Jazyk, řeč, význam. Symbolické procesy.

JAZYK

Jazyk představuje arbitrární mnohaúrovňový komunikační a kognitivní systém, který kombinuje symboly podle určitých pravidel za účelem vytvoření, resp. předání určitého specifického významu.[1] (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.) Jazyk lze považovat za nástroj myšlení, který pomocí kombinace jednotlivých znaků dává do vztahu myšlení a řeč. Základním nositelem významu v jazyce je slovo, přičemž kombinací jednotlivých slov lze vytvářet různé varianty sdělení s rozdílným významem. Věda zabývající se studiem jazyka je lingvistika.[2][3][4]


Více o obecných vlastnostech jazyka a popis jednotlivých jazykových úrovní lze dohledat v článku: Psychologie řeči. Psycholingvistika.


ŘEČ

Řeč je individuální mentální aktivita, při níž jedinec užívá jazyk především ke komunikaci a myšlení. Dále lze řeč také chápat jako konkrétní jazykovou dovednost. Jedná se o specificky lidskou schopnost.[3][5] Řečové schopnosti považujeme za naučené nikoliv vrozené, avšak lze předpokládat, že k osvojení řeči využíváme i jisté vrozené dispozice, které se rozvíjí díky naší účasti ve verbálních interakcích. Význam řeči spočívá zejména v komunikaci a umožňuje tak vzájemné dorozumívání se ve společnosti.[6]

Více informací o řečové percepci a produkci či neurobiologickém podkladu řeči lze dohledat v článku: Psychologie řeči. Psycholingvistika. Bližší informace o vzájemném vztahu myšlení a řeči poskytuje článek: Vztah myšlení a řeči.

Druhy řeči

  • vnitřní – je tvořena řečí pro sebe; tuto řeč používáme k myšlení a zpravidla bývá stručnější a jednodušší ve srovnání s řečí vnější.
  • vnější – slouží ke sdělování myšlenek navenek našemu okolí; lze jí dále dělit na řeč mluvenou a psanou, přičemž řeč mluvená je bohatší na různé doprovodné projevy (mimika, gestika, intonace atd.) zatímco řeč psaná kvůli absenci těchto projevů představuje náročnější způsob komunikace.

Hartl a Hartlová dále popisují dělení na řeč znakovou (způsob dorozumívání mezi lidmi se sluchovým a řečovým hendicapem) a řeč těla (neverbální komunikace).[4]



VZTAH MEZI JAZYKEM A ŘEČÍ

Výrazy jazyk a řeč nelze považovat za synonymní. Jazyk se navenek projevuje formou řeči a řečová komunikace je realizována na základě společného jazyka. Řeč je tak individuální způsob realizace jazyka jako složitého systému znaků a symbolů ve všech jeho formách. Vztah jazyka a řeči odpovídá vztahu prostředku jazykové činnosti a této činnosti včetně jejich produktů.[6][7]


VÝZNAM

Význam v psychologii je chápán zejména v jeho sémantickém pojetí. Sémantický význam představuje jakýsi noetický odraz reálného jevu (odraz poznané skutečnosti v naší mysli), který je zastoupen příslušným znakem. Význam slov vychází ze vztahu mezi jazykovým symbolem a mimojazykovými objekty. Znalost významů jednotlivých jazykových prvků a útvarů umožňuje percepci i produkci řeči.[1][8] (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)


Sedláková uvádí tyto charakteristiky sémantického významu:

  • představuje konstruovanou složkou psychického obsahu;
  • je jednotkou obsahu mentální reprezentace a to jak v analogové tak v digitální formě;
  • může být též nástrojem regulace vnitřního dění (uplatňováno v PST, hypnóze či v reklamě);
  • z hlediska psychologického pojmosloví a kategorizace, představuje význam výsledek exekutivních funkcí znakového systému, který je použit pro fixaci psychických obsahů (např. jazyk);
  • význam je jazykovou či znakovou entitou a nepatří tak primárně mezi psychologické pojmosloví.[8]


Sémantika

Sémantika je věda zabývající se významem jazykových prvků a sdělení. Je legitimní součástí lingvistiky (věda zkoumající přirozený jazyk) a zároveň představuje jeden z podoborů sémiotiky (věda o znakových systémech). V rámci lingvistiky se setkáváme s dvojím pojetím sémantiky. Širší pojetí chápe sémantiku jako označení všeho obsahu, tedy veškeré informace předávané prostřednictvím jazyka, zatímco užší pojetí sémantiku chápe jako vědu o významu jazykového znaku.[1][9]


