Sexuální deviace

Deviantní sexuální chování je takové chování, které vybočuje z hranic stanované normality. Podstata parafilie spočívá v odlišné struktuře sexuální motivace, jež utváří podobu sexuální poruchy, a vede k vnějším projevům deviantního chování.

Sexuální deviace jako porucha duševního zdraví se často zaměňuje s jiným jevem, a to se sexuální delikvencí, která však značí porušení sociálních a právních norem. Mezi devianty a delikventy je tak laiky častokrát kladeno pomyslné rovnítko, přitom pouze zhruba čtvrtina sexuálních deliktů je spojena se sexuální deviací, která má pak nejčastěji formu sexuální agrese či sadismu.

Ze sexuologického hlediska může být za normální sexuální chování označeno takové, které se odehrává (1) konsenzuálně (za souhlasu všech účastníků) mezi (2) tělesně a duševně dostatečně zralými jedinci, (3) v přímé linii pokrevně nespřízněnými, a které (4) nevede k duševnímu či tělesnému poškození zúčastněných. Jako deviantní tak můžeme považovat jakékoli sexuální chování, které porušuje alespoň jednu z uvedených podmínek.

Normalita v sexu

• podle toho můžeme určit, co už normální není
• používají se normy:

1. Statistická norma - normální je to, co má nejčastější nebo nejvyšší výskyt; nemůže se použít vždy (málo kdo má úplně zdravé zuby, přesto není člověk se zdravým chrupem deviantní) → zneužito proti homosexuálům („jsou menšina → jsou deviantní“), Alfred Kinsey v 1848 vydal knihu, kde ukázal, že homosexuálové zastupují 4%, jeden z prvních výzkum sexuální orientace - na 20 000 lidech, ale byl to nereprezentativní vzorek (např.: mnoho vězňů), první výzkum provedla nějaká výzkumnice v sovětském svazu, ale výsledky se ztratily, podle moderních výzkumů je homosexuálů 2% populace
2. Ideální norma - v oblasti sexu je to nerealistické
3. Subjektivní norma - v sexuologii nepoužitelná (sadistovi přijde subjektivně normální rozřezávat ženy žiletkou)
4. Funkční norma - uplatňuje se v medicíně → normální je to, co normálně funguje; je použitelná v sexuologii
5. Společenská/kulturní norma - to, co je považováno za normální, se může mezi kulturami nebo v rámci historie lišit → důležitý je společensko-historický kontext, např.: kdysi homosexualita hřích, pak porucha, nyní považováno za normální, (poznámka: egodistonní (vnitřně rozporný) a egosyntonní (vnitřně srozuměn))
6. Zákon = kodifikované minimum morálky → nejčastěji se mění morální zákony v oblasti sexu
7. Společenská smlouva = např.: povolení sexuálního styku (u nás 15 let, v Maďarsku 14, v USA od 13 do 18 let), co je považováno za incest, jak se dvoří partnerce (někde muž předstupuje s erigovaným penisem), co je považováno za nevěru (někde to není styk s jiným partnerem, ale to, když dá žena napít muži piva nebo s ním ujde kus cesty)
8. Biologická norma - normální je to, co vede k reprodukci → většina věcí by byla považována za nenormální, je tudíž v sexuologii nepoužitelná

John Lock/Tomáš Akvinský

• definovali podmínky, za kterých je sex normální:

1. sex musí být vykonáván se správnou osobou (pouze manžel nebo manželka)
2. správným způsobem (tj. misionářská poloha - žena dole a muž nahoře)
3. za správným účelem (tj. zplodit dítě)

• bible: soulož není hříchem pouze, když je za účelem plození dětí
• moderní země: jen 5% styků je za účelem zplození potomka → převládá rekreační funkce sexu nad funkcí prokreační

za normální v sexu považujeme:

1. sex by měl být konsensuální (souhlasné) - to eliminuje sexuální násilí, exhibicionismus, voaerské praktiky, zoofilii
2. sex by neměl poškozovat zdraví zúčastněných - tím vylučujeme sadomasochizmus
3. somatosexuální a psychosexuální zralost - tím vylučujeme pedofilii
4. vyloučení styků mezi příbuznými v přímé linii

• deviantní je takové chování, které porušuje jakoukoli z těchto podmínek
• deviantní chování však neznamená deviaci (skupina sexuálních delikventů se překrývá se skupinou sexuálních deviantů jen částečně)
• většina sexuálních delikventů nejsou deviantní lidé (např.: většinu znásilnění provedou lidé osobnostně nestabilní, ale ne sexuálně deviantní)
• většina sexuálních deviantů se nikdy nedopustí sexuálního deliktu (jeden z deseti sexuálních trestných činů spáchá deviant), většina pedofilů se nikdy nedotkne dítěte
• člověka, který spáchá sexuální trestný čin, musíme vyšetřit a zjistit, zda se jedná o devianta (→ léčba) nebo delikventa (→ trest)
• náš přístup k tématu je esenciální (tj. nature = vrozené):

1. příčinnou parafilií jsou vrozené, vnitřní dispozice (zatím se neví, jaké ty dispozice jsou), možná tomu pomůže moderní technika, např.: tomografie (zjistilo se, že u různých sexuálních preferencí se aktivizují úplně jiné části mozku při pohledu na sexuální objekt)
2. není kontinuita mezi normou a deviací (máme jen pojmy „deviantní - nedeviantní“, nemáme „trochu deviantní“), protože se mluví o sexuální preferenci
3. je to záležitost celoživotní a neměnná (existuje léčba deviantů, ale jde o adaptaci na přijatelný způsob sexuálního uspokojení, nebo o utlumení jejich

deviace lze dělit na 2 velké skupiny:

1. deviace v aktivitě (in modo, perverze) - největší puzení v 3. deceniu (20 - 30 let)
2. deviace v objektu (inverze)

• plus jejich kombinace

oficiální definice:

• parafilie (poruchy sexuální preference): jsou definovány sexuálními impulzy, fantaziemi nebo praktikami, které jsou neobvyklé, deviantní nebo bizarní
• vhodnější definice: parafilie jsou kvalitativní odchylky struktury sexuální motivačního systému

obecná kritéria parafilií:

1. jedinec opakovaně prožívá intenzivní sexuální touhy a fantazie týkající se objektů nebo aktivit
2. jedinec buď touhám vyhoví, nebo je jimi citelně obtěžován vnímáno jen egodystonně, to není úplně pravda
3. preference je přítomná nejméně 6 měsíců - nadbytečné kritérium

Kurt Freund

• spolupracoval s Madlafouskem, Kolařským, Žantovským
• teorie sexuálního motivačního systému → sexuální pud není unitárním pudem, je to soubor dílčích motivačních stavů, které na sebe navazují → aby došlo k nějakému pokročilejšímu stavu, musí nejprve dojít k těm předchozím stavům (např.: erekce - musí ji předcházet líbání, mazlení…)
• deviace jsou distorzí toho motivačního systému

Weiss, P. (2010). a kol. Sexuologie. 1. vyd. Praha.

Zvěřina, J. (2003). Sexuologie (nejen) pro lékaře. Cerm.

Weiss, P. (2010). a kol. Sexuologie. 1. vyd. Praha.