USA

Tento článek (nebo jeho část) není dostatečně ozdrojován. Prosím doplňte relevantní odbornou literaturu do příslušné sekce na konci článku či do poznámek pod čarou tam, kde to uznáte za vhodné.

Národní informační infrastruktura Spojených států: trh, síť a virtuální projekt (Brian Kahin)

Minulost, současnost a budoucnost informační infrastruktury Spojených států je těžké pochopit pro lidi z venku. Soukromý sektor je tak silný oproti veřejnému, že jej nelze srovnávat, dokonce ani se západoevropskými zeměmi, se kterými USA sdílí podobné hodnoty a tradice. Ostatní státy se soustředí na politiku liberalizace telekomunikačního sektoru, Spojené státy získávají zkušenosti v tržním šílenství, které zahrnuje mnoho oblastí. Kapitola se zaměřuje na snahy Clintonovy/Gorovy administrativy zformovat a implementovat národní politiku pro pokročilou informační infrastrukturu.

Iniciativa

Clintonova administrativa oficiálně spustila iniciativu NII USA 15. září 1993. Vznikla publikace The National Information Infrastructure: Agenda for Action. Iniciativa NII byla postoupena viceprezidentu Alu Gorovi.

Americká NII odstartovala v době zrychlujících se změn v komunikacích, počítačích a publikování. Iniciativa zahrnovala potřebu technologické spolupráce nejen mezi telefonními službami a kabelovou televizí, ale širší fenomén nepředvídatelných externalit mezi mnoha odlišnýli odvětvími průmyslu. Zpočátku panoval zmatek a rozčarování, kdo vlastně postaví informační superdálnici.

Představitelé telefonních společností a kabelových televizí se soustředili na vznik interaktivní televize jako cesty k pokročilé NII. Nebyli přímo angažování v internetu a nechápali, jak mnoho aspektů a služeb bylo v té době vyvíjeno. Mnoho z nich vnímalo internet jako hračku akademiků, která nepřežije bez finanční podpory vlády. Počítačový průmysl však pochopil technologii internetu právě proto, že mnoho z jeho představitelů mělo akademickou minulost.

Kabelovky se soustředily na lineární video on demand a jeho variace. Počítačový průmys se oproti tomu zajímal o vysokou funkčnost velkého množství síťových aplikací. Za 3 roky internetu si i kabelové televize uvědomily jeho význam.

Průmysl a infrastruktura Singapur odstartoval svou NII o rok dříve a jeho vize „inteligentního ostrova“ vycházela z malé oblasti s centrální vládou. Americká iniciativa NII oproti tomu vychází ze stále více mizející role veřejného sektoru v nejsilnější tržní ekonomice světa.

Spojené státy zůstaly oddělené od ostatních států světa včerně G-7 – privátní vlastnictví telekomunikační infrastruktury zde bylo samozřejmostí. Mnoho poskytovatelů položilo vlastní sítě optických kabelů v 80. letech. Velmi časté bylo pronajímání okruhů, USA jich měly 60% na světě díky podstatně nižší ceně než v Evropě a Japonsku.

Vládní podpora ARPANETu, NSFNETu a dalších sítí byla finančně nenáročná díky pronajatým linkám, proto 60% světových internetových poskytovatelů bylo v USA. Potřeba vybavení pro pokročilé technologie snížila cenu routerů a softwaru pro zpřístupnění internetu veřejnosti.

V době sepsání článku měly USA dominantní pozici ve světovém počítačovém trhu díky vedoucím pozicím v oblastech inovací jako mikroprocesory a software. Americké firmy ovládaly zhruba 70% světového trhu se softwarem. Americký nahrávací, televizní a filmový průmysl byl silný vnitrostátně i mezinárodně, zvláště kvůli snadnému exportu do anglicky mluvících zemí. USA se zaměřily na autorská práva a copyright.

Americká vláda stavěla superdálnici i přesto, že telekomunikační společnosti byly soukromé. Informační infrastruktura zahrnuje logickou, stejně jako fyzickou infrastrukturu – ne pouze telekomunikační kanály, ale nový druh infrastruktury, který vychází z toho, že počítače umožňují informacím být funkční. Digitální informace budují svou vlastní infrastrukturu. Informace mohou být interpretovány, aplikovány a konfigurovány počítači. Software definuje sítě. Sítě mohou být sestaveny z databází adres a modifikovány editováním databáze. Text se stane síťovým a vyhledatelným.

