Přehled významných koncepcí osobnosti v psychologii

V rámci psychologie existuje nespočetné množství koncepcí a teorií osobnosti. Tato teoretická pestrost, která nabízí často diametrálně odlišná pojetí osobnosti, vyplývá mj. z faktu, že teoretici osobnosti často vychází z různých metodologických a myšlenkových pozic a své teorie generují na podkladě odlišných zdrojů. Množství teorií také roste v čase, jelikož původní koncepce jsou neustále podrobovány kritické revizi, doplňovány o nové poznatky a rozvíjeny vlastními kreativními způsoby. Je proto prakticky nemožné předložit vyčerpávající přehled významných teorií osobnosti. Z didaktického hlediska je nicméně možné roztřídit je do několika skupin na základě sdílení důležitých společných rysů a předpokladů.

Hlubinně a psychodynamicky orientované koncepce osobnosti

Sdíleným předpokladem hlubinných (případně dynamických) přístupů k osobnosti je existence vrozených sil a potřeb psychodynamické povahy jako klíčových motivačních činitelů jednání. Osobnost se vyvíjí na podkladě těchto sil a je postupně organizována kolem naplňování důležitých životních potřeb. Osobnost se (ve vrstvách) utváří a strukturuje v průběhu vývoje, který má ve většině dynamických koncepcí konfliktní charakter. V některých teoriích, zejména v psychoanalýze, probíhá konflikt prakticky všudypřítomně – vnitřně mezi různými strukturami osobnosti a zároveň s proměňujícími se nároky vnějšího prostředí. Konflikt – je-li úspěšně vyřešen dosažením přijatelného kompromisního řešení – akceleruje vývoj a přispívá ke zdravému prospívání, v opačném případě přispívá dle dynamických teoretiků k různě hluboké patologii a maladaptaci.

Dalším klíčovým předpokladem hlubinných teorií je postulování nevědomí, oblasti duševního života, ke kterému nemá jedinec volní přístup skrze paměť či vědomou reflexi. Nejčastěji je vyplněno vytěsněnými obsahy, nepřijatelnými impulzy, potlačenými přáními, nedokonale vyřešenými konflikty a jinými fragmenty vázajícími energii, která žádá vybití a různými formami proniká do vědomí, kde může vyvolávat symptomy duševního onemocnění. Extenze nevědomí a akcent na jeho význam se v různých dynamických teoriích podstatně liší.

• Společné předpoklady (alespoň většiny) přístupů k osobnosti, které označujeme jako hlubinné a dynamicky orientované, lze shrnout v těchto bodech:
• Vrozené motivační dispozice / „síly“ (pudy, energie, organizační principy).
• Osobnost vzniká postupně v procesu biologicky determinovaného vývoje. Vnitřní determinanty jsou zásadní.
• Vývoj je konfliktní ve smyslu (ne)naplňování potřeb a je řešen kompromisem mezi potřebami osobnosti a nároky na ni.
• Existence nevědomí.

1. Model osobnosti v pojetí S. Freuda a klasické psychoanalýzy

Tradice dynamického přístupu k osobnosti v psychologii je úzce spjata se Sigmundem Freudem (1856-1939), zakladatelem psychoanalýzy. Ten v průběhu svého profesního života zformuloval komplexní model osobnosti na základě bohaté klinické zkušenosti s převážně neurotickými pacienty, o jejichž léčbu usiloval. Freud svůj model struktury a dynamiky osobnosti vytvářel prakticky celoživotně. Dílo tohoto autora je nesmírně komplexní a složité, některé koncepty opakovaně přepracovával, jiné v pozdějších pracích zavrhnul a nahradil novými, což dalo mj. podnět pro rozvoj svébytných teorií a modelů pozdějších psychoanalytiků, kteří s původním modelem polemizovali nebo jej tvořivě rozpracovávali.

A) Struktura osobnosti

Freud rozvrhnul tři úrovně vědomí (topografický model) a tři základní instance osobnosti (strukturální model). Tato dělení / modely se také někdy označují jako 1. a 2. topika.

Topografický model: byl zformulován na začátku 20. století. Je tvořen třemi úrovněmi / hladinami vědomí, které Freud postuloval na základě svých přesvědčení o povaze pudů, které usilují o vybití, ale musí být pro svoji často nepřijatelnou povahu v dostatečné míře kontrolovány a bezpečně „upouštěny“.

• Systém nevědomí: nejhlubší vrstva, nejspodnější hladina. Je tvořen touhami a impulzy většinou sexuální a destruktivní povahy. Hlavním zájmem tohoto systému je primitivní a iracionální naplnění těchto biologicky determinovaných tužeb a potřeb, řídí se „principem slasti“.
• Systém předvědomí: střední vrstva nacházející se mezi nevědomím a vědomím. Má úlohu cenzora – kontroluje přístup nevědomých přání z nevědomí do vědomí, „průchod“ umožní až po jejich často bizarní přeměně tak, aby původní motiv nebyl odhalitelný, a tudíž ohrožující pro vědomí.
• Systém vědomí: svrchní vrstva mysli. Systém je organizovaný logicky a racionálně, jeho hlavní funkcí je interakce s vnější realitou, vyhýbání se nebezpečí a adaptace na společnost. Řídí se „principem reality“.

