33. Sociologie vědy

Úvod

Sociologie vědy je sociologická subdisciplína, v níž se věda a vědecké zkoumání samy stávají předmětem vědeckého zájmu, sociologického zkoumání.Zaměřuje se na sociální podmíněnost vědeckého poznání, vztahy vědy k ostatním sociologickým institucím, společenské působení vědeckých poznatků a jejich aplikací atp. Věda je chápána jako činnost a jako soubor objektivizovaného vědění a je vztahována k dalším sociálním fenoménům.

Jinak ji lze ještě popsat jako sociologickou disciplínu, která se zabývá sociální podmíněností vědeckého poznání, fungováním vědy jako sociální organizace a instituce. Zkoumá vztahy vědy k jiným sociálním institucím a společenské působení vědeckých poznatků a jejich aplikací.

Něco málo k historii

Mezi myšlenkové směry předcházející sociologii vědy můžeme zařadit empirismus britského filosofa Francise Bacona a také sociologii vědění, mezi jejíž zástupce řadíme především Maxe Schelera, Karla Mennheima, dále Karla Marxe, Maxe Webera a další.

Ve větší míře se věda stává tématem sociologického zkoumání ve 30. letech 20. století. Petrusek (2012) to dává do spojitosti s rozmachem vědeckého poznání a technického pokroku. Zakladatelem disciplíny a nejvýznamnějším autorem tohoto období byl Robert King Merton (USA). Vliv na rozvoj sociologie vědy měla i práce Thomase Kuhna (Struktura vědeckých revolucí, 1962), ačkoli se nejedná přímo o sociologii vědy, je ho možné zmínit. Základní teze jeho práce zněly: pokrok vědy není přímočarý, je přerušován zásadními zvraty, vědeckými revolucemi, kdy dochází ke změně paradigmatu. V Kuhnově pojetí jsou vědci relativně neochotní zpochybnit základní předpoklady svého paradigmatu (oproti idealistické představě Karla Poppera) a přesouvají se hromadně od jednoho paradigmatu k druhému jen tehdy, kdy jsou jeho nedostatky naprosto zřejmé a je-li k dispozici alternativa.

K institucionalizaci sociologie vědy jako disciplíny došlo v šedesátých letech ve Spojených státech. V 60. a 70. letech se, především ve Velké Británii (Edinburg a Bath), začala rozvíjet tzv. sociologie vědeckého poznání, SSK (sociology of scientific knowledge – hlavními zástupci Bloor, Barnes a Collins), která se vůči mertonovskému pojetí sociologie vědy vymezovala. Pozdější vývoj je popisován různými autory dost různě. Dá se říct, že dochází k většímu rozrůznění přístupů a dominuje konstruktivismus.

Jednotliví zástupci a směry

R.K. Merton

R.K. Merton je zástupcem strukturálně-funkcionalistického přístupu. Studoval především institucionální rámec vědy.

Podle Mertona je jako „věda“ označována jako:

1. Sada charakteristických metod, prostřednictvím nichž je vědění potvrzováno.
2. Zásoba akumulovaného vědění, opírajícího se o tyto metody.
3. Sada kulturních hodnot a norem, ovládajících aktivity, jež jsou označovány za vědecké.
4. Jakákoliv kombinace tří výše zmíněných bodů.

Merton formuloval základní sociální normy, jimiž se řídí vědecká činnost a které vědu udržují (Petrusek, 2012, 298-299) :

1. Univerzalismus – přijetí nebo odmítnutí tvrzení musí být dáno dříve stanovenými věcnými kritérii, nesmí záviset na tom, kdo je prosazuje, nesmí být ovlivněna osobními pocity.
2. Komunismus – základní produkty vědy jsou produktem práce vědecké komunity a jsou jejím vlastnictvím, vědecká zjištění nepatří jednotlivci.
3. Nezaujatost (desinteresovanost) – osobní zájmy ani názory vědce nesmí zasahovat do procesu zkoumání ani do interpretace výsledků; vztah k bodu 3.
4. Organizovaný skepticismus – skeptický přístup ke zjištěním, jejich přijetí až po důkladném výzkumu.

