Popularizace vědy

Popularizace vědy je souhrný název aktivit, které se snaží rozšířit vědu mezi (nejenom) širokou veřejností.

Historie

Ve starověku jsou šiřiteli vědy řecké veřejné knihovny, především [[1]]. Ve středověku se velká část vědecké literatury vyskytovala na územích ovládané Araby. Z toho, co se dostalo z chálífátů do křesťanské části Evropy se dělaly přepisy. V té době byla vzdělanost v křesťanské Evropě výsadou duchovenstva a úzkou vládnoucí vrstvou. S novou surovinou, papírem, a později s [[2]] mohlo produkovat více knih a tím urychlit šíření vědy. V renesanci se o šíření zasloužil především Erasmus Rotterdamský. Začátkem 17. století se začínají vydávat noviny. V osvícenství vznikla Diderotova Encyklopedie. Od poloviny 19. století se rozvíjí ofset. Na počátku 20. století vzniká kinematogrfie, rádio a televize a na konci století internet.

Způsoby distribuce

1. Tištěnou formou: science fiction, populárně-naučné knížky a časopisy, časopisy a noviny, letáky, plakáty
2. Osobním setkáním: přednášky, semináře, prezentace
3. Multimediálně: rádio, televize, internet
4. Vzdělávací, informační a další instituce: univerzity, výzkumná pracoviště, knihovny, vědecká centra, planetária, galerie, muzea, skanzeny, zoologické a botanické zahrady

Cílové skupiny

1. Široká veřejnost
2. Základní a střední školy
3. Potencionální vědci
4. Vědci z jiných oborů
5. Zdroje financování: Dotace, granty, projekty a podnikatelské prostředí

Popularizátoři

U nás

Václav Cílek [s. 92]- geologie

Jiří Grygar [s. 190] - astronomie

Cyril Höschl [s. 240]- psychiatrie

Vladimír Kořen - televizní moderátor

Anna Strunecká - chemie

Petr Vopěnka [s. 780]- matematika, filozofie

V zahraničí

Carl Edward Sagan - astronomie

Linus Pauling - chemie

David Attenborough - biologie

Stephen Hawking - teoretická fyzika

Michio Kaku - teoretická fyzika