.

Na tuto situaci samozřejmě reagovali i knihovníci. Svaz českých knihovníků poslal 27. července dopis ÚV KSČ, ve kterém vyjádřil plnou podporu předsednictvu a naději, že bude obhajovat suverenitu našeho státu. Zároveň Svaz zaslal dopis bratrským knihovnickým organizacím v pěti státech, jejichž představitelé podepsali varšavský dopis, a snažil se jim vysvětlit současnou situaci a fakt, že socialismus u nás není ohrožen. Po okupaci se knihovníci navzájem podporovali v přesvědčení, že demokratizační proud nebude brzo ukončen, a že právě knihovny se o to musí zasadit.

Knihovnické vzdělávání

Další probíranou otázkou bylo školství. Knihovny si neustále stěžovaly na nedostatečný počet kvalifikovaných pracovníků. Knihovnická kvalifikace se dala získat na střední odborné škole, na vysoké škole a také postgraduálním studiem. Střední knihovnická škola se nacházela v Praze a v Brně, obě se daly studovat prezenčně i dálkově, ale pro dálkové studium bylo podmínkou zaměstnání v oboru, popřípadě předběžná praxe. Obě školy také poskytovaly dvouleté nástavbové studium.

Vysokoškolské studium probíhalo na Fakultě osvěty a novinářství na Univerzitě Karlově na Katedře knihovnictví a vědeckých informací. Obor se nazýval Knihovnictví a vědecké informace, byl pětiletý a povinně dvouoborový. Studenti si vybírali mezi zaměřením literárně-vědným, přírodovědným a technickým. Kromě odborných předmětů museli splnit společný základ, kam patřila marxistická filozofie, politická ekonomie, psychologie a sociologie. Dále byla povinná zkouška ze tří cizích jazyků, a sice ruštiny a dalších dvou světových jazyků, které si mohli studenti zvolit. Na přednáškách nebyla docházka povinná, na seminářích se hlídala. Součástí studia byla i odborná praxe.

Kromě toho bylo v roce 1968 zavedeno postgraduální studium při Katedře knihovnictví a vědeckých informací pro absolventy jiných vysokoškolských oborů. Bylo určené jako studium při zaměstnání a trvalo dva roky. Pro pomocné knihovníky existoval tříměsíční kvalifikační kurz, který pořádaly krajské a státní vědecké knihovny.

Zajímavosti

• Evidence čtenářů na okrajových děrných štítcích: Tento způsob byl v roce 1968 zaveden v okresní knihovně v Písku (nechala se inspirovat knihovnou v Českých Budějovicích a Státní technickou knihovnou v Praze). Metoda spočívala v nahrazení tiskopisů čtenářských přihlášek okrajově děrovanými lístky. Předtisk byl upraven tak, aby se dalo v kartotéce pomocí jehel snadno vyhledávat podle různých kategorií.
• Knihovny na pláži: Tuto službu pořádala okresní knihovna ve Znojmě, když každé léto provozovala knihovnu na pláži u Vranovské přehrady. Lidé si sebou na dovolenou nemuseli knihy vozit, ale knihy přišly za nimi.
• Prezident republiky Ludvík Svoboda udělil Řád republiky Státní technické knihovně v Praze při příležitosti 250. výročí jejího založení.
• V Německé spolkové republice začali v jedné knihovně půjčovat kromě knih i gramofonové desky.
• Dálkové kurzy výpočetní techniky byly pravidelně pořádány Československou vědeckou společností pro knihovníky a pracovníky VTEI.
• Jak pěstovat v knihovně květiny? I takovou otázkou se knihovnický časopis zabýval.

Dobovou knihovnu zajímavě popisuje paní Bolková: „Zdá se mi, že to, co bylo kdysi hlavní náplní práce knihoven, se jaksi pomalu a jistě ztrácí. Půjčovny větších knihoven se svými samoobslužnami nám ve všem připomínají obchody. Čtenáři, hledej v nich, jak umíš. Jsi vítán jenom tehdy, když přesně víš, co chceš a, pokud možno, to přineseš na papírku písemně. Máme Tě rádi jen tehdy, když si umíš sám a rychle vybrat, nezdržuješ a neptáš se pořád na detektivky a úzkoprofilové knihy. Dokonce nám nestojíš ani za to, abychom Ti tyto knihy zamluvili, protože podle příkazu toho a toho rezervujeme pouze naučnou literaturu.“

Rok 1970 v knihovnictví

Rok 1970 českého knihovnictví by se dal popsat jako rok, kdy se řešily běžné knihovnické problémy, které v přenesené podobě řešíme stále i nyní. Psychologie čtenáře, budování fondu, či služby čtenářům. Na druhou stranu by se tento rok dal pojmenovat jako rok naplněný výročími. A to výročími z pohledu knihovnictví více či méně významnými.