Bloor (2004) o jeho rozdělení soudí, že je Merton takto formuloval v reakci na to, co se dělo v nacistickém Německu (věda byla poplatná režimu).

Ian Mitroff testoval později tyto normy na skupině vědců, kteří připravovali let Apolla na Měsíc. Zjistil, že ke každé normě existují také kontranormy, jimiž se vědci také řídí. K universalismu partikuralismus (to, kdo činí vědecké prohlášení, ve skutečnosti do značné míry ovlivňuje přijetí/odmítnutí prohlášení); ke komunismu právo na ochranu poznatků před vědeckou a ekonomickou konkurencí; k nezaujatosti naopak požadavek zaujatosti, zájmu (okolí od vědce očekává zaujetí výzkumem); organizovaný skepticismus má protějšek v „publish or perish“ pravidlu a v požadavcích na citovanost.

Pro přehlednost uvádíme tabulku s normami a jejich kontranormami:

Norma	Kontranorma
Universalismus	Partikularismus
Komunismus	Právo na ochranu poznatků
Nezaujatost	Zaujatost, zájem
Organizovaný skepticismus	"Publish or perish"

V Mertonově pojetí sociologie vědy není předmětem ani tak vědecké poznání, které je z povahy věci racionální, jako spíše patologie vědy; má tedy zkoumat především vědecké neúspěchy. To se ale brzy ukázalo býti nedostatečným a následující generace sociologů vědy na toto reagovala.

SSK, neboli sociologie vědeckého poznání (škola Edinburg-Bath)

Mezi zástupce tohoto směru patří David Bloor, Barry Barnes a další. Časově jej můžeme zařadit do 60. a 70. let 20. stol.

Zastánci tohoto směru se vymezují proti mertonovskému přístupu. Merton se podle nich zaměřoval příliš na institucionální stránku fungování vědy, tj. témata jako financování vědy, distribuce odměn a zdrojů, citační praxe, kariérní trajektorie, obecný étos a hodnotový systém profese atp. Podle zástupců SSK je zapotřebí věnovat se více sociologickému vysvětlení samotných vědeckých myšlenek, tedy zaměřit se na obsah a povahu poznání . Těžiště sociologie vědy se tedy přesouvá od kontextů k textům a z Ameriky do Evropy. Sociologie vědy přestává být v jejich pojetí sociologií vědeckých institucí a začíná být sociologií vědeckého poznávání .

Dále vznášejí požadavek rovnocenného přístupu k pravdě a k omylu postavený proti Mertonově tendenci zaměřovat se na neúspěchy. Pravda není sociology vědy chápána jako něco, co vysvětluje, ale naopak jako něco, co je především třeba vysvětlit. Je třeba ptát se, proč je něco považováno za pravdivé a něco nikoli.

SSK také zpochybnili univerzální standardy racionality, objektivity a pravdivosti. Namísto toho nastolují relativistickou koncepci – racionalita, objektivita i pravdivost jsou zakořeněny v lokálních sociálních a kulturních podmínkách. Věda není souborem univerzálně platných standardů. Vědecké standardy samotné jsou specifickou formou kultury. Neexistují racionální standardy – jen standardy, které jsou v daném prostředí za racionální považovány.

Formulují tzv. Silný program sociologie vědy (silný program je reakcí na to, co označili jako „slabý“ program – tedy mertonovský přístup, který se zaměřoval především na neúspěšné teorie):

1. SV usiluje o kauzální vysvětlení - SV se zabýva fyzickými, sociálními a kulturními podmínkami, které vedou k určitým znalostem či přesvědčením.
2. SV má být nestranná – nemá se zabývat jen pravdou, racionalitou a úspěchem a ani nemá jen vysvětlovat vědecké omyly a iracionalitu, ale má vysvětlovat a zabývat se obojím, pravdou i omyly.
3. SV má být symetrická – má zacházet s pravdou i omyly stejně, tzn. vysvětlovat je skrze stejné příčiny.
4. SV má být reflexivní – vysvětlovací principy, jimiž se řídí, mají být uplatňovány i na sociologii vědy samotnou.

