Narativní psychologie.

Narativní psychologie a zní vyplývající narativní psychoterapie je přístup založený na teorii sociálního konstruktivismu a narativní metafory. Své teoretické základy má narativní psychologie krom psychologie samotné, hlavně v literární vědě a také filosofii. Narativní psychologie se zabývá příběhem vypravěče, nejen co se obsahu jeho vyprávění týká, stejně velkou váhu věnuje také otázkám: jak jsou vyprávění strukturovaná, jaké souvislosti považuje vypravěč za důležité, do jakých rolí se vypravěč staví, jaký smysl dává vypravěč svým příběhům nebo jaké jsou vypravěčovi morální a etické hodnoty. Pomocí vyprávění lidé ospravedlňují a dávají do kontextu to, co činí a co se jim stává, také proto, ač je narativní psychologie relativně mladý přístup, je považována za podstatný směr.

TEORETICKÉ ZÁKLADY

Literární teorie:

Pro vznik narativního přístupu, byl důležitý krok Michaila Bachtina, který uvádí do literární teorie (teorie příběhu) chronotop – tedy pojetí časové a prostorové roviny příběhu (jaká je časová následnost/posloupnost příběhu a kde se odehrává a jak jsou tyto dimenze syntetizovány). Podle Bachtina jsou jisté literární prostory nazírány tak, aby měly svoji vlastní původní logiku, časová posloupnost není reálná, jsou vynechávány pro příběh nedůležité (dle subjektivního nazírání vypravěče) události. Příběh je proto zhuštěný, aby se stal umělecky relevantní. Sám chronotop, se pak může brát jako interpretační nástroj (konkrétně si můžeme představit, že po rozchodu dávají partneři těm samých objektivním událostem okolo jejich rozchodu, úplně jiné interpretační rámce).

Důležitým termínem je také pojem naratologie, ten první použil francouzsko-bulharský literární teoretik Tzvetan Todorov v roce 1967. Jako naratologii vymezil druh literární teorie, která se zabývá způsobem vytváření příběhů (jejich fabulemi, schématy, uspořádáním, typologií atd.).

Narativní analýza děje se odehrává v pěti hlavních kategoriích, jsou jimi: posloupnost děje, trvání (kterým oblastem je věnováno více času, jak vyprávění proudí, kde zpomaluje, kde pospíchá), frekvence (kolikrát se jedna událost v příběhu odehraje), způsob (tj. hledisko vypravěče, přímé vyprávění, ale i co má vyprávění symbolizovat) a rod (role vypravěče v příběhu a typologie příběhu).

Filozofie:

Filozoficky se v narativní psychologie vztahuje k postmodernismu, který zastává sociálně- konstrukcionistický světový názor. Prvním pilířem této filozofie je, že realita je sociálně konstruována (tedy, že to co, děláme, jak to vnímáme je dáno společností a kulturou – konkrétně, to, že ráno vstaneme, vyčistíme si zuby, pak odcházíme do práce, nebo např. považujeme soužití v páru za žádoucí atd. je časem, téměř až evolučně vyvinutý sociální konstrukt). Za druhé realita je vytvářena prostřednictvím jazyka (mezi národy si můžeme všimnout, že svou slovní zásobou dávají jiný důraz jiným oblastem – kupříkladu pojmenování rostlin a přírodnin, nebo různé rozlišování emocí, obdobně ale toto pravidlo funguje také v úrovni rodiny, záleží, kterou oblast řeší nejvíce, a značně toto paradigma můžeme vnímat na tom, že si s námi blízkými lidmi, vytváříme vlastní jazyk). Dále, realita je strukturována a udržována prostřednictvím vyprávění (když se lidé snaží dát životu smysl, mají před sebou úkol uspořádat prožité události do časových posloupností, tak aby dostali ucelený popis sebe samých a okolního světa… Tento popis se dá označit za příběh nebo vyprávění o sobě. Úspěch v tomto začleňování zkušeností do příběhů dodává lidem pocit kontinuity a smyslu v životě, a toto potom slouží jako základ pro uspořádání každodenního života a pro interpretaci dalších prožitků. Toto neplatí jen pro individua, obdobně postupují také národy, či společnosti). Z tohoto vyplývá, že neexistují neměnné pravdy (co je a co není pravda, je sociálně konstruováno, podle toho, co je zapotřebí, aby byla pravda, nejlépe si můžeme uvést příklady z historie národů, ty ,,zapomínají´´ nebo připomínají různé historické události dle toho, jak jsou pro ně zrovna relevantní – tj. v komunismu se velmi podrobně probírali kapitoly husitství a Jan Žižka byl prezentován jako ,,zastánce dělnického lidu´´, oproti tomu o Tomáši Garyque Masarykovi, pokud se učilo, tak v negativních souvislostech. Ostatně v narativní psychoterapii, se terapeuti snaží také o změnu osobních pravd, např. událost vnímanou silně traumaticky, se mohou snažit přetvořit v událost, která byla posilující výzvou).

