Psychoterapie u dětí, dospívajících, a u klientů vyššího věku: Porovnání verzí
Značka: editace z Vizuálního editoru |
Značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 88: | Řádek 88: | ||
Je vhodná především mezi '''8. - 14. rokem'''. Spočívá v praktické činnosti s určitým vnějším cílem, jedná se tedy o činnost "úkolovou" či "instrumentální". Zatímco hra má pro dítě účel sama v sobě ("dobře si pohrát"), cílená činnost vyjadřuje již schopnost i potřebu staršího dítěte dospět vlastním úsilím k od počátku sledovanému výsledku. Žádoucí výsledek má zpravidla povahu objektivní, zisk z jeho dosažení bývá v psychoterapii spíše psychologický - nejčastěji je to zážitek zdaru, úspěchu, vlastní kompetence.<ref name=":3" /> Činnostní psychoterapie probíhá zpravidla v malých pracovních skupinkách chlapeckých či dívčích (s respektem k vývojověpsychologickým poznatkům o důležitosti stejnopohlavních skupin v tomto věku), výjimečně individuálně (např. u dětí izolovaných od vrstevníků z důvodu nemoci).<ref name=":3" /> | Je vhodná především mezi '''8. - 14. rokem'''. Spočívá v praktické činnosti s určitým vnějším cílem, jedná se tedy o činnost "úkolovou" či "instrumentální". Zatímco hra má pro dítě účel sama v sobě ("dobře si pohrát"), cílená činnost vyjadřuje již schopnost i potřebu staršího dítěte dospět vlastním úsilím k od počátku sledovanému výsledku. Žádoucí výsledek má zpravidla povahu objektivní, zisk z jeho dosažení bývá v psychoterapii spíše psychologický - nejčastěji je to zážitek zdaru, úspěchu, vlastní kompetence.<ref name=":3" /> Činnostní psychoterapie probíhá zpravidla v malých pracovních skupinkách chlapeckých či dívčích (s respektem k vývojověpsychologickým poznatkům o důležitosti stejnopohlavních skupin v tomto věku), výjimečně individuálně (např. u dětí izolovaných od vrstevníků z důvodu nemoci).<ref name=":3" /> | ||
− | ==== 4. Rozhovor ==== | + | ====4. Rozhovor==== |
− | Stává se dominantním psychoterapeutickým nástrojem '''u dospívajících klientů''', tedy průměrně ve věku 13-14 let až 19.<ref name=":2" /> Dospívající dítě je v tomto věku již plně vybaveno schopností abstraktního myšlení, terapeutické možnosti rozhovoru se tak stávají omezeny pouze individuálními rozdíly v dovednosti vyjadřovat jazykem své myšlenky a pocity, případně také nabytými zkušenostmi, které by bylo možné reflektovat. Dospívající se ocitá v obtížné situaci - není již dětsky naivní, ale zároveň nemá plnou svobodu v tom, zda se psychoterapie chce nebo nechce účastnit, jelikož byl přiveden z popudu rodiny či instituce. Silnou úzkost mohou u dospívajících vyvolávat i banální otázky jako: "Co vás sem přivádí"?, protože to nemusí jistě vědět. Lépe je proto volit obecné, otevřené otázky, které dávají široký prostor v možnostech odpovědět - minimálně na začátku (např. "Vím, že jste měl nějaké problémy ve škole. Jaké to tam je?"). | + | Stává se dominantním psychoterapeutickým nástrojem '''u dospívajících klientů''', tedy průměrně ve věku '''13-14 let až 19'''.