Humanistická psychologie osobnosti

Úvod do humanistické psychologie osobnosti

Pojem „humanistická psychologie“ nastolen začátkem 60. let 20. stol. skupinou personologů pod vedením Maslowa. Snahou bylo vytvořit teoretickou alternativu k psychoanalýze a behaviorismu. V 60. – 70. letech mimořádný ohlas u psychologů. Zdůrazňují studium štěstí, lásky, tvořivosti, volby a seberealizace.

Široké spektrum názorů – shoda v základní koncepci lidské podstaty vycházející hlavně z existenciální filosofie (Soren Kirkegaard, Karl Jaspers, Martin Heidegger, Jean-Paul Sartre):. Více o filosofických základech např. Nakonečný.).

Humanismus označován za třetí proud v psychologii, do něhož se řadí různé směry: fenomenologické, existenciální, humanistické, psychologie vnitřních zkušeností, včetně těch, které se zakládají na psychoanalytických východiscích.

• Opozice vůči behaviorismu (vidí člověka jako poddajnou a pasivní oběť sil v prostředí)
• Opozice vůči psychoanalýze (člověk jako výtvor instinktů a intrapsychického konfliktu)

Do centra psychologie se dostává tvořivá osobnost jako celostní, složitý a neopakovatelně individualizovaný výtvor, jejímž cílem je seberealizace, sebeaktualizace či sebeuplatnění. Tento proud se nevyznačuje vnitřní sevřeností, koncepční jednotou jeho představitelů, ale podobným úhlem pohledu, přístupem k pojímání podstaty a povahy osobnosti. Lze jej rozčlenit do dvou skupin:

1. Fenomenologická pojetí (snaha porozumět jedinečné podobě toho, jak si člověk uvědomuje své bytí ve světě a jak pojímá a prožívá smysl a povahu svého bytí) - např. Rogers, Frankl
2. Humanistické koncepce osobnosti (předmětem poznávání zdravá, tvůrčí osobnost, jejímž cílem je seberealizace, sebeaktualizace, sebeuplatnění) - např. Maslow

Stoupenci humanistické psychologie prohlašují, že :

• v lidské přirozenosti je stále tendence pohybovat se směrem k osobnímu růstu
• v lidské podstatě je tendence k tvořivosti a soběstačnosti
• lidé jsou převážně vědomými a racionálními bytostmi, u nichž nedominují nevědomé potřeby a konflikty
• člověk je aktivním tvůrcem svého vlastního života se svobodou volby a vývojem životního stylu

Základní principy humanistické psychologie osobnosti

1. Nejdůležitějším pojmem je stávání se (being). Osoba nikdy není statickou, ale je vždy v procesu stávání se, usilující v každý okamžik co nejvíce o naplnění své existence. Svoboda vytvářet si svou vlastní existenci – jde o to přijmout odpovědnost za svou volbu a usměrňování svého osudu.

2. Humanistická teorie osobnosti je konstituována na tom, že jediná realita, kterou známe, je osobní, subjektivní a nikoli objektivní. Je jedinečná, „teď a nyní“. Ústřední charakteristikou osobnosti je její základní jednotnost a celost.

3. Zdůraznění kvalitativního rozdílu mezi chováním animálním a humánním. Behaviorismus „dehumanizuje“ osobnost. Animální výzkum pro porozumění lidskému chování irelevantním, neboť ignoruje: charakteristiky jedinečně lidské (ideály, hodnoty, humor, vinu, lásku, statečnost apod.) + vše to, co vede k produkování poezie, hudby, vědy a jiných výtvorů mysli.

4. Optimistický pohled na vnitřní podstatu lidství, na lidskost. Freudova teorie – předpoklad, že lidé ovládání nevědomými a iracionálními silami – malá důvěra v lidské schopnosti, pesimismus. X Humanismus – lidská povaha je v zásadě dobrá, či přinejmenším neutrální. Zlé síly v lidech pramení spíše z frustrace či maření základních potřeb, než z vrozené špatnosti. Lidská povaha má vystavěny struktury obsahující všem lidem vlastní potenciality pozitivního růstu a zdokonalování.

5. Nejobecnějším rysem, obecným znakem lidské povahy, je lidský tvůrčí potenciál, tvořivost potenciálně přítomná u všech lidí od narození. Tvořivost není jen psaní knih, hudby apod., je to universální lidská funkce a vede ke všem formám sebevyjádření (tvořivý je podnikatel, DJ, programátor).

6. Důraz na studium psychicky zdravých jedinců, na „zdravou lidskou bytost“. Kritika Freuda – studoval patologii, choroby, maladjustaci, ignoruje lidské síly a přednosti. Hlavní téma humanistické psychologie – naplňování sebe sama. Toto téma je studiem jen narušených jedinců neodhalitelné.

