Psychoterapie u dětí, dospívajících, a u klientů vyššího věku: Porovnání verzí
Značka: editace z Vizuálního editoru |
Značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 17: | Řádek 17: | ||
Pochopitelně ale existuje celá řada dalších přístupů (gestalt psychoterapie, bioenergetická analýza, biosyntéza, transpersonální psychoterapie, ...). Kromě toho v posledních dekádách '''sílí trend eklektismu a snahy o integraci terapeutického přístupu''' s přesvědčením, že je třeba určitou terapii „ušít na míru“ konkrétnímu klientovi (včetně využití různých technik a interpretačních rámců), spíše než se snažit o jeho přizpůsobení paradigmatu určitého směru. <ref name=":1" /> | Pochopitelně ale existuje celá řada dalších přístupů (gestalt psychoterapie, bioenergetická analýza, biosyntéza, transpersonální psychoterapie, ...). Kromě toho v posledních dekádách '''sílí trend eklektismu a snahy o integraci terapeutického přístupu''' s přesvědčením, že je třeba určitou terapii „ušít na míru“ konkrétnímu klientovi (včetně využití různých technik a interpretačních rámců), spíše než se snažit o jeho přizpůsobení paradigmatu určitého směru. <ref name=":1" /> | ||
+ | |||
+ | == Formy psychologické pomoci dětem == | ||
+ | V rámci psychosociální péče o dítě rozlišujeme několik možných forem její podpory. '''Psychoterapie''', o které pojednává tento článek, je jednou z nich. Psychoterapie u dítěte či dospívajícího může být indikována jako hlavní způsob "léčby", případně jako podpůrná a doplňková modalita (např. u somaticky nemocných dětí v průběhu léčby v nemocnici).<ref name=":0" /> | ||
==Psychoterapie dětí a dospívajících== | ==Psychoterapie dětí a dospívajících== | ||
Řádek 30: | Řádek 33: | ||
====2. Psychoterapeutické postupy a metody v práci s dětmi a dospívajícími==== | ====2. Psychoterapeutické postupy a metody v práci s dětmi a dospívajícími==== | ||
'''Volba metod''' reflektuje jak věk dítěte, tak jeho duševní vyzrálost. Tyto dva faktory spolu mohou především v určitých fázích vývoje významně korelovat. Psychoterapie dětí často vyžaduje více kreativní přístup (včetně zapojení více smyslových modalit pro udržení pozornosti dítěte), správně vyváženou míru empatie a direktivity. Především u menších dětí může být důležitým nástrojem terapie '''hra''' v nejrůznějších formách. U dospívajících se těžiště terapeutické práce zpravidla přesouvá k '''rozhovoru''', který může být zatížen přirozeným sklonem dospívajících k prohloubené introverzi, dočasnému negativismu vůči dospělým autoritám či vývojově plně adekvátním nejistotám při hledání vlastní identity. I s přihlédnutím k těmto okolnostem je důležité zvážit formu psychoterapie. Skupinová psychoterapie může být někdy vhodnou volbou při identifikaci dítěte s referenční skupinou a náhledu na problém bez přímého zásahu dospělé autority. | '''Volba metod''' reflektuje jak věk dítěte, tak jeho duševní vyzrálost. Tyto dva faktory spolu mohou především v určitých fázích vývoje významně korelovat. Psychoterapie dětí často vyžaduje více kreativní přístup (včetně zapojení více smyslových modalit pro udržení pozornosti dítěte), správně vyváženou míru empatie a direktivity. Především u menších dětí může být důležitým nástrojem terapie '''hra''' v nejrůznějších formách. U dospívajících se těžiště terapeutické práce zpravidla přesouvá k '''rozhovoru''', který může být zatížen přirozeným sklonem dospívajících k prohloubené introverzi, dočasnému negativismu vůči dospělým autoritám či vývojově plně adekvátním nejistotám při hledání vlastní identity. I s přihlédnutím k těmto okolnostem je důležité zvážit formu psychoterapie. Skupinová psychoterapie může být někdy vhodnou volbou při identifikaci dítěte s referenční skupinou a náhledu na problém bez přímého zásahu dospělé autority. | ||
+ | {| class="wikitable" | ||
+ | |'''Věk dítěte''' | ||
+ | |'''Obvyklé postupy nápravy''' | ||
+ | |- | ||
+ | |''Kojenci a batolata'' | ||
+ | |Výcvik matek v citlivější a podnětnější rodičovské péči; terapeutická péče v batolecích skupinách | ||
+ | |- | ||
+ | |''Předškolní děti'' | ||
+ | |Výcvik rodičů v rozvíjení žádoucího dětského chování, herní terapie; předškolní skupinové výchovné či terapeutické programy | ||
+ | |- | ||
+ | |''Základní škola'' | ||
+ | |Vhledově zaměřená či na osobu soustředěná terapie; individuální nebo skupinová behaviorální terapie; systémová, behaviorální nebo rodinná terapie; pěstounská nebo institucionální péče | ||