Druhy významu

Anglický filozof John S. Mill rozlišil dva základní druhy významu:

  • denotát – neboli denotativní význam je jádro významu slova; představuje základní význam, který odpovídá slovníkové definici slova, tedy to co dané slovo přímo označuje a co je všemi uživateli jazyka vnímáno shodně (např. slovo Praha označuje hlavní město České republiky);
  • konotát – neboli konotativní význam je subjektivní a vedlejší význam slova; jedná se o individuální zpravidla citově zabarvenou složku, která je se slovem, respektive jeho denotátem spojena; zatímco denotáty různých slov jsou celkem jednoznačné a konstantní, konotáty jsou často jedinečné a proměnlivé, zpravidla ovlivněné situačním kontextem; nejde o to, co dané slovo objektivně znamená, ale o to, co v nás vyvolává, jak ho subjektivně vnímáme (např. již zmíněné slovo Praha může mít pro někoho pozitivní asociaci a pro jiného negativní).[1]


Sémantický diferenciál

Sémantický diferenciál (SD) je metoda vytvořena amerických psychologem Charlesem Osgoodem, která slouží ke zjišťování konotativního významu slov. V rámci této metody hodnotí respondent konkrétní slova a to pomocí několika bipolárně formulovaných adjektiv umístěných na koncových bodech sedmibodové škály. Díky těmto několika sedmistupňovým dimenzím je možné zkoumat jemné rozdíly v konotacích. Metoda sémantického diferenciálu se využívá zejména v oblasti psychologie či sociologie a slouží ke zjišťování jemných nuancí v postojích k určitým situacím prostřednictvím dotazníkového šetření. Za pomoci faktorové analýzy bylo zjištěno, že konotativní význam je sycen třemi následujícími faktory:

  1. faktor potence – zjišťován adjektivy, která vyjadřují moc či sílu (např. silný-slabý či hrubý-jemný);
  2. faktor hodnocení – zjišťován adjektivy, která vyjadřují hodnocení (např. dobrý-špatný či krásný-ošklivý);
  3. faktor aktivity – zjišťován adjektivy, která vyjadřují pohyb a činnost (např. rychlý-pomalý či aktivní-pasivní).[1][10]



OBLASTI PSYCHOLOGIE ZABÝVAJÍCÍ SE VÝZNAMEM


Psychologie jazyka a řeči

Psychologie jazyka a řeči v odborné literatuře též označována jako psycholingvistika je obor zabývající se psychologickým aspektem řečové produkce neboli vztahem jazyka a vědomí. Jedná se o interdisciplinární obor na pomezí lingvistiky a psychologie. Obor psycholingvistiky se věnuje zejména řečové percepci a produkci, dále se zabývá též rozvojem řečových dovedností, používáním cizího jazyka či mentální a neurobiologickou reprezentací jazyka.[11] Významu se psycholingvistika věnuje v rámci teorií sémantického zpracování řeči, kam lze zařadit sémantický priming a částečně i model logogenu či teorii kohort.


Téma psychologie jazyka a řeči je detailněji rozpracováno v článku: Psychologie řeči. Psycholingvistika.


Sémantický priming

Rovina významu se též podílí na percepci a porozumění verbálnímu sdělení. Jednu z teorií v rámci rozpoznávání slov představuje sémantický priming. Jedná se o kognitivní mechanismus, který na základě významového propojení jednotlivých slov ve větě facilituje identifikaci následujícího slovního výrazu. Sémantický priming tedy v podstatě umožňuje rychlejší rozpoznání slov, která s předcházejícím slovním výrazem významově souvisí (např. kuchař - hrnec).[3]

Model logogenu

Jedná se o teorii rozpoznávání řeči, která vysvětluje proces identifikace jednotlivých slov na základě dostupných percepčních a kontextuálních informací. Využívá k tomu mentální lexikon, což je specializovaná složka paměti obsahující jak sémantické tak fonemické informace o každé zapamatované položce. Podle této teorie je každé slovo v mentálním slovníku reprezentováno jednotkou zvanou logogen. K aktivaci jednotlivých logogenů dochází na základě souladu dostupných percepčních a kontextuálních informací. Pokud jsou tyto informace dostatečné pro překročení určité prahové hodnoty dochází k aktivaci logogenu a následně k rozpoznání daného slova.[3]

Teorie kohort

Teorie kohort vychází z předpokladu, že v rámci rozpoznávání slov kombinujeme informace z různých zdrojů (fonologických, sémantických či syntaktických).