Typické pojmy – svoboda, smysl života, tendence k sebeuskutečnění – vztahují se k psychice jako celku.

Zvláštní důraz na celek – nerozkládají moc na složky – ale lze vypíchnout ohniska podstatného vnitřního dění a vývoje – vůdčí motivy – smysl života a spiritualita.

Spiritualita – typické téma současné humanistické psychologie. Lze předpokládat, že tvoří alespoň u některých jedinců integrující centrum motivů, postojů, citů, kognitivní orientace, jádro osobní identity a smyslu života.

Důraz na humanistický přístup u různých psychologů různé koncepční orientace: Fromm, Allport, Kelly, Rogers; Horney, Fromm

Humanistické teorie kritizovány za spekulativní tvorbu - k rysům dospívají z části na základě empirie, ale převážně na základě určitého filosofického, případně ideologického přesvědčení.

Vliv dodnes na tyto oblasti: poradenství, sociální práce, výchovu, obchodní management i marketing.

Teorie C. R. Rogerse

Řazen do fenomenologického směru , hlásí se k existencialismu .

Nespoléhal na diagnostické nástroje, ale dával přednost získávání informací přímo od klientů .

Tvůrce na člověka zaměřené psychoterapie.

Svou teorii osobnosti představil v knize Client-centered therapy (1951), kde ji shrnuje v 19 tezích (Více Nykl, 2012)

Hlavní body Rogersovy teorie

• Humanismus - ochrana lidské individuality
• Existencialismus- důraz na existenci a svobodu:

1. Teorie "Já" chápe každého člověka jako proces, nikoli hotový výtvor.
2. Přestože je člověk v praxi omezen společenskými normami, potřebuje užívat své svobody (především v myšlení a emocích)

• Optimistický pohled na podstatu člověka - pokládal organismus - základ všech lidských prožitků - za moudřejší než lidské vědomí
• Opozice vůči behaviorismu - nepokládal behavioristický přístup ke zkoumání a k podpoře rozvoje osobnosti za užitečný.
• Zdůrazňuje úzké souvislosti mezi duševním zdravím a seberealizováním.
• Člověk žije hlavně vlastní osobní a subjektivní svět.
• Užívá percepčního (vnitřního) vztažného rámce = pohlížení na věci z hlediska pozorované osoby, nikoli očima vnějšího pozorovatele

Teorie osobnosti (plně fungující osobnosti, také teorie Self)

Založena na teorii psychoterapie a teorii interpersonálních vztahů. Dá se aplikovat na rodinné vztahy, výchovu, vztahy v pracovní skupině, politice apod.

Výchozím konceptem je sebeaktualizace. Ta je jediným motivem v celém teoretickém systému.

Jevové pole obsahuje dvě navzájem neoddělené složky: Self a Organismus .

Organismus:

• Psychofyzický základ veškerého prožívání (zahrnuje myšlení, touhy, emoce, fyziologické odezvy a různé druhy vnějšího chování).
• Je místem tendence k seberozvoji.
• Má 2 funkce: 1. Usiluje o sebeaktualizaci skrze naplňování potřeb. 2. Je příjemcem prožitků.

Self

• Obraz, který si člověk vytváří o sobě samém a který ovšem zahrnuje jeho vztahy k prostředí a k hodnotám.
• Utváří se od dětství.
• Vstupuje do vztahu k prožitkům, které jsou přítomny v organismu, a:

1.symbolizuje a přijímá je jako část já, nebo

2.popře je, protože svou povahou skladbě já neodpovídají

3.symbolizuje je zkresleně

Self-dynamika – sociálně vztažná – jde tu o potřebu vzájemně pozitivních, tj. odměňujících interakcí. Vnímání druhých se propojuje s hodnocením sebe sama.

Kongruence a inkongruence zážitků se Self

Konzistentní – kongruentní se Self: Není-li jedinec ohrožován, je vůči svému zážitku otevřený → symbolizace zážitku ve vědomí je úplně kongruentní. Ideálním stavem je, pokud všechny zážitky mohou být na symbolické úrovni asimilovány do konzistentní struktury Self.

Nekonzistentní = inkongruence Self a zkušenosti: Jsou ve vědomí popírány. Je to stav ohrožení, pokud by se diskrepance dostala do vědomí, mohla by ohrozit duševní integritu (a sebekoncepci). Odpovědí je obrana, snaha o udržení stále stejné Self struktury – toho se dosahuje percepčním překrucováním zážitků ve vědomí nebo popíráním zážitku ve vědomí vůbec → redukce inkongruenci zážitku se Self-strukturou, aby byla udržena.

Např. naše okolí se k nám chová v rozporu s naším sebepojetím, např. nás přehlíží nebo podceňuje → stav vnitřní neuspořádanosti a tenze – mohou se objevit neurotické poruchy.