Freud topografický model postuloval na základě práce s neurotickými pacienty a analýzou snů a tzv. chybných úkonů – domníval se, že sny jsou cenzorem zdeformovaná přání z nevědomí, která tak dosahují vybití. Chybné úkony považoval za nezachycené „úniky“ pravých fantazií z nevědomí do vědomí. V topografickém pojetí mysli si Freud představoval, že povahové (osobnostní) rysy vznikají jako zdařilé obrany proti pudovým pohnutkám, zatímco neurotické symptomy jsou projevy nezdařeného vytěsnění energeticky obsazených nepřijatelných pohnutek do nevědomí.

Strukturální model: byl Freudem zpracován ve 20. letech 20. století poté, co si uvědomil, že jeho topografický model je příliš zjednodušující. Freud se snažil zodpovědět otázky jako: kde se bere nesexuální pud, schopný potlačit sexuální? Proč lidé pociťují vinu? Jak dokáže vědomí kontrolovat impulzy, kterých si ještě není vědomo? Freud usoudil, že není možné ztotožnit přání/pudy s nevědomím a vědomí se silami vytěsnění, jelikož mechanismus vytěsnění je ze své povahy sám o sobě nevědomý.

• „Ono“ (Id): nejhlubší „patro“ osobnosti, temný a chaotický rezervoár vrozených pudových procesů, kde neexistuje rozlišení dobra a zla. Id je plně nevědomé a iracionální, řídí se „principem slasti“.
• „Já“ (Ego): je instancí z části nevědomou a z části vědomou. Já je řízeno „principem reality“ – komunikuje s vnějším světem, „Ono“ i „Nadjá“ a snaží se dosáhnout rovnováhy v jejich požadavcích. Silné a vyrovnané „Já“ je ve strukturálním modelu základem duševního zdraví – oslabené „Já“ je příčinou psychických poruch. Já je nositelem nevědomých obranných mechanismů, které chrání jedince před bolestnými afekty, které vyplývají z konfliktů mezi různými složkami osobnosti či v konfliktu s vnějším prostředím.
• „Nadjá“ (Superego): duševní instance, která je introjektem požadavků a příkazů z vnějšího prostředí, nejčastěji od rodičů. Je z části vědomé a z části nevědomé. Je kontrolorem duševního života. Obsahuje kromě jiného tzv. Ego-ideál, obraz, podle kterého člověk sám sebe posuzuje.

Představa zralé osobnosti ve strukturálním modelu závisí na dostatečně silném Já, které dokáže adekvátně vyvažovat impulzy a nátlaky Id, Superega a podnětů z vnějšího prostředí. Neurotický symptom je kombinací nepřijatelných impulsů a ego-obranných mechanismů, které je mají kompenzovat.

B) Dynamika osobnosti

Jak bylo uvedeno výše, dynamika osobnosti v psychoanalytickém modelu vyplývá především z neustálého konfliktu požadavků dílčích složek osobnosti a interakcemi jedince s vnějším prostředím. Hlavním arbitrem rovnováhy v systému osobnosti je Já, jehož úkolem je hledání kompromisních řešení požadavků Id, Superega a vnějšího světa. Jestliže se Já ocitne pod silným až nezvladatelným tlakem, mohou se dle Freuda vyskytnout neurotické symptomy různého charakteru, které se ale téměř vždy manifestují úzkostí.

Hlavním „hnacím motorem“ duševního života jsou v klasickém freudiánském modelu pudy – síly / energie biologického původu, které mají motivační funkci. Freud spekuloval o existenci řady pudů i o jejich povaze. Ústřední místo ve Freudově teorii zaujímá sexuální pud (libido), jehož původ leží v subsystému Id. Z přirozených biologických pohnutek usiluje o své vybití, kterého dosahuje tzv. katexí (obsazováním) zdrojů uspokojení – ty se mohou nalézat vně subjektu (objektová katexe) či uvnitř (ego-katexe). Ego tento proces kontroluje tak, aby byl přijatelný vzhledem k požadavkům Superega a vnějšího prostředí.

Vedle sexuálního pudu má ve freudiánském konceptu důležité postavení také agresivní pud, Freud operuje i s termínem jáských pudů, byť ne zcela jednoznačně. V pozdější fázi svého tvůrčího období formuloval představu základního životního konfliktu mezi dvěma pudy:

• Eros: „pud života“, který je především sexuální povahy, usiluje o růst, uspokojení a plození nového života.
• Thanatos: pud smrti, řídí se „principem nirvány“, projevuje se destruktivní agresivitou vůči okolí i sobě. Dle Freuda je život provázený všudypřítomnou „tendencí k opakování“ a nevyhnutelným směřováním k původnímu anorganickému stavu smrti a ne-bytí. Entropickým principem a cílem života je smrt – nevědomé a biologicky programované přání zemřít.

Freudův obsáhlý a často nejednotný výklad povahy dynamiky osobnosti inspiroval mnohé analytiky k rozpracování vlastních teorií osobnosti. Roli ega a povaze jeho práce s pudy se věnovali především ego-psychologové, koncept pudu smrti výrazně ovlivnil dílo Melanie Kleinové a na ni navazujících teoretiků objektních vztahů.

C) Vývoj osobnosti

Má ve freudovském modelu 5 základních stádií:

• Orální stadium: 0 – 18 měsíců. Ohniskem slasti (libida) je oblast úst, zdrojem libosti je sání, kousání a žvýkání. Vývojovým úkolem tohoto období je odstavení a primární separace od matky – rozpoznání vlastní jedinečnosti kojence. Obvykle se rozlišují ještě dvě subfáze tohoto stadia:
  • Fáze orální závislosti: před prořezáním mléčných zubů; sání prsu, palce, …
  • Orálně-agresivní fáze: po prořezání mléčných zubů; kousání, způsobování (si) bolesti, souvislost s agresivním pudem.

• Anální stadium: 1,5 – 3 roky. Ohniskem slasti je oblast řitního otvoru, zdrojem libosti je zadržování či vylučování exkrementů. Primárním vývojovým úkolem tohoto období je sebekontrola, schopnost podřídit se požadavkům vnějšího prostředí.
• Falické stadium: 3 – 6 let. Ohniskem slasti jsou genitálie, zdrojem libosti je prozkoumávání pohlavních orgánů, masturbace. Falické stadium má v klasické psychoanalytické teorii výsadní postavení kvůli tomu, že vněm probíhá tzv. Oidipovský konflikt. Konflikt dle Freuda spočívá v tom, že dítě je sexuálně přitahováno rodičem opačného pohlaví a rodič stejného pohlaví se pro něj stává rivalem. Tváří v tvář své bezmoci postavit se všemocnému rodiči  a strachu z něj se dítě vzdává svého obsazení a identifikuje se s rodičem stejného pohlaví / modelem dospělého. Dle Freuda tkví řada psychických obtíží v nesprávně rozřešeném Oidipovském konfliktu.
• Latentní stadium: 6 – 12 let. Je charakteristické útlumem sexuální energie, hlavním vývojovým úkolem je rozvoj sociálních kontaktů s vrstevníky (v prostředí školy).
• Genitální stadium: 12 a výše (období puberty). Ohniskem slasti jsou opětovně genitálie, zdrojem libosti je vnější (heterosexuální) objekt. Vývojovým úkolem je utvoření intimních vztahů a pracovní zařazení do společnosti.

Vývoj má tudíž kumulativní charakter a sám o sobě podléhá dynamice potenciálních zvratů, kdy může pod vlivem tlaku docházet k regresím („návratům“) k vývojově původnějším stadiím vývoje, které jsou typicky méně zralé ve smyslu kompenzačních mechanismů, nebo různě silným fixacím (vázání) psychické energie. Na představě fixace libida v určitém vývojovém stadiu rozpracovala raná psychoanalýza koncept charakterových typů člověka (charakter orální, anální, falický, …). Tento model ale v psychoanalýze zaujímá spíše marginální postavení pro své přílišné zjednodušování.

3. Model osobnosti v pojetí C.G. Junga a analytické psychologie

Švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung (1875 – 1961) byl žákem, blízkým spolupracovníkem a přítelem S. Freuda, který jej považoval za svého možného nástupce v čele psychoanalytického hnutí. Zásadní teoretické neshody jej ovšem ještě před 1. světovou válkou vedly k opuštění Freuda a psychoanalýzy a založení vlastního proudu analytické psychologie. Jung a jeho následovníci reformulovali některé základní psychoanalytické pojmy (vědomí, libido aj.) a rozpracovali celou řadu nových (kolektivní nevědomí, archetypy, komplexy aj.).

A) Struktura osobnosti

V Jungově pojetí je osobnost označována termínem psyché. Tvoří ji tři oddělené, ale navzájem kooperující a k postupné integraci směřující struktury.

Vědomí: Tvoří jen nepatrnou svrchní část psychiky, je nesrovnatelně menší než nevědomí. V Jungově představě je „jako povrch či jako kůže na obrovské nevědomé oblasti neznámého rozsahu“ a „plave jako malý ostrůvek na nekonečném moři nevědomí“. V centru vědomí (je jeho jádrem) leží „Já“ (Ich), které je pro Junga „subjektem vědomí“ – je komplexem představ, centrem pole vědomí, vyznačuje se vysokou kontinuitou a vlastní identitou. Všechny zážitky vnějšího i vnitřního světa musí procházet skrze Já, aby mohly být vnímány. Úloha vědomí a Já spočívá (především v západní kultuře) ve schopnosti orientovat se a působit ve vnějším světě.

Osobní nevědomí: Vědomí má pouze omezenou kapacitu. Oblast osobního nevědomí zahrnuje obsahy, které sem byly z kapacitních důvodů odsunuty vědomím, ale mohou být v případě potřeby okamžitě znovuvybaveny. Dále zahrnuje obsahy, které byly v různé době a z různých příčin člověkem vytěsněny (např. byly nepříjemné, nepřijatelné, ohrožující). Tyto obsahy jsou ale dle Junga stále podprahově vnímané, myšlené i cítěné.

