Humanistická psychologie osobnosti

Úvod do humanistické psychologie osobnosti

Pojem „humanistická psychologie“ nastolen začátkem 60. let 20. stol. skupinou personologů pod vedením Maslowa. Snahou bylo vytvořit teoretickou alternativu k psychoanalýze a behaviorismu. V 60. – 70. letech mimořádný ohlas u psychologů. Zdůrazňují studium štěstí, lásky, tvořivosti, volby a seberealizace.[1]

Humanistická psychologie v sobě obsahuje široké spektrum názorů, které se však shodují v základní koncepci lidské podstaty vycházející hlavně z existenciální filosofie (Soren Kirkegaard, Karl Jaspers, Martin Heidegger, Jean-Paul Sartre)[1]. Více o filosofických základech např. Nakonečný.[2]. O fenomenologické filosofii zde.

Humanismus je označován za třetí proud v psychologii, do něhož se řadí různé směry: fenomenologické, existenciální, humanistické, psychologie vnitřních zkušeností, včetně těch, které se zakládají na psychoanalytických východiscích. Staví se do opozice vůči behaviorismu, protože ten vidí člověka jako poddajnou a pasivní oběť sil v prostředí, a také vůči psychoanalýze, neboť ta zase pojímá člověka jako výtvor instinktů a intrapsychického konfliktu.[1]

Do centra psychologie se díky humanismu dostává tvořivá osobnost jako celostní, složitý a neopakovatelně individualizovaný výtvor, jejímž cílem je seberealizace, sebeaktualizace či sebeuplatnění. Jak již bylo naznačeno výše, tento proud se nevyznačuje vnitřní sevřeností a koncepční jednotou jeho představitelů, ale podobným úhlem pohledu, přístupem k pojímání podstaty a povahy osobnosti. Lze jej rozčlenit do dvou skupin: [1]

  1. Fenomenologická pojetí se snaží porozumět jedinečné podobě toho, jak si člověk uvědomuje své bytí ve světě a jak pojímá a prožívá smysl a povahu svého bytí. Jejími představiteli jsou např. Rogers, Frankl.
  2. Předmětem Humanistických koncepcí osobnosti se stává poznávání zdravé, tvůrčí osobnosti, jejímž cílem je seberealizace, sebeaktualizace, sebeuplatnění. Představitelem je např. Maslow.

Stoupenci humanistické psychologie prohlašují, že [1]:

  • v lidské přirozenosti je stále tendence pohybovat se směrem k osobnímu růstu
  • v lidské podstatě je tendence k tvořivosti a soběstačnosti
  • lidé jsou převážně vědomými a racionálními bytostmi, u nichž nedominují nevědomé potřeby a konflikty
  • člověk je aktivním tvůrcem svého vlastního života se svobodou volby a vývojem životního stylu

Mezi základní principy humanistické psychologie osobnosti se řadí tyto:[1]

1. Nejdůležitějším pojmem je stávání se (being). Osoba nikdy není statickou, ale je vždy v procesu stávání se, usilující v každý okamžik co nejvíce o naplnění své existence. Svoboda vytvářet si svou vlastní existenci – jde o to přijmout odpovědnost za svou volbu a usměrňování svého osudu.
2. Humanistická teorie osobnosti je konstituována na tom, že jediná realita, kterou známe, je osobní, subjektivní a nikoli objektivní. Je jedinečná, „teď a nyní“. Ústřední charakteristikou osobnosti je její základní jednotnost a celost.
3. Zdůraznění kvalitativního rozdílu mezi chováním animálním a humánním. Behaviorismus „dehumanizuje“ osobnost. Animální výzkum pro porozumění lidskému chování irelevantním, neboť ignoruje: charakteristiky jedinečně lidské (ideály, hodnoty, humor, vinu, lásku, statečnost apod.) + vše to, co vede k produkování poezie, hudby, vědy a jiných výtvorů mysli.
4. Optimistický pohled na vnitřní podstatu lidství, na lidskost. Freudova teorie – předpoklad, že lidé ovládání nevědomými a iracionálními silami – malá důvěra v lidské schopnosti, pesimismus. X Humanismus – lidská povaha je v zásadě dobrá, či přinejmenším neutrální. Zlé síly v lidech pramení spíše z frustrace či maření základních potřeb, než z vrozené špatnosti. Lidská povaha má vystavěny struktury obsahující všem lidem vlastní potenciality pozitivního růstu a zdokonalování.
5. Nejobecnějším rysem, obecným znakem lidské povahy, je lidský tvůrčí potenciál, tvořivost potenciálně přítomná u všech lidí od narození. Tvořivost není jen psaní knih, hudby apod., je to universální lidská funkce a vede ke všem formám sebevyjádření (tvořivý je podnikatel, DJ, programátor).
6. Důraz na studium psychicky zdravých jedinců, na „zdravou lidskou bytost“. Kritika Freuda – studoval patologii, choroby, maladjustaci, ignoruje lidské síly a přednosti. Hlavní téma humanistické psychologie – naplňování sebe sama. Toto téma je studiem jen narušených jedinců neodhalitelné.

