Émile Durkheim

(15. 4. 1858 – 15. 11. 1917). Francouzský sociolog židovského původu. Patří mezi tzv. otce zakladatele.
Absolvent École normale superieure. Jako pedagog působil na mnohých lyceích a posléze i univerzitách (Sorbonna, Bordeaux aj.). Zasloužil se také o zahrnutí sociologie do osnov francouzského středoškolského učiva. Stál u zrodu odborného periodika L’Anné sociologique.

Durkheimovo pojetí sociologie

Durkheim sociologii chápe široce jako vědu, která společnost popisuje a vysvětluje, což se promítá do jeho rozdělení sociologie na sociální morfologii (popisná složka sestávající se z demografie a sociální geografie) a sociální fyziologii (vysvětlující složka zaměřená na studium sociálních faktů jako je náboženství, etika, ekonomika, jazyk, právo apod.).

Sociální fakta

Ústřední pojem sociologické metodologie v Durkheimově pojetí. Sociální fakta mají být předmět sociologie. Jedná se o nadindividuální objektivně existující entity, které rámují život jedinců a vytváří na tyto jedince tlak. Sociální fakta nelze odvodit z faktů jiného druhu (např. geografických či psychologických) a ani je nelze na fakta jiného druhu redukovat. Zkoumat sociální fakta lze podle Durkheima prostřednictvím empirického (Comtův vliv) zkoumání jevů, v nichž se jejich působení odráží, jako jsou např. náboženská dogmata, mravní normy, politické programy, právní předpisy etc. Při tomto výzkumu by měl sociolog začít u elementárních (nejjednodušších) forem daného jevu.

Solidarita

Solidarita v durkheimovském pojetí je ekvivalentem konsenzu, tak jak bývá běžně chápán u jiných konsenzualistů (např. A. Comte nebo T. Parsons). Durkheim rozlišuje dva typy společností – společnosti s mechanickou solidaritou a společnosti s organickou solidaritou.
Společnosti s mechanickou solidaritou lze přirovnat k tomu, co dnešní sociologie chápe jako společnost tradiční. Je to společnost segmentární, tzn. Uspořádaná v malých společenských a územních celcích (např. vesnice, kmeny). Je integrována náboženstvím, které vytváří kolektivní vědomí. Její právo je trestní s represivními sankcemi, takže deviantní chování postihuje zpravidla exemplární trest. Individualita je vyčerpána kolektivní identitou, takže je nerozvinutá.
Společnosti s organickou solidaritou lze oproti tomu označit za společnosti moderní. Tyto společnosti prolamují hranice segmentů vlivem nárůstu počtu obyvatel. Právo je kooperativní a sankce restorativní, tzn. snahou je náprava porušené normy. Tento typ společnosti je integrován dělbou práce. Při narušení dělby práce (vlivem ekonomické krize či konfliktu zaměstnanců se zaměstnavatelem) může dojít k anomii.

Anomie a sebevraždy

Durkheim definuje anomii jako stav, při němž neplatí pravidla (z řec. a nomos = bez zákonů) a jedinec se tam nemůže opřít o normy a hodnoty. Tento jev zpravidla provází velké sociální změny, kdy dochází k radikální proměně sociálního řádu. Durkheim tento koncept využívá při studiu sebevražednosti. Sebevraždu chápe jako jev sociální, nikoliv jako ryze individuální akt. Na základě studie identifikuje čtyři typy sebevražd:

• Altruistická: je zapříčiněna ohledem na druhé, jedná se o akt sebeobětování
• Egoistická: má individuální motivaci
• Fatalistická: je reakcí na okolnosti, jímž nelze vzdorovat (např. příliš silná soc. kontrola)
• Anomická: zapříčiněna dezorientací ve společnosti v důsledku anomie

Náboženství a kolektivní vědomí

Považuje jej za klíčový prvek pro solidaritu ve společnostech s mechanickou solidaritou. Hlavním činitelem náboženství je kolektivní vědomí, tedy souhrn přesvědčení, postojů a norem v dané společnosti. Kolektivní vědomí je zároveň utvářeno společností v interakcích jedinců a skupin, ale zároveň ji utváří a integruje.
Náboženství jako takové je projevem sociální povahy člověka – náboženství je projekcí společnosti, skrz kterou prostřednictvím rituálů a víry oslavuje společnost samu sebe a tím je utužována solidarita (konsenzus).
Díky náboženství je strukturován čas i prostor ve společnosti pomocí rozlišení na sakrální (posvátné) a profánní (světské).

Doporučená liteartura

• Durkheim, É. 1926. Pravidla sociologické metody. Praha: Orbis.
• Durkheim, É. 1948. Sociologie a sociální vědy. Brno: Masarykova sociologická společnost.
• Durkheim, É. 1966. Suicide: a study in sociology. London: Routledge & Kegan Paul Ltd.
• Durkheim, É. 1998. Sociologie a filosofie: sociologie a sociální vědy. Praha: Sociologické nakladatelství.
• Durkheim, É. 2002. Elementární formy náboženského života: systém totemismu v Austrálii. Praha: OIKOYMENH..
• Durkheim, É. 2004. Společenská dělba práce. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
• Keller, J. 2004. Dějiny klasické sociologie. Praha: SLON.
• Sedláček, J. 1979. Východiska Durkheimovy sociologie: analýza a kritika. Praha: Univerzita Karlova.
• Strouhal, M. 2010. Émile Durkheim - sociolog a pedagog. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy.