Čivost

Schopnost vnímat počitky a rozlišovat jejich intenzitu. Zjišťovat tak stav vnějšího i vnitřního prostředí.

Čití je proces získávání jednoduchých informací z vnějšího i vnitřního prostředí a jejich transformování do podoby nervových impulzů, které mozek dále využívá. K tomuto účelu jsou využívány smyslové orgány (analyzátory). Ty se skládají z receptorů, dostředivého nervu (směřujícího z periferie do CNS) a příslušné senzorické oblasti v mozku (obvykle jde o senzorickou kůru).

Základní vlastností receptorů je jejich citlivost (senzitivita) vůči změnám vnějšího či vnitřního prostředí (viz Psychofyzika)
Senzorická adaptace = Změna senzitivity smyslových orgánů v reakci na přetrvávající změny ve vnějším prostředí. Příkladem je přivyknutí očí na tmu. Tento jev je odlišný od habituace (viz Učení).

počitek (Sensation) = Odraz jednoduchých vlastností předmětů a jevů okolního světa, které bezprostředně působí na smyslové orgány (např. červená barva jablka). Tento termín byl zaveden ve strukturalistickém výkladu vnímání (Goldstein, 2008).
Vlastnosti počitků:

kvalita
intenzita
trvání

vjem = soubor počitků (např. červené, kulaté, voňavé, spadlo ze stromu = jablko)

Počitkové prahy

Dolní (absolutní) podnětový práh

nejnižší intenzita podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku
někdy definován jako úroveň intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací (vlivem např. únavy nemusí být podnět vždy zaregistrován)

zrak: plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci (pozn.: já bych dodala ve vzdálenosti 50 km od pozorovatele
sluch: tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí
chuť: jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech vody
čich: jedna kapka parfému rozptýlená v třípokojovém bytě
hmat: pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm

Horní podnětový práh

nejvyšší intenzita počitku, na kterou analyzátory reagují ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné kvality (při dalším zvyšování buď žádná odezva nebo bolest

Rozdílový práh

nejmenší rozdíl mezi dvěma podněty různé intenzity, který vede ke vzniku dvou počitků či vjemů
změna velikosti podnětu, kterou je subjekt schopen zaregistrovat v 50 % pokusů
Weberův zákon = při vyšších intenzitách podnětů se rozlišovací schopnost lidských smyslových orgánů snižuje

Smyslové orgány

specializace na recepci různých druhů podnětů - různé formy fyzikální a chemické energie
dělení: část periferní - receptory a část centrální - analyzátory

Receptor

systém čivých buněk specializovaných na příjem určitého druhu E (mechanické, chemické, světelné podněty) buňky spojeny s nervovými vlákny - vedou generované impulsy do mozku - korového centra příslušného smyslového orgánu = analyzátoru transdukce podnětů v nervové procesy (zakódovány informace o prostředí)

druhy:

mechanoreceptory (tlak, mechanické podněty)
chemoreceptory (chemické substance)
fotoreceptory (světlo)
termoreceptory (teplo)

různé druhy podnětů působí na týž receptor - týž dojem x podnět aplikovaný na různé receptory - dojmy různé zákon specifických smyslových kvalit (J. Müller)
každý smyslový orgán reaguje na stimulaci specifickým vjemem
podnět vyvolá v receptoru potenciál - při překročení určité kritické hodnoty - vznik AP v nervovém vlákně - vzruch aferentními drahami do mozku - v mozkové kůře mají jednotlivé smyslové orgány svá lokalizovaná fyziologická centra - zpracování informací zakódovaných ve vzorcích nervových impulsů
Gibson: vnější smysly chápe jako funkční systémy, ne jako kanály pro smyslové kvality, aktivní orgány, vzájemně propojeny, neregistrují E, ale strukturovanou E -informaci, činnost smyslových orgánů - senzorické procesy = fyziologický základ vnímání

Analyzátor

korová centra smyslových orgánů (modalitně specifická)
analyticko - syntetická činnost + její transformace ve výsledný smyslový vjem (p. fenomén)
adaptace smyslového orgánu: při dlouhodobém působícího podnětu, snížení prahu čivosti, výrazná u čichu a zraku, méně u sluchu, silné podněty - jen zvolna nebo vůbec
senzibilizace = zvýšení čivosti při spolupůsobení podnětů, někdy vyjadřuje stav potřeb org.
reakční čas = doba mezi působením na receptor a jeho uvědoměním (u různých smyslů různá)

exteroreceptory – informace z vnějšího prostředí (zrak, sluch, čich, chuť, hmat)
interoreceptory – informace z vnitřního prostředí - proprioreceptory – informace o pohybu, poloze a rovnováze těla, visceroreceptory – informace o trávení, dýchání, vylučování...

Zrak

zrakovým podnětem je elektromagnetické vlnění, na které reaguje sítnice
každé elektromagnetické vlnění má svoji vlnovu délku a lidský zrak senzitivně reaguje na vlnové délky o rozsahu 350-750 nanometrů (milimikronů) - např. červená barva má 700 nm, zelená 521 nm, modrá 480 nm
recepčním orgánem je sítnice, zrakové podněty jsou na ni přiváděny optického aparátu oka (rohovka, zornice, čočka) = sítnice je síť buněk, které transformují světlo do podoby nervových vzruchů
tyčinky: rovné, tenké, na periferii sítnice, k nočnímu vidění, rozlišují pouze černou a bílou
čípky: silné, klínovité, ve středu sítnice, k barevnému vidění, žlutá skvrna – místo ve středu sítnice, díky kterému nejlépe vidíme detaily, přepis světla do podoby nervových vzruchů umožňují fotoreceptory, chemické látky pohlcující světlo (např. rhodopsin), obsažené v tyčinkách a čípcích
slepá skvrna – místo, kde zrakový nerv opouští oko
adaptace na světlo = od “tyčinkového vidění” k “čípkovému”
adaptace na tmu = naopak
paobrazy = senzorický fenomén, k němuž dochází při rozdílné stimulaci různých oblastí sítnice

barevné vidění - barvy existují pouze v lidské mysli
podle konkrétní vlnové délky vnímáme konkrétní barvu, podle konkrétní výšky (amplitudy) vlnové délky vnímáme konkrétní jasnost barvy

