Pojetí myšlení v psychologii. Teorie myšlení.

Myšlení je zřejmě nejsložitější kognitivní proces. Jedná se o mentální děj, při kterém dochází ke zpracování a využívání informací. Úzce souvisí s inteligencí, která určuje úroveň a kvalitu myšlení jedince.[1] Subjekt díky němu může chápat a řešit problémy a situace a uspořádávat vztahy mezi předměty a jejich mentálními reprezentacemi.[2] Interindividuální rozdíly v myšlení jsou patrné především v míře abstraktnosti řešených problémů.[1]

Základními procesy myšlení jsou[1]:

-       Usuzování (reasoning) - vytváření logických úsudků, vyvozování závěrů z výchozích předpokladů

-       Posuzování (judgement) – vytváření statistických úsudků v situacích neurčitosti 

-       Rozhodování (decision making) – výběr některé z možností na základě toho, co člověk ví a co chce

-       Řešení problémů (problém solving) – aktivita kognitivní povahy, která se skládá z více kroků a jejímž cílem je dosažení určitého specifického řešení nebo cíle

-       Tvořivost (creativity) – produkce nových, užitečných myšlenek, které překračují dosavadní koncepce

-       Tvorba pojmů a kategorizace – proces přiřazování jevů (objektů) do určité skupiny jevů (pojmů)

Myšlení a vnitřní řeč

Vyšší úrovně myšlení jsou úzce spjaty s jazykem. Některé formy myšlení u lidí probíhají formou vnitřní řeči. Ta není pro okolí slyšitelná, jelikož operuje s představami slov, ale mluvidla při ní mohou vykazovat určitou míru aktivity. Podle J. Piageta znásobuje rozsah a rychlost myšlení.[3] Rozdíl mezi vnitřní a vnější řečí spočívá v tom, že při vnitřní řeči se myšlení (tedy práce s významy) odehrává s řečí simultánně, zatímco vnější řeč je až zvukovým výsledkem této součinnosti. Obor, který se zabývá vztahem jazyka a vědomí, potažmo myšlení, se nazývá psycholingvistika.[4]

Vnitřní řeč je tedy velmi významným prvkem procesu myšlení (někdy bývá dokonce s myšlením ztotožňována). Není jisté, kdy ve vývoji dítěte se vnější řeč mění ve vnitřní a je využívána k myšlení. Nelze zároveň říci, že by vznikala pouhým snižováním hlasitosti vnější řeči, nebo že by měla shodné rysy s šepotem. Lze však bezpochyby říci, že vzniku vnitřní řeči předchází vnější řečové projevy a že např. ovládnutí gramatických struktur předchází osvojení logických struktur a operací (např. dítě používá např. vedlejší věty podmínkové dříve, než ovládne podmíněné vztahy).[4]

Dělení myšlení

Myšlení můžeme rozdělit dle několika kritérií – podle obsahů s nimiž pracujeme, z hlediska postupu myšlení, z hlediska specifických myšlenkových operací, s nimiž pracujeme nebo z hlediska vývojově psychologického.

Z hlediska obsahů

Pro dělení myšlení podle obsahů, s nimiž pracujeme, existuje dvojí dělení, a to buď na propoziční a imaginativní myšlení nebo na konkrétní, názorné a abstraktní myšlení.

Propoziční a imaginativní myšlení je rozdělené podle druhu mentálních reprezentací, s nimiž operujeme. Propoziční myšlení je mentální manipulace s propozicemi (výroky) zpravidla vyjádřenými ve verbálním kódu[1], zatímco imaginativní myšlení je mentální manipulace s nejčastěji zrakovými představami, může se ale jednat i o představy sluchové, se kterými běžně operují například hudební skladatelé (Vobořil, přednášky).

Rozdělení myšlení na konkrétní, názorné a abstraktní je dáno podle míry abstrakce objektu, se kterým v myšlení pracujeme. Konkrétní myšlení je manipulace s aktuálně registrovanými senzomotorickými vjemy během senzomotorické činnosti, jako je vaření nebo stavění nábytku. Názorné myšlení pracuje s představami objektů, které nemusíme aktuálně vnímat a využíváme ho např. při plánování přestavby bytu nebo řešení geometrických úloh. Nakonec Abstraktní myšlení operuje se znaky a symboly, které odkazují k objektům nebo jevům, které nemají ve vnějších světě hmatatelnou podobu a neodkazují k nějaké názorné představě. To umožňuje řešení teoretických problémů a úloh.[1]

Ačkoliv jsou kritéria pro rozdělení těchto kategorií jiná, v důsledku je názorné myšlení totožné s myšlením imaginativním, jelikož oba druhy pracují s představami.