Agenda for action se odráží od internetového základu a zdůrazňuje roli aplikací, které umožňují počítačové sítě. Tento široký pohled na informační infrastrukturu kontrastuje s modelem informační superdálnice tolik, jako internet kontrastuje s videem on demand.

Nadvláda počítačů

Hlavní prospěch z komputerizace mají odvětví jako publikování, zábava, zdravotní péče, výroba a knihovnictví. Internet představuje komputerizaci komunikace, protože rostoucí dosah funkčnosti a hodnota je v počítačích – routerech, serverech a terminálech.

Díky „vynálezu“ internetového telefonování se snížily ceny za klasické telefonní služby, protože telefonní společnosti zpočátku nevěřily v úspěch internetu a tímto jim začala růst konkurence.

„Obsah je král.“ Vize televizních společností, že interaktivní televize bude hlavním produktem informační superdálnice, byla rychle překonána.

Microsoft přišel s jednoduchým řešením, jak se připojit na síť Microsoft Network – stiskem jedné ikony na ploše Windows 95. Microsoft měl téměř monopol na operační systémy, internet však rychle narušil jeho exkluzivitu v síťových službách.

Historie NII

NII se týká veškerých odvětví lidské činnosti, která vytvářejí, obsahují, zpracovávají nebo používají informace, a to v jakékoli formě (digitální či analogové) a na kterémkoli médiu, a též lidí, kteří vyvíjejí informace, aplikace a služby a vzdělávají uživatele.

Cílem Agenda for action je pokročilá NII, tedy nikoli její vznik nýbrž transformace. Nemá žádný specifický cíl jako například v Japonsku, kde se jedná o zavedení optických kabelů do domácností. Agenda nezahrnuje informační superdálnici nebo informační společnost.

Termín „Národní informační infra-struktura“ se poprvé objevil v roce 1976 za viceprezidenta Nelsona Rockefellera. Zpráva se zabývala stejnými tématy jako Clintonova/Gorova NII, ale kladla otázky a nedávala odpovědi.

Druhý pokus byl v roce 1988 jako National High-Performance Computer Technology Plan, ten však v roce 91 skončil.

V roce 1992 Gore představil projekt Information Infrastructure Technologies and Application. Rok 93 pak posunul tento plán o krok dále a vznikla Agenda for Action.

Politické změny

Informační politika obvykle zahrnuje soukromí, rozšiřování vládních informací, přístup k vládním informacím a otevřeně nevyslovenýcm zákonům. Soukromí se týká veřejného i soukromého sektoru. Intelektuální vlastnictví není (či v té době nebylo) v USA většinou bráno jako součást informační politiky, ačkoli vláda zpracovává patenty, trademarky a copyright.

Srdcem NII iniciativy Agenda for Action je 9 principů a cílů:

- podpora investic v soukromém sektoru

- rozšíření konceptu „univerzální služby“pro zajištění toho, aby informace byly dostupné všem za přijatelné ceny

- podpora technologických inovací a nových aplikací

- podpora sourodé, interaktivní uživatelské operace

- zajištění informační bezpečnosti a spolehlivosti sítě

- vylepšení řízení radiofrekvenčního spektra

- ochrana práv osobního vlastnictví

- koordinace s dalšími úrovněmi vlády a dalšími subjekty

- poskytování přístupu k vládním informacím

Evaluace iniciativy jako celku je obtížná, iniciativa zůstala „virtuálním“ programem, neměla žádné financování a žádnou podporu v zákonech. Agenda for Action slibovala rozšíření univerzálních služeb tak, aby informační zdroje byly dostupné všem za přijatelné ceny.

3 základní komponenty informační infrastruktury: conduit, content, computers, tedy jakési 3C (kanál, obsah, počítače).

Hledání interoperability

Internet byl považován za model, protože procesy při vývoji standardů byly úspěšné a došlo k rozšíření protokolu TCP/IP, ačkoli zde byly ijiné nápady pro vládní využití. V roce 1994 byl TCP/IP uznán jako úspěšný a tedy používaný pro všechna odvětví.

