Sociální umění, aktivismus a nová média

Kořeny sociálního umění a aktivismu sahají do počátku 20. století a vycházejí především z dadaismu. Dadaismus se jako avantgardní umělecký směr vyznačoval negativním postojem k válce, absurdností tvorby, kritikou zažitých zvyklostí a hodnot a i když se jednalo o umění záměrně „nesmyslné“, byl to směr s určitým politickým směřováním. Na dadaismus a surrealismus pak v 60. letech navazuje Situacionistická internacionála (původně měla společné počátky s lettrismem), umělecko-politické hnutí, které se snaží o kritiku společnosti, politických uskupení a každodenního života, přičemž ke svému záměru hojně využívá masmédií a nových technologií, především filmu. Situacionisté zastávali teorii revoluce myšlením – ke změně hodnot může dojít osvětou a aktivismem.

Počátky

Soubor:La beaute est dans la rue.png

Krása je v ulicích - jeden ze sloganů Pařížských studentských nepokojů v roce 1968, v nichž myšlenky SI sehrály důležitou roli

Dadaisté ve své tvorbě kombinovali tehdy nová média (fotografii a film) s tradičními uměleckými technikami. Často tvořili koláže, básně vznikaly z náhodných výstřižků novin a tak dále. Byli také známi svými provokatérskými akcemi, které nabývali podoby uměleckých instalací, předčítání poezie či politických diskuzí. Členové skupiny také několikrát zasahovali do veřejných událostí a bohoslužeb, přičemž někdy docházelo i k osobnímu kontaktu dadaistů se státními zaměstnanci či členy církve přímo na ulici, kde je dadaisté mnohdy dráždili a obtěžovali. Důležitý je ovšem fakt, že se všechny tyto akce děly skrze umění – právě umění mělo být tím hlavním narušitelem veřejného prostoru a díky němu měla vytanout absurdnost soudobého světa.

Situacionistická internacionála (SI) se své kritice společnosti opírala o marxistické myšlenky, její zástupci však posunuli Marxovu teorii odcizení dále – prohlašovali, že v době všudypřítomnosti médií, propagandy a reklamy už bytí subjektu není určováno vlastnictvím, ale vystupováním či zjevem. Moderní společnost přirovnávají ke spektáklu, preferujeme obraz před skutečností, společnost se odcizuje sama sobě a světu tím, že místo reality a přirozenosti vyznává smyšlené a uměle vytvořené náhražky. Čím více diváci spektákl pozorují, tím více se v něm ztrácejí a místo toho, aby své vlastní přání a potřeby chápali sami ze sebe, odvozují je právě ze spektáklu. SI přišla s několika strategiemi, které měly diváka ze spektáklu navrátit do běžného života, strategie většinou spočívají v nabourávání každodennosti uměním. Tyto strategie využívaly akcí ve veřejném prostoru (happeningy, pouliční divadlo), parodie (reklama, film), graffiti, ad.

Posledním důležitým bodem vedoucím k modernímu aktivismu a sociálnímu umění byl vznik nových sociálních hnutí (NSH), která podle stejnojmenné teorie vznikla díky prostoru zformovanému velkými celospolečenskými hnutími (mírová hnutí, hnutí za občanská práva) po roce 1960. Tento prostor začala zaplňovat menší hnutí zaměřená na rozsáhlé problémy (práva zvířat, ochrana životního prostředí) či na určité sociální skupiny (ženské hnutí, hnutí za práva homosexuálů). Podle teoretiků NSH jsou zástupci těchto sociálních hnutí často angažováni v kultuře, mediálním světě a ve světě informačních technologií.

Charakteristika NSH

Nová společenská hnutí mohou být podle Lievrouwa charakterizována na dvou rovinách:

Na rovině účastníků jsou v NSH angažováni:

• lidé pohybující se v oblasti kultury a vzdělávání,
• lidé sdílející kolektivní identitu a často i životní styl,
• lidé, kteří hájí hodnoty skupiny zejména symbolickým vyjádřením.

Na rovině akce NSH:

• pracují zejména se sociálními sítěmi,
• jejich aktivity zasahují do každodenního života (nejde o velké ojedinělé akce),
• ve velké míře využívají média a informační technologie,
• mají nekonvenční repertoár (kreativní, spontánní akce),
• jejich aktivity mají trvalejší následky pro každodenní život

Současná hnutí

K lepšímu pochopení přesahu aktivismu a umění může pomoci i teorie sociální plastiky Josepha Beuyse. Ten prohlašuje, že právě způsob jakým formujeme a tvoříme náš svět, z nás dělá umělce, kteří vytvářejí sociální plastiku. Jakákoliv tvořivá činnost člověka je plastikou, umění se stává klíčem k životu. The Yes Men je aktivistická dvojice využívající jako svou hlavní strategii při upozorňování na sociální problémy „nápravu totožnosti“ (Identity correction), která by měla metaforicky vést i k nápravě společnosti. Vystupují často jako mluvčí společností, státní příslušníci a svými veřejnými („oficiálními“) prohlášeními do médií ukazují svůj názor na různá sociální témata nebo se ironicky vyjadřují k politickým záležitostem. Jejich nejznámějšími projekty jsou: Bhópálská katastrofa, hurikán Katrina a ExxoMobil. Rakouská skupina WochenKlausur se zaměřuje na drobná lokální zlepšení společensko-politických nedostatků (s možným přesahem do legislativy) s dlouhodobým účinkem. Jejich akce mají umělecký podtext a kladou důraz na uměleckou kreativitu. Z jejich nejznámějších projektů: Lékařská péče pro lidi bez domova, Vytvoření centra pro seniory, Upcycling cooperative. V Čechách působí na rovině sociálního umění a aktivismu skupina Ztohoven, která se soustředí především na umělecky ztvárněný protest proti autoritářství, často provozovaný formou hackingu. Z jejich projektů: Mediální realita (atomový výbuch v pořadu ČT2 Panorama), Občan K., Morální reforma a Paralelní polis.

Odkazy

Doporučená literatura

• KAHN R. a KELLNER D. New Media and Internet Activism: From the 'Battle of Seattle' to Blogging. New Media [online]. vol. 6, issue 1, undefined [cit. 2015-05-27]. DOI: 10.1177/1461444804039908. Dostupné z: http://nms.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/1461444804039908

• COULDRY NICK a CURRAN JAMES. Contesting media power: alternative media in a networked world. Lanham, Md: Rowman, c2003, x, 319 p.

• Cyberprotest: new media, citizens, and social movements. London: Routledge, 2004, xvi, 316 s.