Teorie atribuce

Základní teorie atribuce

• korespondující usuzování - lidé k chování, které vidí, přisuzují určité vlastnosti, korespondující charakteristiku člověka
• atribuce záměru: zda chování bylo účelné, zda člověk věděl o účincích tohoto chování, pokud zjistíme že ano, následuje atribuce dispozice
• atribuce dispozice: hledání, která charakteristika byla příčinou chování
• kovariance - společný výskyt, H. Kelley, srovnání jednání v minulosti a současnosti
• kovariační teorie - v různém čase a v různých situacích zjišťujeme, které faktory jsou přítomné, když se vyskytují či nevyskytují určité důsledky

• základní kritéria atribuce:
• distinktivnost - odlišnost, variabilita podnětu, nakolik člověk reaguje stejně v různých situacích
• konsensus - v jedné konkrétní situaci se chovají lidé stejným způsobem
• konzistence - soudržnost v čase, zda se člověk v dané situaci pokaždé zachová stejně

Teorie kauzálních schémat - Kelley

• koncepce jedince o způsobu vzájemného působení dvou nebo více příčinných faktorů vzhledem k určitým důsledkům
• schéma mnohonásobných dostatečných příčin - kterákoli z možných příčin je dostačující pro produkci daného výsledku
• schéma mnohonásobných nevyhnutelných příčin - musí působit více činitelů, aby se dosáhlo určitého účinku

Atribuční procesy (interpretace)

• jsou dominantní otázkou sociální psychologie 70. 80. let
• předmětem zkoumání těchto teorií je především kauzalita, její vnímání a důsledky tohoto vnímání
• průkopníkem v oboru je Fritz Heider
• tvrdí, že průměrný člověk se snaží získat stabilní a smysluplné dojmy o druhých

• atribuční proces zahrnuje vyvozování stabilních struktur a procesů týkajících se lidí a prostředí a jejich dispozičních stavů na základě pozorovatelných znaků
• jde o hierarchický proces směřující od povrchnějšího k hlubšímu
• příčiny jsou lokalizovány jako vnější a vnitřní
• vnitřní jsou charakteristiky aktérů událostí

Teorie korespondujících inferencí Jonese a Davise

• chování aktéra se může vysvětlovat buď na základě situačních faktorů nebo na základě záměrů, motivů cílů nebo vlastností aktéra o tom rozhoduje pozorovatel
• ten zpracovává informace směrem od výsledků chování a samotného chování k vysouzení vnitřních dispozic osoby
• zvažuje, zda byl aktér schopen záměrně vyvolat cílový stav
• atribuce (inference) je korespondující, když dispozice přisuzovaná aktérovi koresponduje s chováním od kterého je tato dispozice odvozena
• faktory, které ke korespondující inferenci vedou chování je sociálně žádoucí, čím méně je rozdílných důsledků činnosti, tím více inference korespondují
• z motivačních faktorů je to hédonická relevance a personalismus
• bude tím spíše inferentní čím více se pozorovatel domnívá, že je směřováno na něj

Kovarianční teorie H. M. Kelley

• při atribuci chování aktéra, v různém čase a na různých místech zjišťujeme, které faktory jsou či nejsou přítomné a jaké důsledky se tedy vyskytují či nevyskytují
• existují interní atribuce (příčina spočívá v aktérovi) a dva typy externích atribucí (vnější předmět a vnější okolnosti)
• Kelley aplikuje tři základní kritéria na posuzování atribucí "naivním vědcem", tedy pozorovatelem
• distinktivnost - týká se specifičnosti chování vzhledem k danému podnětu
• konsensus - týká se interpersonální univerzálnosti chování vzhledem k danému podnětu
• konzistence - týká se stálosti chování jedince v průběhu času a rozdílných situacích