Sémiotika

Stránka ve výstavbě

Na této stránce se právě pracuje. Prosím needitujte tuto stránku, dokud na ní zůstává tato šablona. Předejdete tak editačnímu konfliktu. Jestliže uběhla od poslední editace doba alespoň dvou dnů, neváhejte tuto šablonu odstranit.

Sémiotika se zabývá teorií znaků, jejich správnému porozumění a výkladu v určitém kontextu. Předmětem studia a výzkumu jsou znaky, které jsou mnohdy seskupeny v obsáhlých i relativně jednoduchých znakových systémech, jež se řídí určitými pravidly. Nejúčinnějším sémiotickým systémem je přirozený jazyk. V oblasti zájmu sémiotiky se nacházejí 3 entity: uživatel, znak a vyvozené významy. Aby se určitá osoba, předmět, či událost stala znakem, musí projít procesem semiózy. Tento postup je založen buď na pojmenování, či na označování.

Významní představitelé

Charles Morris

Charles Morris (1901-1979) publikoval své nejzávažnější práce ve třicátých až padesátých letech 20. století. Sémiotiku rozdělil na sémantiku, syntax a pragmatiku a také toto pojetí je považováno za trvalou součást moderní vědy o znakových systémech. V Morrisově pojetí zkoumá sémantika význam, tj. vztahy mezi znaky a označovanými předměty, jevy, nebo událostmi, syntax se zabývá vztahy existujícími mezi jednotlivými znaky navzájem a pragmatika zkoumá vztahy, které jsou mezi znaky a jejich uživateli. Současná sémiotika toto pojetí koriguje v tom smyslu, že se ve skutečnosti jedná o postupnou inkluzi1, protože pragmatika zahrnuje též sémantiku a ta zahrnuje ve skutečnosti i syntax.

Ferdinand de Saussure

Napsal dílo Kurz obecné lingvistiky, které bylo vydáno až po jeho smrti jeho osmi žáky jako ucelené poznámky z de Sausserových přednášek. Dle de Saussera je sémiologie nauka, která se zabývá znaky, tedy entitami nesoucí významy, v lidské společnosti. Systémů znaků ale existuje hned několik, vedle přirozeného jazyka to je např. systém dopravního značení, vojenských povelů, … Jazyk však de Saussure pokládal za systém nejvýznamnější. V jazyce jako řeči pak rozlišil dvě základní složky: langue a parole. Langue de Saussure vysvětluje jako soubor pravidel jednotek jazyka jimiž se jazyk sám řídí a jeho uživatelé jej respektují za účelem dorozumění se. Parole je konkrétní, individuální užití jednotek langue v tomto systému, tedy vlastní promluva. Znak označuje celek a je tedy kombinací pojmu a akustického obrazu. Tyto termíny pojem a akustický obraz mohou být nahrazeny termíny označované a označující – ty potom označují protiklad, který je jednak odlišuje od sebe, jednak od celku, jehož jsou částmi. Znak se tedy dle něj sestává jednak z „pojmu“ (concept), tedy obecná ale konkrétní forma a ze „zvukového obrazu“ (image acoustique), tedy představy v dané entity v mozku. „Zvukový obraz“ ale není fyzikálními zvukovými vlnami, nýbrž vyvolaný obraz v našem mozku. Později si ale de Saussure uvědomil problematičnost těchto termínů, a proto se začala užívat dvojice signifiant (označující; pojem – koncept) a signifié (označovaný; zvukový obraz – image acoustique).