<ref name=":2" /> Dospívající dítě je v tomto věku již plně vybaveno schopností abstraktního myšlení, terapeutické možnosti rozhovoru se tak stávají omezeny pouze individuálními rozdíly v dovednosti vyjadřovat jazykem své myšlenky a pocity, případně také nabytými zkušenostmi, které by bylo možné reflektovat. '''Dospívající se ocitá v obtížné situaci''' - není již dětsky naivní, ale zároveň nemá plnou svobodu v tom, zda se psychoterapie chce nebo nechce účastnit, jelikož byl přiveden z popudu rodiny či instituce. '''Silnou úzkost''' mohou u dospívajících vyvolávat i banální otázky jako: "Co vás sem přivádí"?, protože to nemusí jistě vědět. Lépe je proto volit obecné, otevřené otázky, které dávají široký prostor v možnostech odpovědět - minimálně na začátku (např. "Vím, že jste měl nějaké problémy ve škole. Jaké to tam je?"). |
+ | |||
+ | Na psychoterapeutovi závisí, aby dobře pracoval se '''zvláštnostmi rozhovoru v tomto věku''' - dítě se může cítit terapeutem převýšeno, ve vyšším věku může zaujímat postoj negativismu a neochoty sdílet své pocity a myšlenky s někým jiným. V případě skupinového či rodinného rozhovoru je zapotřebí i direktivně vymezovat prostor pro ty, kteří se vyjadřují méně, aby nebyli "převálcování" ostatními. <ref name=":2" /> Zcela zásadní je, aby se dospívající cítíl dobře, byl v něm vzbuzen zájem o psychoterapii, měl motivaci ke spolupráci a měl možnost zodpovědného vyjádření se k jejímu průběhu. Sám vlažný zájem, vyjádřený např. větou "Nebylo to tak hrozné, možná zase přijdu" již svědčí o tom, že dospívající byl zaujat.<ref name=":2" /> | ||
+ | |||
+ | ==== 5. Zásahy do prostředí dítěte ==== | ||
+ | Závěrečným krokem psychoterapie v jakékoli formě je rozšíření zisků dítěte z terapeutické interakce do oblasti jeho normálního života (rodina, škola, vrstevníci, ...). Ačkoliv psychoterapie na tyto faktory působí především prostřednictvím dítěte a jeho vnitřní změny, je často nutná '''mobilizace podpůrných a omezení patogenních podmínek v běžném životním prostředí dítěte'''.<ref name=":2" /> K této mobilizaci může docházet jak na základě léčby - např. vhodným uzpůsobením režimu na psychiatrickém nebo somatickém oddělení, kde se dítě léčí, tak v jeho trvalém, přirozeném prostředí. K tomu může často sloužit zapojení tzv. '''pomocných terapeutů''', zkušenějších osob, které mají na dítě vliv v podobě psychologického vedení. Může jít také o nejrůznější formy dobrovolnictví s dětmi atp.<ref name=":2" /><br /> | ||
− | |||
− | |||
==Externí nepublikované zdroje== | ==Externí nepublikované zdroje== | ||
Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací Mgr. Veroniky Šporclové, Ph.D. v povinném předmětu "Dětská klinická psychologie" na KPS FF UK. | Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací Mgr. Veroniky Šporclové, Ph.D. v povinném předmětu "Dětská klinická psychologie" na KPS FF UK. |
Verze z 23. 5. 2020, 20:46
Obsah
Obecné pojetí psychoterapie
Psychoterapie je vědní obor a aplikovaná vědní disciplína s multidisciplinárními přesahy – zasahuje do různých oblastí medicíny a psychologie. Obdobně jako většina ostatních klinických oborů, které se zabývají léčením onemocnění a poruch, má psychoterapie část obecnou a speciální.[1]
- Obecná část: Teorie, výzkumné metody a data psychoterapie (např. psychoanalytická teorie osobnosti, filozofie M. Heideggera jako podklad daseinanalýzy atd.).
- Speciální část: Aplikace poznatků obecné části na konkrétní problematiku specifických poruch (terapie generalizované úzkostné poruchy, terapie deprese, ...).