+ | |- | ||
+ | |''Dospívající'' | ||
+ | |Skupinová psychoterapie různého druhu, rodinná terapie, individuální psychoterapie; pěstounská nebo institucionální péče | ||
+ | |} | ||
+ | ''Některé typické postupy vzhledem k věku dětských pacientů''. Převzato z Langmeier, Balcar & Špitz (2010). | ||
− | == Externí nepublikované zdroje == | + | ==Externí nepublikované zdroje== |
Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací Mgr. Veroniky Šporclové, Ph.D. v povinném předmětu "Dětská klinická psychologie" na KPS FF UK. | Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací Mgr. Veroniky Šporclové, Ph.D. v povinném předmětu "Dětská klinická psychologie" na KPS FF UK. | ||
− | == Odkazy == | + | ==Odkazy== |
− | === Reference === | + | ===Reference=== |
<references /> | <references /> |
Verze z 23. 5. 2020, 19:13
Obsah
Obecné pojetí psychoterapie
Psychoterapie je vědní obor a aplikovaná vědní disciplína s multidisciplinárními přesahy – zasahuje do různých oblastí medicíny a psychologie. Obdobně jako většina ostatních klinických oborů, které se zabývají léčením onemocnění a poruch, má psychoterapie část obecnou a speciální.[1]
- Obecná část: Teorie, výzkumné metody a data psychoterapie (např. psychoanalytická teorie osobnosti, filozofie M. Heideggera jako podklad daseinanalýzy atd.).
- Speciální část: Aplikace poznatků obecné části na konkrétní problematiku specifických poruch (terapie generalizované úzkostné poruchy, terapie deprese, ...).
Psychoterapii lze chápat jako léčebnou činnost, při níž psychoterapeut využívá své osobnosti a svých dovedností (vedení rozhovoru, utváření terapeutického vztahu, vhodné využívání terapeutických technik) k tomu, aby u klienta došlo k žádoucí změně směrem k uspokojivějšímu prožívání a chování. Jde o zvláštní formu lidského setkávání mezi psychoterapeutem, který pomoc nabízí, a klientem, který ji vyhledává. [2]
Psychoterapie může mít formu individuální (setkání terapeut/klient), skupinovou (setkání terapeut/více klientů), párovou (setkání terapeut/pár) nebo rodinnou (setkání terapeut/rodina). Indikována bývá buď na bázi dobrovolnosti a snahy člověka o určité změny nebo seberozvoj v životě, eventuálně může být součástí léčby somatického či psychiatrického onemocnění jako podpůrný a korektivní faktor. [1]
V současné době nemá psychoterapie jednotnou a obecně přijímanou teorii. Existuje celá řada psychoterapeutických systémů, které pracují s vlastní ucelenou teorií osobnosti, etiologií duševních poruch, obsahem a formou terapeutického procesu a metodami a technikami léčby a rozvoje klienta / pacienta. Mezi dominantní přístupy můžeme z didaktického hlediska řadit:[1]
- Hlubinné přístupy: mezi které řadíme např. klasickou psychoanalýzu, Jungovu analytickou psychologii nebo Adlerovu individuální psychologii. Hlavním předmětem zájmu těchto směrů jsou nevědomé obsahy, potřeby a motivy klienta, o kterých se předpokládá, že významně ovlivňují jeho způsoby chování a prožívání. Cílem těchto přístupů je zjednodušeně „proniknout k nevědomí“ a umožnit klientovi náhled na příčiny jeho obtíží.
- Dynamické a interpersonální přístupy: historicky se vyvíjely především v reakci na psychoanalýzu a snahu o její revizi, doplnění a případné rozšíření. Respektují dynamické aspekty ve vývoji osobnosti, jak je nastínila klasická psychoanalýza, ale „více“ se zaměřuje na momentální situaci a vztahy klienta. Dynamická psychoterapie je také zpravidla kratší, méně časově náročná než u hlubinných přístupů.
- Kognitivně-behaviorální přístupy: vychází z původní behavioristické teorie o dominantním vlivu vnějších faktorů na způsoby chování a prožívání člověka. Původní radikální interpretace behaviorismu odmítaly existenci osobnosti jako takové (jde jen o sadu naučených zvyků) a nemožnost poznání intrapsychických pochodů. Obecnou představou kognitivě-behaviorálních přístupů je, že lze „přeučit“ klienta ve smyslu odstranění maladaptivních vzorců chování a jejich nahrazení účelnějšími a zdravějšími formami.
- Humanistické a existenciální přístupy: mezi které řadíme logoterapii, daseinanalýzu či na člověka orientovaný přístup C. Rogerse. Spojuje je pozitivní orientace na klienta a jeho prožívání „tady a teď“, méně direktivní přístup a apriorní víra v zodpovědnost a schopnosti člověka.