Typickými pojmy pro humanistickou psychologii jsou svoboda, smysl života, tendence k sebeuskutečnění. Tyto pojmy se vztahují k psychice jako celku. Humanističtí psychologové kladou totiž zvláštní důraz na celek. Nerozkládají člověka na složky, ale lze vypíchnout ohniska podstatného vnitřního dění a vývoje. Mezi vůdčí motivy patří smysl života a spiritualita.[3]

Spiritualita je typické téma současné humanistické psychologie. Lze předpokládat, že tvoří alespoň u některých jedinců integrující centrum motivů, postojů, citů, kognitivní orientace, jádro osobní identity a smyslu života, kterým se zabývali například Viktor Frankl a brněnský psycholog Vladimír Smékal. [3]

Šíři proudu humanistické psychologie lze ilustrovat na tomto výčtu psychologů různé koncepční orientace, u nichž lze důraz na humanistický přístup nalézt: Fromm, Allport, Kelley, Rogers, Bühlerová [1]; Horney, Fromm [3]. Existenciálními psychology jsou vedle Frankla např. R. Laing, R. May.[1] Můžeme sem řadit i daseinsanalýzu L. Binswangera.

Humanistické teorie jsou často kritizovány za spekulativní tvorbu. K rysům totiž dospívají z části na základě empirie, ale převážně na základě určitého filosofického, případně ideologického přesvědčení. [3]

Humanistická psychologie má dodnes vliv na tyto oblasti: poradenství, sociální práce, výchovu, psychoterapii, obchodní management i marketing.[1]

Abraham Maslow a jeho holistická teorie

Východiska

A. Maslow se hlásí se k humanistické, existenciální koncepci člověka.Zdůrazňuje nezbytnost nové humanistické koncepce psychologie jako vědy, překonávající koncepci přírodovědnou, biologizující, darwinskou, která v americké psychologii dominovala. Člověk je dle jeho názoru bytost zásadně se odlišující od jiných živočišných druhů. Jádro lidské přirozenosti je biologicky determinované těmi předpoklady, jež jsou vrozeny pouze člověku – má kvalitativně jiné možnosti pro rozvoj osobnostních rysů či schopností, než můžeme nalézt u ostatních živočichů.

Maslow své poznání osobnosti zakládá na idiografických metodách. Uvádí, že nejlepším způsobem zjišťování jakým člověk je, je přimět ho, aby to sdělil přímou odpovědí na otázku či nepřímo kresbami, sny, příběhy apod. Tvrdil, že pronikání do většiny psychologických problémů by mělo začínat spíše fenomenologií než objektivními technikami.

Hlavním pojmem jeho pojetí je „osobnostní syndrom“, kterým rozumí strukturovaný a organizovaný komplex (jednota) rozdílných specifik osobnosti (jejího chování, myšlenek, impulsů k aktivitě, percepcí aj.), které ve svém celku, funkční jednotě, determnují zjevné chování: každá akce je výrazem celé integrované osobnosti.[1]

K bližšímu pochopení pojetí lidského naturelu Maslowem Mikšík shrnuje jeho teorii do těchto bodů:[1]

1. Lidé jsou v rozhodování o tom, jaký život povedou, v podstatě svobodní a odpovědní. Čím je člověk starší, a čím výše vystupuje na žebříčku potřeb, tím je svobodnější.
2. Ústředním rysem lidských bytostí je racionalita.
3. Obtížně nalezneme teoretika osobnosti výrazněji spjatého s ideologií holismu. Jedním ze základních principů humanistické psychologie je jedinec jako integrovaný celek.
4. Lidská podstata je vrozená, nikoli vytvořená.
5. Princip změnitelnosti – lidé jsou s to rozhodovat, jakou osobou se chtějí stát, a mění se ve směru aktualizace svých možností. Potence vrozeny, ale stupeň, ve kterém je osoba aktualizuje a jak, je věcí osobní volby.
6. Příklon k subjektivismu – existenciální přístup tady a teď.
7. Jednota proaktivity a reaktivity – lidské chování je ovlivněno jak motivací, tak i sociálním a fyzickým prostředím.
8. Princip heterostázy. Nedostatkové motivy – založeny homeostaticky. Člověk stoupá nad ty motivy, jež tvoří spojovací článek s ostatními živočichy, a vyhledvá osobní realizaci.
9. Lidé jsou tradičními technikami vědeckého vyšetřování nepoznatelné. Klade důraz na idiografické metody a odmítá přístupy nomoetické.


Pojetí motivace jako hierarchie potřeb

Jádrem teorie osobnosti jsou motivační procesy, jádrem motivačních procesů pak uspokojování potřeb. Pro lidský život je příznačné, že si lidé většinou vždy něco přejí. Motivační procesy jsou založeny na čtyřech výchozích principech[1]:

  • Antropocentrický princip – Existuje svérázný motivační systém společný všem lidem a diferencující je od motivačních systémů subhumánních živočichů.
  • Eupsychický princip – potřeba zabývat se nejvyššími schopnostmi zdravého a silného člověka, ale i obrannými mechanismy nemocných.
  • Klasifikační princip – odhalení systému, podle něhož je člověk tažen (nikoli postrkován) k utváření sebe sama.
  • Princip zřetele k vědomé i nevědomé motivaci. - Vědomé motivy se spíše vztahují k prostředkům než k cílům. Cílem je vždy uspokojování základních potřeb. Základní označovány proto, že jsou samy o sobě cílem a jsou společné lidem všech kultur.