Dle teorie kohort probíhá rozpoznávání slov ve třech jednotlivých fázích:

  1. fáze – aktivace slov s podobnou počáteční hláskou, jako má prezentovaný podnět;
  2. fáze – postupná eliminace aktivovaných slov na základě dostupné zvukové či sémantické informace a dostupného kontextu;
  3. fáze – konečná fáze ve které dochází k rozpoznání konkrétního slova. (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)


Psychologie komunikace

Psychologie komunikace je vědeckou disciplínou, která se zabývá psychologickým rozměrem mezilidské komunikace. Komunikace je velmi komplexní a široký pojem, jehož jednotná definice je s ohledem na přesah do celé řady vědních oborů nedosažitelná. V kontextu psychologie lze na komunikaci nahlížet jako na výměnu významů mezi lidmi za použití běžného systému symbolů, přičemž komunikovatelné jsou všechny vrstvy význam. Připisování významů jednotlivým sdělením v rámci komunikace je do značné míry individuální. Významnou roli zde hraje zejména kontext a dřívější zkušenost jedince. Pro dosažení úspěšné komunikace je tedy podstatné zohlednit, jaký význam připisují sdělení jednotliví účastníci komunikace, protože reakce na sdělení se odvíjí nikoliv od obsahu, ale od jeho významu, jenž mu připisujeme. Konflikt či nedorozumění v komunikaci může vycházet právě z chybného připisování významů.[8][12][13]


Sociální psychologie

Sociální psychologie je vědní obor zabývající se vlivem sociálních faktorů na psychiku člověka v sociálních souvislostech jeho života. Problematice významu se sociální psychologie blíže věnuje v rámci témat sociální percepce či kauzálních atribucí. Z oboru sociální psychologie též vychází symbolický interakcionismus, který se zabývá rolí významu v rámci sociálních interakcí.[14][5][15]


Sociální percepce

Sociální percepci lze zjednodušeně popsat jako vnímání člověka člověkem. Jedná se o způsob vnímání ostatních lidí v kontextu sociální situace. Sociální percepce tedy zahrnuje způsoby, jakými si lidé utvářejí úsudky a dojmy o charakteristikách a rysech druhých lidí. Podstatné zde je nejen samotné vnímání sociálního dění (vzhled jedince, jeho sociální chování atd.), ale zejména interpretace této vnímané skutečnosti (tedy co si o tom myslím a co z toho usuzuji). Tato interpretace je ovlivněna našimi předchozími zkušenostmi, aktuálním stavem, motivací či postojem a do značné míry je tedy individuálně odlišná. V rámci sociální percepce v podstatě dochází k přiřazování sociálních významů na základě naší interpretace sociální skutečnosti. Sociální percepci lze tedy v tomto pojetí označit za sémantický proces.[14][16]


Více informací o sociální percepci, jejich modelech a ovlivňujících faktorech lze dohledat v článku: Sociální percepce.


Kauzální atribuce

Kauzální atribuce je mentální proces, který spočívá v připisování příčin okolnímu dění, vlastnímu chování či chování ostatních lidí. Jedná se o způsob, kterým lidé subjektivně vytváří spojitosti mezi příčinou a následkem, nikoliv o objektivní příčinnost mezi nimi. Proces kauzální atribuce vychází z přirozené lidské potřeby porozumět světu a lépe se tak na něj adaptovat, což vede k tomu, že jednotlivé události zpravidla nevnímáme jako náhodné dění. Události a věci, které nás obklopují máme tendenci si určitým způsobem vysvětlovat a na základě toho jim připisovat konkrétní významy.[4][5]

Dle místa kauzality neboli kontroly lze atribuci rozdělit na vnitřní a vnější. Lidé s vnitřním místem kontroly mají tendenci vytvářet vnitřní dispoziční atribuce (závěry, že osoba se chová daným způsobem z vnitřních pohnutek), zatímco lidé s vnějším místem kontroly usuzují spíše na vnější situační atribuce (závěry, že chování osoby je způsobeno situací ve které se nachází). Například když vidíme někoho upadnout na zem, můžeme tuto událost připsat jeho vnitřním povahovým vlastnostem (nemotornost) a nebo vnějším situačním příčinám (kluzká podlaha).[4][5]