Zásadní rozhraní v NII:

a) mezi zařízením a sítí

b) mezi zařízením a aplikací

c) mezi aplikací a aplikací

d) mezi sítí a sítí

Vyšla zpráva, která specifikovala tato rozhraní.

Finální verze legislativy pouze zmiňuje interkonektivitu. Interoperabilita je nedílnou součástí interkonektivity. Kontext je limitován pouze na telekomunikační služby.

Jediný nový program pro financování NII byl Telekomunikační a informačně infrastrukturní asistenční program. Hrál zásadní roli v lokální a regionální implementaci infrastruktury. Nabízel granty pro projekty zejména v zemědělských oblastech a uvnitř měst, často společně s partnery ze soukromého sektoru.

Vládní operace

Jedním z nejviditelnějších aspektů pod deštníkem NII bylo vládní využití IT pro interní účely a šíření vládních informací veřejnosti. Pod záštitou viceprezidenta Gora byl oznámen cíl přetvořit vládu.

První významnou změnou za Clinton/Gorovy administrativy bylo zavedení e-mailů. Mnoho mladých politiků je chválilo jako efektivní způsob komunikace s minimálními náklady. Koncem roku 1993 byl internetový e-mail rozšířen ve většině vládních úřadů a umožňoval federální vládě vystupovat jako lídr v přijímání nové technologie. Následující rok potom vznikla Home page Bílého domu.

V roce 1994 vznikl systém pro Library of Congress přístupný po internetu, pojmenovaný Thomas po T. Jeffersonovi, který knihovně daroval svou sbírku knih a tím ji založil.

Kryptografická část byla pro Clintonovu administrativu nejobtížnější částí celého plánu NII.

Intelektuální vlastnictví bylo taktéž obtížným úkolem. Administrativa nechtěla poštvat jeden průmysl proti druhému ani vydavatele proti uživatelům. Proto bylo potřeba změnit Copyright Act a vytvořit efektivní platební systém.

Globální informační infrastruktura

Viceprezident Gore vyslovil vizi GII v úvodní řeči konference Mezinárodní telekomunikační unie v Buenos Aires v březnu 1994. Mluvil o 5 principech: podpoře soukromých investic, podpoře konkurence, flexibilním regulačním uspořádání, otevřeném přístupu a univerzálních službách. Americká vize s názvem The Global Information Infrestructure: Agenda for Cooperation se objevila v roce 95. Mimo pěti bodů obsahovala i doporučení týkající se informační politiky.

Ačkoli internet ukazuje, že informace je globální a jednotlivé NII jsou nahodilé podsekce GII, ukázalo se, že je velmi složité vytvořit koherentní agendu pro pokročilou GII.

Iniciativa NII stimulovala aktivitu v privátním sektoru a redukovala vládní aktivitu ve prospěch soukromých podniků. Telekomunikační služby byly v USA vždy soukromé, proto byla liberalizace o něco méně dramatická než v jiných zemích. Reformy nebyly problémem provatizace, ale politiky konkurence a cíli univerzálních služeb. Soukromý a veřejný sektor navíc mají jinou dynamiku investičních strategií. Clintonova administrativa zdědila většinu investičních programů pro technologie po minulé vládě, rozšířila ale roli veřejného sektoru s podporou organizací vyrábějících špičkové technologie.

Závěr

NII jako celek uspěla v upoutání pozornosti veřejnosti na transformační potenciál informačních technologií a sítí a potřebu vyvinout hlubší porozumění jejich sociálním, ekonomickým a politickým implikacím.

V roce 1994 ve volbách do Kongresu vyhráli republikáni. Neoponovali iniciativě, ale vystavili administrativu kritice v souvisejících oblastech. Jako nefinancovaný virtuální projekt nebyla NII, přímo dotčena, ale některé dílčí programy byly pozměněny.

Z 3 roky od oznámení NII nastaly technologické i tržní změny – snadno přístupné internetové služby, aplikace a zdroje.

Kdyby NII byla pouze informační superdálnice, nebylo by tolik problémů. NII je výjmečně funkční rozšíření internetu. Je to soubor lidské interakce umožněné technologií, aplikacemi a trhem. Tvorba zákonů, jakkoli dobře vedená, není takto rychlá.