Artikulace vokálů: Porovnání verzí
Řádek 10: | Řádek 10: | ||
* '''poměr trvání''' dlouhého vokálu ke krátkému: | * '''poměr trvání''' dlouhého vokálu ke krátkému: | ||
− | + | ** u náročných vokálů ([iː], [eː]) je dlouhý vokál kratší | |
− | + | ** obecně průměrně je dlouhý vokál asi 1,7× delší než krátký (dříve se uvádělo 2×) | |
* poměrná délka vokálů – nejdelší [a], pak [ɛ], [o], [ɪ] a [u] | * poměrná délka vokálů – nejdelší [a], pak [ɛ], [o], [ɪ] a [u] | ||
Řádek 20: | Řádek 20: | ||
* přední – střední – zadní (= horizontální) | * přední – střední – zadní (= horizontální) | ||
* vysoké – středové – nízké (= vertikální) | * vysoké – středové – nízké (= vertikální) | ||
− | |||
== Tvoření jednotlivých vokálů == | == Tvoření jednotlivých vokálů == | ||
Řádek 31: | Řádek 30: | ||
* při a-ových vokálech se zvětšuje čelistní úhel | * při a-ových vokálech se zvětšuje čelistní úhel | ||
* dlouhá „á“ se nezkracují | * dlouhá „á“ se nezkracují | ||
− | |||
=== E === | === E === | ||
Řádek 41: | Řádek 39: | ||
* [ɛ] bývá často kvalitativně deformováno → blíží se „a“ (otevřenější), nebo naopak „i“ (zavřenější) | * [ɛ] bývá často kvalitativně deformováno → blíží se „a“ (otevřenější), nebo naopak „i“ (zavřenější) | ||
* v Čechách tendence eliminovat [ɛː] z koncovek (na Moravě ne) | * v Čechách tendence eliminovat [ɛː] z koncovek (na Moravě ne) | ||
− | |||
=== I === | === I === | ||
Řádek 54: | Řádek 51: | ||
* změna kvality vokálu – vysoké a částečně i středové vokály se často otevírají – jazyk nedojde až tak blízko k patru → nedbalá výslovnost, [ɪ] se mění v [ɛ] (pražské nářečí) | * změna kvality vokálu – vysoké a částečně i středové vokály se často otevírají – jazyk nedojde až tak blízko k patru → nedbalá výslovnost, [ɪ] se mění v [ɛ] (pražské nářečí) | ||
− | |||
=== O === | === O === | ||
Řádek 62: | Řádek 58: | ||
* české „o“ se blíží zavřenému → [o] | * české „o“ se blíží zavřenému → [o] | ||
* v domácích slovech se [oː] nevyskytuje | * v domácích slovech se [oː] nevyskytuje | ||
− | |||
=== U === | === U === | ||
Řádek 68: | Řádek 63: | ||
* větší dotyk jazyka | * větší dotyk jazyka | ||
* malinká retní štěrbina → ořezání o vysoké tóny → [uː] zní hluboce | * malinká retní štěrbina → ořezání o vysoké tóny → [uː] zní hluboce | ||
− | |||
=== České diftongy === | === České diftongy === | ||
Řádek 82: | Řádek 76: | ||
* české diftongy jsou tzv. '''pevné''' (× v jiných jazycích mohou být i klouzavé) | * české diftongy jsou tzv. '''pevné''' (× v jiných jazycích mohou být i klouzavé) | ||
− | + | ** pevné mají jasně danou počáteční i koncovou pozici (např. od [a] k [u]) | |
− | + | ** u klouzavých je pevně dáno jen jádro a směřuje se do nějaké oblasti, ne na přesné místo (např. v němčině) | |
* české diftongy jsou jen '''klesavé''' = prvně jádro, pak polovokál (stoupavé naopak, např. kdysi „kuoň“) | * české diftongy jsou jen '''klesavé''' = prvně jádro, pak polovokál (stoupavé naopak, např. kdysi „kuoň“) | ||
+ | == Odkazy == | ||
+ | === Reference === | ||
− | |||
<references /> | <references /> | ||
+ | |||
+ | === Použitá literatura === | ||
+ | |||
* Gick, B., Wilson, I. a Derrick, D. (2013). Articulatory Phonetics. Oxford: Wiley-Blackwell. | * Gick, B., Wilson, I. a Derrick, D. (2013). Articulatory Phonetics. Oxford: Wiley-Blackwell. | ||
* Seikel, J. A., King, D. W. a Drumright, D. G. (2010, 4. vydání). Anatomy & Physiology for Speech, Language, and Hearing. Clifton Park: Delmar. | * Seikel, J. A., King, D. W. a Drumright, D. G. (2010, 4. vydání). Anatomy & Physiology for Speech, Language, and Hearing. Clifton Park: Delmar. | ||
Řádek 95: | Řádek 93: | ||
* Palková, Z. (1994). Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum. (vybrané kapitoly) | * Palková, Z. (1994). Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum. (vybrané kapitoly) | ||
+ | Zpět na rozcestník: [[Fyziologická_fonetika|Fyziologická fonetika]] | [[Portál:Fonetika|Fonetika]] | ||
− | + | [[Kategorie: Fyziologická fonetika|*]] | |
+ | [[Kategorie: Fonetika|*]] |
Aktuální verze z 20. 1. 2015, 01:10