Osobní nevědomí obsahuje komplexy. Jedná se o odštěpené části osobnosti, oddělené skupiny psychických obsahů, které se odpoutaly od vědomí a fungují autonomně, aniž by je bylo možné ovlivnit vůlí. Komplexy jsou energicky nabité a mohou podporovat či brzdit vědomé akty. Svojí vahou a závažností mohou tlačit na vědomí, oslabovat jej, vést k pasivnímu útlumu a strádání.

Kolektivní nevědomí: je nejhlubší vrstvou psychiky. Zahrnuje obsahy, které nejsou specifické pro individuální Já, nebyly získány v průběhu osobního života. Pocházejí ze „zděděné potenciality psychické funkce jako takové“. V Jungově pojetí existuje jakési ohromné, nevědomě sdílené „dědictví“ zkušeností lidstva a možná všeho živého, které stojí v základech každé individuální psychiky.

Kolektivní nevědomí obsahuje archetypy (v dřívější Jungově terminologii praobrazy). Jedná se o mocné, prvotní symboly, zděděné ideje a zkušenosti všeobecně lidské povahy nabité silnou energií, které člověka predisponují k prožívání a chápání světa a reakcím na něj. V analyticko-psychologické psychoterapii se rozpoznávají ve snech, fantaziích a asociacích. Archetypy jsou nesmírně důležité v pojetí vývoje osobnosti (viz níže). Existuje jich celá řada, mezi nejvýznamnější patří:

• Persóna (Maska): veřejná tvář, kterou vyjevujeme ve vztazích s jinými lidmi. Vyobrazuje se jako rozličné role, které hrajeme ve vztahu k sociálním požadavkům. Slouží k ovlivňování druhých a ochraně sebe sama. Je nezbytný pro každodenní fungování ve společnosti. Zastává-li v životě příliš dominantní roli, stává se člověk povrchním, odděleným od skutečného prožívání světa a druhých.
• Stín: temná, zlá a živočišná stránka osobnosti. Reprezentuje sociálně neakceptovatelné, sexuální a agresivní impulzy, vášně a nemorální myšlenky. Je principem pudové živočišnosti. Zároveň je ale zdrojem vitality, spontaneity a tvořivosti. Ve vývoji osobnosti je zásadní, aby Já dokázalo Stín úspěšně integrovat, tj. přijímat své stinné stránky, čerpat energii, která se nabízí, ale nenechat se ovládnout negativními a destruktivními silami, kterými hrozí.
• Animus a anima: reflektují údajně vrozenou bisexuální povahu člověka - anima reprezentuje ženskou, pasivní stránku mužů; animus mužskou, asertivní sránku žen. Každý muž má femininní stránku a každá žena stránku maskulinní. Každý člověk musí vyjadřovat obojí kvality, jinak hrozí jednostranně stereotypní život.
• Mana osobnost: ztělesnění životní moudrosti a zralosti, je předstupněm završení vlastního osobnosti v podobě "bytostného Já". Pakliže člověk dosáhne integrace mana osobnosti, může mu hrozit, že "uschne" jednoduše proto, že se nechá uspokojit nabitou moudrostí a dále neroste.
• Bytostné Já (Selbst, Self): nejzákladnější archetyp, princip lidského života, jádro osobnosti a cíl vývoje. Je-li dosaženo integrace všech aspektů psyché, stává se osoba celostní a harmonickou. Symbolem Bytostného Já je v jungiánské psychologii mandala (magický kruh).

Psychika (psyché, osobnost) má čtyři základní funkce, které se mohou určitým způsobem manifestovat. Jsou to:

• Vnímání (čití): které říká, že něco existuje.
• Myšlení: které říká, co to je (co existuje).
• Cit: který říká, je-li to přijatelné či nikoliv.
• Intuice: která říká, odkud to přichází a kam to směřuje.

Myšlení a city označuje Jung za protikladné funkce hodnotící. Zatímco myšlení se snaží skutečnostem vnějšího světa porozumět pomocí logiky a rozumu, city vyplývají ze subjektivního hodnocení, vdechují racionálnímu postoji emocionální zaujetí.

Vnímání a intuici označuje jako protikladné funkce percepční. Vnímání je přijímání reality pomocí smyslového aparátu, bez hodnocení a usuzování smyslu. Intuice je více imaginativní, celostní, nacházející souvislosti a možné budoucí potenciality ve věcech tak, jak se jeví.

