OPAC

Veřejně přístupné online katalogy neboli OPACy (Online Public Access Catalog) navazují v historii knihovních katalogů na lístkové, symbolizují vstup knihoven do prostředí počítačů a moderních technologií a pro čtenáře představují nový způsob přístupu k fondu knihoven. Jejich historie sahá do 70. let 20. století v USA, odkud se během 80. let rozšířily do Velké Británie a dále do světa (1). Již v roce 1983 představil Charles Hildreth na odborné konferenci v Los Angeles typologii veřejně přístupných online katalogů (3), ve které rozlišil tři velké generace podle jejich zvyšující se účinnosti a která zůstává platná dodnes, kdy jsme na přelomu používání druhé a třetí generace.

OPACy 1. generace

Používání OPACů 1. generace pro vyhledávání ve zdrojích knihoven bylo pro čtenáře velmi uživatelsky nepřívětivé a založené na principu prekoordinace. Uživatel musel vyhledávat na základě tzv. „klíče“ a zadat například první čtyři písmena jména autora a názvu, a vytvořit tak „klíč“ (např. „smit/libr“) (1). Pokud bylo vyhledávání úspěšné, dostal se uživatel ke stručnému bibliografickému záznamu, který se rozsahem příliš nelišil od lístkového. Vyhledávání pomocí klíčových slov nebo řízeného slovníku nebylo možné, stejně jako práce s vyhledanou množinou výsledků. I kvůli této chabé funkcionalitě byly OPACy první generace kritizovány a považovány za horší než tradiční lístkové (4).

OPACy 2. generace

Již od počátku bylo cílem tvůrců OPACů druhé generace dosáhnout kombinace pokročilých vyhledávacích možností a jednoduchosti použití pro běžného uživatele. Vyhledávání je v těchto katalozích již možné podle klíčových slov a založené na principu postkoordinace: vyhledávání lze omezit na jednotlivá pole, zkrátit vyhledávaný termín zprava nebo uprostřed nebo limitovat vyhledávání podle roku, jazyka, typu dokumentu apod. Pro kombinaci různých termínů lze použít operátorů booleovské logiky a katalogy nabízejí také různé módy rozhraní. OPACy se tak funkčností přiblížily možnostem vyhledávání ve velkých databázových centrech s tím hlavním rozdílem, že museli být použitelné přímo – bez prostředníka-profesionála. Navzdory zřejmému pokroku od první generace lze podrobit i OPACy druhé generace kritice a vyjmenovat řadu jejich nedostatků:

Nedostatky OPACů 2. generace

• Vyhledávání vychází pouze z dat o titulu uložených ve formátu MARC, kde se nachází jen velmi málo předmětových údajů vhodných pro vyhledávání (neobsahuje abstrakt ani plný text)
• Komplexní vyhledávací rozhraní dobře použitelné pro rešeršní odborníky, ale stále málo intuitivní pro běžného uživatele
• Pevně svázané s prostředím tištěných dokumentů, špatně využitelné pro elektronický obsah a přímý přístup k němu
• Vyhledávání založené na booleovské logice, která přiřazuje všem úspěšně vyhledaným výsledkům stejnou relevanci
• Systémy zpravidla nepomáhají uživateli, pokud je vyhledávání neúspěšné (nenabídnou opravu překlepu, nasměrování k příbuznému termínu apod.)

Příklady OPACů 2. generace v českém prostředí

Typickým příklady OPACů druhé generace stále používaných v prostředí českých knihoven jsou systémy:

• Aleph společnosti Ex Libris
• Clavius společnosti LANius

OPACy 3. generace

Nad OPACy třetí generace, nebo také nové generace, se zamýšlel již Charles Hildreth, který v roce 1995 definoval tři směry vývoje OPACů druhé generace, tzv. Eᶟ: Expanded, Extended, Enhanced (4). Cílem je vylepšení ve směru rozšíření informačního obsahu, více možností přístupu a vylepšení vyhledávacích schopností. Bylo definováno několik funkcí, které by měla nová generace katalogů nabízet:

• Vyhledávání v přirozeném jazyce
• Automatická pomoc s úpravou zadaných termínů
• Vyhledávání na základě blízké/nejlepší shody
• Seřazení výsledků podle různých kritérií vč. relevance
• Metody zpětné vazby
• Vyhledávání a prohlížení podobných záznamů
• Integrace typů vyhledávání založených na klíčových slovech, řízených slovnících a klasifikacích
• Zajištění přístupu k celému fondu

V praxi se zatím nepodařilo splnit úplně všechny z těchto charakteristik (např. vyhledávání ve zcela přirozeném jazyce), ale řadu zmiňovaných funkcí již nové katalogy nabízejí.

Příklady OPACů 3. generace

OPACů třetí, nové generace, ať již komerčních nebo open source, je v současné době v provozu ve světových a již také českých knihovnách nespočet, proto uvádíme jen stručný výčet některých z nich: AquaBrowser, Carmen, Encore, Evergreen, Invenio, VuFind.

Mezi OPACy nové generace jsou někdy řazeny také tzv. discovery systémy, např. EBSCO Discovery Service nebo Summon. Jejich princip je ovšem od klasického katalogu lehce odlišný a jejich zaměření se orientuje především na vyhledávání odborných zdrojů. Na pomezí discovery systému a OPACu stojí systém Primo se svými bohatými funkcemi OPACu i možností napojení na centrální index.

Použitá literatura

1. BRATKOVÁ, Eva. 2007. OPAC: Systémy a rozhraní a jejich vývoj. Část I. [online]. Praha: UISK FF UK, říjen 2007 [cit. 2014-31-05]. Dostupné z WWW: http://texty.jinonice.cuni.cz
2. BUTTERFIELD, Kevin. Online Public Access Catalogs (OPACs). Encyclopedia of Library and Information Sciences [online]. 2009-12-09 [cit. 2014-06-01]. DOI: http://dx.doi.org/10.1081/E-ELIS3-120045435.
3. HILDRETH, Charles R. 1984. Pursuing the ideal : first and second generation of online public access catalogs. In Online catalogs, online reference : converging trends : proceedings of a Library and Information Technology Association preconference institute, June 23-24, 1983, Los Angeles. Edited by Brian Aveney and Brett Butler. Chicago : American Library Association, 1984, s. 31-56. Library and information technology series, no. 2. ISBN 0-8389-3308-4.
4. HILDRETH, Charles. Online Catalog Design Models: Are We Moving in the Right Direction?: A Report Submitted to the Council on Library Resources August, 1995. [online]. 1995, updated March 27, 2000 [cit. 2014-06-01]. Dostupné z: http://myweb.cwpost.liu.edu/childret/clr-opac.html
5. OPÁLKOVÁ, Markéta. Analýza vybraných OPACů nové generace a sociálních sítí se zaměřením na sdílení knih. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/84958. Rigorózní práce. ÚISK FF UK.