Teorie atribuce

Základní teorie atribuce

  • korespondující usuzování - lidé k chování, které vidí, přisuzují určité vlastnosti, korespondující charakteristiku člověka
  • atribuce záměru: zda chování bylo účelné, zda člověk věděl o účincích tohoto chování, pokud zjistíme že ano, následuje atribuce dispozice
  • atribuce dispozice: hledání, která charakteristika byla příčinou chování
  • kovariance - společný výskyt, H. Kelley, srovnání jednání v minulosti a současnosti
  • kovariační teorie - v různém čase a v různých situacích zjišťujeme, které faktory jsou přítomné, když se vyskytují či nevyskytují určité důsledky
  • základní kritéria atribuce:
  • distinktivnost - odlišnost, variabilita podnětu, nakolik člověk reaguje stejně v různých situacích
  • konsensus - v jedné konkrétní situaci se chovají lidé stejným způsobem
  • konzistence - soudržnost v čase, zda se člověk v dané situaci pokaždé zachová stejně

Teorie kauzálních schémat - Kelley

  • koncepce jedince o způsobu vzájemného působení dvou nebo více příčinných faktorů vzhledem k určitým důsledkům
  • schéma mnohonásobných dostatečných příčin - kterákoli z možných příčin je dostačující pro produkci daného výsledku
  • schéma mnohonásobných nevyhnutelných příčin - musí působit více činitelů, aby se dosáhlo určitého účinku


Atribuční procesy (interpretace)

  • jsou dominantní otázkou sociální psychologie 70. 80. let
  • předmětem zkoumání těchto teorií je především kauzalita, její vnímání a důsledky tohoto vnímání
  • průkopníkem v oboru je Fritz Heider
  • tvrdí, že průměrný člověk se snaží získat stabilní a smysluplné dojmy o druhých
  • atribuční proces zahrnuje vyvozování stabilních struktur a procesů týkajících se lidí a prostředí a jejich dispozičních stavů na základě pozorovatelných znaků
  • jde o hierarchický proces směřující od povrchnějšího k hlubšímu
  • příčiny jsou lokalizovány jako vnější a vnitřní
  • vnitřní jsou charakteristiky aktérů událostí

Teorie korespondujících inferencí Jonese a Davise

  • chování aktéra se může vysvětlovat buď na základě situačních faktorů nebo na základě záměrů, motivů cílů nebo vlastností aktéra o tom rozhoduje pozorovatel
  • ten zpracovává informace směrem od výsledků chování a samotného chování k vysouzení vnitřních dispozic osoby
  • zvažuje, zda byl aktér schopen záměrně vyvolat cílový stav
  • atribuce (inference) je korespondující, když dispozice přisuzovaná aktérovi koresponduje s chováním od kterého je tato dispozice odvozena
  • faktory, které ke korespondující inferenci vedou chování je sociálně žádoucí, čím méně je rozdílných důsledků činnosti, tím více inference korespondují
  • z motivačních faktorů je to hédonická relevance a personalismus
  • bude tím spíše inferentní čím více se pozorovatel domnívá, že je směřováno na něj

Kovarianční teorie H. M. Kelley

  • při atribuci chování aktéra, v různém čase a na různých místech zjišťujeme, které faktory jsou či nejsou přítomné a jaké důsledky se tedy vyskytují či nevyskytují
  • existují interní atribuce (příčina spočívá v aktérovi) a dva typy externích atribucí (vnější předmět a vnější okolnosti)
  • Kelley aplikuje tři základní kritéria na posuzování atribucí "naivním vědcem", tedy pozorovatelem
  • distinktivnost - týká se specifičnosti chování vzhledem k danému podnětu
  • konsensus - týká se interpersonální univerzálnosti chování vzhledem k danému podnětu
  • konzistence - týká se stálosti chování jedince v průběhu času a rozdílných situacích

Zdroje