Pochopitelně ale existuje celá řada dalších přístupů (gestalt psychoterapie, bioenergetická analýza, biosyntéza, transpersonální psychoterapie, ...). Kromě toho v posledních dekádách sílí trend eklektismu a snahy o integraci terapeutického přístupu s přesvědčením, že je třeba určitou terapii „ušít na míru“ konkrétnímu klientovi (včetně využití různých technik a interpretačních rámců), spíše než se snažit o jeho přizpůsobení paradigmatu určitého směru. [2]
Formy psychologické pomoci dětem
V rámci psychosociální péče o dítě rozlišujeme několik možných forem její podpory. Psychoterapie, o které pojednává tento článek, je jednou z nich. Psychoterapie u dítěte či dospívajícího může být indikována jako hlavní způsob "léčby", případně jako podpůrná a doplňková modalita (např. u somaticky nemocných dětí v průběhu léčby v nemocnici).[1]
Psychoterapie dětí a dospívajících
Psychoterapie dětí a dospívajících je specifická jak formou, tak obsahem. Tento fakt vychází z několika faktorů, které je třeba brát v práci s dětmi v potaz. V níže uvedených podkapitolách budou stručně představeny některé zásadní faktory ovlivňující psychoterapeutickou práci s dětmi a metody využívané při takové práci.
Specifické faktory v práci s dětmi a dospívajícími
1. Věk
Věk je důležitým působícím i prognostickým faktorem psychoterapie. Je víceméně hlavním vodítkem při posuzování stupně rozvoje, diferencovanosti, způsobů integrace a funkční zdatnosti dětského organismu a rozvíjející se osobnosti. Zrání a socializace jsou charakteristické obdobími růstu a osvojováním nových zkušeností, ale stejně tak „krizovými fázemi“ destabilizace. Je nutno pečlivě přihlížet k těmto kvalitativním a kvantitativním variacím vývoje a správně posoudit, jestli jsou určité výchylky v normě nebo zasahují do spektra patologie.[3]
Věk je hlavním vodítkem při indikaci psychoterapie samotné a volbě psychoterapeutických metod. Čím mladší dítě je, tím více je vydáno vlivu svého bezprostředního okolí a tím spíše narůstá vliv rodiny a důležitost její spolupráce v terapeutickém procesu – nehledě na to, jestli jsou obtíže dítěte primárně způsobeny individuálními obtížemi nebo porušeným stavem rodiny.[4]
2. Psychoterapeutické postupy a metody v práci s dětmi a dospívajícími
Volba metod reflektuje jak věk dítěte, tak jeho duševní vyzrálost. Tyto dva faktory spolu mohou především v určitých fázích vývoje významně korelovat. Psychoterapie dětí často vyžaduje více kreativní přístup (včetně zapojení více smyslových modalit pro udržení pozornosti dítěte), správně vyváženou míru empatie a direktivity. Především u menších dětí může být důležitým nástrojem terapie hra v nejrůznějších formách. U dospívajících se těžiště terapeutické práce zpravidla přesouvá k rozhovoru, který může být zatížen přirozeným sklonem dospívajících k prohloubené introverzi, dočasnému negativismu vůči dospělým autoritám či vývojově plně adekvátním nejistotám při hledání vlastní identity. I s přihlédnutím k těmto okolnostem je důležité zvážit formu psychoterapie. Skupinová psychoterapie může být někdy vhodnou volbou při identifikaci dítěte s referenční skupinou a náhledu na problém bez přímého zásahu dospělé autority.
Věk dítěte | Obvyklé postupy nápravy |
Kojenci a batolata | Výcvik matek v citlivější a podnětnější rodičovské péči; terapeutická péče v batolecích skupinách |
Předškolní děti | Výcvik rodičů v rozvíjení žádoucího dětského chování, herní terapie; předškolní skupinové výchovné či terapeutické programy |
Základní škola | Vhledově zaměřená či na osobu soustředěná terapie; individuální nebo skupinová behaviorální terapie; systémová, behaviorální nebo rodinná terapie; pěstounská nebo institucionální péče |
Dospívající | Skupinová psychoterapie různého druhu, rodinná terapie, individuální psychoterapie; pěstounská nebo institucionální péče |
Některé typické postupy vzhledem k věku dětských pacientů. Převzato z Langmeier, Balcar & Špitz (2010).
Externí nepublikované zdroje
Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací Mgr. Veroniky Šporclové, Ph.D. v povinném předmětu "Dětská klinická psychologie" na KPS FF UK.
Odkazy
Reference
- ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 Kratochvíl, S. (2006). Základy psychoterapie. Praha: Portál.
- ↑ 2,0 2,1 Vybíral, Z., & Roubal, J. (2010). Současná psychoterapie. Praha: Portál.
- ↑ Říčan, P., Krejčířová, D. a kol. (2006). Dětská klinická psychologie. Praha: Grada Publishing.
- ↑ Langmeier, J., Balcar, K., & Špitz, J. (2010). Dětská psychoterapie. Praha: Portál.