Další vývoj

Díky SSK stávají další studia vědy (80. a 90. léta) více konstruktivistická. Objevuje se zde více proudů, ne vždy přímo pod hlavičkou „sociologie vědy“. Hovoří se o SSK, dále sociálních studiích vědy, sociální epistemiologii, scientometrii aj.

Příklady dalších směrů a zástupců

Etnografie

Etnografie se vyvíjela v 70. a 80. letech 20. stol. Mezi osobnosti tohoto směru patří Bruno Latour, Karin Knorr-Cetina, aj. Kauzalitě se vyhýbající etnografické popisy toho, jak se konstruují fakta laboratorní vědy. Kladou důraz na kontrast mezi tím, jak lokálně a improvizovaně vznikají v každodenním shonu práce v laboratoři výzkumná data a jak je pak toto racionálně a rekonstruovaně zdůvodňováno ve výzkumných zprávách.

Teorie sítí aktérů

Teorii sítí aktérů rozvinuli Michel Callon, John Law a Latour v 80. a 90. letech 20. století. Společnost a přírodu studovali jako pozoruhodné efekty mísení a oddělování prvků. Ptali se na otázku: Jak se rodí trvanlivost tohoto světa?

Latour říká: „věta nedrží pohromadě, protože je pravdivá, ale když drží pohromadě, říkáme, že je pravdivá.“ . Aby vědecký objev byl považován za pravdivý, musí držet pohromadě – musí jej držet pohromadě co možná nejvíce „těch druhých“. Nejde jen o lidské spojence, je třeba počítat s nejrůznějšími „non-humans“ aktéry (mikroskopy, laboratoř, vzdělání vědců, státní dotace na výzkum, mikrobi….); čím je jich více, tím lépe drží vědecký fakt pohromadě a tím méně je ohrožena „pravdivost“, pokud některý ze spojenců odpadne. Lidští i ne-lidští aktéři tvoří dohromady sítě (Latour je společně s Michelem Callonem autorem tzv. teorie sítí aktérů (actor-network theory) – v podstatě jakéhosi metodologického nástroje). Tyto sítě jsou poměrně obtížně představitelné, neboť mají tolik dimenzí, kolik mají členů.

Latour také říká, že „věda je politika, vedená jinými prostředky“ .

Etnometodologie

Etnometodologie je studium „metod“, kterými lidé v každodenním životě dávají věcem smysl . Toto studium se aplikuje také na zkoumání toho, jak lidé dělají vědu. Představitelem tohoto směru je Harold Garfinkel.

Feministická vědní studia

Tento směr, jehož kořeny spadají do 80. let 20. stol., se zabývá vztahy mezi vědou, tělem, průmyslem, obchodem, identitou a mocí. Často zastává hledisko marginalizovaných skupin. Představitelkou je například Donna J. Haraway.

Periodizace historie sociologie vědy

Petrusek (2012) navrhuje tuto periodizaci:

1. Přechod od sociologie vědění k sociologii vědy (od analýzy sociální determinace sociálního vědění k analýze vědy jako sociální instituce a jako souboru vědění); cca od 80. let 19. století do konce 30. let 20. století
2. Institucionalizace sociologie vědy jako specializace – Merton
3. Rozvoj mertonovského paradigmatu (funkcionální analýza vědy)
4. Rozvoj kvantitativních analýz věd (bibliometrické a scientometrické postupy; vliv neopozitivismu)
5. Etnografické (terénní) výzkumy vědy – snaha o přístup k vědě a k vědcům jako k neznámým kulturám
6. Kuhnovský obrat – obrat k historizaci, polemika s kumulativismem, zavedení pojmů paradigma a normální věda
7. Vznik a rozvoj kognitivní sociologie vědy
8. Etnometodologický obrat – věda definována jako konstrukty druhého řádu
9. Foucaultovský obrat k politice vědy - vztah vědy, poznání a moci; vědecké poznávání je jednak ovlivněno mocí, jednak se samo mocí stává; také téma moci ve vědecké komunitě – stratifikace a hierarchie vědecké komunity
10. Bloorovský a latourovský obrat – konstruktivistická teorie vědy – zpochybnění „tradiční reprezentace“ (tj. že věda odráží vnější svět); věda se proměňuje v sociální konstrukt, jehož vztah k realitě je podstatně volnější a nejednoznačnější

Odkazy

Použitá literatura

• Armstrong, P., & Blute, M. (2010). Reports of the Death of the Sociology of Science Have Been Greatly Exaggerated. Canadian Review of Sociology/Revue canadienne de sociologie, 47(4), 431-444.
• Bloor, D. (2004). Sociology of scientific knowledge. In Handbook of epistemology (pp. 919-962). Springer Netherlands.Dostupné z https://books.google.cz/books?id=vyNA5iWAHvkC&printsec=frontcover&dq=handbook+of+epistemology&hl=cs&sa=X&redir_esc=y#v=onepage&q=merton&f=false
• Časopis Vesmír (2001) Dostupné z casopis.vesmir.cz/files/file/fid/1058/aid/4651
• David Bloor. (1. 09. 2016). Wikipedie: Otevřená encyklopedie. Získáno 13:15, 22. 08. 2017 z https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=David_Bloor&oldid=14063533.
• Friedman, M. (1998). On the sociology of scientific knowledge and its philosophical agenda. Studies in History and Philosophy of Science Part A, 29(2), 239-271. Dostupné z http://wsblog.iash.unibe.ch/wp-content/uploads/Friedman.pdf
• Konopásek, Z. (1996). Sociologie jako power play. Sociológia, 28(2), 99-125.
• Konopásek, Z. (1999). Od Černé knihy k černé skříňce: Komunismus relativizujícíma očima. Biograf, 6(18-19), 3-25.
• Latour, B. (1989): Clothing the naked truth. In H. Lawson, L. Appignanesi, eds.: Dismantling Truth: Reality in the Post-Modern World. London: Weidenfeld and Nicholson. pp. 101-126
• Latour, B. (1996): On actor-network theory: A few clarifications. Soziale Welt, 47, 4, 369-381.
• Linhart, J., Petrusek, M., & Vodáková, A. (1996). Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum.
• Merton, R.K. (1968): Social theory and social structure. New York: The free press.
• Mitroff, I. I. (1974). Norms and counter-norms in a select group of the Apollo moon scientists: A case study of the ambivalence of scientists. American Sociological Review, 579-595. Dostupné z http://users.ecs.soton.ac.uk/mwra1g13/msc/comp6037/pdfs/Mitroff.pdf
• Petrusek, M. (2000): Poslední klasik moderní sociologie – Robert King Merton In Merton, R.K.: Studie ze sociologické teorie. Praha: Slon
• Petrusek, Miloslav. "Sociologie vědy a sociologická metateorie." Teorie vědy/Theory of Science 34.3 (2012): 287-311. Dostupné z http://teorievedy.flu.cas.cz/index.php/tv/article/view/175/172

Externí odkazy a doporučená literatura

• Časopis Vesmír (2001): casopis.vesmir.cz/files/file/fid/1058/aid/4651 : Obrázek sociologie vědy se základním přehledem autorů ke stažení.

Související články

• Věda a technika
• Otevřená věda

Klíčová slova

věda - sociologie vědy - etnometodologie - teorie sítí aktérů