14. Senzomotorické učení a rozvíjení senzomotorických dovedností

Senzomotorické učení je učení, kterým získáváme předpoklady k vykonávání činností náročných na vnímání, pohyby a vzájemné spojení vjemů s pohyby (z latiny senzorický = smyslový, motorický = pohybový). Dominantními výsledky jsou činnosti, návyky a dovednosti. Příklady činností, které se učíme senzomotorickým učením: všechny fyzické práce, včetně drobných fyzických úkonů, dětské hry, kreslení, psaní, hra na hudební nástroje, sporty atd. Senzomotorické učení tedy podstatně ovlivňuje vývoj dítěte, včetně jeho sebevědomí rozvíjeného díky zmíněným činnostem.

Základní charakteristiky senzomotorických dovedností

Základní charakteristiky senzomotorických dovedností vyplývají z porovnání výkonů začátečníků s výkony pokročilých jedinců či dokonce mistrů. Začátečníci nedokáží splnit, či jen s obtížemi, náročnější úlohy, zároveň i v jednodušších úlohách potřebují více času a jejich výkon zpravidla nedosahuje takové kvality jako výkon pokročilých jedinců. Začátečníci se obvykle i více unaví, protože nepracují efektivně. Z tohoto porovnání vyplývají základní charakteristiky senzomotorických dovedností, jež se objevují u jedinců pokročilých v dané činnosti, a to:

• kvalita výsledků (dobře splněná úloha, nízký počet zásadních chyb)
• rychlost
• snížení únavy
• zlepšení „metody“ vykonávání dané činnosti (např. díky optimálnějšímu vykonávání a propojení jednotlivých pohybů při pohybových činnostech, ať už ve sportu, psaní či vaření)

Zdokonalení metody přinese zvýšení kvality výsledků, zvýšení rychlosti a snížení únavy (dá se tedy říci, že v případě senzomotorického učení se vyplatí věnovat pozornost spíš metodě než rychlosti).

Průběh učení

Stádia senzomotorického učení:

1. Seznámení se s činností. Jedinec se seznámí se zadáním úlohy, tj. s činností, způsobem jejího vykonávání a podmínkami, za kterých bude vykonávána. Jedinec napodobuje názornou ukázku, řídí se zadávací instrukcí a využívá své předchozí zkušenosti s podobnými činnostmi (tzv. přenos, transfer).
2. Cvičení. Jedinec opakovaně vykonává danou činnost, opakování za účelem jejího ovládnutí by nemělo být bezmyšlenkovité a mechanické. Podstatné jsou motivace ke zlepšení a metoda učení.
3. Výcviková fáze. Jedinec se dále zdokonaluje ve vykonávané činnosti (kvalitativně i kvantitativně). V této fázi je vhodné obměňovat vnitřní i vnější podmínky učení.
4. Tvořivá fáze. Fáze příznačná spíše pro otevřené činnosti, jedinec se projevuje kreativně, posouvá se provádění činnosti až do osvojení osobního stylu.

Co se metody týče, nezbytná je zpětná vazba (prostřednictvím kontroly a sebekontroly), na základě které se jedinec může pokusit o zlepšení a odstranění chyb.

Křivka učení

Průběh senzomotorického učení lze vyjádřit křivkou učení, přičemž na jedné ose je zaznamenán počet opakování a na druhé ose dosažený výsledek (body, čas, počet chyb,…). Křivka učení nemá jeden konkrétní tvar, záleží na typu trénované činnosti, zkušenostech jedince s podobnou činností (možnost transferu), pokročilosti v dané činnosti a dalších proměnných (viz interindividuální rozdíly v senzomotorickém učení a narušování senzomotorických činností a dovedností). Zpravidla je křivka strmější v rané fázi učení (snadnější úlohy) a pozvolnější v pozdější fázi (obtížnější úlohy). Na křivce se mohou objevit tzv. plató, které vyjadřují dočasná zastavení v úspěších. Důvodem může být oslabená motivace, různé rušivé vlivy od nemoci po zhoršení kvality nástrojů potřebných k vykonávání dané úlohy, či nedostatky v metody. Křivku lze prakticky využít ke kontrole průběhu učení/tréninku, zjištění dočasných úspěchů a neúspěchů a zamyšlení se nad jejich příčinami, a ke srovnání výkonu mezi jedinci.