Jedna z těchto čtyř funkcí je u člověka vždy hlavní a převažující. Je funkcí vědomí a označuje se jako superiorní. K ní protilehlá, vůlí neovladatelná a do nevědomí zanořená je funkce inferiorní. Dvě zbývající funkce jsou označovány jako pomocné a leží z části ve vědomí a části v nevědomí. Zcela zásadním principem je – a tento fenomén prostupuje celý model osobnosti dle analytické psychologie – komplementarita a kompenzační charakter těchto funkcí. Protiklady se navzájem doplňují, nemohou bez sebe existovat. Čím více je nějaká funkce vědomá, tím je k ní protilehlá funkce více nevědomá. Jelikož protilehlou funkci nelze vůlí kontrolovat, může za různých okolností pronikat do vědomí a zahltit jej, pravděpodobně v nějaké infantilní a méně strukturované podobě.

Př.: Člověk, jehož superiorní funkcí je intuice, se bude ve světě orientovat více globálně, bude nacházet kreativní souvislosti apod. Jeho inferiorní funkcí bude vnímání (čití), lze tedy usuzovat, že „pro les neuvidí stromy“. Jeho pomocnými funkcemi bude myšlení, které bude mít spíše spekulativní charakter, a cítění, které bude mít emotivní charakter.

Všimněme si, že princip kompenzace a komplementarity prochází všemi složkami ve struktuře osobnosti - mezi vědomím a nevědomím, mezi archetypy navzájem a uvnitř sebe samotných atd.

B) Dynamika osobnosti

V Jungově modelu osobnosti je vše v neustálém pohybu. Jednotlivé části osobnosti jsou – jak bylo představeno výše – v nepřetržitém dialogu a zaujímají k sobě komplementární a kompenzační postoj. Systém se pohybuje díky neustálému proudění libida. Jung vnímá libido zcela odlišně než Freud, který jej redukoval na projev sexuálního pudu. Libido v pojetí analytické psychologie je psychickou energií, jejíž povaha je vzhledem ke zkušenosti vždy specifická – napříč situacemi se může jevit v různých fenoménech jako pud, přání, vůle, afekt, pracovní výkon atp. Nemusí být navíc jen povahou a silou, ale i stavem nebo kondicí.

Pro pochopení Junga je naprosto zásadní otázka protikladnosti, ze které vyplývá veškerá dynamika psychických (potažmo životních) jevů. Psyché je seberegulačním systémem, který dosahuje rovnováhy neustálým přeléváním energie mezi dvěma protilehlými póly. Psychická rovnováha a duševní prospívání spočívá v přirozeném proudění energie dosahováním rovnováhy mezi protiklady tak, že se oba doplňují a respektují. Metaforicky mezi horkem a zimou existuje stav přiměřené, nejpříjemněji vnímané teploty, která ale stále vychyluje jedním i druhým směrem. Čím více je jednoho, tím méně je druhého.

Libido se mezi protiklady neustále přelévá, nikdy není „ani úplně +, ani úplně – “. Energie se může vlivem okolností odčerpávat z jedné části osobnosti a hromadit v druhé, čímž je mj. vysvětlen vznik komplexů a symptomů duševních poruch. S přihlédnutím k tomu, odkud je energie primárně čerpána, rozlišuje analytická psychologie typ extraverze (energie je čerpána z vnějšího prostředí) a introverze (energie je čerpána z vnitřního prostředí).

C) Vývoj osobnosti

Zatímco klasická freudovská teorie předpokládá, že zásadní momenty vývoje se odehrávají v raném dětství, analytická psychologie předpokládá celoživotně se rozvíjející proces vývoje, který Jung označuje jako individuaci. Individuace je cestou k nalezení sebe sama, integraci protikladů a sladění obsahu vědomí a nevědomí, dosažení celistvosti duševního života a harmonie.

Individuace probíhá ve dvou etapách - přičemž její propracování se individuálně liší. Někdo určitých stadií nemusí dosáhnout za celý život:

• První polovina života (orientačně uváděno, že trvá cca do 40 let) náleží diferenciaci a "volbě" superiorní psychické funkce, uvedení do společnosti. Končí integrací archetypu Persóna, tzn. člověk přijímá masku, která odpovídá přiměřeně jeho záměrům a úmyslům, ale i požadavkům a nárokům společnosti.
• Druhá polovina života je "iniciací k vnitřní skutečnosti", spočívá v nalézání moudrosti, hlubším porozumění sobě samotnému i druhým lidem. Jedinec postupně integruje složky svého osobního i kolektivního nevědomí, zraje pomocí přijímání protikladností psychického života. Postupně dochází k:
  • Setkání s archetypem Stínu a jeho "osvojení" ve smyslu "vím, že nejsem jen dobrý, ale tuto skutečnost přijímám a respektuji."
  • Setkání s archetypem Anima / Animus: člověk poznává svou femininní / maskulinní kvalitu.
  • Setkání s archetypem Mana osobnosti, u mužů princip "starého mudrce", u žen "magna mater".
  • Stávání se sebou samým, sjednocení protilehlých sfér psychiky (vědomí-nevědomí), nalezení celisvosti a harmonie v Bytostném Já.

4. Model osobnosti v pojetí A. Adlera a individuální psychologie

Podobně jako C.G. Jung se od Freuda a jeho teorie již v roce 1911 odklonil jiný původně význačný psychoanalytik, vídeňský lékař a terapeut Alfred Adler (1870 – 1937), který rozvinul vlastní přístup pod názvem individuální psychologie. Tento přístup je někdy v psychologii označován jako „druhá vídeňská škola“ – v kontrastu k tzv. „první vídeňské škole“ (S. Freud) a „třetí vídeňské škole“ (V.E. Frankl).