Jednotlivé výtisky časopisu Čtenář a časopisu Zpravodaj západočeských knihovníků z tohoto roku jsou mnohačetně protkány oslavou stoletého výročí narození Vladimíra Iljiče Lenina. S ohledem na tehdejší režim lze samozřejmě usuzovat, že se ale tato událost připomínala v časopisech napříč všemi obory a zájmy.

V již zmiňovaném Zpravodaji západočeských knihovníků se například toto dobové „zabarvení“ projevilo v otisku oslavné básně Jaroslava Seiferta s názvem Lenin hned v prvním čísle. Poněkud bizarním dojmem z pohledu dneška se může jevit i tzv. Malá bibliografie s názvem: „V. I. Lenin v české poezii 1945-1968.“ Tato bibliografie byla vydána jako příloha k časopisu a měla sloužit jako pomůcka pro přípravu oslav. Řešena byla abecedním pořadím autorů s názvem básně, básnické sbírky a číslem stránky, kde se báseň konkrétně nachází.

Tak jako dnes máme soutěž o nejlepší knihovnu, i v dobách minulých tomu nebylo jinak. V roce 1970 proběhl jubilejní 20. ročník soutěže: „Budujeme vzornou lidovou knihovnu.“ Ačkoliv byla z úplného počátku hodnocena formální, kvantitativní hlediska, s postupem času se začala hodnotit spíše kvalita a komplexnost podávaných služeb. Soutěž probíhala na několika úrovních, a to na úrovni okresní, krajské a ústřední. Původně soutěž zahrnovala knihovny pouze na české části území. Od svého 10. ročníku ale zahrnovala území celého Československa, a zlepšila tak i vzájemnou spolupráci knihovníků. Ocenění nezískávala pouze knihovna jako taková, ale existovala rovněž kategorie pro knihovníky, kteří byli odměňováni za svoji obětavou práci. Nutno je snad ještě podotknout, že oceněn nebyl každý rok pouze jeden knihovník a jedna knihovna. Ve dvacátém ročníku například titul Vzorná lidová knihovna získalo třináct knihoven.

Dvacet let své existence oslavoval rovněž Ústav informačních studií a knihovnictví, tehdy ještě nazývaný Katedrou knihovnictví a vědeckých informací. Rozhodující zásluha pro založení je přisuzována doc. Dr. Jaroslavu Drtinovi, který vytvořil původní koncepci školy.

Ještě před tím než vznikl samostatný vysokoškolský obor, existovaly na půdě filozofické fakulty kursy pro knihovníky, které ale nabízely pouze rozšíření pro filozofické vzdělání.

V březnu tohoto roku se uskutečnil i první knižní veletrh. A to v Praze ve výstavním domě u Hybernů. Březen byl vybrán z toho důvodu, že již tenkrát byl spojován s českou knihou a čtenářstvím. Hlavní motivací pro zorganizování tohoto počinu bylo důstojné uctění 25. výročí osvobození Československa. Rovněž šlo ale i o to, že do tehdejší doby se výsledky práce nakladatelů a knihkupců prezentovaly na jednotlivých separátních výstavách. Společný knižní veletrh oproti jiným evropským městům (Lipsko, Frankfurt nad Mohanem, Vídeň atd.) v Praze prostě chyběl. V rámci veletrhu se rovněž uskutečnilo symposium o odborných nakladatelských a knihkupeckých otázkách.

