Sociální styk

Sociální styk se jako mezi dvěma póly uskutečňuje mezi společenským prostředím a jednotlivcem. Má tři základní složky: sociální percepci, sociální interakci a sociální komunikaci.

Úvod

• sociální percepce (vnímání a poznávání světa kolem nás, zahrnuje vytváření obrazu o okolí, partnerovi i o člověku samotném). V pedagogické interakci, tedy interakci probíhající v pedagogickém prostředí, rozumíme pod pojmem sociální percepce například způsob, jak učitel vnímá žáka a žák učitele, jak vnímá jeden učitel rodiče a navzájem, jak vidí ředitel učitele, dále jak učitel vnímá celou třídu jako určitou sociální skupinu, jak žáci určité školy vnímají učitelský sbor, rodiče učitele atd.;

• sociální interakce (něco se mezi účastníky interakce děje, vznikají určité vztahy, které tvoří další rovinu styků, tj. setkání). Jde tedy o souhrn působení, styku mezi jedincem a jeho sociálním prostředím. Nejsilnější místo v sociální interakci zaujímá styk interpersonální. Tento styk může být s převažujícím jednostranným působením subjektů, ale častěji jde o působení oboustranné, kdy oba subjekty jsou aktivní, navzájem se ovlivňují, může docházet ke kooperaci, soupeření, vzájemné pomoci, soutěžení i hře;

• sociální komunikace (účastníci sociální interakce si již něco sdělují, je prostředkem interakce, lidé se navzájem dorozumívají).

Sociální percepce

Sociální vnímání a sebepojetí jsou těsně spojeny. Je těžké je rozdělit. Vnímání okolního světa závisí na tom, jaké závěry jsme vyvodili z pojetí a vnímání sebe sama. Člověk vnímá sebe sama jako toho, k němuž mají ostatní lidé nějaký vztah, od něhož něco očekávají. A to zcela podstatně ovlivňuje vzájemnou komunikaci. Vnímání sebe sama i vnímání jiných lidí je subjektivní, je ovlivněno více emocemi než logikou.

Sociální percepce nám neříká, čím vnímáme, ale co vnímáme. Je to vnímání lidí a mezilidských vztahů. Informace jsou vnímány tím způsobem, že jsou doplňovány vlastními zkušenostmi, vlastním očekáváním. Mnohdy nám stačí jen vjemy zlomkovité, doplníme je vlastními zkušenostmi, představami a rámcem, který nám vyhovuje, který si přejeme, na který jsme zvyklí. Způsob sociálního vnímání je do určité míry naučený, podmíněný kulturou i sociálním prostředím.

Sociální vnímání je ale přesto proces proměnlivý. Je závislý na životní zkušenosti, současné míře informovanosti a aktuální motivaci (hladový člověk má blíže k zaznamenání různých informací o jídle než sytý, jsme vždy vnímavější k podnětům, které jsou spjaty s našimi současnými potřebami).

Sociální interakce

Interakce je vzájemné působení jedné osoby na druhou. Člení se na pozitivní a negativní. K sociální interakci dochází všude kolem nás, naše každodenní zvyky a interakce s jinými lidmi, do nichž vstupujeme - strukturují a utvářejí naše chování. K sociální interakci může docházet také nepřímo, zprostředkovaně - prostřednictvím korespondence, počítače, mobilního nebo pevného telefonu. Z hlediska subjektů vstupujících do interakce :

1. jedinec – jedinec
2. jedinec – malá skupina
3. malá skupina – malá skupina

V sociální skupině mohou vzniknout tyto formy sociální interakce :

• Koakce znamená, že členové skupiny pracují na určitém úkolu: relativně nezávisle, bez spolupráce, rivality a soutěžení.
• Kooperace se vyznačuje tím, že členové skupiny spolupracují při dosahování určitého cíle, necítí při tom rivalitu a ani nesoutěží.
• Rivalita spočívá ve snaze zvýšit nejen své dosavadní výsledky, ale zároveň se snaží snížit zásluhy partnera, resp. všech ostatních.
• Soutěžení jako motivace - často přechází do rivality, je to úsilí zlepšit své výsledky a tak překonat jiné osoby ve skupině, převažuje zde konkurence.

Sociální komunikace

Původ pojmu komunikace pochází z latinského ,,communicare" - sdělovat a přenášet informace, radit se s někým. K pojmu se hlásí: sociologie, psychologie, filozofie, pedagogické vědy, biologie, kybernetika, logika, jazykověda, technické vědy, výpočetní technika.

Kterými prostředky neverbální komunikace si lidé něco sdělují:

• vzájemná blízkost či oddálení;
• tělesný kontakt;
• vzájemná poloha, orientace obou lidí;
• zaujetí postoje, pózování, poloha nohou;
• gesta, pohyby rukou;
• pohyby hlavy, kývání apod.;
• mimika, pohyby obličejových svalů, pohyby očí, pohledy;
• vzhled a úprava člověka.

Obecné projevy, které doprovázejí naše slovní vyjadřování a které přispívají ke sdělnosti a úspěchu (nebo neúspěchu) naší komunikace:

• rychlost slovní produkce;
• rychlost odpovědi na otázku;
• délka slovního projevu a délka pomlk;
• poměr délky hovoru každého člověka při dialogu;
• hlasitost;
• tón hlasu, zabarvení;
• pazvuky, používání tzv. parazitních slov, bezobsažná ,,vata", chyby v řeči.

Odkazy

Použitá literatura

• VALIŠOVÁ, Alena, Hana KASÍKOVÁ a Miroslav BUREŠ. Pedagogika pro učitele. 2., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2011, 456 s. ISBN 978-80-247-3357-9.
• SVATOŠ, Tomáš. Kapitoly ze sociální a pedagogické komunikace: teoretická minima a praktické náměty. 3. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2009, 158 s. ISBN 978-80-7435-002-3.
• SMEJKAL, Vladimír a Hana BACHRACHOVÁ. Lexikon společenského chování. 4., dopl. a aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2008, 280 s. ISBN 978-80-247-2327-3.

Klíčová slova

sociální kompetence, sociální interakce, pedagogická komunikace, sociální dovednosti, verbální a neverbální komunikace,