Ztráta vnitřní jednoty je motivující, protože znamená vznik nepříjemné tenze, a tak je vyvolán sklon k její redukci.

Obecně platí:

• zážitek kongruence → psychologické přizpůsobení
• zážitek inkongruence → psychologická obrana

Tendence k sebeaktualizaci

• Jestliže Self a celková zkušenost organismu relativně kongruentní – aktualizující tendence zůstává relativně sjednocená
• Jestliže Self a zkušenost nejsou kongruentní, potom se obecná tendence aktualizovat organismus může křížit s cíli subsystému motivů, s tendencí aktualizovat Self.

Proces obrany

(je-li zážitek inkongruentní se Self)

Spočívá v selektivní percepci, překroucení (deformaci) zážitku nebo jeho popření ve vědomí – tak se uchovává konzistence tří prvků: percepce zážitku, hodnocení a Self-struktura (= sebekoncepce). Ty tvoří vnitřní psychickou rovnováhu (podmínka duševního zdraví). Druhy defenzivního chování mohou mít neurotické až psychotické znaky nebo vystupují jako elementy iracionální dezorientace, jimiž jsou zejména:

• racionalizace – výmluva, konstrukce „vysvětlení“
• fantazie – přesun do nového symbolického světa, v němž je zdůrazněno Self
• projekce – nedovolené či zahanbující vlastní sklony se připisují okolí, což redukuje úzkost za sebe sama

Plně fungující osoba

• otevřená svým zážitkům – neprojevuje se defenzivnost a její zážitky jsou ve vědomí plně verbalizovány
• self-struktura bude kongruentní se zážitkem, ale bude současně flexibilní a otevřená asimilaci nového zážitku
• zážitky nebudou ve vědomí popírány a překrucovány
• hodnocení bude vyjadřovat přirozené vnitřní stavy
• bude vykazovat jednotné chování, přizpůsobení novým životním podmínkám
• teorie plně fungující osoby založena na tezi, že:
• jedinec má tendenci k sebeaktualizaci a tendenci udržovat sebekoncepci kongruentní se svými zážitky
• tyto tendence nejplněji realizovány, když jedinec zakouší pozitivní hodnocení sebe a sama a když je uspokojována jeho potřeba pozitivního vztahu k jiným osobám
• jestliže jsou tendence realizovány, stává se jedinec plně fungující osobou

Neopsychoanalýza a humanistická psychologie

Kombinovali poznávání pudového a emočního základu osobnosti s poznáváním vlivů, jimiž jedince formují sociální vztahy a kultura – na základě toho si osvojili způsob myšlení, jehož plodem jsou rysy osobnosti, které se osvědčily pro popis a vysvětlení obtížně ovlivnitelných neurotických tendencí jejich pacientů.

Karen Horney

Trojí maladaptivní interpersonální směřování („pohyb“):

• Pohyb k lidem – Obsahem poddajná prosebnost. Předpoklad: Když se podrobím, nebude mi ublíženo. Často v nevědomí přítomen vztek a hostilita.
• Pohyb od lidí – založen na předpokladu: Když se stáhnu, nic mi nemůže ublížit. Vyhýbá se citovým vztahům, ztratí skutečný zájem o druhé, zvykne si na povrchní radosti, jeho život je ochuzen.
• Pohyb proti lidem – představuje strategii založenou na předpokladu: Budu-li mít moc, nikdo mi nemůže ublížit.

Erich Fromm

Klíč k neurotickému utrpení hledal v konzumní mentalitě současné společnosti:

Neproduktivní typy

• Receptivní typ – závislý, dožaduje se pomoci, snadno oklamatelný, sentimentální, věří, že zdroj všeho dobra mimo něj. Klady: optimismus, idealismus
• Vykořisťovatelský typ – věří, že toho, co potřebuje, se zmocní silou nebo lstí. Agresivní, egocentrický, arogantní, svádivý. Klady: sebedůvěra, hrdost
• Hromadící typ – snaha nahromadit majetek, moc, lásku, není ochoten se dělit. Žije v minulosti, vše nové ho odpuzuje, rigidní, podezíravý. Klady: opatrnost, schopnost loajality.
• Tržní typ – co je v životě podstatné, lze získat výhodným obchodem. Snaží se prezentovat podle toho, jakého ho lidé chtějí mít dle jeho mínění. Klady: otevřený novým myšlenkám, zvědavý, štědrý.

Produktivní typ: cíl vývoje individua. Ideální rysy nezávislosti, integrovanosti, spontaneity. Schopen lásky, tvořivý, oddaný obecnému dobru, ochoten zodpovědně a s úctou pečovat o druhé.

Reference

<references>