Sexuální deviace

Sex může mít mnoho rozličných podob, a přitom být ze sexuologického hlediska zcela normální. Normalita se stejně tak mění v čase.

Deviantní sexuální chování je takové chování, které vybočuje z hranic stanované normality. Podstata parafilie spočívá v odlišné struktuře sexuální motivace, jež utváří podobu sexuální poruchy a vede k vnějším projevům deviantního chování.

Terminologické nejasnosti
Výraz sexuální deviace pro veřejnost může odkazovat k implicitně nežádoucí, společensky škodlivé odchylce od normy v sexuálním chování. Proto je v současné odborné literatuře namísto sexuální deviace upřednosňován výraz parafilie (para = vedle/okolo; filie = milovat) jakožto výraz méně moralizující a dehonestující než výraz sexuální deviace. V mezinárodní klasifikaci nemocí od 10. revize jsou parafilie uváděny rovněž jako Poruchy sexuální preference (viz MKN-10, F65). 

Sexuální deviace jako porucha duševního zdraví se často zaměňuje s jiným jevem, a to se sexuální delikvencí, která však značí porušení sociálních a právních norem. Mezi devianty a delikventy je tak laiky častokrát kladeno pomyslné rovnítko, přitom pouze zhruba čtvrtina sexuálních deliktů je spojena se sexuální deviací, která má pak nejčastěji formu sexuální agrese či sadismu. Ze sexuologického hlediska může být za normální sexuální chování označeno takové, které se odehrává (1) konsenzuálně (za souhlasu všech účastníků) mezi (2) tělesně a duševně dostatečně zralými jedinci, (3) v přímé linii pokrevně nespřízněnými, a které (4) nevede k duševnímu či tělesnému poškození zúčastněných. Jako deviantní tak můžeme považovat jakékoli sexuální chování, které porušuje alespoň jednu z uvedených podmínek.

Normalita sexuálního chování

Normalita může být ve zkoumání sexuálního chování populace definována mnohými způsoby. Některé jsou poplatné pro sexuologii více, některé méně. Příklady využívaných norem jsou:

1. Statistická norma: Normální je to, co má nejvyšší míru výskytu v populaci. Obtížná norma, kterou nelze použít vždy, a která byla historicky zneužita např. proti homosexuálům (jakožto statistická menšina byli považováni za deviantní).
2. Ideální norma: V sexuologii nepoužitelná nerealistická norma ideálního stavu.
3. Subjektivní norma: V sexuologii nepoužitelná norma vyhovění tomu, co každému subjektivně vyhovuje – sadistovi přijde subjektivně v pořádku pro své ukojení trápit své sexuální partnery.
4. Funkční norma: Normální je to, co funguje. V sexuologii použitelný přístup, který se uplatňuje zejména v medicíně.
5. Společenská/kulturní norma: Normální se mezi kulturami a v rámci odlišného období historie liší. Význam pro sexuologii má zejména společensko-historický kontext. Tedy např., že kdysi homosexualita byla hříchem, pak poruchou, nyní normálním projevem sexuálního chování (je však třeba rozlišit chování egosyntonní a egodystonní).
6. Zákon: Kodifikované minimum morálky. Co je morální se nejčastěji mění právě v otázkách sexu.
7. Společenská smlouva: Umožnění sexuálního styku v rámci stanoveného věku (u nás 15 let). Co je považováno za incest, co je považováno za nevěru (někde to není styk s jiným partnerem, ale to, když dá žena napít muži piva nebo s ním ujde kus cesty). Jak se dvořit partnerce (někde muž předstupuje v rámci námluv s erigovaným penisem.
8. Biologická norma: Normální je to, co vede k reprodukci. V sexuologii nepříliš použitelná norma, neboť sex v současné době má zejména rekreační, nikoli prokreační funkci.

Normalita sexuálního chování v historii

Katolický filosof Tomáš Akvinský ve 13. století definoval podmínky, za kterých je sex normální:

1. sex musí být vykonáván se správnou osobou (pouze manžel nebo manželka)
2. správným způsobem (misionářská poloha - žena dole a muž nahoře)
3. za správným účelem (zplodit dítě)

V Bibli se uvádí, že soulož není hříchem pouze, když je uskutečněna za účelem plození dětí (prokreační funkce).

V Západních státech je v současnosti jen 5 % pohlavních styků uskutečněno za účelem zplození potomka. V moderních západních společnostech tak výrazně převládá rekreační funkce sexu nad funkcí prokreační.

Esencialistický přístup k normalitě

Z uvedeného vyplývá, že definovat co je v sexu normální, je složité. Sociálně konstruktivistický přístup považuje sexuální poruchy za pouhý sociální konstrukt. Naproti tomu Weissem prosazovaný esencialistický přístup je odlišný. Přistupuje k problému parafilií s třemi základními předpoklady:

1. Významnou roli v odlišné sexuální motivaci parafiliků hrají vrozené biologické faktory (esence).
2. Mezi deviací a normalitou neexistuje žádná škála. Člověk není částečně deviantní, nýbrž buď je deviantní, anebo není.
3. Sexuální deviace je celoživotně poměrně trvalou a neměnnou charakteristikou jedince. Léčbou ani trestem nelze změnit sexuální preferenci. Lze modifikovat pouze vnější projevy sexuální preference, čímž je sexuální chování.
4. Weiss, P. (2010). a kol. Sexuologie. 1. vyd. Praha.
5. Zvěřina, J. (2003). Sexuologie (nejen) pro lékaře. Cerm.
6. Weiss, P. (2010). a kol. Sexuologie. 1. vyd. Praha.
7. Weiss, P. (2010). a kol. Sexuologie. 1. vyd. Praha.