Pražský lingvistický kroužek

Pražský lingvistický kroužek (zkratka PLK), je dosud existující spolek českých a zahraničních lingvistů, který byl neformálně založen 6. října 1926 a úředně zaregistrován v roce 1930. K zakládající skupině patřili Češi Vilém Mathesius, Bohumil Trnka, Bohuslav Havránek, a Jan Mukařovský. Z cizinců k základním myšlenkám nejvíce přispěli Roman Jakobson, Nikolaj Sergejevič Trubeckoj a Sergej Karcevskij. Pražský lingvistický kroužek si dal za úkol kritické přehodnocení soudobé lingvistiky. Přitom vycházel především z myšlenek strukturalismu uvedeného do jazykovědy Saussurem. Přijala za svou bilaterální teorii jazykového znaku jako arbitrární (tj. nemotivovanou) jednotu označovaného (fr. "signifié") a označujícího (fr. "signifiant"), i když někteří členové PLK, především Roman Jakobson, zdůrazňovali ikonickou povahu jazykových jevů. PLK rozvíjel tvůrčím způsobem učení o saussurovských dichotomiích jako např. signifié a signifiant, langue a parole či významem a hodnotou (valeur). Často se snažila o syntézu mezi nimi. Kriticky se PLK postavil k historické komparativní lingvistice tím, že zdůraznil své synchronní, nikoli diachronní zaměření. Komparativní lingvistice německého původu vyčítala atomizovaný přístup k jednotlivým hláskám a jejich změnám jako izolovaným událostem bez přihlédnutí k systému hlásek jako celku. Nejpřínosnější práce PLK jsou ty, které se zabývaly fonologií a morfologií. Fonologie zavádí do studia hlásek emický princip neboli funkční hledisko. Dva akusticky rozdílné zvuky mohou být z funkčního hlediska považovány za jediný foném. Např. znělá a neznělá hláska ř je jedním fonémem, protože na rozdíl od jiných souhlásek nemá u ř opozice znělosti (znělá/neznělá hláska) distinktivní (neboli význam rozlišující) význam. Nejznámější teorií PLK v obecné lingvistice je učení o příznakovosti. Teorie příznakovosti je založena na myšlence privativního binárního protikladu (opozice). Privativní protiklad existuje tam, kde se oba členy liší přítomností nebo nepřítomností téhož formálního rysu. Člen opozice, který tento rys má, se nazývá příznakový člen a člen, který jej postrádá, je bezpříznakový. Podle Jakobsona jsou všechny morfologické kategorie důsledně binární či poskládány z binárních protikladů. Teorie příznakovosti má uplatnění i v sémantice. Pro bezpříznakový člen je zvlášť charakteristický neutrální význam. Bezpříznakový člen nevypovídá nic o přítomnosti či absenci významu příznakového členu. V češtině např. může mužský rod, který je bezpříznakovým členem rodové opozice, označovat i osoby ženského pohlaví.

Odkazy

Doporučená literatura

• Charles Sanders Peirce in his own words: 100 years of semiotics, communication and cognition [online]. Boston: De Gruyter Mouton, [2014], ©2014. Semiotics, communication and cognition, volume 14 [cit. 2021-09-23]. ISBN 978-1-61451-641-5. Dostupné z: https://ebookcentral.proquest.com/lib/natl-ebooks/detail.action?docID=1575470.
• VAN LEEUWEN, Theo. Introducing social semiotics. 1st publ. London: Routledge, 2005. 301 s. ISBN 0-415-24944-9.
• BIGNELL, Jonathan. Media semiotics: an introduction. 2nd ed. Manchester: Manchester University Press, 2002. xiv, 241 s. ISBN 978-0-7190-6205-6.
• CULLER, Jonathan D. Saussure. Překlad Jana Lazarová. Bratislava: Archa, 1993. 119 stran. Filozofia do vrecka; zväzok číslo 6. ISBN 80-7115-053-3.
• PALMER, F. R. Semantics. 2nd ed. Cambridge: Cambridge University Press, 1981. vi, 221 s. ISBN 0-521-28376-0.
• ZYKMUNDOVÁ, Anna, ed. Sémantika a sémiotika. V Brně: Universitní knihovna, 1966. 7 stran. Výběrový seznam; 122.

Související články

• Charles Sanders Peirce
  
• Tři dimense a roviny sémiose
  
• Sémantika
  
• Teoretické základy selekčních jazyků v sémiotice
  
• Jazyk, řeč, význam. Symbolické procesy.
  

Klíčová slova

sémiotika, znak, význam, teorie znaků, řeč