Artikulační vlastnosti konsonantů

Explozívy

• závěr a exploze nebývají u explozív podstatné pro percepci – nestabilní rysy
• např. nedotáhlé [p] → dochází k frikativizaci
• znělost je také nestabilní
• stabilní je např. místo tvoření a snížení intenzity vůči sonornějšímu okolí

Alveolární explozívy

• mají úplně nejkratší trvání ← jsou artikulovány špičkou jazyka (je mrštnější)

T, D

• má dvoufázové tvoření (přiblížení a oddálení jazyka k alveolám a od alveol) – koronární artikulace
• × +L – ve spojení s [l] dochází k laterální explozi → „dlouhý, tlustý“
• × +N – ve spojení s [n] dochází k nazální explozi → „dneska, obměkčit“
• u [d] se často plná výslovnost nahrazuje alveolárním švihem

Ť, Ď

• náročné na výslovnost (+ nejdelší doba exploze) → často zjednodušovány

Velární explozívy

• nejvíce podléhají koartikulaci

K, G

• [k] je dorzovelární → náročná artikulace
• poměr závěru a exploze je spíše podobný [c] než [p, t]
• v češtině se téměř nevyskytuje [g] v intervokalické pozici
• z volnějšího [g] vzniká znělé [ɤ] → změna na [ɦ]

Nazální explozívy

• nosovost je jediný stabilní rys
• místo artikulace ani orální závěr nejsou nutné

M

• úplná překážka v dutině ústní
• hlasivky činné, zavřené
• bilabiála
• nazalita

N

• je možný nazální švih

Ň

• palatální artikulace, hřbet jazyka do paterní klenby (v maďarštině ještě víc rozpláclý)
• malý čelistní úhel
• často vytlačuje okolní vokály

[ŋ]

• poziční varianta – dáno hláskovým okolím
• před velární explozívou
• důsledek asimilačního procesu
• nemůže být na začátku slova

Nelingvální hlásky

B, P, V, F

• neutrální poloha jazyka
• špička se lehce dotýká dolních řezáků (zadní plochy)
• „v“ má v Č dvojí podobu – podle hláskového okolí → normálně frikativa, ale mezi vokály je aproximanta

Frikativy

S, Z

• malý čelistní úhel
• nejstabilnější prvky řeči (sykavky) – mají vysoké frekvence, když je zdeformujeme, už jim nic nezbyde, jsou hodně důležité pro srozumitelnost
• deformace výslovnosti sykavek = sykavismus, sigmatismus

Š, Ž

• supradentální – nad zuby
• špička jazyka se oddálí a má infradentální postavení, na rozdíl od [s] a [z]
• labializace

CH

• zní hlubokým tónem
• často z řeči vypadává
• čelistní úhel není důležitý
• citlivé na samohláskové okolí
• znělé [ɤ] – jako důsledek asimilace znělosti
• rotacismus – náhrada za [r]

H

• v češtině vibrující hlasivky → znělé (na rozdíl od většiny jiných J – asi protože ještě náročnější na výslovnost?)
• dříve ledabylé [g] → změna na [ɦ]
• nemá vlastně neznělý protějšek – kromě dyšného hlasového začátku („Thajsko“)
• znělostní protějšek je „ch“ („bůh dal“)
• do jisté míry šumová hláska
• chrupavčitá část glotis je otevřená a blanitá zavřená → trojúhelníková štěrbina
• v blanité části vzniká tón, v chrupavčité šum
• NZ [h] se tvoří podobně, jen nekmitají hlasivky

Afrikáty

C, Č

• alveolární dotyk, poté oddálení čepele od alveol
• dochází k frikativizaci – [t͡s, t͡ʃ] → [s, ʃ]

DZ, DŽ

• výsledek asimilace znělosti – ale občas i normální („džbán“)

Aproximanty

J

• rozdíl ve výslovnosti „iji“ ד „aja“
• není důležitá tenzní fáze, ale intenzní a detenzní → pohyb směrem k patrové klenbě a oddálení