Nejdůležitější úloha v motivaci osobnosti náleží potřebám. Jejich cílem je uspokojení potřeb. Potřeby nejsou vždy bezprostředně zřejmé – někdy je potřeba proniknout do nejvlastnějších, konečných cílů, žádostí a potřeb osobnosti.[1]

Klasifikace základních potřeb Maslowa

1. Potřeby fyziologické

Zajišťují biologické přežití člověka jako organismu. Mnohé z nich (ne všechny) homeostatické.
Např. kyslík, potrava, pohyb, spánek, smyslová stimulace, teplo, vyměšování, odstraňování bolesti apod.[1]


2. Potřeby bezpečí a jistoty

Potřeby dlouhodobého přežití.
Např. uhýbání neznámému, vyhledávání jistoty, stability, potřeba osvobození se od úzkosti, od ohrožujících sil jako nemoc, nejistota, potřeba struktury, pořádku, zákona, mezí, silného ochránce.
Projevem např. preference výnosného zaměstnání, uzavření pojistky, systém náboženských a filosofických názorů (uspořádají svět do smysluplného celku – pocit bezpečí).[1]


3. Potřeba sounáležitosti, náklonnosti, lásky.

Někam a někomu patřit, být přijímán a milován a sám přijímat a milovat (patří sem i vztah sexuální). Rozlišení dvou druhů lásky:
  • D-láska (nedostatková): sobecká, spojená s tendencí brát, zakládající na deficitu potřeby.
  • B-láska (jsoucí, being): Založena na vážení si druhých osob jako takových, bez jakéhokoli přání změnit je či jakkoliv využívat.
Existuje navzdory nedokonalosti druhých. Spjatá s pěstováním pozitivní sebeúcty, přijímáním sama sebe, s pocitem potřeby zasloužit si lásku od druhého – umožňuje a stimuluje i individuální rozvoj.[1]


4. Potřeby uznání, úcty a sebeúcty.

Potřeba dosahování úspěšného výkonu a potřeba prestiže, být druhými vážen a sám sebou kladně hodnocen.
Uspokojení potřeby sebeúcty – sebedůvěra, vlastní hodnota, způsobilost, pocity užitečnosti, potřebnosti. X Frustrace – pocity a postoje méněcennosti, nepostačitelnosti, slabosti, pasivity, závislosti.
Zdravá sebeúcta – založena na skutečných zásluhách (hodnotách).
V průběhu života variuje: Adolescenti – pro její uspokojení potřeba souhlasu vrstevníků. Pro dospělé odvozeno od rodičovství, dobře placené práce, uznávaného přínosu pro komunitu. Ve středních letech snižování – hodnotí svou skutečnou hodnotu realističtěji, tedy nižší potřeba sebeutvrzování se.
2 typy:
  • Úcta k sobě samému – zahrnuje přání způsobilosti, důvěry, dosažení úspěchu, nezávislosti, svobody. Člověk potřebuje znát svoji hodnotu, schopnost zvládnout úkoly a problémy.
  • Úcta od druhých – přání prestiže, uznání, reputace, postavení, ocenění, přijetí.[1]


5. Potřeba seberealizace

Naplnění svých předpokladů a možností růst a rozvoje – potřeba a žádostivost stát se tím, kým se daný člověk může a má stát. Toho lze dosáhnout až po středním věku. S touto potřebou souvisí i další volně napojené potřeby:
  • Potřeba vědění a porozumění – získávat poznání pro ně samo, objevovat smysl skutečnosti.
  • Potřeby estetické – objevovat a vytvářet součinnost, řád a lad, krásu.
Individuální rozdíly jejích projevů a uspokojování největší.
Nemusí nabýt formu tvůrčích či uměleckých snah – i rodič, atlet, student, učitel, zanícený dělník
Nejvýraznější specifikum lidské bytosti.[1]


Všechny potřeby jsou potřebami základními – instinktoidními – jsou determinovány konstitučně či hereditárně. Uvedený systém potřeb je přitom organizován jako systém hierarchický. Při uspokojení nižšího stupně v této hierarchii potřeb ustoupí jeho motivační síla do pozadí a objevují se potřeby řádu vyššího.[1]

Princip funkční autonomie: obecně platí, že teprve uspokojení nižších potřeb otevírá zaměřenost na potřeby vyššího stupně, avšak jakmile jednou bylo úrovně vyšších potřeb dosaženo, mohou se tyto vyšší potřeby stát autonomními, dále již nezávislými na stupni uspokojování potřeb nižších. (Tak např. existují lidé, jejichž hodnoty a ideály jsou tak silné, že jsou ochotni hlady či žízní i zemřít, než se jich zříci apod.)[1]

K tomu, aby byl člověk dle Maslowa spokojen, je potřeba, aby měl splněno[1]:

  • 85% z potřeb fyziologických
  • 70% z potřeb bezpečí a jistoty
  • 50% z lásky a příslušnosti
  • 40% z potřeb sebeúcty
  • 10% z potřeb seberealizace

Potřeby nedostatkové a potřeby růstové (rozvojové)

  1. Potřeby nedostatkové – zajišťující biologické a psychické přežití. První čtyři skupiny potřeb.
  2. Potřeby růstové (B-hodnoty) – vedou k přesahování přítomnosti, přítomného stavu člověka a k jeho rozvoji ve směru dosahování cílů nadosobních. 5. skupina potřeb.[1]

Drapela Maslowova pyramida potřeb.jpg

Zdroj obrázku: Drapela, str. 139 [4]


K uspokojování růstových potřeb dojde dle Maslowa 1% lidí, protože:

  • Slepota ke svým možnostem, tendence o svých schopnostech pochybovat či se jich obávat (Jonášův komplex obav z úspěchu).
  • Tendenci k seberealizaci dusí sociálně kulturní prostředí normami a omezeními – k maximálnímu naplnění potencialit lidé potřebují napomáhající společnost (např. soucit, jemnost označovány za „nemužné“).
  • Silný vliv potřeby bezpečí – proces růstu vyžaduje stálou ochotu riskovat, dopouštět se omylů, rozbít staré zvyky, otevřenost novým idejím, zkušenostem[1].

Zdravá, plně fungující osobnost

Jako vzory zdravých, plně fungujících osobností Maslow vidí tyto osoby: B. Lincoln, T. Jefferson, A. Einstein, W. James, A. Schweitzer, B. Spinoza, J. W. Goethe, G. Washington, F. J. Haydn, A. Renoir, H. W. Longfellow, T. More.[1]

Při charakterizování plně fungující osobnosti vychází Maslow z naplňování potřeby seberealizace, a dospívá k těmto jejím charakteristikám:

  1. Účinnější percepce (vnímání) reality. Nezaujatost. Vnímání není překrouceno očekáváními, úzkostmi, stereotypy, falešným optimismem či pesimismem. Odolnější vůči nejistotě a mnohoznačnosti.
  2. Akceptování sebe sama, jiných a přírody. Přijímají sebe sama takovými, jací jsou. Uznávají svou vlastní animální podstatu, mají zdravé chutě, dobře spí, těší se ze sexuálního života. Nemají nutkavou potřebu poučovat, informovat, tolerují slabosti druhých.
  3. Nenucenost (spontaneita), prostota a přirozenost. Mají nekonvenční, spontánní vnitřní svět. Schopnost přizpůsobit se při ochraně druhých či sebe před bolestí či nespravedlností. V případě potřeby dovedou být nekompromisní a vzdorují nepřijatelným sociálním směrnicím.
  4. Soustředěnost na problém (úlohu). Práci prožívají jako vyjádření sebe sama. Jasně rozlišují mezi důležitými a nepodstatnými problémy života a světa, odmítají se koncentrovat ne všednost a nepatrnost.
  5. Potřeba soukromí a sebedůvěra. Intenzivní potřeba soukromí a samoty. Na druhých nelpí, těší se z bohatství a plnosti přátelství. Odolnost vůči sociálním tlakům. Klid v obdobích osobního neštěstí.
  6. Autonomie. V jednání osvobozeni od závislosti na prostředí, spoléhají na své vlastní schopnosti. Silní v postojích a citech a vyhýbají se poctám, postavení, popularitě, prestiži.
  7. Kontinuální svěžest chápání, vnímání, porozumění. Nejběžnější události vnímají jako nové, s úctou, radostí, rozokoší, nadšením.
  8. Vrcholné či mystické zážitky. Jde o okamžiky intenzivního vzrušení stejně jako relaxace a uklidnění. Spouštějí se bez umělých, falešných dráždidel. Tyto zážitky vyjadřují soulad se světem.
  9. Sociální zájem. Mají nefalšovanou touhu pomoci zlepšit osud spoluobčanů. Vychází ze socuitu, sympatií a lásky k lidstvu, jde často o zvláštní druh projevu bratrství.
  10. Hloubka interpersonálních vztahů. Tendence stýkat se s lidmi podobného charakteru. Malý okruh důvěrných přátel, protože přátelení v jejich pojetí a stylu vyžaduje značný čas a úsilí.
  11. Demokratický charakter. Osvobození od předsudků, vykazují úctu k druhým lidem bez ohledu na rasu, třídu, náboženství apod. Ochota učit se od kohokoliv.
  12. Rozlišování mezi prostředky a důsledky. Jednoznačné morální a etické normy. Jako by si spíše cenili možnosti dělat něco pro cvičení ducha, než jen pro to, aby přímočaře směřovali k dosažení cíle.
  13. Filosofický smysl pro humor. Preferují humor prostý hostility. Takové vtipy, které vyloudí spíše úsměv než smích či výsměch.
  14. Tvořivost. rojevuje se v každodenním životě jako výraz osobnosti, která má rozhled, tendenci k inovujícím přístupům a projevům. Nepotřebuje přitom produkovat objekty, kterými by svou tvořivost vyjádřili. (Např. žena nemá talent psát, ale je velice tvořivá v přípravě polévky: její prvotřídní polévka je daleko tvořivějším výtvorem než druhořadá poezie).
  15. Odolnost vůči inkulturaci. Jsou autonomní a samostatní, odolávají sociálním a kulturním tlakům. Neztrácejí však energii bojem proti bezvýznamným sociálním rituálům a stanovám společnosti. Mohou však být mimořádně nezávislými a nekonvenčními tam, kde je aktualizován nějaký problém.[1]