HISTORIE

Psychologové si důležitosti příběhu, samozřejmě všimli mnohem dříve, než bylo poprvé užito spojení narativní psychologie. Důraz na narativitu nacházíme ve výzkumech životní historie, biografií a v případových studiích. Význam narativního materiálu pro studium člověka oceňují vědci už v předminulém století (např. v díle J.S. Milla, W. Sterna, S. Freuda, H. A. Murraye, G. Allporta). Ale teprve začátkem osmdesátých let se začínají psychologicky studovat různé aspekty života prostřednictvím autobiografických vyprávění. Avšak za „paradigamatický zlom“ či posun je považována kniha sedmnácti esejů On narrative, kterou editoval W. J. T. Mitchell. První pokus o vysvětlení psychologického vztahu mezi životem a způsobem, kterým o něm lidé vyprávějí, učinil J. Kotre ve své knize Outliving the Self, kde se zaměřil na sociální dynamiku příběhů, tedy, jak lidé interpretují své příběhu v kontextu kolektivních významů.

Dle J. Pottera, P. Stringera a M. Wetherellové mají psychologie a literatura společný základ, ten spočívá v kódech/symbolech, kterými dávají lidé srozumitelnost svým životům (v oblasti jejich psychiky) a literárním dějům (v oblasti literatury) – tedy tyto kódy srozumitelnosti jsou obdobné.

Na začátku výzkumů příběhu pak v oblasti kognitivní psychologie stojí Schankova a Abelsonova teorie scénářů. Schank objasňuje, že z hlediska této teorie znamená naslouchat příběhům spuštění automatické kognitivní odpovědi, rozvzpomínání, reaktivaci percepčně-kognitivních schémat, které pravděpodobně zpracovaly událost.

V polovině osmdesátých let dvacátého století bylo již zřejmé, že příběh nejenom do psychologie patří, ale též se ukazovalo, že by mu měla být věnována zvláštní psychologicky věcná i metodologická pozornost. Průkopnický první krok je připisován Theodoru R. Sarbinovi, který použil termín narativní psychologie pro titul editované monografie Narrative psychology: the storied nature of human conduct (1986). Sarbin klade důraz na příběhu jako na vodítka pro život a jako prostředek porozumění chování druhých. Narativní metafora je podle něj organizujícím principem - jedinec myslí, vnímá, představuje si (imaginuje) či se mravně rozhoduje podle svých narativních struktur. Ty souvisí s významy, které jsou sdělovány vyjádřením dějové zápletky (či linie). Autorský i ediční počin Theodora R. Sarbina je zásadní zejména v tom, že zřetelně pojmenovává způsob, kterým jedinec vnáší smysl do světa prostřednictvím vyprávění příběhů. Tento způsob je identifikován jako princip, který se může stát základem konstituování nové psychologické disciplíny – narativní psychologie. Od té doby lze pozorovat systematický rozvoj narativního přístupu v psychologii. Rok 1986 nepatřil jen Sarbinově „objevu“. Vychází též kniha Elliota G. Mishlera „Research Interviewing – Context and Narrative”. Mishler navrhuje a zkouší v té době zcela neobvyklou výzkumnou variantu, která je založena na pojetí interview jako řečové události, na předpokladu, že to, jak se výzkumný rozhovor odvíjí je konstruováno společně zkoumajícím i respondentem.