Psychoterapii lze chápat jako léčebnou činnost, při níž psychoterapeut využívá své osobnosti a svých dovedností (vedení rozhovoru, utváření terapeutického vztahu, vhodné využívání terapeutických technik) k tomu, aby u klienta došlo k žádoucí změně směrem k uspokojivějšímu prožívání a chování. Jde o zvláštní formu lidského setkávání mezi psychoterapeutem, který pomoc nabízí, a klientem, který ji vyhledává. [2]
Psychoterapie může mít formu individuální (setkání terapeut/klient), skupinovou (setkání terapeut/více klientů), párovou (setkání terapeut/pár) nebo rodinnou (setkání terapeut/rodina). Indikována bývá buď na bázi dobrovolnosti a snahy člověka o určité změny nebo seberozvoj v životě, eventuálně může být součástí léčby somatického či psychiatrického onemocnění jako podpůrný a korektivní faktor. [1]
V současné době nemá psychoterapie jednotnou a obecně přijímanou teorii. Existuje celá řada psychoterapeutických systémů, které pracují s vlastní ucelenou teorií osobnosti, etiologií duševních poruch, obsahem a formou terapeutického procesu a metodami a technikami léčby a rozvoje klienta / pacienta. Mezi dominantní přístupy můžeme z didaktického hlediska řadit:[1]
- Hlubinné přístupy: mezi které řadíme např. klasickou psychoanalýzu, Jungovu analytickou psychologii nebo Adlerovu individuální psychologii. Hlavním předmětem zájmu těchto směrů jsou nevědomé obsahy, potřeby a motivy klienta, o kterých se předpokládá, že významně ovlivňují jeho způsoby chování a prožívání. Cílem těchto přístupů je zjednodušeně „proniknout k nevědomí“ a umožnit klientovi náhled na příčiny jeho obtíží.
- Dynamické a interpersonální přístupy: historicky se vyvíjely především v reakci na psychoanalýzu a snahu o její revizi, doplnění a případné rozšíření. Respektují dynamické aspekty ve vývoji osobnosti, jak je nastínila klasická psychoanalýza, ale „více“ se zaměřuje na momentální situaci a vztahy klienta. Dynamická psychoterapie je také zpravidla kratší, méně časově náročná než u hlubinných přístupů.
- Kognitivně-behaviorální přístupy: vychází z původní behavioristické teorie o dominantním vlivu vnějších faktorů na způsoby chování a prožívání člověka. Původní radikální interpretace behaviorismu odmítaly existenci osobnosti jako takové (jde jen o sadu naučených zvyků) a nemožnost poznání intrapsychických pochodů. Obecnou představou kognitivě-behaviorálních přístupů je, že lze „přeučit“ klienta ve smyslu odstranění maladaptivních vzorců chování a jejich nahrazení účelnějšími a zdravějšími formami.
- Humanistické a existenciální přístupy: mezi které řadíme logoterapii, daseinanalýzu či na člověka orientovaný přístup C. Rogerse. Spojuje je pozitivní orientace na klienta a jeho prožívání „tady a teď“, méně direktivní přístup a apriorní víra v zodpovědnost a schopnosti člověka.
Pochopitelně ale existuje celá řada dalších přístupů (gestalt psychoterapie, bioenergetická analýza, biosyntéza, transpersonální psychoterapie, ...). Kromě toho v posledních dekádách sílí trend eklektismu a snahy o integraci terapeutického přístupu s přesvědčením, že je třeba určitou terapii „ušít na míru“ konkrétnímu klientovi (včetně využití různých technik a interpretačních rámců), spíše než se snažit o jeho přizpůsobení paradigmatu určitého směru. [2]
Formy psychologické pomoci dětem
V rámci psychosociální péče o dítě rozlišujeme několik možných forem její podpory. Psychoterapie, o které pojednává tento článek, je jednou z nich. Psychoterapie u dítěte či dospívajícího může být indikována jako hlavní způsob "léčby", případně jako podpůrná a doplňková modalita (např. u somaticky nemocných dětí v průběhu léčby v nemocnici).[1] Psychoterapie je specifickou léčebnou modalitou, která působí především svojí prožitkovou kvalitou, tj. svým významem pro pacienta. Základním a jedinečným předpokladem psychoterapie je vztah a proces, jejichž cílem je vnitřní změna porušeného stavu u dítěte. Ke změnám dochází na úrovni osobnosti, organismu. Psychoterapie předpokládá změnu narušených vnitřních struktur dítěte, které brání jeho vývoji a adaptaci na vnější prostředí.[3]