L

• laterální aproximanta
• v češtině není ani moc měkké, ani velarizované
• může být vrcholem slabiky
• může se objevit i v pobočné slabice, např. „lžíce“ ([l] sonoritou převažuje nad [ʒ], ale netvoří vrchol slabiky) – snažíme se jim vyhýbat → [ʒliːt͡sɛ], [ʒiːt͡sɛ]
• hláska s největší sonoritou se stává vrcholem slabiky (nejčastěji vokál)
• v některých jazycích můžou být i některé sonory vrcholem slabiky ([r, l, m])
• v případě, že vypadne sonorní prvek, může být vrchol slabiky reprezentován i něčím jiným
• pobočná slabika – [l] má vysokou sonoritu a je slabikotvorné → ve slově „lžíce“ jsou tři potencionální vrcholy slabiky, ale sluchově je jen dvouslabičné → [l] tvoří pobočnou slabiku („rty“, „rdousit“, ...)
• deformace výslovnosti [l] = lambdacismus
• u českého [l] je apikální artikulace, u měkkého (slovenského) [ʎ] laminární až dorzopalatální
• velarizované [ʟ] je apikální, ale hřbet je prohnutý dolů a zadní část se přibližuje k měkkému patru
• polovokalická varianta (takové anglické [w])

Vibranty

• hlásky, u kterých některý artikulační orgán nebo jeho část vibruje
• vibrace je způsobena výdechovým proudem vzduchu, pružností artikulačních orgánů a Bernoulliho efektem

R

• k výslovnosti [r] je zapotřebí, aby ta část, která nekmitá, byla zpevněná a naopak kmitající část byla povolena
• [r] není jen samotný kmit jazyka, ale ještě kousek okolo (může splývat s okolními hláskami)
• v češtině slabikotvorné
• deformace = rotacismus – nahrazováno např. uvulární vibrantou
• jazyk se pouze přibližuje k alveolám, nedochází k závěru

Ř

• rty více zaostřené
• je alveolární, nebo postalveolární?

- spíše postalveolární – při učení je šum nahrazován postalveolárním šumem (např. [ʒ])

• na rozdíl od jiných postalveolár se rty nezaokrouhlují → vyšší zvuk
• šumová = nesonorní vibranta
• v IPA: [r̝]
• znělé × neznělé „ř“ – poziční alofony (varianty) – nedají se zaměnit, ale nerozlišují význam slov („řeka“ × „keř“)
• udržet tlak na glotis i překážce je těžké (tím spíš u vícekmitného „ř“) → často dochází k desonorizaci a ztrátě znělosti (asi až ve 2/3 výskytů v intervokalické pozici)
• deformace = rotacismus bohemicus

Nepulmonické K

• pro produkci není využit výdechový proud vzduchu

Rozdělení závěrových hlásek

vzduchový proud	směr	stručný popis	druh závěrové hlásky
pulmonický	egresivní	vzduch z plic je dýchacím svalstvem vytlačován ven	explozíva
glotalický	egresivní	pohybem hrtanu vzhůru je stlačován vzduch v nadhrtanových dutinách, glotis je uzavřena	ejektiva (vyslovují se jakoby s přízvukem, nemohou být znělé)
glotalický	ingresivní	pohybem hrtanu dolů se v nadhrtanových dutinách vytváří podtlak, glotis je ve fonačním postavení	implozíva (něco jako [umb])
velarický	ingresivní	v dutině ústní vzniká podtlak pohybem jazyka dozadu a dolů	mlaskavka (třeba jak se mlaská na koně)

Reference

• Gick, B., Wilson, I. a Derrick, D. (2013). Articulatory Phonetics. Oxford: Wiley-Blackwell.
• Seikel, J. A., King, D. W. a Drumright, D. G. (2010, 4. vydání). Anatomy & Physiology for Speech, Language, and Hearing. Clifton Park: Delmar.
• Hála, B. (1962). Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě. Praha: ČSAV. (vybrané kapitoly)
• Palková, Z. (1994). Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum. (vybrané kapitoly)

Zpět na rozcestník: Fyziologická fonetika | Fonetika