Dále Jerome Bruner rozpracovává svou teorii paradigmatického a narativního poznávacího modu. Paradigmatický (logicko-vědecký) modus je podle Brunera založen na dobře formulovaném spolehlivém argumentu, kterému předchází precizní analýza provedená podle uznávaných pravidel. K pravdě se lze v jeho rámci přiblížit prostřednictvím logického důkazu, empirickým objevem provedeným na základě promyšlené hypotézy. Narativní vědění je oproti tomu organizováno prostřednictvím příběhů, které lidé vyprávějí o svém životě, o svých zkušenostech. Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, které zahrnuje jak znalost o světě, tak i úhel pohledu na něj. Zjednodušeně řečeno, paradigmatický modus usiluje o silné argumenty a chladnou logiku, díky které se lidé mohou orientovat ve světě, na druhou stranu dává narativní modus, tedy ten, který dává důraz na podmanivost příběhu a jeho sílu, tento modus usiluje více o následování vizí, sklonů a tužeb a neopírá se logiku v poznávání a interpretování světa.

Dan P. McAdams představuje model identity, kterou bychom mohli označit jako narativní. Centrální metaforou modelu je životní příběh. Podle McAdamse se na začátku adolescence (v Příhodově tradici jde o pubescenci, tedy o období, kdy se v psychice vynořuje formálně operacionální myšlení) se jedinec stává biografem vlastního já. Životní příběh reprezentuje ve skutečnosti osobní identitu, která je složena ze čtyř hlavních komponent:

1. nukleární epizody (specifické autobiografické události, které bývají v průběhu času reinterpretovány tak, aby nabyly privilegovaného místa v životním příběhu. Jde o jedinečné a nikomu jinému nepatřící zkušenosti sloužící k objasnění dílčích životních scén),

2. imago (pojetí imaga vychází z rozporu mezi autonomií a závislostí na společnosti, tedy hledání jedinečnosti, specifické životní cesty, ale v kontextu společnosti, vymezení se vůči společnosti, na které jsme závislí)

3. ideologického nastavení (hodnoty, morální žebříček)

4. tvořivé potence scénáře

DŮLEŽITÉ POJMY

Sám pojem narativní (také narativita) lze interpretovat různě široce. Nejrozšířenější a nejobecnější pojetí odkazuje na jakýkoli psaný či mluvený projev. V užším slova smyslu jde o procesy vytváření příběhu, o kognitivní schéma příběhu nebo o výsledky tohoto procesu, které mají významovou strukturu. Při naraci jsou důležité právě interpretační rámce vypravěče, takže např. diář má minimální narativní výpovědní hodnotu, i když jde také o chronologický výčet událostí.

Narativní diachronicita, tedy subjektivní prožívání času v příbězích. Čas příběhů není objektivní, některým událostem je díky jejich podrobnému rozebírání, věnováno i více času, než objektivně trvali, jiné, pro vypravěče nepodstatné, nedůležité, nebo zásadně měnící jeho představu ,,jak se událost stala´´ se přeskakují. Ale události ve vyprávění mají v sobě odkaz na objektivní časovou posloupnost.

Specifičnost, jedinečnost, zvláštnost, tedy, že ve vyprávěných příbězích lidí můžeme vidět korelace s typy či žánry. Jedinečné a specifické události jedincova života, vypravěč přetvoří v příběh, který má určitý žánr (nenaplněná láska, křivda, dosažení spravedlnosti, humorná příhoda), ty mají určité atributy (např. nenaplněná láska obsahuje vypravěče, osobu zájmu, toužení po této osobě a pokusy se k této osobě přiblížit a pak odmítání/ignorování ze strany této osoby), tím, že vypravěč dává své příběhy do žánrových souvislostí, tímto žánrovým určením má příběh i predikční potenciál.

Narativní paměť. V kognitivní psychologii se os osmdesátých let zkoumá autobiografická paměť (např. Neisser, Rubin). Tyto zkoumání však často vynechávají vliv osobnosti na naši paměť. Autobiografická paměť je však dle M. Conwaye důležitá položka z hlediska osobnostního systému paměti, kromě autobiografických vzpomínek se tedy mísí i s osobnostními cíli, komponenty naší osobnosti a identity.