Z hlediska postupu myšlení

Dle způsobu řešení problémů dělíme myšlení na produktivní a reproduktivní myšlení nebo na konvergentní či divergentní myšlení.

Autorem pojmů produktivní a reproduktivní myšlení je M. Wertheimer. Produktivní myšlení je charakterizováno změnami perspektivy, které umožňují řešiteli přistupovat k problému novým, někdy převratným způsobem. Výsledkem je pochopení podstaty vztahu situace, tedy vhled. Oproti tomu reproduktivní myšlení je mechanické a využívá opakování známých postupů, které byly dříve účinné.[5]

Autorem pojmů konvergentní a divergentní myšlení J. P. Guilford. Konvergentní neboli sbíhavé myšlení je postup vedoucí k jednomu správnému řešení, umožňuje vyvozovat závěry na základě logického uvažování a používáme ho při řešení problémů s jedním řešením. Divergentní neboli rozbíhavé myšlení je postup vedoucí k velkému počtu myšlenek a nápadů, vyznačuje se tvořivostí a používáme ho při řešení problémů, které mají několik řešení nebo lze řešení dosáhnout různými způsoby. (Vobořil, přednášky)

Hartl a Hartlová (2000) vydělují z hlediska postupu myšlení ještě 2 druhy – myšlení diskurzivní a intuitivní. Myšlení diskurzivní, neboli logicko-deduktivní, získává poznatky a závěry na základě úsudku. Informace procházejí procesem postupného zpracovávání a uvědomování si všech článků logicko-deduktivního řetězce souvislostí jevu nebo situace. Při intuitivním myšlení se naopak jednotlivé články souvislého řetězce procesu dostávají pod práh vědomí, a jeho výsledky a závěry se do vědomí dostávají nečekaně jako vnuknutí.[6]

Z hlediska použitých myšlenkových operací

Z hlediska myšlenkových operací, s nimiž pracujeme, můžeme myšlení dělit na analytické vs. syntetické, analytické vs. intuitivní, induktivní vs. deduktivní a nebo analogické myšlení.

V dělení na analytické vs. syntetické chápeme jako analytické takové myšlení, při kterém v závěru není obsaženo nic, co by nebylo ve výchozích předpokladech (vybavuji si, jakou barvu má střecha mého domu), jedná se o popis částí určitého celku. Proti němu stoji myšlení syntetické, při kterém závěr není obsažen ve výchozích údajích a výsledkem je tedy něco skutečně nového (přemýšlím, jak lze dosáhnout míru na Blízkém východě). Autorem tohoto dělení je gestalt psycholog Karl Duncker.[1]

Autorem dělení na analytické vs. intuitivní myšlení je pedagogický psycholog J. Bruner. Analytické myšlení je podle něj charakteristické postupováním krok za krokem a to s uvědoměním obsahu i operací, které tvoří jednotlivé kroky. Intuitivní myšlení v jasně vymezených krocích nepostupuje, ale postupy jsou zpravidla založené na vniknutí do problému implicitně a najednou, proces je málo uvědomovaný a opírá se o znalosti jedince.[1]

Induktivní myšlení je typické zevšeobecňováním, kdy z jednotlivých premis a jevů vytváříme jeden závěr. Využívá přitom myšlenkových operací generalizace a abstrakce. Oproti tomu deduktivní myšlení vyvozuje z všeobecných pravidel závěry pro jednotlivé případy a jevy. (Vobořil, přednášky)

Z hlediska vývojově psychologického

Z hlediska vývojové psychologie je nejvýznamnější teorie kognitivního vývoje J. Piageta, který rozděluje kognitivní vývoj dítěte do 4 základních stádií. Kognitivní vývoj probíhá díky neustálé interakci dítěte s prostředím, která vyvolává dva procesy, kterými je dítě vybaveno, asimilaci a akomodaci. Asimilace umožňuje zařazení nových zkušeností do existujících schémat. Díky tomu může člověk zobecňovat vědomosti na základě analogických informací. Akomodace je proces při kterém nové zkušenosti změní nebo vytvoří nové kognitivní struktury a mysl se tak přizpůsobí požadavkům prostředí. Dítě se pomocí těchto procesů snaží dosáhnout rovnováhy (ekvilibra). Rovnováha je ale pomíjivá a člověk je tak při snaze o její dosažení hnán k vývoji.[7]