Kromě psychoterapie se můžeme v práci s dětmi a dospívajícími setkat s klinickým psychologickým poradenstvím. Představuje zpravidla krátkodobou pomoc v rozsahu obvykle dvou až tří intenzivních rozhovorů s dítětem a s jemu nejbližšími dospělými. Psycholog v úloze poradce zkoumá příznaky a okolnosti poruchy nebo problému a poskytne tento druh intervence v případě, že bezradnost nebo neúspěšnost při vyrovnávání s životními obtížemi je důsledkem toho, že pro běžný aktuální či vývojový problém dítěte nebylo dosud nalezeno vhodné řešení, lze jej však s odbornou pomocí objevit a uskutečnit. Hlavním nástrojem je poskytování scházejících nebo opravování nesprávných informací zainteresovaných osob. Problematikou řešenou v rámci klinického psychologického poradenství mohou být například poruchy usínání či školních výkonů u jinak zdravých dětí. Dále sem lze zařadit zvládání reakcí dětí na akutní tělesné, duševní nebo sociální přetížení. U dospívajících se může týkat problematiky partnerských vztahů. Vlastní podstata problému nebývá v poruše organismu, osobnosti nebo bezprostředního okolí dítěte. Problémy jsou často vyvolávány přechodnými konflikty v rodině, ve škole nebo vrstevnické skupině. Podmínkou úspěšného zásahu v rámci klinického psychologického poradenství je, aby samo prostředí dítěte bylo zdravé a za normálních okolností umožňovalo normální vývoj dítěte. [3]
Psychologické vedení (psychagogika) probíhá v dlouhodobém osobním vztahu dítěte, popřípadě i jeho rodiny, s odborníkem. Didakticky si lze psychologické vedení představit na stupni mezi poradenstvím a psychoterapií. Psychologické vedení se vedle akutních obtíží dítěte či dospívajícího zabývá i jeho dlouhodobým osobnostním vývojem a prospíváním. Hlavní podstatou takového vedení je kladný osobní vztah k dítěti a jeho přijetí. Cílem je podpora jeho zdravých tendencí a funkčních mechanismů v prostředí. Od psychoterapie se odlišuje svým zacílením na změny ve vnějším prostředí dítěte. Psychologické vedení předpokládá, že dítě je vnitřně natolik zdravé, že si dokáže z intenzivní zkušenosti s tímto novým vztahem samo vzít a zužitkovat to, co pro svůj současný život potřebuje. Odborník poskytující psychologické vedení se stává součástí vnějšího životního prostředí dítěte, je doplňujícím faktorem pro zprostředkování jeho zdravého vývoje. Klasicky se uplatňuje u dětí s abnormním výchovným prostředím, které trvale nebylo schopné sytit jeho vývojové potřeby. Psychagog se stává "náhradním rodičem" a "starším kamarádem", který v intenzivním vztahu kultivuje dětské vývojové potřeby a schopnost adaptace. [3]
Psychoterapie dětí a dospívajících
Psychoterapie dětí a dospívajících je specifická jak formou, tak obsahem. Tento fakt vychází z několika faktorů, které je třeba brát v práci s dětmi v potaz. V níže uvedených podkapitolách budou stručně představeny některé zásadní faktory ovlivňující psychoterapeutickou práci s dětmi a metody využívané při takové práci.
Průběh psychoterapie u dětí
Schematicky má obdobný průběh jako u dospělých a postupně obsahuje:[4]
- Navázání terapeutického vztahu - terapeut dítěti dává porozumění, empaticky jej přijímá.
- Bezpečné prostředí a terapeutovy zásahy přináší bezprostřední úlevu v těžkostech, které dítě zažívá. Dostává tak příležitost své problémy překonat.
- Vlastní psychoterapeutická práce - může obsahovat dle povahy problému citové odreagování, korektivní citovou zkušenost, ovlivnění motivů, poskytnutí vhledů do povahy problémů, osvojení nových způsobů chování atd.
- Intragrace dosažených terapeutických změn u dítěte do jeho běžného života. Zahrnuje postupné zvyšování nároků na uplatnění osvojených mechanismů v běžném životě.