Atribuční tendence představují určité zkreslení, které ovlivňuje interpretaci vnímané skutečnosti, tedy to jaký význam jí připíšeme. Existuje celá řada teorií, které se zabývají atribučními tendencemi v určitých situacích. Detailnější informace o kauzální atribuci nabízí článek: Kauzální atribuce.[4][5]


Symbolický interakcionismus

Symbolický interakcionismus je myšlenkový směr vycházející z filozofie amerického pragmatismu, sociální psychologie a sociologie za jehož zakladatele lze považovat Herberta Blumera. Mezi další významné představitele tohoto směru patří John Dewey či George H. Mead. Již samotný název symbolický interakcionismus vypovídá o základní orientaci tohoto směru, jenž se zabývá sociálními interakcemi, které chápe jako výměnu symbolických významů. Představitelé tohoto myšlenkového proudu předpokládají, že mezi jedinci se odehrávají interakce, přičemž každý jedinec si tyto interakce nějak interpretuje a přisoudí jím nějaký význam. Některé tyto významy jsou sdílené mezi více jedinci a stávají se tak symbolem, tyto symboly pak mohou být v rámci interakcí dále měněny. Stěžejní pojmy symbolického interakcionismu jsou: symbol, význam, interakce, interpretace. Tento směr považuje výměnu a vývoj významů symbolů za klíčový mechanismus, jenž formuje sociální prostředí. Socializace je v pojetí symbolického interakcionismu chápána jako učení se symbolům a rolím a to, čemu říkáme “realita” je ve skutečnosti pouze sociální konstrukt.[17][18][19]


Základní předpoklady symbolického interakcionismu jsou:

  • lidé jednají na základě významů, které situacím přisuzují, nikoliv na základě objektivních charakteristik situace; tento předpoklad je výstižně vyjádřen v často uváděném výroku W. I. Thomase: „Definují-li lidé situace jako reálné, jsou tyto situace ve svých důsledcích reálné“, z kterého vyplývá, že naše subjektivní interpretace světa rozhoduje o tom, jak budeme ve světě reagovat;
  • významy jsou odvozené z sociálních interakcí, které jsou chápána jako “sociální konstrukce reality”;
  • významy jsou upravovány na základě toho, jak je lidé vykládají;
  • mysl a osobnost (self) nejsou součástí výbavy lidského organismu, ale jsou konstruovány v rámci sociálních interakcí.[17][18]


Téma symbolického interakcionismu je detailněji rozpracováno v článku: Symbolický interakcionismus.



NEUROBIOLOGIE SÉMANTICKÉ PAMĚTI

Sémantická paměť představuje složku deklarativní paměti a oproti paměti epizodické není vázána na prostor či čas. Obsahuje spíše obecné znalosti, jako jsou fakta a vědomosti či právě významy jednotlivých pojmů.

Oblasti v mozku zajišťující uchování pojmů se do jisté míry překrývají s mozkovými oblastmi, které zajišťují jejich percepci. Tento pojmový systém je tvořen celým komplexem mozkových oblastí, přičemž oblast v přední části temporálního laloku tvoří pomyslné centrum, v kterém dochází k integraci informací z různých částí mozku. K aktivaci jednotlivých dílčích okruhů v mozku dochází v souladu s tím o jaký podnět nebo událost se jedná a jak jsou subjektem chápány. Nacházíme zde tedy úzkou souvislost se schopností vytvářet mentální kategorie, která je do značné míry závislá na řídící aktivitě prefrontální kůry a na temporoparientálním propojení.

Různě lokalizované poškození temporální kůry se tedy projevují různými potížemi s kategorizací. Zpravidla nedochází k celoplošnému narušení všech kategorií, resp. všech kategorizačních procesů, ale k selektivnímu narušení určitých kategorií a relativnímu zachování kategorií jiných.

Například narušení přední temporální oblasti souvisí se vznikem sémantické demence, která se projevuje ztrátou schopnosti diferencovat dílčí pojmy, avšak obecnější informovanost jedince zůstává zachována. Pacienti se symptomy sémantické demence mají potíže s rozlišováním i zcela běžných pojmů a obtíže jím činní i jejich aktivní používání.

