Antropologie města: Porovnání verzí
(Založena nová stránka s textem „Charakteristickým rysem vývoje sociální a kulturní antropologie v průběhu 20. století je postupný přesun zájmu z…“) |
|||
Řádek 18: | Řádek 18: | ||
Z perspektivy [[chicagská sociologická škola|chicagské sociologické školy]] na městský život pohlížel v první polovině 20. století také americký sociolog německého původu [[Louis Wirth]]. Ten přispěl významnou teorií [[urbanismus|urbanismu]]. Podle té determinuje sdílené lidské [[chování]] a [[prožívání]] právě městský život, který je specifickým sociálním fenoménem a typem sociálního soužití. Město tak není jen obydlím a pracovištěm moderního člověk, ale je stále více iniciačním a řídícím střediskem ekonomického, politického a kulturního života. | Z perspektivy [[chicagská sociologická škola|chicagské sociologické školy]] na městský život pohlížel v první polovině 20. století také americký sociolog německého původu [[Louis Wirth]]. Ten přispěl významnou teorií [[urbanismus|urbanismu]]. Podle té determinuje sdílené lidské [[chování]] a [[prožívání]] právě městský život, který je specifickým sociálním fenoménem a typem sociálního soužití. Město tak není jen obydlím a pracovištěm moderního člověk, ale je stále více iniciačním a řídícím střediskem ekonomického, politického a kulturního života. | ||
− | Městský ekosystém podle [[Louis Wirth|Wirtha]], zejména jeho velikost, hustota, trvalost a heterogenita, vytváří sociální svět neosobních, povrchních, nestálých a segmentovaných společenských vztahů, které mají podíl na vymanění se lidí z kontroly primárních [[instituce|institucí]], jako je [[tradiční rodina]] a [[sousedství]]. Lidé zažívají pocit větší svobody. Současně s tím však přicházejí o pevné ukotvení v rodinných a sousedských vazbách. O tom svědčí i skutečnost, že ve srovnání s tradiční venkovskou pospolitostí musí být ve městském prostředí sociální řád více udržován formálními institucemi nežli neformálními společenskými sankcemi. Lidem ve městech často chybí vazby k jakémukoli morálnímu kodexu, což se projevuje dezintegrací sociálního konsenzu a normativního řádu, růstem [[zločinnost|zločinnosti]], [[sebevražda|sebevraždami]], [[korupce|korupcí]] a [[Poruchy osobnosti|poruchami osobnosti]].<ref>Wirth, L. (1938). <i>Urbanism as a Way of Life</i>.</ref> | + | Městský ekosystém podle [[Louis Wirth|Wirtha]], zejména jeho velikost, hustota, trvalost a heterogenita, vytváří sociální svět neosobních, povrchních, nestálých a segmentovaných společenských vztahů, které mají podíl na vymanění se lidí z kontroly primárních [[instituce|institucí]], jako je [[tradiční rodina]] a [[sousedství]]. Lidé zažívají pocit větší svobody. Současně s tím však přicházejí o pevné ukotvení v rodinných a sousedských vazbách. O tom svědčí i skutečnost, že ve srovnání s tradiční venkovskou pospolitostí musí být ve městském prostředí sociální řád více udržován formálními institucemi nežli neformálními společenskými sankcemi. Lidem ve městech často chybí vazby k jakémukoli morálnímu kodexu, což se projevuje dezintegrací sociálního konsenzu a normativního řádu, růstem [[zločinnost|zločinnosti]], [[sebevražda|sebevraždami]], [[korupce|korupcí]] a [[Poruchy osobnosti|poruchami osobnosti]].<ref>Wirth, L. (1938). <i>Urbanism as a Way of Life</i>.</ref> |
S odstupem času je evidentní, že [[Louis Wirth|Wirth]] tuto neosobnost a povrchnost městských vztahů příliš nadhodnocoval a generalizoval – výzkumy měst v mezikulturní perspektivě prokázaly také existenci měst, jejichž obyvatelé vykazovali úzké přátelské nebo příbuzenské svazky.<ref>Giddens, A. (1999). <i>Sociologie</i>. Praha: Argo.</ref> | S odstupem času je evidentní, že [[Louis Wirth|Wirth]] tuto neosobnost a povrchnost městských vztahů příliš nadhodnocoval a generalizoval – výzkumy měst v mezikulturní perspektivě prokázaly také existenci měst, jejichž obyvatelé vykazovali úzké přátelské nebo příbuzenské svazky.<ref>Giddens, A. (1999). <i>Sociologie</i>. Praha: Argo.</ref> |
Aktuální verze z 19. 8. 2018, 21:30
Charakteristickým rysem vývoje sociální a kulturní antropologie v průběhu 20. století je postupný přesun zájmu z tradičního předmětu antropologických výzkumů, jímž byly jednoduché tradiční společnosti, směrem k moderním kulturám městského typu. Tento trend lze sledovat v jedné z nejvýznamnějších oblastí současných antropologických výzkumů – antropologie města.