- Odpoutání dítěte od osoby terapeuta a jeho pomoci, jeho osamostnění k dalšímu životu již jen v běžných podmínkách jeho prostředí, i když terapeut zpravidla "zůstává po ruce" pro případ potřeby.
Specifické faktory v práci s dětmi a dospívajícími
1. Věk
Věk je důležitým působícím i prognostickým faktorem psychoterapie. Je víceméně hlavním vodítkem při posuzování stupně rozvoje, diferencovanosti, způsobů integrace a funkční zdatnosti dětského organismu a rozvíjející se osobnosti. Zrání a socializace jsou charakteristické obdobími růstu a osvojováním nových zkušeností, ale stejně tak „krizovými fázemi“ destabilizace. Je nutno pečlivě přihlížet k těmto kvalitativním a kvantitativním variacím vývoje a správně posoudit, jestli jsou určité výchylky v normě nebo zasahují do spektra patologie.[3]
Věk je hlavním vodítkem při indikaci psychoterapie samotné a volbě psychoterapeutických metod. Čím mladší dítě je, tím více je vydáno vlivu svého bezprostředního okolí a tím spíše narůstá vliv rodiny a důležitost její spolupráce v terapeutickém procesu – nehledě na to, jestli jsou obtíže dítěte primárně způsobeny individuálními obtížemi nebo porušeným stavem rodiny.[4]
Věk v souvislosti s využitím vhodných metod a postupů v psychoterapii nastoluje důležitou otázku vhodné míry aktivity a direktivity terapeuta a také důležitost "vhledu" dítěte do problému s pochopením příčinných a historických souvislostí jeho obtíží. Obecně platí, že minimálně do 6 let věku je nejdůležitějším působícím faktorem nová citová a vztahová zkušenost dítěte v psychoterapeutickém vztahu. S rostoucím věkem narůstají potřeby charakteristické pro psychoterapii dospělých.[4]
2. Psychoterapeutické postupy a metody v práci s dětmi a dospívajícími
Volba metod reflektuje jak věk dítěte, tak jeho duševní vyzrálost. Tyto dva faktory spolu mohou především v určitých fázích vývoje významně korelovat. Psychoterapie dětí často vyžaduje více kreativní přístup (včetně zapojení více smyslových modalit pro udržení pozornosti dítěte), správně vyváženou míru empatie a direktivity. Především u menších dětí může být důležitým nástrojem terapie hra v nejrůznějších formách. U dospívajících se těžiště terapeutické práce zpravidla přesouvá k rozhovoru, který může být zatížen přirozeným sklonem dospívajících k prohloubené introverzi, dočasnému negativismu vůči dospělým autoritám či vývojově plně adekvátním nejistotám při hledání vlastní identity. I s přihlédnutím k těmto okolnostem je důležité zvážit formu psychoterapie. Skupinová psychoterapie může být někdy vhodnou volbou při identifikaci dítěte s referenční skupinou a náhledu na problém bez přímého zásahu dospělé autority.[3]
Věk dítěte | Obvyklé postupy nápravy |
Kojenci a batolata | Výcvik matek v citlivější a podnětnější rodičovské péči; terapeutická péče v batolecích skupinách |
Předškolní děti | Výcvik rodičů v rozvíjení žádoucího dětského chování, herní terapie; předškolní skupinové výchovné či terapeutické programy |
Základní škola | Vhledově zaměřená či na osobu soustředěná terapie; individuální nebo skupinová behaviorální terapie; systémová, behaviorální nebo rodinná terapie; pěstounská nebo institucionální péče |
Dospívající | Skupinová psychoterapie různého druhu, rodinná terapie, individuální psychoterapie; pěstounská nebo institucionální péče |
Některé typické postupy vzhledem k věku dětských pacientů. Převzato z Langmeier, Balcar & Špitz (2010).
