Neopsychoanalytické psychologie osobnosti

Stránka ve výstavbě

Na této stránce se právě pracuje. Prosím needitujte tuto stránku, dokud na ní zůstává tato šablona. Předejdete tak editačnímu konfliktu. Jestliže uběhla od poslední editace doba alespoň dvou dnů, neváhejte tuto šablonu odstranit.

Neopsychoanalýza (též kulturní PA) je dynamická psychologie založená na kritice klasické PA. Zdůrazňuje roli psychologikých potřeb, hodnot, interpersonálních vztahů či současných konfliktů. Mezi hlavní zastánce patří Karen Horneyová, Harry Stack Sullivan a Erich Fromm. Navazují na Alfreda Adlera, zejména na sociální prvky jeho teorie. Nezavrhují freudismus, jde spíše o rozvinutí a přepracování některých jeho prvků. Stále větší úloha se zde připisuje kulturním faktorům místo pudovým.

Karen Horneyová (1885-1952)

Americká psycholožka německého původu, v Berlíně prodělala PA, bližší vztah k matce, otec velmi přísný. Tvrdila, že "neopsychoanalýza je PA bez libida." Díky kulturním změnám si všimla rozdílů v neurózách amerických a německých pacientů, to jí posílilo v přesvědčení, že kultura dané země a společenské hodnoty mají vliv na utváření osobnosti člověka. Také se zasazovala o rovnost žen ve společnosti.

Zabývala se neurotizací člověka a "neurotickými strategiemi", kterými se člověk pokouší získat zpět svou ztracenou vnitřní rovnováhu. Kritizovala Freuda za pojetí ženské psychiky (přecenění závisti penisu), dále za opominutí kulturních faktorů a přílišně dualistické myšlení (eros-thanatos aj.)

Hlavní body teorie Horneyové

Zprvu se držela tradice a rozhodující úlohou byly zážitky z dětství, pak to ale rozšířila i na sociální faktory.

Bazální úzkost (~základní)
Dítě se rodí do světa plného problémů, mezi dospělé lidi, které na bezmocné dítě přenáší (třebaže nechtěně) své starosti, jsou pro dítě nečitelní. Vzniká z nejistoty citově deprivovaného člověka, z ní se pak vyvíjí všepronikající pocit bezmocnosti a osamělosti. Tato úzkost je neoddělitelná od bazální hostility, která je reakcí na to, že se člověk chce k někomu přimknout. Úzkost dále vyvolává konfliktnost a agresivní tendence, které jsou potlačovány. Neurotik se stává dezorientovaným a odcizuje se sobě (je citově ochuzen).

Neurotické postoje
Jsou to specifické strategie využívající interpersonální vztahy k redukci úzkosti či její překonání, k vytvoření pocitu bezpečí a jistoty.

• pohyb k lidem - dítě se snaží získat dobrou vůli; užívá i zdravá osobnost, která je jinak flexibilnější a umí kombinovat; vychází z předpokladu, že lidé poskytnou ochranu, když se jim dítě podrobí; takový člověk se vždy snaží přidružit k nejsilnějšímu jedinci, někdy to vede až sebeobětování a sebezničení
• pohyb proti lidem - vyjadřuje nedůvěru vůči společnosti; jediný prostředek je pro něj agresivní chování, chce mít navrch (~ Adlerovo usilování o moc) ; shromažďuje majetek a peníze jakožto symbol moci a prestiže; vykořisťuje, ale sám se bojí, že bude vykořisťován; takový neurotik nedokáže vést symetrický vztah, vždy chce vládnout
• pohyb od lidí - nechce mít s lidmi nic společného, vymaňuje se ze vztahů s druhými , snaží se o samotu fyzickou i psychickou, neurotik tohoto typu rezignoval na mezilidské vztahy

Neurotické potřeby dospělých
Je to jen pokračování maladaptivních postojů z dětství. Vyznačují se nutkavostí a jejich základní složky jsou nevědomé. Mezi základní patří:

• neurotická potřeba náklonnosti a chválení
• moci
• prestiže
• obdivu
• výkonu
• soběstačnosti a nezávislosti
• dokonalosti a nenapadnutelnosti
• využívat druhé
• vymezit svůj život úzce vytyčenými hranicemi
• "partnera", který převezme péči o jedincův život

Neurotická potřeba lásky
U neurotika se projevuje neustálým prověřováním lásky od svého partnera, chce důkazy, které pak partner třeba nemůže splnit, a i když ano, jsou neurotikem zpochybňovány. Tato láska vychází z potřeby jistoty. Neurotik chce lásku, protože se trápí svou úzkostí, ale obává se jí, protože jí nedůvěřuje a obává se své závislosti. Ego

• pravé já - možnost růstu, základ seberealizace, vnitřní síla společná všem lidem
• aktuální já - opovrhované
• ideální já - neuroticky utkvělá představa založená na přáních, jaký bych měl být

Zdravá osobnost nazírá na pravé, reálné já, kdežto neurotická osobnost pendluje mezi aktuálním a ideálním já. Místo Super-ega má Horneyová systém "měl bych" (idealizovaný sebeobraz), který ale nemá morální váhu. Dítě v nejistotě hledá cesty, jak najít jistotu v sobě samém, vytváří si ideální sebeobraz - často se na sebe zlobí, hádá se, nepřipouští si právo na chyby, své chování přizpůsobuje ostatním -> měl bych X musím X chci -> modalita řeči a uvažování, kondicionální forma ukazuje určitě odštěpení (měl bych, ale nechce se mi). Podle Horneyové jsou neurotici pod nadvládou "měl bych".

Teorie psychologie ženy
Teorie zastává názor, že rozdíly mezi muži a ženami jsou zapříčiněny zejména sociokulturním vlivem. Ženy se cítí méněcenné, protože je jejich život založen na ekonomické, politické a psychické závislosti na mužích a protože bývají považovány za historicky druhořadé. Horneyová byla přesvědčená, že společenský systém je stále nastaven na nadvládu mužů. Nastavila tak základy feministické psychologie - kritika Freuda. Oproti závisti penisu umístila závist lůna u mužů. CITOVÁNO Z PŘEDNÁŠKY

Harry Stack Sullivan (1892-1949)

Narodil se v Americe irským rodičům, cítili se nepatřičně mezi svými sousedy. V dětství měl Harry málo kamarádů. Stal se lékařem, prošel PA a hodně přednášel -> základ jeho teoretického odkazu. Po 2.sv.v. pracoval i pro UNESCO a WHO. Založil Washingtonskou školu psychiatrie. Jeho teorie je interpersonální, klade důraz na mezilidské vztahy a osobnost je pro něj "soubor relativně stálých znaků opakujících se interpersonálních situací, které charakterizují lidský život".

Hlavní body Sullivanovy teorie

Osobnost je výsledek interpersonálních vztahů, které mají počátek v dětství a pokračují celý život. Aby se osobnost stala zralou, musí proběhnout kombinace sociálních, sexuálních a kognitivních procesů (musí dospět na přiměřenou vývojovou úroveň).
Za dva základní zdroje lidského chování považuje:

• snahu dosáhnout uspokojení - má biologický charakter
• snahu dosáhnout bezpečí - má vztah k sociálním událostem a spol. poměrům

Teorie prsu v ústech
Kojení je první interpersonální zkušenost dítěte s lidmi (skrze matku). Jedná se o intenzivní zážitek, který může částečně poskytnout i krmení z láhve, ale kojení poskytuje informace i o matčině citovém rozpoložení. Dítě rozlišuje dobrý prs -> uspokojení, a zlý prs -> tenze.

Rozlišuje dva základní stavy osobnosti - absolutní tenze a absolutní euforie. Absolutní euforie je stav, ve kterém se jedinec snaží žít, ale ve skutečnosti u většiny je alespoň mírná tenze. Ta může být vyvolána opomenutými potřebami či úzkostí. Dlouhodobé opomíjení potřeb vyvolává apatii. Přetrvávající tenze vyplývající z úzkosti vede k somnolentnímu odpoutání (dítě usíná a dospělý si spánek může navodit uměle, např. pomocí drog).

