Hněv

Hněv je jednou ze šesti základních (primárních) emocí. Jako takový je společný nejen všem lidem, ale i nižším živočichům. Představuje životně důležitou souhru kognitivních, behaviorálních a hormonálních zásahů do organizmu.

Někteří tvorové by mohli v klíčových momentech bez hněvu ztratit kuráž k evolučně výhodné bojechtivosti. Jeho nevymizení a zachování až do jednadvacátého století tedy vypovídá o neopomenutelnosti tohoto sotva oblíbeného citového hnutí.

Intenzita emoce se pohybuje mezi zlobou a zuřivým vztekem.

Vynoření hněvu

Podnětem pro vyvolání frustrace je překážka na cestě k cíli. Nedosažitelnost uspokojení kumulativně zvyšuje hladinu nabuzení a po překročení únosné hranice náš psychický systém zasáhne příval vzteku, jenž pozmění vědomí, a my dostaneme příležitost se s nezvladatelnou situací vyrovnat jinak. Lidé disponují vyššími i nižšími stropy frustrační tolerance a různí se od permanentně nabroušených vyhledávačů konfliktů až po neochvějné stoiky.

Dollard-Millerova hypotéza

Podle Dollard-Millerovy frustračně-agresivní teorie veškerému agresivnímu chování dokonce nutně předchází frustrující událost.

Úrovně fenoménu

Zabarvení vnitřního prožívání

První, introspektivně pozorovatelná rovina, bývá subjektem hodnocena zpravidla nelibě a negativně, jindy přímo nepříjemně. Určité výsledky vlastního chování můžeme kvůli ní zpětně interpretovat jako ego-dystonní. Co víc, nahněvaný člověk se nejen nechová, ale ani neuvažuje jako člověk klidný; jeho schopnost logického souzení a pochybování je utlumena z důvodu soustředění pozornosti na předmět hněvu.

Expresivní, výrazové chování

Druhá, extraspektivně pozorovatelná rovina, jíž si už před sto padesáti lety všiml Charles Darwin, když zaregistroval nápadné shody obličejových grimas u odlišných druhů primátů během jejich (mimo jiné) rozhněvaných interakcí. Průkopník empirického výzkumu v této oblasti, Dr. Paul Ekman, který během expedice na Papui Nové Guinei pečlivě zaznamenával konkrétní kontrakce mimických svalů tamějších domorodců a později předestřel svébytnou hypotézu o totožných výrazových projevech napříč celým druhem homo sapiens, definuje výrazovou složku hněvu mírným sklopením hlavy, přivřením očních víček, zúžením zornic, svraštěním obočí, stisknutím rtů a napětím tvářových a krčních svalů.

Fyziologická, tělesná složka

Třetí rovina zdůvodňuje existenci této emoce. Hněv patří mezi vývojově nejstarší adaptace. Limbický systém v souhře s hypotalamem spouští při zátěžové situaci nespecifickou poplachovou reakci, jež nás připraví k boji, zrovna tak jako na útěk. V případě boje činnost sympatického nervového systému aktivizuje organizmus, koncentruje krev do kosterního svalstva (čímž zrychlí a posílí případný svalový výkon) a momentálně opomenutelné prožitky odsune na periferii vědomí. Nadledvinky současně ve zvýšené míře uvolňují hormony adrenalin a noradrenalin, které rovněž burcují psychomotorickou aktivitu.

Ve stavu afektu může subjekt na somatické úrovni vnímat zrychlené bušení srdce, nepravidelný dech, sucho v ústech, nadměrné pocení a zvýšenou tepovou frekvenci, stejně jako zúžené vědomí na úrovni psychické.

Odkazy

Použitá literatura

• Barrett Louise, Lycett John. (2007). Evoluční psychologie člověka. (Vyd. 1., 551 s.) Praha: Portál.
• Šmarda Jan. (2007) Biologie pro psychology a pedagogy. Praha: Portál
• Nakonečný Milan. (2000) Lidské emoce. Praha : Academia
• Plháková Alena. (2011). Učebnice obecné psychologie. (Vyd. 1., 472 s.) Praha: Academia.

Doporučená literatura

• Kast Verena. (2010). Hněv a jeho smysl. Praha: Portál
• Křivohlavý Jaro. (2004) Jak přežít vztek, zlost a agresi. Praha: Grada
• Sartre Jean-Paul. (2006). Vědomí a existence: Nástin teorie emocí. Praha: OIKOYMENH

Klíčová slova

hněv, emoce, frustrace, agrese, mimika, limbický systém, hypotalamus, nadledvinky, adrenalin