3. Psychoterapeutický vztah s dětmi
Je namístě věnovat značnou pozornost také psychoterapeutickému strukturování vztahu terapeuta s dospělými - rodiči, event. jinými přímými vychovateli dítěte. I oni bývají zpravidla účastníky patologických vazeb a okolností, ve kterých nedošlo k optimálnímu vývoji zdraví dítěte. Navázání funkčního vztahu s důležitými dospělými dítěte je zásadním předpokladem pro správnou volbu psychoterapeutické modality a její indikace (individuální, rodinná).[4]
Terapeutický vztah s dítětem má specifické nároky na porozumění a komunikaci. Zejména v nižším věku je třeba předpokládat, že dítě komunikuje více jinými než řečovými kanály - více ukáže svými specifickými poruchovými příznaky, hrou či kresbou. Terapeut by měl svoji komunikaci přizpůsobit tak, aby byla srozumitelná a zároveň pro dítě přijatelná tak, aby pochopilo, že je bráno vážně a že mu terapeut doopravdy rozumí (tzn. řeč by neměla být dětinská, přehnaně zjednodušená a návodná). Z hlediska komunikace je také specifické to, že dítě není zpravidla iniciátorem psychoterapie - a může proto vzhledem k špatným zkušenostem s dospělými zaujímat k terapeutovi trpný či rezignovaný postoj. Úkolem terapeuta je vytvořit přijímající, schvalující a empatické prostředí, aby dítě pochopilo, že je na jeho straně.[4]
V prostředí dítěte zvažujeme zejména větší závislost dítěte na okolí, především pak v rodinném prostředí. Dětská psychoterapie se neobejde bez utváření vztahu a terapeutického jednání s dospělými, případně institucí, která primárně psychoterapii iniciovala. Úspěšná psychoterapie vyžaduje kooperaci těchto zainteresovaných stran, ne jejich odpor a záměrné sabotování, které dítě může vnímat i jako "zradu" ze strany psychoterapeuta.[4]
Prostředky psychoterapeutické činnosti s dětmi
1. Řízená stimulace jednotlivých funkcí
Spočívá v kvalitativně a kvantitativně vhodně dávkovaném podněcování nedostatečně nebo nesprávně se vyvíjejících psychických, psychosociálních a psychofyziologických funkcí dítěte. Podstatou je zde rozvíjení a napravování narušené funkce její soustavnou aktivací.[3]
V nejnižším věku (kojenecké, batolecí období) má velký význam stimulace tělesným kontaktem s osobami a věcmi. Obsahem takové stimulace může být mazlení, dotýkání se dítěte, jeho celkové pohybové a citové podněcování při činnostech jako je koupání, kojení nebo přebalování. Dále jde především o zvukovou stimulaci zpěvem či melodickou řečí. Stimulovány mohou být de facto jakékoliv funkce (citové, rozumových a volních funkcí, psychofyziologických funkcí). Tyto techniky se nacházejí na pomezí mezi psychoterapií a nápravnou pedagogikou. Optimální je součinnost více odborníků.[4]
2. Hra
Od předškolního věku až po mladší školní věk dominuje v dětských činnostech hra jako nejoblíbenější prostředek kontaktu.[4] Z terapeutického hlediska je hra nástrojem a možností k sebevyjádření, odreagování a zmírnění citového napětí. Hra je specifická svou "skutečnostní kvalitou", je hmatatelným děním a vyjádřením, kterého nemusí být zejména malé děti schopné v myšlení a řeči. Hra může být nástrojem citové korekce traumatizující události, případně přípravou na praktické zvládání vnějších problémů. Zatímco některé směry dbají na roli psychoterapeuta coby průvodce a komentátora, který dítěti osvětluji jisté nevědomé aspekty hry, jiné přístupy vyzdvihují léčivý potenciál samotného procesu hraní, případně hry dítěte s terapeutem.[4]
3. Cílená činnost