V průběhu senzomotorického učení dochází k následujícím změnám:

• Přesnost a úspornost pohybů. Začátečních dělá obvykle mnoho zbytečných pohybů, kterými se brzy unaví. Např. žák první třídy používá zpočátku při psaní celé tělo, zatímco dospělý hybe pouze rukou a i tou velmi úsporně.
• Ustálení a standardizace pohybů. Např. zatloukání hřebíků je při prvních pokusech často nepřesné a nestejné, stejně jako vyšívání, při kterém typicky nejsou dodrženy velikosti stehů.
• Spojení jednotlivých pohybů v plynulou činnost či ve větší celek. Po jednotlivých pohybech odpadá nutnost přemýšlet o dalším pohybu. Např. při hraní na hudební nástroj zkušený muzikant na rozdíl nepřemýšlí nad notami a akordy.
• Rytmus v opakovaných pohybech. Např. běh, veslování.
• Zdokonalení vnímání. Jde o zvýšení citlivosti a schopnosti rozeznávat drobné rozdíly důležité pro konkrétní činnost. Např. zkušený kuchař rychle odhalí, v čem jeho méně zkušený kolega udělal chybu; zkušený řidič či automechanik odhalí závadu auta podle změny jeho zvuku. Zároveň se zlepšuje schopnost syntézy, v krátkém časovém úseku dokáže jedinec dobrý v dané činnosti přijmout větší množství informací, protože je spojuje do celků a informace mu dávají smysl.
• Změny v úloze jednotlivých druhů vnímání. Při vykonávání nových činností se zpočátku spoléháme zpravidla na zrak, časem získávají na důležitosti další smysly podle druhu vykonávané činnosti. Např. Jedinec hrající na hudební nástroj zpočátku sleduje noty i své prsty, časem se naučí vnímat rozložení prstů hmatově a zrakem sleduje pouze noty.
• Zdokonalení senzomotorické koordinace. U některých činností nezáleží pouze na zdokonalení pohybů a vnímání, nutná je jejich vzájemná koordinace. Např. ke zdokonalení vystřihování složitých tvarů nůžkami musí dítě umět stříhat a zároveň dobře sledovat své pohyby, resp. jejich výsledky, na základě kterých může své další pohyby poupravit. Jde tedy o zdokonalení zpětné vazby.
• Koordinace vnitřních orgánů s pohyby. U namáhavých činnosti záleží také na tom, aby srdeční činnost, dýchání a ostatní vnitřní procesy napomáhaly ke zvýšení svalového výkonu. Např. běhání bývá zpočátku obtížné dýchat tak, aby nedocházelo k píchání v boku, postupně se jedinec naučí dýchat tak, že se jeho sportovní výkon zvyšuje.
• Automatizace úkonů a pohybů. Zpočátku provádíme činnosti vědomě, s postupem času se zautomatizují. Např. při řízení auta se zkušený řidič nesoustředí na stlačování pedálů, ale na silniční provoz. Automatizaci si plně uvědomíme, až při nutnosti navyklý způsob činnosti změnit nebo podrobně vysvětlit jiné osobě.
• Překonávání interference dílčích úkolů. Ke správnému vykonávání senzomotorických úloh je třeba se soustředit na několik požadavků najednou, přičemž pro jeden je pro začátečníka snadné zapomenout na druhý. Cvikem se toto vzájemné rušení překoná. Např. Když se žák učí psát, soustředí se na tvar písmen, jejich velikost, linky v sešitě, držení tužky atd.
• Přizpůsobení pohybů proměnlivým podmínkám. Náročné senzomotorické činnosti nestačí mechanicky opakovat, nutné je přizpůsobit se aktuálním podmínkám. Jedinec volí mezi pohyby v reakci na podmínky. Např. Zkušený barista připravuje několik káv najednou, přičemž jeho pohyby se mění podle kombinace objednaných káv.

Senzomotorické učení se nevyčerpá změnami v motorice, naopak k úspěšnému učení je nezbytné myšlení.

Metody učení senzomotorickým činnostem

Dva protichůdné způsoby učení se senzomotorickým činnostem:

1. Napodobování a mnohonásobné opakování.
2. Přemýšlení, využívání vědomostí, kontrolování průběhu a výsledků své činnosti (zpětná vazba), analyzování chyb a předcházení jim.

Efektivní senzomotorické učení vyžaduje znalost výsledků a vhodné metody, porozumění principu, sebekontrolu (zpětnou vazbu) a uvědomělé cvičení. V této podobě se senzomotorickým učením zabýval už Komenský.