Hermeneutická kompozice. Hermeneutika je nauka o správném chápání filozofických (a často náboženských) textů, v širokém slova smyslu je to nauka o hledání různých významů v lidských příbězích. S různých důvodů, může člověk své vyprávění různě modifikovat (autocenzura, estetika, formální úprava), tedy mezi sděleným příběhem a realitou je rozdíl. Hermeneutická (tedy významová) kompozice může být různá a časem a opakovaným vyprávěním se může měnit. Při rekonstrukci významu se lze spolehnout pouze na to, že neexistuje jediné vysvětlení. Příběhy jsou vyprávěny ve vztahu k určitému prostředí a jiným událostem a také za určitým záměrem (Intencionalita a následnost). Záměr se může měnit, nebo mohou záměry vyprávění přibývat (pokud se např. stane nějaká silná událost, první vyprávění může být se záměrem ,,dostat se z emocí´´ u následných už může přibýt záměr ,,vysvětlit, co a proč se mi událost stala´´ a dále může přibýt záměr ,,poučit se z události´´, nebo ,,využití události k získání pozornosti/soucitu/obdivu/lítosti atd.´´ dle toho jak vypravěč danou událost formuluje). Záměr ale zcela neurčuje příběh, dále se do něj promítají i jiné kontexty, které se dostavili časem.

E.G. Mishler předpokládá a nachází u svých subjektů subidentity, nebo jak toto fascinující zjištění metaforicky formuluje: „mluvíme nebo zpíváme svá já jako chorus hlasů, ne jenom jako tenorový nebo sopránový sólista“. Narativní identitu pak vnímá jako kolektivní termín odkazující k dynamické organizaci subidentit, které mohou být jak v konfliktu, tak i ve shodě. Osobní identita, je podle něj budována na vztahu mezi subjektivně prožívanou zkušeností a příběhem, kterými jsou tyto zkušenosti interpretovány. Jako svou identitu, tedy člověk prožívá svůj životní příběh, který ale také neustále do určité míry přetváří a utváří. Jak tedy říká, jsme příběhy, které o sobě vyprávíme.

NARATIVNÍ PSYCHOTERAPIE

Postup narativní psychoterapie spočívá v dekonstrukci příběhu, jeho externalizaci a znovu vytvoření (re-autorizace). Dle sociálního konstruktivismu je prožívaná pravda relativní a příběhy mohou mít mnoho interpretací, a to včetně životních příběhů. Během terapie se tedy snaží terapeut nalézt problematické události, jimiž se jeho klient definuje ve svém životním příběhu, tyto události rozebírá a snaží se je, spolu s klientem poskládat zpět tak, aby jim klient připsal, pro jeho život, lépe fungující význam.

Naslouchání je důležitým aspektem každé terapie, v té narativní se terapeut snaží porozumět nejen obsahu, ale také tomu, jaký má pro jeho klienta zrovna takováto interpretace jeho života význam. Mnohem více než hledání objektivních problémů jde o pochopení jejich perspektivy, kterou k problém zaujímají. Terapeut se tedy nesnaží nalézt kauzality, ve smyslu uzavírání dějů, spíše se snaží příběhy rozvíjet, rozšiřovat, aby je pak v léčebném procesu mohl spolu s klientem posunovat a měnit. Interpretace příběhů tedy neprobíhá na úrovni životních pravd (jste takový, protože se vám udála tato událost), ale spíš se klade důraz na interpretace vyprávějícího (stala se událost, kterou si vyprávějící vysvětluje určitým způsobem, a proto se nyní chová odpovídajícím způsobem).

Terapeut se snaží rozebírat problematický příběh do detailů, a klade otázky po přehlédnutých, či opomenutých skutečnostech, tím rozšiřuje možnosti interpretace a příběh přestává být jednoznačně vysvětlitelný – tj. dekonstrukce příběhu. Současně se klade důraz na to, že problém není v lidech, ale problémem jsou jednoduše problémy, tj. všechny vlastnosti lidí, dokáží být v určitých situacích problematické (moc milý člověk, v situaci, kdy se musí asertivně vymezit a nedokáže to, bude v dané situaci za ,,špatného´´ - problém není v člověku, ale v celém systému tj. v problému (člověk a jeho osobnost + situační faktory + interpretace) – takto se snaží terapeut o externalizaci problému, externalizace problému je ale spíš postoj terapeuta, než jeho technika. Užitečné také bývá pojmenování zápletky problému. Sám terapeut ale nenabízí klientovi jiná alternativní vysvětlení problému, spíše mu neustále rozšiřuje obzory ve smyslu, na co všechno by mohl mít problém vliv, jak vznikl, co je pro problém typické, kdy se opakuje, kdy vliv vůbec nemá… a sleduje, jak si klient sám uspořádává svůj příběh v dalších interpretacích.

Odkazy

Literatura

Narativní psychologie a psychoterapie, (2005, rigorózní práce, FF UK).

Odkazy na související články

Fenomenologie

Klíčová slova

narativní psychologie, psychoterapie, narace