Dynamismy
Pojem, který Sullivan chápe jako vzorec transformace energie (jednotka interpersonální dimenze osobnosti). Interpersonální vztahy zahrnují hodně dynamismů. Systém já je dynamismus pomáhající snižovat tenzi, je to soubor verbálních technik, které vedou k sublimaci (spol.přijatelná činnost).

Malevolentní transformace
Při dlouhodobém neuspokojování potřeb, začne být dítě zlomyslné. Nastává selektivní nepozornost -> záměrné ignorování nebezpečí, těžko přijatelných podnětů, nebo splitting - nejprve si dítě štěpí já a nejá (sebe a okolí), pak štěpí já (hodné/zlé), podobně u rodičů (hodná/zlá maminka). Zkušenosti z interpersonálních vztahů jsou vždy subjektivní, poznání (kognitivní vývoj) probíhá na 3 úrovních.

• prototaxické zkušenosti kojence jsou dosud neintegrované zážitky, zejm. vjemy
• parataxické zkušenosti, ve kterých jsou zážitkům propůjčovány subjektivní významy, pomáhá dítěti objevovat vztahy mezi událostmi, objevuje se i u dospělých (pověrčivost, iracionální chování)
• syntaxické jsou verbálně zpracované zážitky, tedy totožné s logickým a rozumovým uvažováním, dítě se učí anticipovat reakce

Stadia vývoje osobnosti
Během vývoje se utváří interp.vztahy a rozvíjí se chápání osobních práv, povinností a odpovědností.

• rané dětství - zkušenost prsu v ústech, s tenzí, z prototaxického modu přechází v parataxický, plné uvědomění vlastního těla
• vlastní dětství - do počátku školy, touha po kamarádech, mužská X ženská role,učí se používat systém já k vyhýbání úzkosti, postupně syntaxické poznání
• juvenilní období - několik let ZŠ, socializace, utváří se postoje
• preadolescence - trvá 1-2 roky, dítě potřebuje nejlepšího kamaráda stejného pohlaví
• raná adolescence - objevení heterosex. zájmů, mladistvá erotika
• pozdní adolescence - dynamismus slasti se spojuje s potřebou intimity

Erich Fromm (1900-1980)

Pochází z německé ortodoxní židovské rodiny. Sám pocítil nesnášenlivost Židů a antisemitské postoje. Stal se psychologem. Chtěl vytvořit syntézu Freuda a Marxe. Prošel PA, nejprve se držel Freudových postupů, časem je ale rozvíjel (hlavně se oprostit od tak úzkého zaměření libida). Odjel do USA. Jeho první manželka byla psychoanalytička Frieda Fromm-Reichmanová (která měla v péči mj. i Joanne Greenbergovou, která napsala knihu Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem). V USA se 10 le scházel s Karen Horneyovou, které se pak ale nelíbilo, že učí v jejím Institutu, aniž by měl lékařské vzdělání. Fromm se pak oženil ještě dvakrát. Jeho teorie se nazývá psychosociální.

Hlavní body Frommovy teorie

Osobnost definuje jako celek zděděných a získaných duševních vlastností, které jsou pro jedince příznačné a činí každého jednotlivce jedinečným. Rozlišuje dva složky osobnosti, temperament jakožto hlavní nástroj osobnosti, je zděděný a trvalý, a pak charakter, který se utváří hodnotovými volbami a může být:

• produktivní - spočívá v obdarování druhých prostřednictvím lásky a práce ("Člověk miluje to, pro co pracuje, a pracuje pro to, co miluje.")
• neproduktivní - jedinec nic neprodukuje a jen si bere od ostatních, pasivně nebo aktivně (vykořisťování)

Fromm se věnoval interakci společenských činitelů a působení psychiky Povaha výše zmíněných charakterových vzorců je založena na dvou základních procesech:

• socializace - člověk si vytváří vztahy k druhým i sobě a poskytuje péči, rozvíjí produktivní charakter
• asimilace - člověk si přisvojuje žádoucí předměty, podporuje rozvoj neprodukt. charakteru

Dobře přizpůsobená osoba má charakter založený na vhodném propojení obou procesů.