Pro určitý věk člověka je podle Piageta charakteristická určité stadium kognitivního vývoje a myšlení. Senzomotorické stadium, probíhá do 2 let věku. Dítě v myšlení ještě neoperuje s pojmy, řečí ani s jinými symboly. Je vázáno pouze na pohyb a vjemy a jejich koordinaci v činnosti. Dítě zpočátku provádí nahodilé motorické experimenty, čímž postupně začíná chápat jednoduché vztahy mezi předměty. Zlom představuje pochopení stálosti objektu. Na konci tohoto období se podle Piageta objevuje symbolická funkce, která slouží k vytváření symbolů a v elementární podobě se projevuje tím, že dítě používá při hře různé předměty jako náhradu za jiné (klacek může symbolizovat meč, krabice raketu atd.). Charakteristickým prvkem senzomotorického myšlení je metoda pokus-omyl.[3]

Předoperační stadium se objevuje u dětí od 2 do zhruba 7 let a je podle Piageta přípravou pro pozdější rozvoj logického myšlení. Dítě už ovládá řeč a může tak v omezené míře manipulovat s verbálními symboly objektů a činností. Toto omezení se projevuje např. centrací, tendencí zaměřit se na velmi nápadný znak objektu a opomíjet ostatní.[3]

Stadium konkrétních operací je období od 7 do zhruba 11 let. Dítě v tomto věku nabude schopnosti mentálně manipulovat s vnitřními reprezentacemi objektů, ale pouze těch konkrétních (může manipulovat s myšlenkami na auta, jídlo, hračky). Posun v myšlení se také projevuje v pochopení principu zachování množství a schopnosti reverzibility, dítě umí odhadnou jaké množství tekutiny je shodné, i když je v různých nádobách, a že pokud tekutinu přelijeme z jedné nádoby do druhé, můžeme ji přelít i zpět a množství se nezmění.[3]

Ve Stadiu formálních operací, které se rozvíjí od zhruba 11 let, už dítě zvládá mentálně operovat i s abstraktními pojmy, také už chápe věci, které si samo nezkoušelo. Odpoutává se od bezprostředně vnímaného. Také je schopné zaujmout jiné hledisko než vlastní, a to i pokud nepracuje s konkrétními objekty nebo situacemi.[3]

Myšlenkové operace

Myšlenkové operace jsou účelné manipulace s mentálními/psychickými obsahy za účelem řešení praktických a teoretických problémů. Z hlediska přesnosti můžeme myšlenkové operace rozdělit na algoritmy a heuristiky.

Algoritmy jsou logické myšlenkové operace řídící se přesnými postupy, které se uplatňují především v matematice, logice a přírodních vědách. Jsou tvořeny sériemi kroků. Pokud kroky dodržíme, dospějeme ke správnému závěru. Příkladem situace využívající algoritmus může být aplikace Pythagorovy věty, ale také odeslání emailu. Obojí vyžaduje dodržení „návodu“. Výsledky lze hodnotit jako pravdivé nebo nepravdivé.[1] Algoritmy jsou časově i kognitivně náročné, proto lidé při rychlém rozhodování používají spíše heuristiky. (Vobořil, přednášky)

Heuristiky jsou snadno aplikovatelné soubory pravidel, která nám pomáhají problémy zjednodušit a najít řešení. Na rozdíl od algoritmů nezaručují správnost řešení, ale jsou časově i kognitivně úspornější. Jsou založené na zkušenosti, intuici či „selském rozumu“. Výsledky lze hodnotit jako vhodné nebo nevhodné.[1]