Antropologie města (neboli urbánní antropologie) představuje tematickou oblast a výzkumnou antropologickou orientaci, pro niž je typické využívání antropologických metod a technik ke studiu kultury současných městských společností. Představitelé antropologie města ponechávají stranou badatelského zájmu městské kultury preindustriálního typu a věnují pozornost především moderním městským společnostem.
Zrození antropologie města vyvolala potřebu vědecké reflexe růstu urbanizace a s ní spjatého způsobu života v industriálních zemích.[1]
Obsah
Historie a vývojové proměny antropologie města
Antropologie města nabývá významu v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století v souvislosti s populační explozí, živelným růstem městských aglomerací a prohlubováním ekonomických, sociálních a politických rozporů v rozvojových zemích. Zvláštní pozornost je v tomto období věnována odlišnosti stylů života v různých městských čtvrtích a mezilidským vztahům v průmyslových podnicích.
Realizace antropologického terénního výzkumu v podmínkách městských společností ale znamenala novou technologickou i metodologickou výzvu. Na rozdíl od tradičních antropologických výzkumů, které probíhaly v relativně homogenních jednoduchých kulturách, antropologové vstupovali do složitých a komplexních společností. To ve svých důsledcích vedlo ke zvýšení spolupráce s vědou, která se primárně zabývala studiem moderní společnosti, tedy sociologií.
Chicagská škola
Ústředním tématem výzkumů urbánní antropologie je komplexní a holistický výzkum způsobu života lidských populací v kontextu různých typů městských sídel. Toto téma anticipovali ve dvacátých až čtyřicátých letech 20. století sociologové a antropologové působící v rámci chicagské sociologické školy, mezi něž patří např. Robert Ezra Park, Ernest Watson Burgess či Louis Wirth. Důraz kladli na kvantitativní metody, jako jsou např. dotazníková šetření, demografické údaje a data získaná ze sčítání lidu, ale také na kvalitativní zúčastněné pozorování spjatého s rozhovory s respondenty, obsahovou analýzu dokumentů a využití historických faktů.
Charakteristickým rysem teoretického paradigmatu chicagské sociologické školy byla aplikace ekologických modelů na studium procesů probíhajícího v městských komunitách. Předmětem výzkumů se stalo město diferenciované na přirozené oblasti, jakými jsou například dělnické, chudinské, přistěhovalecké nebo multikulturní čtvrti, jejichž rozvoj závisí na schopnosti obyvatel adaptovat se na dané podmínky a efektivně zápasit o své živobytí. Městský prostor byl studován jako „ekosystém“ rozdělený do různých „nik“ působením takových faktorů, jako jsou kompetice, invaze nebo sukcese. V ohnisku vědecké analýzy se tak ocitly sdílené sídelní vzorce chování různých skupin městské populace a s nimi spjatý způsob života. Preferovaným objektem výzkumů se pak staly rasově, etnicky, profesně a kulturně odlišné městské minority. Sdílená sociokulturní identita příslušníků těchto skupin obyvatel přitom buď existovala již předtím, než byly do města implementovány (např. v případě skupin etnických, náboženských či minoritních), nebo se zrodila jako sekundární produkt života v městském prostředí (to se týká např. skupin dělníků, zločinců nebo bezdomovců).[2][3]
Teorie urbanismu
Z perspektivy chicagské sociologické školy na městský život pohlížel v první polovině 20. století také americký sociolog německého původu Louis Wirth. Ten přispěl významnou teorií urbanismu. Podle té determinuje sdílené lidské chování a prožívání právě městský život, který je specifickým sociálním fenoménem a typem sociálního soužití. Město tak není jen obydlím a pracovištěm moderního člověk, ale je stále více iniciačním a řídícím střediskem ekonomického, politického a kulturního života.
