Pojetí myšlení v psychologii. Teorie myšlení.

Myšlení

Pojem myšlení

Psychologický slovník pojem myšlení definuje jako „proces vědomého odrazu skutečnosti“ (Hartl, Hartlová 2000, str. 332). Do tohoto odrazu se přitom zahrnují i objekty, které nejsou přímo dostupné smyslovému vnímání. Podle Nakonečného je myšlení „vývojově vyšší psychická funkce, umožňující dokonalejší poznávání životního prostředí, a tím i dokonalejší adaptaci na životní podmínky“ (1997, str. 115). Plháková jej definuje stručně jako „proces zpracování a využívání informací (2004, str. 262). Říčan navíc dodává, že nám pomáhá účelně jednat (2009). Myšlení nám pomáhá řešit problémy tam, kde už na vyřešení dané situace nestačí instinkty nebo naučené vzorce chování. Je to poznávací proces, který subjektu umožňuje veškerou komunikaci a interakci s okolím. Díky němu může subjekt chápat a řešit problémy a situace a chápat a uspořádávat vztahy mezi předměty a jejich mentálními reprezentacemi (Nakonečný, 1997). Mezi tyto mentální reprezentace řadíme např. vjemy, představy, pojmy nebo abstraktní znaky. Z vnímané části okolí subjektu se v mysli vytvoří jeho reprezentace, ke které je přiřazen význam (Nakonečný, 1997). Přiřazení významu pomáhá se zařazením do mentálních kategorií (pojmů), které jsou si ve svém významu (jednom nebo více aspektech) podobné. Kromě konkrétních předmětů a událostí se do těchto kategorií zařazují také zkušenosti nebo ideje.Tato kategorizace se též nazývá kognitivní mapa nebo kognitivní reprezentace skutečnosti (Nakonečný, 2004).

Myšlení a vnitřní řeč

Vyšší úrovně myšlení jsou úzce spjaty s jazykem. Některé formy myšlení u lidí probíhají formou vnitřní řeči. Její význam popisují Piaget a Inhelderová tak, že „řeč znásobuje rozsah a rychlost myšlení“ (2001, str. 79). Ta není pro okolí slyšitelná, ačkoliv při ní mohou mluvidla vykazovat určitou míru aktivity. Nevyužívá se při ní ovšem běžná slyšitelná forma řeči, ale je zkrácená a využívá představy slov. Touto problematikou se zabýval zejména L. S. Vygotskij. Rozdíl mezi vnitřní a vnější řečí tedy spočívá v tom, že u vnitřní řeči se myšlení (jakožto práce s významy) odehrává s řečí simultánně, kdežto vnější řeč je až zvukovým výsledkem této součinnosti. Obor, který se zabývá vztahem jazyka a vědomí, potažmo myšlení, se nazývá psycholingvistika. Z jejího hlediska je vnitřní řeč definována jako „fáze v generování výpovědi, která předchází vnější řeč a tvoří tedy mezistupeň mezi komunikativní intencí mluvčího a realizací ve výpovědi“ (Vygotskij, 2004, str. 51). Vztah myšlení a vnitřní řeči není konstantní ani z hlediska funkčního, ani časového, neboť např. u šimpanzů, kteří používají jen velmi minimalistické a primitivní verbální komunikaci, je instrumentální myšlení tj. „chápání mechanických spojení a vymýšlení mechanických prostředků k mechanickým konečným cílům“ (Vygotskij, 2004, str. 61-62) na velmi vysoké úrovni; stejně tak z hlediska vývoje myšlení se vliv řeči významně mění. Vnitřní řeč je tedy velmi významným prvkem procesu myšlení (někdy bývá dokonce s myšlením ztotožňována). Není ještě zcela zjištěno, kdy ve vývoji dítěte se vnější řeč mění ve vnitřní a je využívána k myšlení. Nelze zároveň říci, že by vznikala pouhým snižováním hlasitosti vnější řeči, ani že by šepot měl s vnitřní řečí shodné rysy. Lze však bezpochyby říci, že vzniku vnitřní řeči předchází vnější řečové projevy a že např. ovládnutí gramatických struktur předchází osvojení logických struktur a operací (tj. dítě používá např. vedlejší věty podmínkové předtím, než ovládne podmíněné vztahy) (Vygotskij, 2004).