2 druhy míšení barev:
aditivní – kombinování světel různých vlnových délek; příklad kombinace modré, zelené a červené v podobě teček na televizním obrazu
subtraktivní – kombinace barev na malířském plátně (psychologové), trichromati = lidé s normálním barevným viděním, dichromati = lidé, kteří nerozlišují červenou od zelené nebo modrou od žluté, monochromati = černobílé vidění

Sluch

podnětem je vlnění vzduchu vyvolané chvěním předmětů - stlačování a rozpínání molekul vzduchu - změny tlaku vzduchu
sluchový receptor je Cortiho orgán ve vnitřním uchu, obsahující sluchové buňky
zvukové vlnění má frekvenci (Hz/s) a amplitudu
lidé schopni vnímat zvukové vlny v rozmezí 20 – 20.000 Hz, nejcitlivější jsme k 1.000 – 4.000 Hz
amplituda se projevuje subjektivně jako hlasitost (dB), zvuky nad 90 dB působí jako stresory

Čich

čichovým podnětem jsou molekuly chemických látek rozptýlené ve vzduchu
receptorem jsou čichové buňky – řasinky
nástrojem vnitrodruhové komunikace díky feromonům (chemické látky vylučované tělními žlázami)

Chuť

podnětem jsou chemické látky rozpuštěné ve slinách, ve vodě či jiných tekutinách
receptorem jsou vláskové buňky v chuťových pohárcích - papily

Kožní smysly

vnímáme dotek, tlak, teplo, bolest
receptory dotyku jsou Meissnerova tělíska a receptory tlaku jsou Pacciniho tělíska
receptory pro chlad jsou Krauseho tělíska a receptory tepla jsou Ruffiniho tělíska

proprioreceptory - polohu a rovnováhu lidského těla zaznamenává vestibulární aparát ve vnitřním uchu

Teorie

Johannes Muler (1801 – 1858)

Německo, fyziolog
nervy každé smyslové soustavy přenáší pouze jeden druh informace (“určitou energii či kvalitu”): zrakové nervy vedou pouze počitky světelné, sluchové nervy počitky zvukové,

Ernst Heinrich Weber (1795 – 1878)

Německo
zkoumal citlivost smyslových orgánů
zabýval se minimálním dotykovým podnětem, potřebným k vyvolání dotykového podnětu
tvrdil, že nejmenší rozdíl mezi dvěma podněty, který můžeme vnímat, není objektivní, ale subjektivní
dokazoval to pokusy se závažími, které v různém pořadí předkládal dobrovolníkům
zjistil, že čím větší byla počáteční hmotnost závaží, tím více se musel zvětšit rozdíl mezi jednotlivými hmotnostmi, aby jej subjekt vnímal
čím byla počáteční hmotnost menší, tím menší závaží stačilo k postřehnutí rozdílu
Weberův zákon je prvním tvrzením svého druhu a vyjadřuje přesný vztah mezi světem fyziky a psychologie

Hermann von Helmholtz (1821 – 1894)

německý, nepovažoval se za psychologa
vynálezce oftalmoskopu, měřil rychlost, kterou se nervový vzruch přenáší nervovými vlákny
zabýval se barevným viděním a tvrdil, že sítnice má tři druhy receptorů a každý z nich má chemickou citlivost na jednu ze základních barev (červená, modrofialová, zelená)

Young-Helmholtzova trichromatická teorie - vizuální systém obsahuje tři typy receptorů, z nichž každý je senzitivní vůči různým vlnovým délkám
Heringova teorie protikladných procesů - existence tří základních recepčních jednotek, tvořených dvojicemi barev (červená-zelená, žlutá-modrá, černá-bílá) --> když na nás působí červené světlo, vnímáme červenou barvu a vnímání zelené je přitom inhibováno

upozornil na významný rozdíl mezi počitkem (podrážděním tyčinek na sítnici světlem jakékoli barvy a následným impulzem zrakového nervu) a vjemem (smysluplnou interpretací, kterou mysl vyvozuje z přicházejícího impulzu)
rezonanční teorie (teorie místa) - Helmholtz předpokládal, že různá místa bazilární membrány jsou naladěna na zvuky rozdílné frekvence

Gustav Theodor Fechner (1801 – 1887)

fyzik a matematik, Německo

vymyslel pojem psychofyzika = vědecká disciplína snažící se vystihnout fyzikálními zákony psychické děje (mezi její představitele se řadí všichni dosud rozebraní vědci)
Weber-Fechnerův zákon = vzrůstá-li intenzita podnětu řadou geometrickou, roste intenzita počitku řadou aritmetickou
vymyslel dodnes používanou metodu experimentálního měření -

metoda limitů (metoda sotva rozlišitelných rozdílů) = prahový podnět se určí tak, že experimentátor vysílá podněty jednotlivě od nejnižšího stupně a zvyšuje jejich intenzitu, dokud je subjekt nepostřehne
metoda konstantního podnětu = stanovení prahového podnětu na základě zaregistrování nebo nezaregistrování prezentovaného podnětu