Adlerův přístup k osobnosti zaujímá k Freudově pojetí kritický postoj a v řadě klíčových oblastí se značně odlišuje, zejména v pojetí dynamiky a vývoje psychiky. K nejpodstatnějším rysům přístupu individuální psychologie patří:

Význam prosociální orientace individua: člověk (a jeho osobnost) je neoddělitelný od společnosti a vlivu sociálních determinant na vývoj a obecně život a jeho směřování. V tomto postoji je vyjádřeno Adlerovo odmítnutí Freudovy údajně příliš jednostranné orientace na vnitřní determinanty psychiky.

Aktivní a cílesměrné jednání člověka: Adler je přesvědčený o schopnosti lidí utvářet svůj vlastní osud, realizovat plnohodnotný život, překonat determinovanost primitivními pudy a pozitivně ovlivňovat vlivy prostředí. Oponuje tak striktnímu přesvědčení Freuda, že „člověk není pánem ve svém domě“. V tomto smyslu Adler věří v tzv. fiktivní finalismus – že člověk je nejvíce motivován možnostmi v budoucnosti a cíli, které by mohl naplnit spíše než minulostí nebo aktuálním prožíváním přítomnosti.

Úsilí o převahu: životním cílem a záměrem všeho usilování je jediný cíl: uniknout z podřízenosti a zajistit si pocit vlastní hodnoty. Adler se domnívá, že každý člověk je ihned po narození zatížen pocitem méněcennosti, který vyplývá ze slabosti, nedostatečnosti a závislosti lidského organismu. Dítě se snaží od první chvíle instinktivně uniknout z tohoto stavu – je nadáno vůlí k moci biologické podstaty – a usiluje o převahu (nadřazenost, dokonalost) nad vnějším prostředím. V procesu vývoje – je-li tento proces optimální – postupně nachází svůj unikátní životní smysl a cíl, kompenzuje pocit méněcennosti, rozvíjí tzv. životní styl (specifické vzorce chování, de facto osobnost). Zdravá osobnost má přiměřené a sociálně přijatelné požadavky. Zdravý člověk je motivován k růstu a naplňování svých cílů kreativní cestou, má ale i silný prosociální cit pospolitosti, který je biologickou preferencí života ve společenství. Podle Adlera se při tomto směru vývoje vynořuje tzv. sociálně užitečný typ charakteru / osobnosti, který se projevuje vysokým stupněm sociálního zájmu s vysokou hladinou aktivity (ve vlastním rozvoji, pro rodinu a společenství).

Komplex méněcennosti, komplex nadřazenosti: vývojově normální a de facto žádoucí proces, kdy se objevuje pocit méněcennosti, který následně vede ke kompenzačním snahám o nadřazenost, může mít maladaptivní formu, při které se rozvíjí tzv. komplex méněcennosti, event. komplex nadřazenosti coby forma nezdravé hyperkompenzace. Komplexy se mohou ve vývojovém procesu rozvinout tehdy, pokud:

• Je dítě stiženo „organickou nepostačitelností“ – postižením různého charakteru.
• Je dítě zanedbáváno, cítí se nepotřebně a ztrácí důvěru ve své schopnosti a možnost získat od druhých úctu.
• Je dítě v hyperprotektivním a příliš pečujícím prostředí, čili nemůže rozvíjet své schopnosti.

Tři nevyhnutelné životní úkoly: úlohy, které jsou vždy ve vzájemném vztahu, jsou podle Adlera práce, přátelství a láska. Jejich následování předpokládá zdravý životní smysl, silný cit pospolitosti a přiměřené usilování seberozvoj. Pakliže je osobnost defektní v prosociálním zaměření, mohou se rozvinout 3 maladaptivní typy charakteru:

• Panovačné typy: příliš agresivní, asertivní, s malým zájmem o sociální povědomím, jednají bez zájmu o blaho druhých.
• Zištné typy: parazitický postoj k vnějšímu světu; chtějí, aby jejich potřeby uspokojovali druzí.
• Vyhýbavé typy: nemají ani přiměřený cit pospolitosti, ani přiměřeně rozvinuté úsilí o moc (a tedy aktivitu). Úzkostní, vyhýbající se životním úkolům, vyhýbají se chybám.