Dalšími myšlenkovými operacemi jsou abstrakce, což je myšlenkové vyčleňování obecných a podstatných vlastností objektů, kategorizace, tedy myšlenkové zařazování objektů a vjemů do mentálních kategorií podle jejich vzájemné shody a odlišnosti a generalizace, neboli zobecňování, což je myšlenkové vystižení společných vlastností objektů a jejich spojování. Dalšími operacemi jsou analýza a syntéza, což je myšlenkové dělení celku na části a naopak myšlenkové sjednocování částí v celek. Můžeme vydělit také indukci, to je způsob usuzování z konkrétních případů na obecné zákonitosti a dedukci, což je naopak usuzování z obecných předpokladů (premis) na jednotlivé závěry, přičemž takové odvozování není pouze pravděpodobné, ale jisté. Nakonec ještě vydělujeme myšlenkovou operaci srovnávání, tedy určování míry podobnosti nebo rozdílnosti mezi objekty z hlediska určitého znaku a analogii, tedy způsob usuzování na základě podobnosti s jinými jevy nebo objekty. (Stehlík, přednášky)

Vlastnosti myšlení

Individuální variabilita myšlení se projevuje i různou měrou jeho vlastností, jsou to:

-       Hloubka – schopnost proniknout do detailu problému

-       Šířka – obsažnost, projevuje se všestrannými vědomostmi a schopností zvažovat při řešení problému všechny vztahy a souvislosti

-       Přesnost – logičnost myšlení, schopnost postřehnout a zformulovat problémy úlohy, důsledně postupovat při řešení problému a dodržovat logické principy

-       Pružnost – schopnost hledat nové, účinné a originální řešení a nepřidržovat se těch známých, ale neúčinných či zastaralých

-       Kritičnost – schopnost podrobit vlastní názory i názory druhých kritické analýze, posuzovat je nestranně a pronikavě

-       Tvořivost – originálnost a nezávislost, pružnost tvorby a myšlenkových obsahů (Vobořil, přednášky)

Kognitivní omyly

Kognitivní omyly (cognitive biases) jsou neuvědomované, opakované chyby v myšlení, které se objevují při zpracování a interpretaci informací. Kognitivní omyly ovlivňují rozhodování a úsudky, které děláme. Mohou tedy vést k nepřesným úsudkům, nelogickým intepretacím či iracionalitě. Některé kognitivní omyly jsou adaptivní, to znamená, že mohou za daných okolností vést k efektivnějšímu jednání. Kognitivními omyly je nazýváme proto, že se odlišují od teorie racionální volby. (Vobořil, přednášky)

Kognitivní omyly můžeme dělit na ty, které se týkají chování a rozhodování, mezi které můžeme zařadit efekt kotvy (anchoring), rámování (framing) či konfirmační zkreslení (confirmation bias), dále sociální kognitivní omyly, například atribuční chyba (attribution bias), konformita (conformity) nebo Pygmalion efekt (Pygmalion effect) a paměťové kognitivní omyly jako je efekt dostupnosti (availability bias) nebo iluzorní korelace (Illusory correlation). (Vobořil, přednášky) Přehled kognitivních omylů je zpracován v článku Přehled kognitivních zkreslení.

Kognitivní omyly mohou mít několik příčin. Každodenní posuzování, usuzování, rozhodování a řešení problémů se významně liší od toho, které provádíme v laboratorních podmínkách. V každodenním životě se lidé často rozhodují na základě neúplných informací, a také bývají zahlceni množstvím informací, které nejsou pro daný problém relevantní, což je významný rozdíl oproti laboratorním podmínkám. Dá se tedy předpokládat, že lidé si vyvinuli strategie myšlení, které dobře fungují v reálném životě, ale nejsou přizpůsobené podmínkám laboratoře. Mají vlastní pravděpodobnostní strategie. Heuristiky v běžném životě zajišťují efektivitu, přestože někdy mohou vést k chybám. Další možnou příčinou kognitivních omylů je, že se díváme na omyly z hlediska jednoduché analýzy problému, ale ne z hlediska zisků a ztrát pro konkrétního jedince. To, co se tedy může zdát z hlediska statistické úvahy jako kognitivní omyl, může být v důsledku pro konkrétního jedince užitečné. Jedince při myšlení ovlivňují také externí faktory, například faktory sociální nebo ekonomické.[8]