Je vhodná především mezi 8. - 14. rokem. Spočívá v praktické činnosti s určitým vnějším cílem, jedná se tedy o činnost "úkolovou" či "instrumentální". Zatímco hra má pro dítě účel sama v sobě ("dobře si pohrát"), cílená činnost vyjadřuje již schopnost i potřebu staršího dítěte dospět vlastním úsilím k od počátku sledovanému výsledku. Žádoucí výsledek má zpravidla povahu objektivní, zisk z jeho dosažení bývá v psychoterapii spíše psychologický - nejčastěji je to zážitek zdaru, úspěchu, vlastní kompetence.[4] Činnostní psychoterapie probíhá zpravidla v malých pracovních skupinkách chlapeckých či dívčích (s respektem k vývojověpsychologickým poznatkům o důležitosti stejnopohlavních skupin v tomto věku), výjimečně individuálně (např. u dětí izolovaných od vrstevníků z důvodu nemoci).[4]
4. Rozhovor
Stává se dominantním psychoterapeutickým nástrojem u dospívajících klientů, tedy průměrně ve věku 13-14 let až 19.[3] Dospívající dítě je v tomto věku již plně vybaveno schopností abstraktního myšlení, terapeutické možnosti rozhovoru se tak stávají omezeny pouze individuálními rozdíly v dovednosti vyjadřovat jazykem své myšlenky a pocity, případně také nabytými zkušenostmi, které by bylo možné reflektovat. Dospívající se ocitá v obtížné situaci - není již dětsky naivní, ale zároveň nemá plnou svobodu v tom, zda se psychoterapie chce nebo nechce účastnit, jelikož byl přiveden z popudu rodiny či instituce. Silnou úzkost mohou u dospívajících vyvolávat i banální otázky jako: "Co vás sem přivádí"?, protože to nemusí jistě vědět. Lépe je proto volit obecné, otevřené otázky, které dávají široký prostor v možnostech odpovědět - minimálně na začátku (např. "Vím, že jste měl nějaké problémy ve škole. Jaké to tam je?").
Na psychoterapeutovi závisí, aby dobře pracoval se zvláštnostmi rozhovoru v tomto věku - dítě se může cítit terapeutem převýšeno, ve vyšším věku může zaujímat postoj negativismu a neochoty sdílet své pocity a myšlenky s někým jiným. V případě skupinového či rodinného rozhovoru je zapotřebí i direktivně vymezovat prostor pro ty, kteří se vyjadřují méně, aby nebyli "převálcování" ostatními. [3] Zcela zásadní je, aby se dospívající cítíl dobře, byl v něm vzbuzen zájem o psychoterapii, měl motivaci ke spolupráci a měl možnost zodpovědného vyjádření se k jejímu průběhu. Sám vlažný zájem, vyjádřený např. větou "Nebylo to tak hrozné, možná zase přijdu" již svědčí o tom, že dospívající byl zaujat.[3]
5. Zásahy do prostředí dítěte
Závěrečným krokem psychoterapie v jakékoli formě je rozšíření zisků dítěte z terapeutické interakce do oblasti jeho normálního života (rodina, škola, vrstevníci, ...). Ačkoliv psychoterapie na tyto faktory působí především prostřednictvím dítěte a jeho vnitřní změny, je často nutná mobilizace podpůrných a omezení patogenních podmínek v běžném životním prostředí dítěte.[3] K této mobilizaci může docházet jak na základě léčby - např. vhodným uzpůsobením režimu na psychiatrickém nebo somatickém oddělení, kde se dítě léčí, tak v jeho trvalém, přirozeném prostředí. K tomu může často sloužit zapojení tzv. pomocných terapeutů, zkušenějších osob, které mají na dítě vliv v podobě psychologického vedení. Může jít také o nejrůznější formy dobrovolnictví s dětmi atp.[3]
Externí nepublikované zdroje
Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací Mgr. Veroniky Šporclové, Ph.D. v povinném předmětu "Dětská klinická psychologie" na KPS FF UK.
Odkazy
Reference
- ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 Kratochvíl, S. (2006). Základy psychoterapie. Praha: Portál.
- ↑ 2,0 2,1 Vybíral, Z., & Roubal, J. (2010). Současná psychoterapie. Praha: Portál.
- ↑ 3,00 3,01 3,02 3,03 3,04 3,05 3,06 3,07 3,08 3,09 3,10 Říčan, P., Krejčířová, D. a kol. (2006). Dětská klinická psychologie. Praha: Grada Publishing.
- ↑ 4,00 4,01 4,02 4,03 4,04 4,05 4,06 4,07 4,08 4,09 4,10 Langmeier, J., Balcar, K., & Špitz, J. (2010). Dětská psychoterapie. Praha: Portál.