Adler se mj. zabýval vlivem sourozeneckých konstelací na vývoj – tedy tím, jak je život člověk ovlivňován vzhledem k pořadí, ve kterém se narodil, jestliže má více sourozenců (a nebo je jedináček). Tento koncept je všeobecně považovaný za překonaný a historicky kotvený v prostředí přelomu 19. a 20. století, individuální psychologie nicméně spekuluje, že:

• Nejstarší dítě: je nadáno zodpovědností a silným prosociálním citem, který je daný potřebou starat se o sourozence. Zároveň bojuje s tím, že je „sesazeno z trůnu“ mladším sourozencem, který mu odnímá pozornost, kterou mělo.
• Jedináček: jeho rizikem je sklon k egocentrismu a spoléhání na to, že se mu všeho dostane bez větší námahy.
• Prostřední (resp. druhé) dítě: je přirozeně podněcováno překonávat činy staršího dítěte a zároveň nemá tolik pozornosti a péče, jako dítě mladší, což vede k rozvoji silné ctížádosti.
• Dítě nejmladší: výjimečné postavení spočívá v tom, že nikdy nebylo „zbaveno trůnu“, je „mazlíčkem“, snadno se stává „revolucionářem“, protože hyperkomenzuje svoji závislost komplexem nadřazenosti.

Behavioristicky orientované koncepce osobnosti

Behaviorismus („věda o chování“) a jeho teorie osobnosti lze při značném zjednodušení označit za teoretický protipól hlubinných a psychodynamických přístupů, ačkoliv historicky se ostrý rozpor dvou odlišných paradigmat chápání lidské psychiky spíše sbližuje. Behaviorismus je také někdy označován za S-R (stimulus-reakce) či S-O-R (stimulus-intervenující proměnná-reakce) psychologie, eventuálně také jako "black box psychologie" coby metaforické označení pro nepoznatelnou povahu vnitřního subjektivního světa.

Zatímco psychoanalýza a z ní vyrůstající dynamické přístupy přistupují k psychice z hlediska vnitřních dispozic coby určujících mechanismů vzniku, vývoje a strukturace osobnosti, behaviorismus považuje za určující vnější vlivy a zakládá se na tom, že všechny tendence jednání a chování člověk získává a osvojuje si je učením z okolního prostředí. V raném behaviorismu existovalo přesvědčení, že osobnost je akumulovanou sadou naučených vzorců chování.

Historické kořeny psychologického behaviorismu leží ve filozofické a vědecké tradici empirismu, pozitivismu a experimentálního přístupu k psychickým fenoménům.

Behaviorismus obdobně jako psychoanalýza zastřešuje obrovské množství teoretických přístupů, které se často významně odlišují. Základní předpoklad o určujícím významu vnějšího prostředí na formování osobnosti však zůstává zachován ve valné většině těchto koncepcí.

1. Model osobnosti v pojetí klasického behaviorismu J.B. Watsona a radikálního behaviorismu B.F. Skinnera

Americký experimentální psycholog John B. Watson (1878 – 1958), zakladatel behavioristického přístupu v psychologii, odmítl pojem osobnosti coby soustavy vnitřního prožitkového dění a subjektivního prožívajícího Já. Psychologii vymezil coby vědu o zkoumání pozorovatelných vztahů mezi vnějšími podněty a vnějšími odezvami lidského jedince. Odmítl introspektivní techniku coby nespolehlivou a neschopnou poskytnout relevantní informace o podstatě mechanismů psychiky.

Watsonovo mechanistické pojetí lidské psychiky vychází z přesvědčení, že člověk je vystaven určitému vlivu (stimulu), na který reaguje. Síla a podoba reakce závisí na okolnostech podmiňování. V kontextu vývoje osobnosti připisuje kvalitativní rozdíly mezi lidmi tomu, jakým konstelacím a způsobům výchovy byli vystaveni. Prosazoval tezi absolutního vlivu výchovy na to, jakou sadu osobnostních vlastností si člověk osvojí. O lidském organismu uvažuje ve smyslu dvou úrovní:

• Vrozená úroveň: je představovaná fyziologickými vlastnostmi organismu. Má nepodmíněně reflexní povahu vrozených reakcí na určité podněty z prostředí. Těchto vrozených reakcí je poměrně málo a jsou propojeny se základními emocemi se signální funkcí (strach, hněv, sexuální puzení).
• Získaná úroveň: v průběhu ontogeneze jsou osvojovány nové vzorce chování, které vznikají na bázi postupného podmínění a diferenciace reflexních základů. Člověk se rozvíjí nejen cíleným osnováním těchto vzorců v procesu učení, ale také samočinně na základě pobytu v sociálním prostředí.

Watson asi nejvíce proslul svým výrokem: „Dejte mi na výchovu tucet zdravých dětí a já vám zaručím, že z každého z nich vychovám specialistu, jakého náhodně zvolím – lékaře, právníka, umělce, obchodníka, dokonce i žebráka, zloděje bez ohledu na jeho talent, sklony i bez ohledu na vlastnosti jeho předků“, ve kterém projevil víru v absolutní vliv výchovy a vnějšího prostředí při formování lidské osobnosti.

Klasický behaviorismus rozpracoval v podobě tzv. radikálního behaviorismu americký experimentální psycholog Burrhus F. Skinner (1904 - 1990). Skinner podpořil Watsonovo dvojčlenné schéma lidské psychiky operující v modu stimulus -> reakce. V analýze chování zcela odmítl vliv vnitřních determinant. Termín "já" používá pouze ve významu funkčně sjednoceného systému odpovědí k diskriminaci stimulů.