Různé pohledy na myšlení z hlediska jeho racionality

Vědci přistupují k otázkám racionality lidského myšlení různým způsobem. Například Stanovich rozlišuje 2 typy lidí podle toho, jak přistupují k lidské racionalitě. Jako panglossiány označuje osoby, které předpokládají, že lidé jsou nutně racionální a případné deficity v lidském myšlení jsou pouze zdánlivé, jelikož jsou vysvětlované špatným normativním modelem. Jako melioristy označuje osoby přesvědčené, že lidé jsou iracionální, ale v jejich iracionalitě je nějaký systém. Pro zvýšení lidské racionality je potřeba kultivovat dispozice pro kritické myšlení a algoritmy učení.[9]

Různě ale můžeme přistupovat i k definici racionality. Jedním z možných dělení racionality je dělení na epistemickou racionalitu a instrumentální racionalitu. Epistemická racionalita je schopnost formulovat zdůvodněná přesvědčení, která jsou pravdivá, zatímco instrumentální racionalita je schopnost jednat v souladu s vlastními zájmy. Jedná se tedy o chování vedoucí k nejefektivnějšímu dosažení cílů.

Napříč zkoumáním racionality lidského myšlení se vyvinula 3 různá hlediska:

A) Lidské myšlení je racionální – předpoklad, že lidé operují ve shodě s racionálním principem odvozeným z logiky a pokoušejí se dedukovat platné závěry z premis argumentu. Iracionální odpovědi mohou být dány omezením kapacity pozornosti nebo jejím selháním. Toto hledisko zastávají nejstarší teorie, v oblasti usuzování je to například teorie mentálních modelů, a v oblasti rozhodování se jedná o klasické teorie rozhodování.

B) Lidské myšlení je adaptivní – předpoklad, že lidé se primárně přizpůsobují svému prostředí. Jejich cílem je maximalizace úspěchu při dosahování cílů nebo maximalizace informačního zisku a redukce neurčitosti než být ve shodě s pravidly formální logiky. Lidské myšlení je za některých okolností racionální a za některých okolností racionální není. Jedná se o současnější hledisko, které je podkladem pro pravděpodobnostní teorie a teorie doménově specifických pravidel.

C) Lidé disponují různými druhy racionality – Evans a Over rozdělují 2 systémy racionality

  • racionalita 1 – adaptivní, na cíl zaměřená forma rozhodování a řešení problémů, která nám pomáhá v dosahování určitých cílů ve světě
  • racionalita 2 – reflektivní forma usuzování, která je konzistentní s normativními logickými modely.[8]

Závěr

Myšlení je v psychologii pojímáno jako nejsložitější kognitivní proces, díky kterému můžeme chápat vztahy mezi předměty a pracovat s jejich mentálními reprezentacemi. Myšlení je tvořeno několika procesy, jedná se o usuzování, posuzování, rozhodování, řešení problémů, tvořivost a tvorbu pojmů a kategorií. Existuje mnoho různých dělení myšlení, ať už z hlediska jeho obsahů, z hlediska myšlenkových operací, postupu myšlení nebo hlediska vývoje myšlení. Lidské myšlení je zatíženo určitými kognitivními omyly, které ale mohou být v běžném životě adaptivní a nemusejí vždy vést k chybám. S tím souvisí i pohled na racionalitu lidského myšlení, ve kterém se názory vědců různí.

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek PhDr. Dalibora Vobořila, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci kurzu Základy obecné psychologie vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 1,7 1,8 Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Academia.
  2. Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie (2. rozš. vyd.). Academia.
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 Piaget, J. & Inhelderová, B. (2001). Psychologie dítěte. Portál.
  4. 4,0 4,1 Vygotskij, L. S. (2004). Psychologie myšlení a řeči. Portál.
  5. Cunningham, J. B. & MacGregor, J. N. (2014). Productive and re-productive thinking in solving insight problems. The Journal of Creative Behaviour, 48(1), 44-63.
  6. Hartl, P. & Hartlová, H. (2000). Psychologický slovník. Portál.
  7. Thorová, K. (2015). Vývojová psychologie. Portál.
  8. 8,0 8,1 Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Academia.
  9. Stanovich, K. E. (1999). Who is rational?: Studies of individual differences in reasoning. Psychology Press

Další doporučená literatura

  • List of cognitive biases. (2001-). https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_cognitive_biases - přehledový článek wikipedii o kognitivních zkresleních.

Odkazy na související články

Vztah myšlení a řeči

Poruchy myšlení

Exekutivní funkce a plánování

Klíčová slova

myšlení, myšlenkové operace, druhy myšlení