Městský ekosystém podle Wirtha, zejména jeho velikost, hustota, trvalost a heterogenita, vytváří sociální svět neosobních, povrchních, nestálých a segmentovaných společenských vztahů, které mají podíl na vymanění se lidí z kontroly primárních institucí, jako je tradiční rodina a sousedství. Lidé zažívají pocit větší svobody. Současně s tím však přicházejí o pevné ukotvení v rodinných a sousedských vazbách. O tom svědčí i skutečnost, že ve srovnání s tradiční venkovskou pospolitostí musí být ve městském prostředí sociální řád více udržován formálními institucemi nežli neformálními společenskými sankcemi. Lidem ve městech často chybí vazby k jakémukoli morálnímu kodexu, což se projevuje dezintegrací sociálního konsenzu a normativního řádu, růstem zločinnosti, sebevraždami, korupcí a poruchami osobnosti.[4]
S odstupem času je evidentní, že Wirth tuto neosobnost a povrchnost městských vztahů příliš nadhodnocoval a generalizoval – výzkumy měst v mezikulturní perspektivě prokázaly také existenci měst, jejichž obyvatelé vykazovali úzké přátelské nebo příbuzenské svazky.[5]
Model lidového a městského kontinua
Ve čtyřicátých letech 20. století využil Wirthovy charakteristiky městského způsobu života americký antropolog Robert Redfield k vytvoření dichotomického modelu lidového a městského kontinua. Do opozice k městským společnostem postavil jako protipól malé, homogenní, izolované tradiční venkovské komunity. Na města přitom pohlížel jako na nositele velké tradice, zatímco lokální vesnice podle jeho názoru představují místa, pro než je typická malá tradice.
Kritici Redfieldovy dichotomie upozornili na to, že tato typologie odráží eurocentrický způsob myšlení. Přesto je ale Redfieldovou velkou zásluhou, že zpochybnil hranici, která oddělovala předmět sociologických a antropologických výzkumů, a přispěl k budování antropologie jako vědy, jež se zabývá výzkumem všech typů lidských kultur a sídel. Sociologie již poté neměla výlučné právo na studium komplexních průmyslových společností západního typu a antropologie přestala být definována pouze jako věda zkoumající jednoduché preliterární společnosti.
Antropologie urbanizace
Redfieldovy výzkumy vztahu malých venkovských komunit k městským aglomeracím podnítily zájem antropologů o výzkum takových sociokulturních procesů, jako jsou migrace venkovanů do průmyslových měst a vliv městského způsobu života na život v rolnických vesnicích. Tato výzkumná orientace dala vzniknout přístupu, který je označován jako antropologie urbanizace.
Předmětem antropologie urbanizace je výzkum migrací mezi venkovem a městem a studium průběhu adaptace přistěhovalců na nové prostředí s cílem postihnout změny v sociální struktuře a proměny kulturní identity migrantů v rámci města. Rozvíjena byla především americkými antropology při studiu urbánních procesů na území Latinské Ameriky a britskými antropology v afrických antropologických studiích, kteří testovali hypotézu, zda u venkovských migrantů, kteří se usídlují ve městech, dochází k dezintegraci jejich kulturní identity a sociálního života.
Kultura chudoby
V šedesátých letech se do centra zájmu antropologie města dostávala stále více problematika urbanizace a industrializace rozvojových zemí. Negativním sociálním důsledkům těchto procesů, především kultuře chudoby, se věnoval zejména americký antropolog Oscar Lewis. Podle něj je možné chápat chudobu a její doprovodné znaky jako kulturu, respektive subkulturu, která má vlastní strukturu a jako sdílený způsob života přechází z generace na generaci.
Kultura chudoby se ekonomicky vyznačuje nízkými příjmy, nezaměstnaností, nekvalifikovanými pracovními příležitostmi, malým spořením a častým dáváním věcí do zástavy. Mezi její sociální projevy patří přeplněné obytné čtvrti, nedostatek soukromí, alkoholismus, fyzické násilí, sex v raném věku a domácnosti soustředěné kolem matky. Psychologický rozměr kultury chudoby tvoří nejistota, nedůvěra, fatalismus, zoufalství a agresivita. Tyto pocity a hodnoty omezují šance na úspěch, limitují sociální mobilitu a odsouvají lidi na okraj společnosti.
Podle Lewise mezi příčiny existence kultury chudoby patří:
- peněžní ekonomika, námezdní práce a výroba pro zisk,
- trvale vysoká míra nezaměstnanosti,
- nízké mzdy,
- neschopnost poskytnout obyvatelům s nízkým příjmem sociální, politickou a ekonomickou organizaci,
- existence spíše bilaterárního než unilaterálního příbuzenského systému a
- hodnotový systém vládnoucí třídy založený na hromadění bohatství a majetku.
Problémem kultury chudoby je skutečnost, že jakmile začne existovat, má tendenci přenášet se z generace na generaci. Přesto podle Lewise nemusí bída kulturu chudoby vytvářet vždy. Například v indických a afrických vesnicích se vzorce chování a hodnoty typické pro kulturu chudoby nevytváří, přestože je bída v těchto zemích obrovská. Je tomu zřejmě z toho důvodu, že indický kastovní systém poskytuje lidem pocit sounáležitosti a solidarity. V Africe pak hraje pozitivní roli descedenční příbuzenský systém, který chrání kulturní identitu, tradiční hodnoty a uchovává vědomí kulturní identity.[6]
Současná antropologie města
V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let antropologové programově studovali všechny aspekty městského života a z antropologie města učinili uznávanou a legitimní součást širokého spektra antropologických disciplín.