Tito lidé však nejsou dokonalí – jsou stejně citliví k pošetilý, nekonstruktivním a nehospodárným zvyklostem jako jiní smrtelníci. Mohou být tvrdohlaví, nevrlí, sobečtí, nejsou imunní k povrchní ješitnosti, pociťují vinu, úzkost, smutek apod. Navzdory tomu vynikají psychickým zdravím.[1]

Kritika Maslowa: Při výzkumech nejdříve vybral lidi odpovídající jeho představám, a poté z jejich biografických dat vyvozoval jejich vlastnosti.[1]

Everett L. Shostrom

Operacionalizoval Maslowův ideál osobnosti plně rozvíjející svůj biologicky i kulturně daný potenciál Dotazníkem osobní orientace (1964), který měří dva aspekty Maslowových ideálních vlastností:[3]

1. Vnitřní řízení – míra, ve které se proband řídí svou autentickou zkušeností – anebo naopak konvencí obecně akceptovanými pravidly, nad něž by měl být povznesen.
2. Kompetence vzhledem k času – míra, do jaké proband skutečně žije přítomný okamžik, k němuž dovede vztahovat minulost a budoucnost, aniž by se nechával ovládat jednak výčitkami a lítostí nad tím, co mohlo být jinak, jednak iluzorními nadějemi a obavami z budoucnosti

Teorie C. R. Rogerse

Řazen do fenomenologického směru [1], hlásí se k existencialismu [4].
Nespoléhal na diagnostické nástroje, ale dával přednost získávání informací přímo od klientů [4].
Tvůrce na člověka zaměřené psychoterapie.[4]
Svou teorii osobnosti představil v knize Client-centered therapy (1951), kde ji shrnuje v 19 tezích [5].


Hlavní body Rogersovy teorie

  • Humanismus - ochrana lidské individuality
  • Existencialismus- důraz na existenci a svobodu:
  1. Teorie "Já" chápe každého člověka jako proces, nikoli hotový výtvor.
  2. Přestože je člověk v praxi omezen společenskými normami, potřebuje užívat své svobody (především v myšlení a emocích)
  • Optimistický pohled na podstatu člověka - pokládal organismus - základ všech lidských prožitků - za moudřejší než lidské vědomí
  • Opozice vůči behaviorismu - nepokládal behavioristický přístup ke zkoumání a k podpoře rozvoje osobnosti za užitečný.[4]
  • Zdůrazňuje úzké souvislosti mezi duševním zdravím a seberealizováním.[2]
  • Člověk žije hlavně vlastní osobní a subjektivní svět.[2]
  • Užívá percepčního (vnitřního) vztažného rámce = pohlížení na věci z hlediska pozorované osoby, nikoli očima vnějšího pozorovatele [4]

Teorie osobnosti (plně fungující osobnosti, také teorie Self)

Založena na teorii psychoterapie a teorii interpersonálních vztahů. Dá se aplikovat na rodinné vztahy, výchovu, vztahy v pracovní skupině, politice...[2]
Výchozím konceptem je sebeaktualizace. Ta je jediným motivem v celém teoretickém systému.[2]
Jevové pole obsahuje dvě navzájem neoddělené složky: Self a Organismus [4].


Organismus:

  • Psychofyzický základ veškerého prožívání (zahrnuje myšlení, touhy, emoce, fyziologické odezvy a různé druhy vnějšího chování).
  • Je místem tendence k seberozvoji.
  • Má 2 funkce: 1. Usiluje o sebeaktualizaci skrze naplňování potřeb. 2. Je příjemcem prožitků.[4]

Self

  • Obraz, který si člověk vytváří o sobě samém a který ovšem zahrnuje jeho vztahy k prostředí a k hodnotám.[2]
  • Utváří se od dětství.
  • Self-dynamika – sociálně vztažná – jde tu o potřebu vzájemně pozitivních, tj. odměňujících interakcí. Vnímání druhých se propojuje s hodnocením sebe sama.[2]
  • Vstupuje do vztahu k prožitkům, které jsou přítomny v organismu, a:
1.symbolizuje a přijímá je jako část já, nebo
2.popře je, protože svou povahou skladbě já neodpovídají
3.symbolizuje je zkresleně[4]


Kongruence a inkongruence zážitků se Self

Konzistentní – kongruentní se Self: Není-li jedinec ohrožován, je vůči svému zážitku otevřený → symbolizace zážitku ve vědomí je úplně kongruentní. Ideálním stavem je, pokud všechny zážitky mohou být na symbolické úrovni asimilovány do konzistentní struktury Self.