Druhy myšlení

Konvergentní a divergentní

Konvergentní myšlení je také známé jako reproduktivní nebo sbíhavé. Hartl a Hartlová píší o tom, že konvergentní způsob je „zužující prostor myšlení“ (2000, str. 334) a že je charakteristické hledáním jedné správné odpovědi, nikoli pestré palety všech možných řešení jako myšlení divergentní. Řídí se přesnými pravidly, které vedou k určitému cíli. Tato přesná pravidla se nazývají algoritmy.Podle Plhákové je algoritmus „specifický myšlenkový postup vhodný pro řešení určitého problému“ (2004, str. 269). Divergentní myšlení, neboli heuristické, případně tvořivé myšlení, se projevuje zejména při problémech, kdy nemáme kompletní informace nebo známé algoritmy řešení, je tedy zapotřebí objevit nový postup. Hledá zkrácené a jednodušší postupy. Berg a Hoicka ve své studii divergentní myšlení popisují jako „schopnost nacházet nové nápady, což je důležitým faktorem napomáhajícím při tvorbě nových věcí a řešení problémů… Přicházet s novými nápady vyžaduje schopnost přemýšlet nad rámec věcí, které jsou v současné chvíli dostupné, a hledat nové alternativy“ (2014, str. 1629). Divergentní myšlení umožňuje na jeden problém vymyslet větší množství řešení, z kterých se dá později vybrat to nejvhodnější. Typickým příkladem tohoto způsobu nacházení řešení je tzv. brainstorming.

Induktivní a deduktivní

Induktivní myšlení pracuje především se zobecňováním. Pomocí úsudku jsme díky němu schopni z premis, faktů a konkrétních případů vyvodit všeobecné závěry (Hartl & Hartlová, 2000). Používá při tom dvou základných myšlenkových operací: generalizace a abstrakce. Generalizace neboli zobecňování hledá obecný vztah či pravidlo, které platí pro všechny členy dané kategorie. Dochází při něm často k přehlížení jedinečných či subjektivně nepodstatných vlastností jednotlivých členů (Plháková, 2004). Abstrakce je proces, při němž se vyčleňují podstatné a obecné vlastnosti předmětů a jevů. Hartl a Hartlová píší o odkrývání podstatných vlastností a vztahů mezi předměty. Podle nich je to též způsob myšlenkového uchopení předmětu, který vymezuje právě ty vlastnosti a vztahy, které nelze smyslově odlišit (2000). Deduktivní myšlení „vyvozuje z obecných pravidel závěry o specifických případech“ (Plháková, 2004, str. 276). Typickým příkladem deduktivního myšlení je známý Aristotelům sylogismus (1. Všichni lidé jsou smrtelní 2. Sókrates je člověk 3. Sókrates je smrtelný). Tento druh myšlení se nejlépe uplatňuje, pokud je dané pravidlo dobře známé a pravdivé. Jedná se tedy o dva výroky, které dohromady vytváří úsudek.

Analytické a syntetické

Analytické myšlení pracuje na principu rozdělení většího celku na menší části. Probíhá strukturovaně, plně vědomě a krok za krokem, což usnadňuje jeho reprodukci. Zahrnuje schopnost vyvozovat mezi jednotlivými částmi spojitosti a strukturovat je (Plháková, 2004). Syntetické na rozdíl od analytického myšlení spojuje dílčí části do většího celku. Tento vytvořený celek může být úplným novotvarem. Závěr syntetického myšlení není obsažen ve výchozích údajích, ten tedy novotvarem je (Plháková, 2004).

Diskurzivní a intuitivní

Myšlení diskurzivní, neboli logicko-deduktivní, získává poznatky a závěry na základě úsudku. Informace procházejí procesem postupného zpracovávání a uvědomování si všech článků logicko-deduktivního řetězce souvislostí jevu nebo situace (Hartl & Hartlová, 2000). Při intuitivním myšlení se naopak jednotlivé články souvislého řetězce procesu dostávají pod práh vědomí, a jeho výsledky a závěry se do vědomí dostávají nečekaně jako vnuknutí (Hartl & Hartlová, 2000).