Neproduktivní orientace

• receptivní - osoba očekává psychologické i hmotné zajištění od vnějších zdrojů
• vykořisťující - očekává, že vše přijde zvnějšku, jinak si bere, co chce, nezávisle na tom, co potřebují druzí
• tržní - vše, co potřebuji, získám procesem výměny, vše určuje trh, jednotlivci jsou posuzování podle toho, jaký dojem tvoří (ne jací jsou doopravdy)
• hromadivá -shromažďuje majetek, city, peníze, obklopuje se věcmi, aby se cítil bezpečně

Proti těmto negativním orientacím staví Fromm produktivní orientaci, která je považována za cíl lidského vývoje, plně se v ní rozvíjí schopnosti a talent a člověk je schopen vykonávat kreativní činnost.

Lidské potřeby

• p.vztaženosti - slouží k překonání pocitů izolace
• transcendence - také p. vynikání, dokonalosti; stát se aktivním a kreativním tvůrcem svého života
• zakořeněnosti - někam patřit
• identity - uvědomění si, kdo jsem a jak jsem jiný od ostatních
• orientačního rámce - člověk potřebuje relativně stálý způsob interpretování komplexnosti světa

Zralá osobnost dokáže integrovat tyto potřeby -> člověk je schopen důvěrného vztahu, aniž by ztrácel sebe. Láska , která vyvěrá z produktivní orientace, je podle Fromma aktivní silou v člověku, která prolamuje zdi mezi ním a druhými a která ho s druhými spojuje. Překonává pocit osamění, avšak dovoluje člověk být sám sebou, uchovat si vlastní integritu. To Fromm aplikoval i do terapie - pomoct pacientovi, aby znovuobnovil svou schopnost milovat, bez té by pacient dosahoval jen povrchních změn.

Erik Homburger Erikson (1902-1994)

Narozen v Německu, měl dánské rodiče, od dětství prožíval krizi identity. Svého dánského otce nikdy nepoznal, matka si vzala židovského lékaře. Po maturitě se vykašlal na studia a jal se cestovat po Evropě a hledat své právě já. Pak studoval uměleckou školu. Později ve Vídni prodělal PA pod vedením Anny Freudové. Po Hitlerově nástupu odjel s manželkou Joan do USA a věnoval se odborné práci jako psychoanalytik. Eriksona bychom mohli označit za ego-psychologa, protože se od ID odklonil k EGO.

Hlavní body Eriksonovy teorie

Erikson je známý pro svůj epigenetický model lidského růstu, tzn. jedno stadium je možné až po dosažení stadia předchozího. V každým z osmi stádií je krize, dva konfliktní póly, ale i ctnost, která přichází s vyřešením konfliktu a dává egu novou sílu.

1. Důvěra VS nedůvěra
2. Autonomie VS stud a nejistota
3. Iniciativa VS vina
4. Snaživost VS méněcennost
5. Identita VS zmatení rolí
6. Intimita VS izolace
7. Generativita VS stagnace
8. Integrita VS zoufalství

Původních osm stádií bylo později rozšířeno o deváté - společenská integrita VS odloučenost (80 let+), kde ctností je oduševnělost. Toto stadium bylo přidáno na sklonku společného života s manželkou, když zjistili, že oni chybí v tomto modelu.

Dále viz otázka z vývojové psychologie:Myšlenková a klinická východiska těžící z vlivů raných dětských zážitků a emocí, Freudova teorie psychosexuálního vývoje, Eriksonova teorie psychosociální vývoje, další významné osobnosti a jejich přínos v této oblasti.