Ústředním pojmem Skinnerova přístupu je operantní podmiňování. K principům nepodmíněného a podmíněného reflexního chování, se kterými pracoval J.B. Watson, přidává třetí základní typ chování, tzv. chování operantní.

• Operantní chování je takové, které se objevuje spontánně vzniklým výsledkem aktivních pokusů o adaptaci.
• Ty pokusy, které vedou k užitečnému výsledku, se upevní. Naopak ty, které k takovému výsledku nevedou, vyhasínají.
• Systém nahodilých pokusů a omylů pokládá Skinner za základní repertoár záměrného chování živočicha, resp. člověka.
• V tomto pojetí je osobnost a vnitřní poznávací činnost zcela irelevantní - učení není uvědomělý proces, nýbrž proces upevňování těch aktivit, které se ukáží být správnými, vedoucí k žádoucím konsekvencím.

Skinnerův přístup je extrémní pozicí elementarismu, situacionismu a determinismu vnějšími okolnostmi prostředí. Zavrhuje "mentalistické pojmy", psychologii redukuje na experimentální objasňování mechanismů chování, které je čistě reaktivní.

2. Model osobnosti v neobehavioristickém pojetí E.C. Tolmana

Podobně jako v případě psychoanalýzy se brzy po zformulování behaviorismu objevily teoretické a výzkumné příspěvky, které odmítly jeho krajní deterministickou pozici a pokusily se jej obohatit o nové pohledy a komplexnější aspekty. Prvním významným projevem tohoto úsilí se stal neobehaviorismus založený Edwardem C. Tolmanem (1886 - 1959). Ten rozšířil původní behavioristický model chování (osobnosti) stimulus -> reakce o tzv. intervenující proměnnou do podoby stimulus -> organimus -> reakce.

Tolman se domníval, že obsah a způsob chování je mimořádně ovlivněný svým cílovým zaměřením. Za hlavní intervenující proměnnou organismu považuje pudy (drive), které coby impulsy či motivy "tlačí" jedince k uspokojování specifických potřeb. Dle Tolmana jsou tyto pudy mostem mezi situací a chováním. Pudy způsobuj, že organismus projevuje tendenci jednat za určitých podmínek určitým způsobem. Rozlišil pudy dvou řádů:

• Pudy prvního řádu: které označuje jako apetence či averze. Jsou spojeny se specifickou fyziologickou excitací, ze které vyplývají specifické fyziologické stavy (hlad, sexuální touha, zděšení, bojovnost, ...). Jsou prvotní základnou chování jedince.
• Pudy druhého řádu: jedná se např. o průbojnost, družnost, konstruktivnost aj. Tyto pudy nemají fyziologickou bázi, jsou osvojeny v sociálním kontextu.

Tolmanovo pojetí pudů coby mezilehlých intervenujících proměnných mezi situacemi a reakcemi na ně představují zajímavý výkladový rámec, který může konkurovat Freudovu dynamickému modelu s tím, že se vyhýbá jeho introspektivní povaze, přičemž respektuje důležité prvky vnitřních dispozic.

Na Tolmanovu práci navázal v podobném duchu jiný americký psycholog, neobehaviorista Clark L. Hull (1884 - 1952), který rozvinul tezi, že chování je funkcí situaci a organismu. Obdobně jako Tolman pracoval s představou pudů a domníval se, že k učení dochází tehdy, když organismus dostává odměnu a tudíž je redukována síla pudové potřeby.

3. Model osobnosti v pojetí subjektivního behaviorismu J. Dollarda a N.E. Millera

Američtí experimentální psychologové John Dollard (1900 - 1980) a Neal E. Miller (1909 - 2002) společně formulovali teorii osobnosti, která originálním způsobem propojuje prvky behaviorismu a psychoanalýzy. Povaha jejich práce byla ovlivněna mj. tím, že oba prodělali psychoanalytický výcvik v Evropě.

Teorie subjektivního behaviorismu předpokládá, že aby se člověk něčemu naučil (v duchu teorie učení typické pro behaviorismus) a osvojil si specifické vzorce chování, musí být splněny následující podmínky:

• Musí něco chtít.
• Něčeho si v prostředí všimnout, co jej zaujme.
• Něco udělat.
• Něco tím pro sebe získat.

Dle výše uvedeného do procesu učení vstupují čtyři základní činitelé:

• Pudové potřeby: v tomto pojetí se jedná o jakýkoliv silný podnět vyvolávající odezvu, tj. jde o cokoliv, co může motivovat. Může jít o motivační prvky vnějšího prostředí, ale i vrozené fyziologické excitace nebo sekundární potřeby, které byly již dříve osvojeny v procesu učení.
• Podnět: "signál" či "vodítko", který rozhoduje o tom, kdy a na základě jaké potřeby, v jaké intenzitě a v jakém směru bude daný jedinec jednat, jakou odezvu uskuteční.
• Odezva: je odpovědí na působící podnět v intencích pudové excitace, kterou podnět volal.
• Zpevnění: jakákoliv událost, která posiluje tendenci nějakou odezvu opakovat.