Senzomotorické, obrazově názorné, pojmově logické

Autorem tohoto pojetí je švýcarský psycholog J. Piaget. Jedná se o vývojové fáze lidské osobnosti, které se však dají vztáhnout i na způsob myšlení charakteristický pro určitý věk člověka. Senzomotorické myšlení neoperuje vůbec s pojmy, řečí ani s jinými symboly. Vychází pouze z pohybů a vjemů a užívá senzomotorické koordinace činností. Piaget a Inhelderová dokonce ze senzomotorické inteligence úplně vylučují myšlení (2001). Pracuje na základě asociování podmíněných reflexů k nepodmíněným, které jsou obohaceny vznikem asimilačních schémat, jedná se tedy především o reakce na okolí. Jeho nevýhoda spočívá v tom, že je nuceno přímo sledovat dění a nemůže překročit jeho rychlost. Charakteristickým prvkem senzomotorického myšlení je metoda pokus-omyl. Obrazově názorné, neboli vizuální myšlení, je charakteristické především pro děti předškolního věku, což ovšem neznamená, že by nebylo využíváno i později. Je využíváno pro řešení praktických manipulativních problémů, kdy práce s pojmy by neměla význam (např. mentální rotace objektů). Odehrává se v představách prostorových vztahů a možností pohybu. Na rozdíl od pojmově logického myšlení dochází k odstupu od problému, neboť ten je vnitřně vizualizován a dále zpracováván. Opírá se totiž o pamětní reprezentaci skutečnosti (Nakonečný, 2004).). Piaget a Inhelderová dělí obrazné představy na dva typy: reprodukční a anticipační představy, které „zobrazují pohyby nebo transformace i jejich výsledky, ačkoliv se předtím neúčastnili na jejich realizaci“ (2001, str. 67). Pojmově logické myšlení je charakteristické pro lidský druh. Odpoutává se od bezprostředně vnímaného a konkrétního a místo toho pracuje s pojmy a vztahy mezi nimi. Právě to umožňuje odpoutat myšlení od svalové činnosti (Piaget & Inhelderová, 2001). Vztahy mezi pojmy nám umožňují je uspořádat do hierarchických stromů, které nám pak usnadňují orientaci (Thagard, 2001).

Pojmy

Pojmy definuje Nakonečný jako „zobecněné poznání o objektech skutečnosti, jejich vlastnostech a vztazích“ (2004, str. 332). Plháková pojmy definuje přímo jako „mentální kategorie, do kterých zařazujeme předměty, události, zkušenosti nebo ideje, které jsou si v jednom či více aspektech podobné“ (2004, str. 265). Pojmy nemusí být nutně slovní, ale např. i matematicko-logické. Ty se podle Piageta a Inhelderové „zakládají na operacích, které jsou abstrahovány z činností s předměty, nikoli z vnímaných předmětů“ (2001, str. 48). Zde můžeme vidět kontinuálnost vývoje, neboť pojmově logické myšlení zde využívá prvků senzomotorického, které si postupně abstrahuje (obrazově názorné). To nám umožňuje např. počítání bez nutnosti počítání na prstech atd.

Konkrétní, názorné a abstraktní

Konkrétní myšlení, neboli praktické, je takové, při kterém manipulujeme s vjemy. Problém při něm řešíme prakticky, přímo vykonáváním nějaké činnosti. Opíráme se přitom o fakta a zkušenosti. Podle Hartla a Hartlové je charakteristické doslovností, nemající schopnost zobecňování (2000). Při názorném myšlení pracujeme s představami, nejčastěji vizuálními. Názorné myšlení může značně urychlit proces popisu problému. Lidově by se dalo říct, že jednou vidět je lepší než tisíckrát slyšet. Například vzhled nebo prostorové uspořádání jsou pro názorné myšlení vhodné, naopak abstraktní pojmy je víceméně nemožné zpracovat názorně (např. čest si nelze dostatečně kvalitně vizualizovat). Názorné myšlení v podobě vizualizace nám může například pomoci zapamatovat si velké množství pojmů (technika loci, mentální mapa atd.). Abstraktní myšlení je charakteristické svou prací se znaky, např. verbálními (slova) nebo matematickými. Je vhodné především pro teoretické úkoly a úlohy. Vývojově se jedná o vyšší druh myšlení, spjatý s řečí. Podle Hartla a Hartlové je charakteristické schopností konceptualizace (myšlenkový proces, který nám umožňuje si pomocí myšlenkových operací osvojovat pojmy) a zobecňováním symbolů.

Magické myšlení

Magické myšlení je zvláštní druh myšlení, který patrně pochází z přetrvávající dětské části v psychice dospělých (běžně se vyskytuje u dětí předškolního věku). Yorulmaz, Inozu a Gültepe používají definici, jejímž autorem je J. D. Woolley: „magické myšlení se vztahuje k víře v osobní moc kontrolovat či způsobovat vnější události v reálném světě navzdory kulturně a racionálně přijímaným zákonům kauzality“ (2011, str. 198). Stručnější definice by mohla znít, že magické myšlení je víra, že myšlení se rovná konání. Jedná se o relativně primitivní kognitivní procesy, mezi něž patří např. synkreze (spojování různorodých prvků v jeden celek) nebo princip pars pro toto (záměna části za celek). (Plháková, 2004). Ačkoliv se podle Nakonečného (2001) vyznačuje především znaky jako alogičnost, akauzalita a antropomorfizace, řídí se i dvěma svými specifickými zákony. Podle zákona podobnosti sdílejí věci, které se sobě navzájem podobají nebo mají společné znaky, podobné nebo stejné vlastnosti. Dalším zákonem je zákon nákazy. Podle tohoto zákona se může například dotekem přenášet štěstí nebo smůla z člověka na člověka (Koucká, 2005).