Teoretické základy selekčních jazyků v sémiotice: Porovnání verzí

Řádek 25: Řádek 25:
  
 
Terminologie týkající se sémiotického trojúhelníku je velmi různorodá. Vedle termínu „symbol" se uvádí také termíny „znak", „forma" nebo „designátor". Termín „myšlenka" bývá nahrazován termíny „pojem", „význam", „designát". Kromě termínu „referent" se dále používají např. termíny „objekt" nebo „denotát".<ref>JUHAŇÁK, Libor. <i>Lingvistické a sémiotické pojmy a problémy související se SJ</i>. Inflow, 2008. Dostupné také z: http://www.inflow.cz/lingvisticke-semioticke-pojmy-problemy-souvisejici-se-sj</ref>
 
Terminologie týkající se sémiotického trojúhelníku je velmi různorodá. Vedle termínu „symbol" se uvádí také termíny „znak", „forma" nebo „designátor". Termín „myšlenka" bývá nahrazován termíny „pojem", „význam", „designát". Kromě termínu „referent" se dále používají např. termíny „objekt" nebo „denotát".<ref>JUHAŇÁK, Libor. <i>Lingvistické a sémiotické pojmy a problémy související se SJ</i>. Inflow, 2008. Dostupné také z: http://www.inflow.cz/lingvisticke-semioticke-pojmy-problemy-souvisejici-se-sj</ref>
 +
 +
 +
==== Zdroje ====
 +
<references/>

Verze z 16. 5. 2016, 14:58

Teoretické základy selekčních jazyků v sémiotice

Sémiotika je věda o jazycích, členěna do tří komponetů: syntaktiky, sémantiky a paradigmatiky.

Charakteristika sémiotiky

Semiotika (z řec. σημειον sémeion, znak, označení) je definována jako obecná teorie o znacích ve všech jejich formách a podobách jak u živočichů, tak u lidí v podobách normálních nebo patologických, jazykových nebo nejazykových, individuálních nebo společenských, je tedy mezioborovou disciplínou. Jako poddsciplíny sémiotiky jsou obecně přijaty: • Sémantika. Řeší proces oddělení označované od označujícího a jejich vztah. • Syntax se zabývá vztahy jednotlivých znaků. • Pragmatika se zabývá tím, jaké vztahy má interpret s označeným[1]

Charles W. Morris definoval tři dimense a roviny sémiose

Základní entity sémiotiky

Znak

Znak je brán jako základní sémiotická jednotka. Zastupuje něco vzhledem k ideji, kterou produkuje nebo modifikuje. Znakem je zároveň „cokoli, co nese nějaký určitý pojem o objektu jakýmkoli způsobem, a jako takovýto nositel je nám důvěrně znám.“ Charles Peirce, definoval znak jako „něco, co pro někoho něco zastupuje z nějakého hlediska nebo v nějaké úloze"[2] Dále lze rozdělit znaky podle intenzity vazby mezi znakem a zastupovanou věcí na ikonu, index a symbol. Dle F. de Saussura má znak dva neoddělitelné aspekty: to, co označuje a to, co je jím označováno. Vztahy mezi nimi jsou základem pro sémiotiku[3]

Význam

Význam je definován jako „mentální intersubjektový korelát formy znakové jednotky ve vědomí uživatele, primárně v systému a sekundárně i v textu.“[4] F. de Saussure, přišel s pojetím, ve kterém vztah mezi znakem a význam lze chápat jako vztah mezi dvěma entitami. Tou, která něco označuje, a tou, která je něčím označována. „Signifiant" -označující a „signifié" označované.

Sémiotický (sémantický) trojúhelník

Sémiotický (sémantický) trojúhelník, podle autorů též Odgen -Richardsův trojúhelník,[5]je modelem, který vyjadřuje základní vztahy mezi objektivní realitou, myšlením a jazykem. Struktura znaku je dle jejich pojetí tvořena třemi částmi. Každá z nich odpovídá třem vrcholům trojúhelníku, mezi kterými jsou vyjadřovány patřičné vztahy. Mezi myšlenkou a symbolem jsou vztahy příčinné a to díky referenci, kterou činíme a účelu, pro nějž referenci činíme. Mezi myšlenkou a referentem je přímý vztah. (príklad kdy ‘myslíme na‘ barvu, kterou vidíme). Mezi symbolem a referentem panuje nepřímý vztah. Vyjadřuje ho přerušovaná čára. Symbol je někým používán, aby zaznamenal referent.[6]

  • Sémantický trojúhelník

Terminologie týkající se sémiotického trojúhelníku je velmi různorodá. Vedle termínu „symbol" se uvádí také termíny „znak", „forma" nebo „designátor". Termín „myšlenka" bývá nahrazován termíny „pojem", „význam", „designát". Kromě termínu „referent" se dále používají např. termíny „objekt" nebo „denotát".[7]


Zdroje

  1. ↑ JARMILA, Doubravová. Sémiotika v teorii a praxi: proměny a stav oboru do konce 20. století. Praha: Portál, 2002, 29 s. ISBN 80-717-8566-0.
  2. ↑ PALEK, Bohumil. Sémiotika. 2. přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 1997, s.317. ISBN ISBN 80-7184-356-3. (brož.). ISBN 978-80-7184-356-6 (brož.).
  3. ↑ TONDL, Ladislav. Mezi epistemologií a sémiotikou. Praha: Filosofia, nakl. Filosofického ústavu AV ČR, 1996, s. 22. ISBN ISBN 80-700-7076-5.
  4. ↑ ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda:: přehled a slovníky: Jazyk a jazykověda:: přehled a slovníky. 2. dotisk 3. dopl. vyd. Praha: Karolinum, 2001, 341 s. ISBN ISBN 80-246-0154-0. ISBN 987-80-246-0154-0.
  5. ↑ PALEK, Bohumil. Ed. Sémiotika: Ch. S. Peirce, C. K. Ogden and I. A. Richards, Ch. W. Morris, H. B. Curry. 2. přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 1997, s.182 . ISBN ISBN 80-7184-356-3. (brož.). ISBN 978-80-7184-356-6 (brož.) .
  6. ↑ PALEK, Bohumil. Ed. Sémiotika: Ch. S. Peirce, C. K. Ogden and I. A. Richards, Ch. W. Morris, H. B. Curry. 2. přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 1997, s.182 . ISBN ISBN 80-7184-356-3. (brož.). ISBN 978-80-7184-356-6 (brož.) .
  7. ↑ JUHAŇÁK, Libor. Lingvistické a sémiotické pojmy a problémy související se SJ. Inflow, 2008. Dostupné také z: http://www.inflow.cz/lingvisticke-semioticke-pojmy-problemy-souvisejici-se-sj
Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Teoretické_základy_selekčních_jazyků_v_sémiotice&oldid=33859“