U různých činností a různých osob je v procesu učení užitečná různá míra vědomé analýzy a kontroly detailů činnosti. Obecně lze říci, že při učení se obtížných a nových postupů je účelné postupovat vědomě, zatímco při známé činnosti by plné zvědomění postupu mohlo činnost narušit. Zároveň je ale vědomé učení efektivnější než mechanické opakování, které dokonce i oslabuje motivaci jedince.

Při uvědomělém osvojování senzomotorických činností využíváme dříve nabytých vědomostí. Např. při práci na stavbě využijeme znalosti o různých strojích a materiálech, na základě kterých se rozhodujeme o pracovním postupu. Kromě vědomostí používáme specifickou kontrolu a sebekontrolu. Srovnáváme skutečný průběh činnosti a její výsledek s požadovaným, nacházíme chyby, zjišťujeme jejich příčiny a konkretizujeme si úkol pro další opakování (snaha o zlepšení, odstranění chyby). Takto se přibližujeme k požadovanému výsledku.

Otázkou je poměr mezi pedagogickým vedením a samostatnou činností žáka. Pedagogické vedení by znamenalo instruování žáka učitelem o nejlepší metodě a důsledná kontrola činnosti. Samostatná činnost by naopak znamenala zanechání žáka o samotě spolu s učením stylem pokus – omyl. Kdyby učení probíhalo pouze jednou nebo druhou formou, nevedlo by k nejlepším výsledkům, buď by pro žáka bylo učení příliš snadné a nerozvíjelo by jeho schopnosti, nebo by ztrácel příliš mnoho času s chybami a byl by frustrován neustálými neúspěchy. Důležité je tedy pedagogické vedení stejně jako žákova samostatnost. Nácvik senzomotorických činností probíhá zpravidla tak, že učitel žákovi činnost předvede a u názorné ukázky ji popisuje, aby umožnil porozumění, a ne jen mechanické opakování. Poté sleduje žáka a jeho vlastní činnost, upozorňuje na chyby a opravuje. Při nácviku obtížných činností začínáme zpravidla nácvikem činnosti v celku, při pozorování žákovy činnosti zjistíme, čemu se budeme muset věnovat podrobněji, tzn. kombinujeme učení se celku a částem.

V začátcích je efektivní upřednostnit správnou metodu před rychlostí, protože rychlost lze získat opakováním, zatímco chyby v metodě se těžko odstraňují. V praxi se v této souvislosti řeší otázka, jak předejít materiálním ztrátám a úrazům, obvykle se to řeší používáním trenažérů či simulátorů.

Druhy senzomotorického učení

Podle metody lze vymezit 5 druhů senzomotorického učení (způsoby rozvíjení senzomotorických dovedností):

1. Imitační učení. Prostá nápodoba, fixace se uskutečňuje mechanickým opakováním činnosti. Opodstatněné zejména u začátečníků a je-li vyžadováno přesné provedení činnosti. Používá se i při učení složitější činnosti, které jsou náročné na myšlenkové zpracování či použití vědomostí, které jedinec dosud nemá.
2. Instrukční učení. Náročnější než imitační učení, protože představa o činnosti se vytváří na základě slovního popisu. Pro správné provedení činnosti musí jedinec znát použitou terminologii. Zpočátku bývají instrukce detailnější, později stručnější, mohou mít také podobu korekčních výroků.
3. Zpětnovazební učení. Vychází z principu pokus - omyl. Podle úspěšnosti a neúspěšnosti během cvičení provádí jedinec korekce a zpřesňuje provedení činnosti. V některých případech může být užitečný rozbor videozáznamu nacvičované činnosti jedincem.
4. Problémové učení. Vyžaduje tvořivost a samostatnost, každému provedení činnosti předchází myšlenková analýza završená formulováním hypotézy, která je podle výsledku buď přijata nebo zamítnuta.
5. Ideomotorické učení. Vychází z myšlenky, že zlepšení nenastává pouze cvičením, ale i představováním si činnosti, např. lezec si představuje konkrétní pohyby, kterými vyleze na skálu, aniž by je zkoušel. K tomuto druhu učení je zapotřebí předchozí zkušenosti s danou činností.