Nekonzistentní = inkongruence Self a zkušenosti: Jsou ve vědomí popírány. Je to stav ohrožení, pokud by se diskrepance dostala do vědomí, mohla by ohrozit duševní integritu (a sebekoncepci). Odpovědí je obrana, snaha o udržení stále stejné Self struktury – toho se dosahuje percepčním překrucováním zážitků ve vědomí nebo popíráním zážitku ve vědomí vůbec → redukce inkongruenci zážitku se Self-strukturou, aby byla udržena.

Např. naše okolí se k nám chová v rozporu s naším sebepojetím, např. nás přehlíží nebo podceňuje → stav vnitřní neuspořádanosti a tenze – mohou se objevit neurotické poruchy.

Ztráta vnitřní jednoty je motivující, protože znamená vznik nepříjemné tenze, a tak je vyvolán sklon k její redukci.[2]

Obecně platí: [2]

  • zážitek kongruence → psychologické přizpůsobení
  • zážitek inkongruence → psychologická obrana

Dobře přizpůsobená osobnost.jpg

Patologická osobnost.jpg

Zdroj obrázků: Drapela, str. 128[4]

Tendence k sebeaktualizaci[2]

  • Jestliže Self a celková zkušenost organismu relativně kongruentní – aktualizující tendence zůstává relativně sjednocená
  • Jestliže Self a zkušenost nejsou kongruentní, potom se obecná tendence aktualizovat organismus může křížit s cíli subsystému motivů, s tendencí aktualizovat Self.

Proces obrany

(je-li zážitek inkongruentní se Self)

Spočívá v selektivní percepci, překroucení (deformaci) zážitku nebo jeho popření ve vědomí – tak se uchovává konzistence tří prvků: percepce zážitku, hodnocení a Self-struktura (= sebekoncepce). Ty tvoří vnitřní psychickou rovnováhu (podmínka duševního zdraví). Druhy defenzivního chování mohou mít neurotické až psychotické znaky nebo vystupují jako elementy iracionální dezorientace, jimiž jsou zejména[2]:

  • racionalizace – výmluva, konstrukce „vysvětlení“
  • fantazie – přesun do nového symbolického světa, v němž je zdůrazněno Self
  • projekce – nedovolené či zahanbující vlastní sklony se připisují okolí, což redukuje úzkost za sebe sama

Plně fungující osoba

  • otevřená svým zážitkům – neprojevuje se defenzivnost a její zážitky jsou ve vědomí plně verbalizovány
  • self-struktura bude kongruentní se zážitkem, ale bude současně flexibilní a otevřená asimilaci nového zážitku
  • zážitky nebudou ve vědomí popírány a překrucovány
  • hodnocení bude vyjadřovat přirozené vnitřní stavy
  • bude vykazovat jednotné chování, přizpůsobení novým životním podmínkám[2]
Teorie plně fungující osoby založena na tezi, že:
  • jedinec má tendenci k sebeaktualizaci a tendenci udržovat sebekoncepci kongruentní se svými zážitky
  • tyto tendence nejplněji realizovány, když jedinec zakouší pozitivní hodnocení sebe a sama a když je uspokojována jeho potřeba pozitivního vztahu k jiným osobám
  • jestliže jsou tendence realizovány, stává se jedinec plně fungující osobou[2]

Viktor Emanuel Frankl a jeho logoterapie

Východiska

Pohlíží na dospělého člověka jako na jedince, která sám o sobě rozhoduje. Je pro něj příznačné vědomí odpovědnosti za volbu a realizaci vlastní životní cesty.[1] Člověk není svoboden od podmínek. Má však svobodu zaujmout vůči nim určitý postoj.[4]
Za ústřední duševní sílu osobnosti považuje touhu po odhalování a naplňování smyslu života.
Pocity bezsmyslnosti by měly být klíčovým podnětem lékařské péče o duši.
Narůstající pocity bezsmyslnosti označuje jako existenciální vakuum. Člověk dnes strádá ochuzením instinktů (už mu neříkají, co musí) a ztrátou tradice (už mu neříká, co má). Brzy už nebude vědět, co chce, začne druhé napodobovat, propadne konformismu, bude podléhat autoritářským a totalitářským vůdcům.[1]
Nedělní neuróza je formou existenciálního vakua. Rutinní práce v zaměstnání působí tak, že lidé zapomínají na svou vnitřní prázdnotu. Ve volném čase a zvláště o víkendech je však účinek existenciální prázdnoty zasáhne plnou silou, protože mají čas uvažovat o svém životě.[4]
Vyžaduje kvalitativně nový stupeň psychoterapie – logoterapii, oproti psychoanalýze (cílem přizpůsobení) a individuální psychologii (cílem utváření). Dodává kategorii třetí – cíl naplnění. Týká se nalezení smyslu svého života a jeho vnitřního naplnění. Vtahuje duchovno do duševního léčení, psychoterapii vycházející z ducha.
Úlohou lékaře je pomoci pacientovi k jeho vlastnímu (!) hodnotovému a světovému, existenciálnímu názoru.
Nový typ neurózy – noogenní neuróza (způsobená existenciálním vakuem, opakem je psychogenní neuróza).
Na základě těchto myšlenek koncipuje svůj přístup k pojímání a výkladu osobnosti.[1]