V souvislosti s celosvětovou ekonomickou integrací a procesy globalizace antropologové studující městské společnosti dnes provádí komplexní výzkum systému měst včetně jejich vazeb na větší i menší území a populace jako součásti celosvětového systému.
Podle Roberta V. Kempera je možné rozdělit současné antropology, kteří studují město, na tři různé skupiny:
- antropology, kteří provádí výzkum v určitém městě, ale nezajímají se o městský kontext,
- antropology, kteří se zabývají strukturou městského života a jeho vlivem na lidské chování v lokální nebo transkulturní perspektivě, a
- antropology, kteří se zabývají mezinárodními městskými systémy jako svébytnou sociokulturní, politickou a ekonomickou entitou, jenž se vyvíjí v čase a prostoru.[7]
Obecně je možné konstatovat, že současná antropologie města usiluje o holistický výzkum obyvatel měst a jejich způsobu života na úrovni regionální, národní i nadnárodní.
Současná antropologie města zahrnuje široké spektrum zkoumaných problémových okruhů. Kromě tradičních výzkumných témat, jako jsou migrace z vesnice do města, způsoby adaptace lidí na život v městském prostředí, a městských problémů spjatých s kriminalitou, kulturou chudoby a multikulturními vztahy antropologové města dnes studují ve stále větší míře vliv městských podmínek na kulturní pluralitu a sociální stratifikaci, městské sociální sítě, funkce rodiny a příbuzenství v městském prostředí, růst měst, městskou infrastrukturu, architekturu, demografii, využití městského prostoru, genderové vztahy a další.[8][9]
Sociální síť
Významným metodologickým nástrojem výzkumů antropologie města byla analýza sociálních sítí. Ta představuje sociální pole, v nichž existují proměnlivé vazby a vztahy vznikající mezi různými jednotlivci.
V průběhu šedesátých a sedmdesátých letech se síťová analýza stala běžnou součástí antropologických výzkumů města. Jejím předmětem již ale nebyly pouze osoby a s nimi spjaté geocentrické sítě, ale také trhy, instituce nebo organizace, jež mohou zahrnovat sociální vazby, informační toky, mocenské vztahy, ekonomické struktury, zbožní relace aj.
Z této perspektivy je pak možné na město nahlížet jako na komplex více či méně trvalých institucionalizovaných nebo fluidních a proměnlivých sociálních sítí.[10][11]
Reference
- ↑ Soukup, V. (2011). Antropologie: teorie člověka a kultury. Praha: Portál.
- ↑ Park, R. E., & Burgess., E. W. (1925). The City. Chicago: University of Chicago Press.
- ↑ Whyte, W. F. (1960). Street corner society: the social structure of an italian slum (2nd enlarged ed). Chicago: University of Chicago Press.
- ↑ Wirth, L. (1938). Urbanism as a Way of Life.
- ↑ Giddens, A. (1999). Sociologie. Praha: Argo.
- ↑ Lewis, O. (1966). La Vida: Puerto Rican Family in the Culture of Poverty. New York: Random House.
- ↑ Kemper, R. V. (1991). Trends in Urban Anthropological Research: An Analysis of the Journal Urban Anthropology, 1972-1991.
- ↑ Eriksen, T. H. (2008). Sociální a kulturní antropologie: příbuzenství, národnostní příslušnost, rituál. Praha: Portál.
- ↑ Kemper, R. V. (1991). Trends in Urban Anthropological Research: An Analysis of the Journal Urban Anthropology, 1972-1991.
- ↑ Castells, M. (2000). The rise of the network society (2nd ed). Malden: Blackwell.
- ↑ Spillius, E. B. (1957). Family and social network: roles, norms, and external relationships in ordinary urban families. London: Tavistock publications limited.
Literatura
- Eriksen, T. H. (2008). Sociální a kulturní antropologie: příbuzenství, národnostní příslušnost, rituál. Praha: Portál.
- Giddens, A. (1999). Sociologie. Praha: Argo.
- Kemper, R. V. (1991). Trends in Urban Anthropological Research: An Analysis of the Journal Urban Anthropology, 1972-1991.
- Lewis, O. (1966). La Vida: Puerto Rican Family in the Culture of Poverty. New York: Random House.
- Park, R. E., & Burgess., E. W. (1925). The City. Chicago: University of Chicago Press.
- Soukup, V. (2011). Antropologie: Teorie člověka a kultury (1st ed.). Praha: Portál.
Klíčová slova
antropologie, sociální a kulturní antropologie, výzkum, antropologie města