Zvláštnosti senzomotorického učení

Senzomotorické činnosti považuje Čáp za rozmanité, k efektivnímu učení proto navrhl metodický postup pro rozbor jejich zvláštností a nácviku, tzv. analýzu dílčích komponent činností. V různých činnostech jsou obsaženy komponenty, které mohou být utříděny do několika skupin. Charakteristika těchto skupin je užitečná pro splnění úkolu, k vyvarování se chyb, časových i materiálních ztrát, a úrazů.

Přehled hlavních skupin komponent činností

Senzomotorické komponenty:

1. Rozlišení signálů nebo pohybů, např. rozlišení správného a nesprávného pohybu při práci
2. Senzomotorické koordinace, např. stříhání
3. Upevněný sled pohybů, např. stereotypní opakování téhož pohybu
4. Časové charakteristiky pohybů, např. dodržování rytmu v pohybech
5. Přizpůsobení pohybové činnosti proměnlivým podmínkám, např. přizpůsobení stylu řízení auta počasí a dopravní situaci

Kromě senzomotorických komponent můžeme rozlišit intelektové komponenty (6. identifikace úlohy, 7. řešení podlé schématu, 8. tvůrčí řešení) a komponenty sociální situace (spolupráce, vedení lidí). Jedna činnost může obsahovat senzomotorické a intelektové komponenty i komponenty sociální situace. V každé skupině komponent můžeme rozlišit ještě podskupiny, např. senzomotorické komponenty lze rozlišit podle různých analyzátorů. Každá podskupina se osvojuje jinou metodou učení, někdy je vhodný slovní popis, jindy názorná ukázka.

Rozdělení teorií senzomotorických dovedností podle zdůrazňovaného aspektu učení

• Upevnění stereotypního sledu pohybů (3. skupina senzomotorických komponent), vychází z asocianistické teorie, Thorndikovy teorie S-R, Pavlovova učení o dynamickém stereotypu
• Sebekontrola, znalost výsledků a zpětná vazba (2. skupina senzomotorických komponent), vychází z práce F. Bartletta, Ch. Zapana, A. N. Sokolova, J. V. Gurjanova, kybernetiky
• Přizpůsobení proměnlivé situaci a volba z většího počtu upevněných motorických schémat po způsobu volby počítačových programů (5. skupina senzomotorických komponent), vychází z práce J. I. Boiko, F. M. Henryho, teorie „motorického zásobníku“

Interindividuální rozdíly v senzomotorickém učení

V senzomotorickém učení existují značné rozdíly v průběhu i ve výsledcích, ale ne všechny jsou dány schopnostmi jedince. Některé lze vysvětlit zvýšenou labilitou. Dětské obtíže v kreslení, psaní a sportu mohou být způsobeny dětskou mozkovou obrnou, lehkou poruchou mozkové kůry v temenním laloku, poruchou mozečkových drah, poruchou některého analyzátoru i bez možnosti zjištění běžným neurologickým vyšetřením, lehkou mozkovou dysfunkcí a přeučováním leváků, či dokonce přeučováním praváků.

Obecně lze říci, že často vznikají chyby v posuzování senzomotorických předpokladů jedince ukvapeným usuzováním na schopnosti podle prvního výkonu, který ve skutečnosti nemá dostatečnou prognostickou hodnotu. Pro adekvátní odhadnutí možností daného jedince v senzomotorické činnosti, měli bychom mu dát příležitost k opakovanému výkonu, čímž se sníží tréma a může se snížit vliv i dalších faktorů.

Senzomotorické učení je ovlivněné také intelektem, některé děti s dosud méně rozvinutými senzomotorickými schopnostmi vyvažují tento nedostatek právě myšlením či využitím odborných vědomostí.

Narušování senzomotorických činností a dovedností

Průběh a výsledky senzomotorického učení mohou být narušeny různými vedlejšími podněty, zdravotním stavem jedince, jeho únavou, odolností, stupněm osvojení dovedností a stavem citového vzrušení. Např. při řízení auta mohou špatné světelné podmínky a zhoršený výhled narušit bezpečnost. Dovednost se naruší delší přestávkou v tréninku, např. sportovci potřebují lehčí trénink po úrazu nebo děti po prázdninách opakovat dříve naučené učivo.

Odkazy

Zdroje obrázků

Křivka učení https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Learning_curve#/media/File:130316c_lc_02_Learning_Curve_Single_Subject_Many_Trials.png

Klíčová slova

senzomotorické učení, smyslové učení, učení dovedností