- kvalita vokálu závisí na tvaru a velikosti nadhrtanových dutin + na velikosti otvoru, ze kterého tón vychází (kvalita = jestli je to třeba [a], nebo [u])
- vokály z hlediska percepce jsou tónové zvuky
- harmonický tón spolu s dalšími vyššími tóny vytváří zvuk vokálu
- pro artikulaci vokálů je nejdůležitější postavení jazyka – jeho vzdálenost od paterní klenby a jeho předozadní postavení
- první naučenou hláskou bývá něco jako [a] – velký čelistní úhel, jazyk položený v dutině ústní → nejjednodušší na produkci
- naproti tomu [i] a [u] jsou extrémně náročné
- dutina ústní je důležitá pro vnímání barvy vokálů ([i] se jeví jako nejvyšší, [u] jako nejnižší)
- jak [ɛː], tak []oː se eliminují (oba dva jsou středové vokály) × v moravských nářečích jiná pravidla
- [iː] a [uː] jsou artikulačně nejnáročnější vokály → eliminace zejména v koncovkách
- poměr trvání dlouhého vokálu ke krátkému:
- u náročných vokálů ([iː], [eː]) je dlouhý vokál kratší
- obecně průměrně je dlouhý vokál asi 1,7× delší než krátký (dříve se uvádělo 2×)
- poměrná délka vokálů – nejdelší [a], pak [ɛ], [o], [ɪ] a [u]
Obsah
Rozdělení vokálů
- přední – střední – zadní (= horizontální)
- vysoké – středové – nízké (= vertikální)
Tvoření jednotlivých vokálů
A
- špička jazyka se opírá o zadní stěnu spodních zubů → velký prostor
- kořen jazyka jde v dutině hrdelní směrem dozadu → malý prostor
- je odezíratelné
- při a-ových vokálech se zvětšuje čelistní úhel
- dlouhá „á“ se nezkracují
E
- strany jazyka se dotýkají patra a zubů
- špička jazyka jde víc nahoru a kořen víc dopředu → zmenšuje se prostor v ústech a zvětšuje v hrtanu
- e-ové vokály – široký prostor pro realizaci, kterou stále chápeme jako „e“
- měkké patro je zdviženo, čelistní úhel je menší
- [ɛ] bývá často kvalitativně deformováno → blíží se „a“ (otevřenější), nebo naopak „i“ (zavřenější)
- v Čechách tendence eliminovat [ɛː] z koncovek (na Moravě ne)
I
- ještě větší posun dopředu než u [ɛ]
- větší styčné plochy
- postavení artikulačních orgánů hodně blízké [j]
- i-ové vokály mají formanty hodně od sebe
- hodně malý čelistní úhel → pomáhá přiblížení jazyka k patru
- mezi krátkým [ɪ] a dlouhým [iː] je velký kvalitativní rozdíl (i když se [iː] řekne krátce, je ze zavřenosti poznat, že se jedná o [iː] a ne o [ɪ])
- v češtině se [iː] a [uː] běžně zkracují, hlavně v koncovkách
- změna kvality vokálu – vysoké a částečně i středové vokály se často otevírají – jazyk nedojde až tak blízko k patru → nedbalá výslovnost, [ɪ] se mění v [ɛ] (pražské nářečí)
O
- posun jazyka dozadu
- dotyk jazyka vzadu po stranách
- české „o“ se blíží zavřenému → [o]
- v domácích slovech se [oː] nevyskytuje
U
- větší dotyk jazyka
- malinká retní štěrbina → ořezání o vysoké tóny → [uː] zní hluboce
České diftongy
- spojení dvou vokálů, z nichž jeden tvoří jádro a druhý vystupuje ve funkci polovokálu
- jsou tautosylabické = spojení v rámci jedné slabiky
- jediný český diftong = [o͡u]
- v přejatých slovech se používá i [a͡u] a [e͡u] (u [e͡u] navíc nejasné, jestli je to vůbec diftong, záleží na pocitu posluchače)
- symetrický trojúhelník → protože existuje [o͡u], snaží se mluvčí používat i [ɛ͡ɪ] (resp. [ɛj])
- pevné × klouzavé
- klesavé × stoupavé
- české diftongy jsou tzv. pevné (× v jiných jazycích mohou být i klouzavé)
- pevné mají jasně danou počáteční i koncovou pozici (např. od [a] k [u])
- u klouzavých je pevně dáno jen jádro a směřuje se do nějaké oblasti, ne na přesné místo (např. v němčině)
- české diftongy jsou jen klesavé = prvně jádro, pak polovokál (stoupavé naopak, např. kdysi „kuoň“)
Odkazy
Reference
Použitá literatura
- Gick, B., Wilson, I. a Derrick, D. (2013). Articulatory Phonetics. Oxford: Wiley-Blackwell.
- Seikel, J. A., King, D. W. a Drumright, D. G. (2010, 4. vydání). Anatomy & Physiology for Speech, Language, and Hearing. Clifton Park: Delmar.
- Hála, B. (1962). Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě. Praha: ČSAV. (vybrané kapitoly)
- Palková, Z. (1994). Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum. (vybrané kapitoly)
Zpět na rozcestník: Fyziologická fonetika | Fonetika