KRUPKOVÁ, J. Tradice a etnografie

Kniha Krupková, Jaroslava. Tradice a Etnografie: K úloze tradice ve vývoji kultury. Praha: Karolinum, 1991. je součástí povinné či doporučené literatury k předmětům Výroční obyčeje a zvyky a Rodinná obřadnost vyučovaným v rámci magisterského cyklu na Ústavu etnologie FF UK.

Úvod

Zájem o zkoumání tradic se objevuje u odborníků z řady oblastí společenskovědních disciplín - u filosofů, sociologů, teoretiků kultury, archeologů, etnografů a folkloristů nebo u historiků. Základní definice tradice můžeme čerpat například od filosofů Karla Jasperse nebo Theodora W. Adorna.

• Jaspers – „Tradice je považována za společenský jev zahrnující vše, co je biologicky neděditelné, avšak co je dějinnou podstatou lidského bytí.“
• Adorno – „Tradice je nekritické přejímání všech kulturních hodnot z minulosti.“

Tradice může být charakterizovaná jako jev, který obsahuje jak retardační, tak i progresivní složku. V novějším období se tradicí zabývali kromě Jasperse také Willey, Sampson, Nahodil, Sarsenbajev, Suchanov, Uledov, Vlasov (tradice klasická a moderní), Bernštejn (extrovertní a introvertní) a další.

V rámci Německé demokratické republiky se k pojmu tradici vážou 2 koncepty:

• Historické dědictví - historikové označují tímto pojmem vše, co kdy v dějinách lidské společnosti existovalo, jak v oblasti materiálního, tak i sociálního a duchovního života.
• Historická tradice - je podstatně užším pojmem, který zahrnuje pouze určitou část historického dědictví: a) výsledky revolučních, demokratických, pokrokových a humanistických lidových snah; b) pozitivní výsledky činnosti vládnoucích vrstev, které sloužily historickému pokroku.

V Polsku se problematice a studiu tradic a vymezení tohoto pojmu věnoval především sociolog Stefan Czarnowski, antropolog, sociolog a ekonom Ludwik Krzywicki nebo sociolog a historik Jerzy Szacki.

Jerzy Szacki vymezuje několik hledisek, z nichž je možné k problému tradice přistupovat:

• hledisko činnostní (středem badatelova zájmu je vlastní činnost)
• hledisko předmětné (středem zájmu to, co je předáváno – statky)
• hledisko podmětové (studium vztahu daného pokolení k minulosti)

V prostředí Československa sehrávala tradice důležitou roli především v procesu národního obrození, a to jak její historická podoba, tak i jazyková a etnická tradice českého národa. Zatímco Karel Jaromír Erben nebo Josef Jungmann sice hovořili o dědictví minulosti, termínu tradice se však vyhýbali. S tímto pojmem se začíná pracovat až od 19. století, kdy je využíván estetiky Otakarem Hostinským a Bedřichem Václavkem. Hostinský se zaobírá přístupem k problému tradice v teorii lidové písně, kde sleduje proces generačního přenosu a Václavek se zas zajímá o tradici z hlediska jejích obecných rysů a zkoumá její role v umělecké tvorbě. Původně, se Václavek vyznačuje poněkud skeptickým postojem vůči tradicím: „Nejlepší tradice je tradici překonávat“, avšak později dospěje k poznání, že tradice obsahuje také složku pokrokovou. V poslední době se v českém prostředí zabývá problematikou kultury a tradice například filosof, estetik a kunsthistorik Jiří Vaněk.

Tradice a obecný systém kultury

J. Krupková zdůrazňuje, že problematiku tradice je třeba vnímat v širším kontextu obecného systému kultury: „Dosavadní pokusy o obecnou definici pojmu tradice mě vedou k názoru, že složitost tohoto problému vyžaduje, aby byl řešen komplexně z hlediska místa, působení a významu tradice ve struktuře systému kultury.“ Kultura je podle autorky historicky vzniklá a společenským vývojem determinovaná lidsky osvojená skutečnost, která se projevuje jak ve formě subjektivní (osobnostní), tak i ve formě objektivní (realizované), v podobě souhrnu materiálních a duchovních hodnot. Pojem kultura pak tvoří binární opozici s pojmem příroda. S přírodou je člověk propojen celou velkou sférou tzv. druhé přírody – přírodních jevů kultivovaných lidskou prací, společenskou výrobou. Druhá příroda je hraniční oblastí mezi přírodou a společností.