Smysl života

Otázka smyslu života je specificky lidskou existenciální otázkou. Ta vystupuje v plné síle a je aktualizována v období dospívání, v celém životě a pak při osudově otřesných zážitcích či změnách.
Orgánem smyslu je svědomí. Svědomí je specificky lidský fenomén, jehož podstatou je intuitivní schopnost najít jednorázový a jedinečný smysl, který se skrývá v každé situaci.
Smysl nevytváříme, ale nalézáme, odkrýváme v každé situaci. Po smyslu života se nemáme ptát, ale odpovídat na něj tím, že za život přebíráme odpovědnost. Odpověď dáváme v činu, jednáním.[1]


Tři nejobecnější kategorie možných hodnot

1. Tvůrčí hodnoty: Lze realizovat pouze činností, hlavně v oblasti práce, v povolání. Každé povolání dává šance dát životu smysl, pokud je práce v něm správně vykonávána.[1] Aby člověk učinil z rutinní činnosti smysluplné lidské dílo, musí ji zacílit za hranice svého "já" - dosáhnout sebetranscendence. Přesahujícím se stává takový čin, který je konán s ohledem na druhé.[4]
2. Zážitkové hodnoty: Naplňují se prožíváním. Specifickým projevem zážitkových hodnot je láska – prožívání druhého člověka v celé jeho jedinečnosti.[1] Jde o jakýkoli lidský zážitek, který jej obohacuje a povznáší.[4]
3. Postojové hodnoty: Jejich realizace spočívá v tom, jak se člověk staví k omezením svého života. Uskutečňovány tam, kde musí být přijímáno něco nezměnitelné jako takové. Utrpení vytváří plodné napětí tím, že dává člověku pocítit to, co nemá být.[1] Logoterapie hovoří o tzv. tragické triádě - utrpení, vině a smrti - jako o něčem, co dává příležitost pro nejhlubší lidský růst.Trpící člověk se stává hrdinou tehdy, když promění své utrpení v morální vítězství, a tím objeví konečný smysl v životě.[4]


Všechny krátkodobé, přechodné a okamžité způsoby naplňování smyslu, které jedinec objevil od svého raného mládí, by ho měly vést k dlouhodobému životnímu smyslu, tj. k osobnímu povolání.[4]

Pojímání osobnosti

Osoba je:[1]

  • Individuum – nedělitelná, je jednotou.
  • Neslučitelná – je celkem. Nemůže se rozplynout v mase, rase. Člověk, který se domnívá, že se v nich rozplývá, ve skutečnosti zaniká (vzdává se sebe sama jako osoby). Není schopna rozmnožování – jen organismus se rozmnožuje.
  • Absolutní novum – není rozmnožitelná z rodičů na dítě.
  • Duchovní – protiklad k psychofyzickému organismu. Organismus má, aby mohla jednat a vyjadřovat se, je nástrojem.
  • Existenciální – není faktická. Člověk se teprve rozhoduje, čím v nejbližším okamžiku bude. Existuje jako svá vlastní možnost, pro níž či proti níž se může rozhodnout.
  • Patří do oblasti Já, nikoli Ono – Osobu, Já, nelze v žádném ohledu odvodit od Ono, od pudovosti.
  • Zakládá tělesně-duševně duchovní jednotu a celost, která tvoří podstatu „člověk“. Člověk představuje průsečík, kde se kříží tři vrstvy bytí: tělesná, duševní a duchovní (taktéž fyziologická, psychologická a noologická[4]).
  • Dynamická – tím, že se duchovno dokáže distancovat a odvrátit od psychofyzična. Distancuje se od sebe jako psychofyzického organismu a konstituuje tak duchovní osobu jako takovou.
  • Zvíře není osobou, protože není s to postavit se nad sebe samo, postavit se proti sobě.
  • Člověk je člověkem (osobou) pouze v té míře, v jaké je proniknut a prozvučen voláním transcendentna. Na otázku smyslu odpovídá teistický i ateistický světový názor. Člověk věří ve smysl, má vůli ke smyslu, dokud dýchá.

Neopsychoanalýza a humanistická psychologie

Kombinovali poznávání pudového a emočního základu osobnosti s poznáváním vlivů, jimiž jedince formují sociální vztahy a kultura – na základě toho si osvojili způsob myšlení, jehož plodem jsou rysy osobnosti, které se osvědčily pro popis a vysvětlení obtížně ovlivnitelných neurotických tendencí jejich pacientů. [3] Více k neopsychoanalytickým teoriím osobnosti zde.

Karen Horney

Trojí maladaptivní interpersonální směřování („pohyb“)[3]:

  • Pohyb k lidem – Obsahem poddajná prosebnost. Předpoklad: Když se podrobím, nebude mi ublíženo. Často v nevědomí přítomen vztek a hostilita.
  • Pohyb od lidí – založen na předpokladu: Když se stáhnu, nic mi nemůže ublížit. Vyhýbá se citovým vztahům, ztratí skutečný zájem o druhé, zvykne si na povrchní radosti, jeho život je ochuzen.
  • Pohyb proti lidem – představuje strategii založenou na předpokladu: Budu-li mít moc, nikdo mi nemůže ublížit.