Dalším významným jubileem, které je spojeno s rokem 1970, je výročí sta let statistiky českých knihoven. 8. února 1870 vyšla v časopise Světozor výzva, která vybízela knihovníky z Čech, Moravy a Slezska, aby do redakce zaslali informace týkající se jejich spravované knihovny. Žádané nebyly ale pouze číselné hodnoty týkající se počtu svazků a výpůjček, ale například i informace o tom, kdo a kdy knihovnu založil. Jednalo se o první pokus o zjištění stavu českého knihovnictví. Redakce časopisu ale podcenila celkové množství knihoven, a tak nakonec nebyla schopna zpracovat kompletní přehled knihoven. To se povedlo až o třicet let později. I přesto jsou svazky Světozoru z let 1870 až 1875 cenným historickým pramenem pro poznání stavu tehdejšího knihovnictví.

První dlouhodobý územní plán pro rozvoj jednotné soustavy knihoven z roku 1966 končil právě v roce 1970, aby na něj mohl plynule navázat nový pětiletý plán. Ten knihovnám ukládal čtyři hlavní úkoly. Knihovny se podle něj měly stát centrem propagace politiky strany, zajistit plnou podporu vzdělávání a uspokojení osobních zájmů občanů, přispívat k plnému rozvoji kulturního života a zaměřit svoji práci na pomoc rozvoji národního hospodářství, obzvlášť v otázkách týkajících se vědecko-výzkumných úkonů.

Na pořadu dne v tehdejším knihovnickém světě byla otázka zabývající se regionální literaturou. Knihovny československého území přejímaly funkci shromažďování a informování o regionální literatuře od muzeí a archivů. I když se podařilo alespoň nějakým způsobem ustálit regionální bibliografii souběžnou, s mapováním bibliografie retrospektivní zůstával i nadále problém. S problematikou souvisela i absence fyzických svazků v knihovnách. Takže se mohlo stát, že ačkoliv byla nějaká publikace zapsaná v místní bibliografii, nebylo možné se k ní v místní knihovně bez využití meziknihovní služby dostat.

Významnou množinu všech článků z obou časopisů (Čtenář a Zpravodaj) tvoří ty, které se nějakým způsobem zabývají dětskými čtenáři. Ať už popisem zkušeností z jednotlivých knihoven, tak doporučením literatury. Větší přehled a informovanost z oblasti knih pro děti mohl zajišťovat i tzv. Klub dětských knihoven fungující při nakladatelství Albatros. Pokud se do něj knihovna přihlásila, získala několik výhod pro budování dětského fondu. Mezi výhody patřil například větší časový předstih informování o nově vydávaných knihách. Knihovna tak mohla cílevědoměji plánovat nákup nových knih. Dále členové získávali zdarma katalogizační lístky se stručnou charakteristikou literárního díla na celou vydavatelskou produkci Albatrosu, společně s přebaly na knihy, záložkami a názornými pomůckami pro práci s dětským čtenářem.

Mezi další významná jubilea můžeme zařadit i ty z následujícího krátkého sezamu. Rok 1970 jako Mezinárodní rok výchovy k uctění díla J. A. Komenského, 25 let od osvobození Československa, 110 let knihovnictví v Klatovech, 125 let od vzniku knihovny v Domažlicích, 100 let od úmrtí Charlese Dickense, 60 let od smrti Lva Nikolajeviče Tolstého, 20 let Státní vědecké knihovny v Plzni, či 25 let existence nakladatelství Svoboda.

Odkazy

Použitá literatura

• Čtenář: měsíčník pro práci s knihou. Praha: Academia, 1968. ISSN 0011-2321.
• Knihovník: časopis Ústřední knihovnické rady. Praha: Orbis, 1956-1968. ISSN 0454-0379.
• BEČVÁŘ, Jindřich et al. Dějiny Univerzity Karlovy. IV, 1918-1990. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova, 1998. 671 s. ISBN 80-7184-539-6.
• Zpravodaj západočeských knihovníků. Plzeň: Státní vědecká knihovna, 1970.
• Čtenář: Měsíčník pro práci s knihou. Praha: Academia, 1970, roč. 22. ISSN 0011-2321.

Použitá literatura v oddílu Politické a kulturní pozadí let 1968-1989

• ČAPKA, František. Dějiny zemi Koruny české v datech. Praha: Libri, 2010. ISBN 978-7277-469-2.
• RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci: spolupráce a konflikty 1914-1992. Vyd. ve Vyšehradu 1. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012, 677 s. ISBN 978-80-7429-133-3.

Klíčová slova

Historie knihovnictví, Ústav informačních studií a knihovnictví, komunismus, Pražské jaro, normalizace, Sametová revoluce