Kulturní dědictví je autorkou definováno jako systém všech materiálních a duchovních kulturních jevů. Tento systém tvoří dvě základní skupiny kulturních jevů:

1. Dávné jevy - jevy, které vznikly ve vzdálenější minulosti a jsou dlouhodobě přenášeny a přejímány novými generacemi. Jedná se o tzv. dávnou složku kulturního dědictví.
2. Nové jevy - jevy, které do systému kultury přešly ze soudobé kulturní tvorby bezprostředně předcházející generace. Jedná se o tzv. novou složku kulturního dědictví.

Mezigenerační přenos tradic funguje tak, že nastupující generace nepřejímají od předcházejících generací všechny jevy kulturního dědictví. Po etapě poznávání skutečnosti totiž v procesu lidského osvojování světa nastává etapa hodnocení, přičemž základní hodnotovou normou je otázka, do jaké míry je jev obvyklý u minulých generací schopen uspokojovat soudobé potřeby člověka. Proto nastupující generace přejímají z minulosti pouze ty jevy, které jsou adekvátní podmínkám jejich soudobého života. Ve skupinově diferencované společnosti tak musejí kulturní jevy uspokojovat potřeby různých společenských skupin. Všechny ostatní jevy, které uspokojování potřeb materiálního a duchovního života nového pokolení už plně neodpovídají, jsou v rámci nastupující generace novým podmínkách přizpůsobeny, a nebo jsou zcela odmítnuty. K podobné situaci pak dochází naopak se vznikem zcela nové společenské potřeby. Ta musí být také společností uspokojována novým prostředkem:

• nové prostředky se ocitají v subsystému soudobé kulturní tvorby
• odmítnuté jevy se stávají historickou součástí kulturního dědictví

V obecném smyslu je tak tradice zároveň výsledkem více méně stabilizovaného (i když nikoli neměnného, nýbrž rozvíjejícího se) vztahu každé generace k minulosti, především své vlastní, ale i k minulosti lidské společnosti vůbec.

Z hlediska vývoje společnosti a kultury může nést pojem tradice ve vědomí lidí jak pozitivní, tak i negativní konotace. Do jisté míry je tento pojem vnímán jako přežívání určitých názorů, představ nebo návyků. V takovémto případě se používá termín přežitek.

• přežitek - je výraz pro tradici, která se udržuje ve vědomí lidí kratší nebo delší dobu i poté, kdy už zanikly společenské podmínky a vztahy, které ji zplodily

Autorka nakonec na základě všech svých úvah dospívá k definici tradice:

„Tradice je specifická vlastnost, kterou jevy, věci, prostředky, struktury (...) tvořící subsystém kulturního dědictví každého soudobého systému kultury nabývají tím, že jsou ve vědomí soudobé generace hodnoceny a uchovávány jako jevy, které už existovaly v minulosti buď vlastní společenské skupiny, nebo společnosti vůbec a které jako takové tvoří z hlediska obecné teorie kultury v subsystému kulturního dědictví kategorii tradice. Ve své podstatě tedy tradice představuje hodnotový systém svého druhu, který se uskutečňuje v průběhu historicky a psychologicky podmíněného společenského procesu mezigeneračního přenosu kulturní informace a který také určuje a reguluje uvědomělý vztah soudobé generace k minulosti a vlastně ke společenské realitě vůbec. Možnost stát se tradicí tedy mají prakticky všechny jevy subsystému kulturního dědictví."

Problém tradice v názorech etnografů a folkloristů

Pro etnografii a folkloristiku je tradice pojmem kategoriálního významu, přesto ani jedna z těchto vědních disciplín nevěnovala podle autorky dosud teoretickému objasnění tohoto pojmu dostatečnou pozornost. V tomto případě se jedná o obecný problém především československé etnologie a folkoristiky, které až donedávna neprojevovaly dostatečný zájem o teoretické vymezení své vlastní oborové metodologie. Tento přístup kritizoval již český etnograf Jaroslav Kramařík, který etnologii vytýkal, že považuje za tradiční pouze to, co souvisí s kulturou venkovského lidu, která přežívá po staletí a je předávaná prostřednictvím ústní lidové slovesnosti.

Odkazy

Reference

KRUPKOVÁ, Jaroslava. Tradice a Etnografie: K úloze tradice ve vývoji kultury. Praha: Karolinum, 1991.

Pozn.: Článek je sestaven na základě výpisků z knihy, veškeré informace a názory jsou pouze interpretací autorčina textu.