Erich Fromm

Klíč k neurotickému utrpení hledal v konzumní mentalitě současné společnosti[3]:

Neproduktivní typy

  • Receptivní typ – závislý, dožaduje se pomoci, snadno oklamatelný, sentimentální, věří, že zdroj všeho dobra mimo něj. Klady: optimismus, idealismus
  • Vykořisťovatelský typ – věří, že toho, co potřebuje, se zmocní silou nebo lstí. Agresivní, egocentrický, arogantní, svádivý. Klady: sebedůvěra, hrdost
  • Hromadící typ – snaha nahromadit majetek, moc, lásku, není ochoten se dělit. Žije v minulosti, vše nové ho odpuzuje, rigidní, podezíravý. Klady: opatrnost, schopnost loajality.
  • Tržní typ – co je v životě podstatné, lze získat výhodným obchodem. Snaží se prezentovat podle toho, jakého ho lidé chtějí mít dle jeho mínění. Klady: otevřený novým myšlenkám, zvědavý, štědrý.

Produktivní typ: cíl vývoje individua. Ideální rysy nezávislosti, integrovanosti, spontaneity. Schopen lásky, tvořivý, oddaný obecnému dobru, ochoten zodpovědně a s úctou pečovat o druhé.

Použitá literatura

  • Mikšík, O. (2007). Psychologické teorie osobnosti (2., přeprac. vyd.). Praha: Karolinum.
  • Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti (Vyd. 2., rozš. a přeprac.). Praha: Academia.
  • Říčan, P. (2010). Psychologie osobnosti: obor v pohybu (6., rev. a dopl. vyd., V Grada Publishing 2.). Praha: Grada.
  • Drapela, V. J. (2003). Přehled teorií osobnosti (4. vyd.). Praha: Portál.
  • Nykl, L.(2012). Carl Ransom Rogers a jeho teorie: Přístup zaměřený na člověka (1. vyd.). Praha: Grada.

Doporučená literatura

  • Rogers, C. R. (2015). Být sám sebou: terapeutův pohled na psychoterapii. Praha: Portál.
  • Rogers, C. R. (2014). Způsob bytí: klíčová témata humanistické psychologie z pohledu jejího zakladatele. Praha: Portál.
  • Kirschenbaum, H. (c2009). The life and work of Carl Rogers. Alexandria, VA: American Counseling Association.
  • Šiffelová, D. (2010). Rogersovská psychoterapie pro 21. století: vybraná témata z historie a současnosti. Praha: Grada.
  • Frankl, V. E., & Lukas, E. S. (1997). Vůle ke smyslu: vybrané přednášky o logoterapii s příspěvkem Elisabeth S. Lukasové (2. čes. vyd.). Brno: Cesta.
  • Frankl, V. E. (2016). Utrpení z nesmyslnosti života: psychoterapie pro dnešní dobu. Praha: Portál.
  • Frankl, V. E. (2013). Co v mých knihách není: autobiografie. Brno: Cesta.
  • Frankl, V. E. (c2006). Lékařská péče o duši: základy logoterapie a existenciální analýzy. Brno: Cesta.
  • Frankl, V. E. (2006). A přesto říci životu ano: psycholog prožívá koncentrační tábor (2., opr. vyd.). Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.
  • Frankl, V. E. (2007). Psychoterapie a náboženství: hledání nejvyššího smyslu. Brno: Cesta.
  • Frankl, V. E., & Lapide, P. (2011). Bůh a člověk hledající smysl. Brno: Cesta.
  • Frankl, V. E. (2014). Prožitek hor a zkušenost smyslu. Brno: Cesta.
  • Fromm, E. (2014). Strach ze svobody. Praha: Portál.
  • Fromm, E. (2009). Cesty z nemocné společnosti: sociálně psychologická studie. Praha: Earth Save.
  • Fromm, E. (2015). Umění milovat. Praha: Portál.

Externí odkazy

Reference

  1. 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 1,12 1,13 1,14 1,15 1,16 1,17 1,18 1,19 1,20 1,21 1,22 1,23 1,24 1,25 1,26 1,27 1,28 1,29 1,30 1,31 1,32 1,33 1,34 1,35 Mikšík, O. (2007). Psychologické teorie osobnosti (2., přeprac. vyd.). Praha: Karolinum.
  2. 2,00 2,01 2,02 2,03 2,04 2,05 2,06 2,07 2,08 2,09 2,10 2,11 2,12 Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti (Vyd. 2., rozš. a přeprac.). Praha: Academia.
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 3,5 3,6 3,7 Říčan, P. (2010). Psychologie osobnosti: obor v pohybu (6., rev. a dopl. vyd., V Grada Publishing 2.). Praha: Grada.
  4. 4,00 4,01 4,02 4,03 4,04 4,05 4,06 4,07 4,08 4,09 4,10 4,11 4,12 4,13 4,14 4,15 4,16 Drapela, V. J. (2003). Přehled teorií osobnosti (4. vyd.). Praha: Portál.
  5. Nykl, L.(2012). Carl Ransom Rogers a jeho teorie: Přístup zaměřený na člověka (1. vyd.). Praha: Grada.