Se sémantickou demencí souvisí afázie (získaná porucha řeči), která je spojena s těžkou anomií (porucha schopnosti nazývat různé objekty), omezením slovní zásoby a těžce poškozeným chápáním

obsahu jednotlivých pojmů. Postupně tak dochází k rozpadu sémantické struktury jazyka. Takto postižení pacienti mají potíže s tvorbou příkladů v rámci pojmových kategorií, obtíže jím činí zejména podřazené úrovně pojmů (např. nechápou pojem vrabec, ale rozumějí pojmu pták). Postupně tedy u těchto pacientů dochází k používání stále obecnějších a neurčitějších pojmů.[3]



SYMBOLICKÉ PROCESY

Symbolické procesy též označované jako symbolické funkce zahrnují vytváření symbolů a následné operace s nimi. Tyto funkce jsou specificky lidské a jsou výsledkem vyšší nervové činnosti.[20][21] Symbolické funkce lze dále dělit na:

  1. Fatické funkce – mezi ně řadíme schopnost mluvit, číst, psát, počítat a myslet v abstraktních pojmech;
  2. Gnostické funkce – sem řadíme schopnost rozpoznávat smyslové vjemy a následně jim přiřazovat příslušné významy; jsou výsledkem vyšší syntézy smyslového vnímání;
  3. Praktické funkce – sem řadíme schopnost vykonávat účelové, komplexní a koordinované pohyby tzv. pohybové stereotypy.[21]


Externí zdroj

prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. v povinném předmětu "Obecná psychologie" na KPS FF UK.


Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
  2. ↑ Atkinson, R. L. et al. (2003). Psychologie. Praha: Portál.
  3. ↑ 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 Vágnerová, M. (2017). Obecná psychologie: Dílčí aspekty lidské psychiky a jejich orgánový základ. Praha: Karolinum.
  4. ↑ 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 Hartl, P., Hartlová, H. (2004). Stručný psychologický slovník. Praha: Portál.
  5. ↑ 5,0 5,1 5,2 5,3 5,4 Nakonečný, M. (1997). Enciklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.
  6. ↑ 6,0 6,1 Kelnarová, J., Matějková, E. (2010). Psychologie pro studenty zdravotnických oborů 1. díl. Praha: GRADA Publishing.
  7. ↑ Čechová, M. (2000). Čeština - řeč a jazyk. Praha: ISV.
  8. ↑ 8,0 8,1 8,2 Sedláková, M. (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie: mentální reprezentace a mentální modely. Praha: GRADA Publishing.
  9. ↑ Machová, S., Švehlová, M. (2001). Sémantika & Pragmatická Lingvistika. 2.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze - Pedagogická fakulta.
  10. ↑ Osgood C. E, Suci G., Tannenbaum P. (1957). The Measurement of Meaning. Urbana, Illinois: University of Illinois Press.
  11. ↑ Čermák, F. (2007). Jazyk a jazykověda. Praha : Karolinum.
  12. ↑ Vybíral Zbyněk. (2009). Psychologie komunikace. Praha: Portál.
  13. ↑ Mikuláštík, M. (2010). Komunikační dovednosti v praxi. Praha: GRADA Publishing.
  14. ↑ 14,0 14,1 Výrost, J., Slaměník, I. (2008). Sociální psychologie. Praha: GRADA Publishing.
  15. ↑ Kučera, D. (2013). Moderní psychologie: Hlavní obory a témata současné psychologické vědy. Praha: GRADA Publishing.
  16. ↑ Helus, Z. (2018). Úvod do psychologie. Praha: GRADA Publishing.
  17. ↑ 17,0 17,1 Jandourek, J. (2012). Slovník sociologických pojmů: 610 hesel. Praha: GRADA Publishing.
  18. ↑ 18,0 18,1 Blumer, H. (1986). Symbolic Interactionism: Perspective and Method. Berkeley, CA: University of California Press.
  19. ↑ Keller, J. (1995). Úvod do sociologie. Praha: Sociologické Nakladatelství.
  20. ↑ Kučera, D. (2013). Moderní psychologie: Hlavní obory a témata současné psychologické vědy. Praha: GRADA Publishing.
  21. ↑ 21,0 21,1 Rokyta, R. a kolektiv. (2015). Fyziologie a patologická fyziologie: pro klinickou praxi. Praha: GRADA Publishing.


Doporučená literatura

Eysenck, M. W., Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.

Sternberg, R. (2002). Kognitivní psychologie. Praha: Portál.


Klíčová slova

jazyk, řeč, význam, psycholingvistika, sémantika, symbolické procesy, symbolické funkce

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Jazyk,_řeč,_význam._Symbolické_procesy.&oldid=60788“