Humanistická psychologie osobnosti

Úvod do humanistické psychologie osobnosti

Humanismus označován za třetí proud v psychologii, do něhož se řadí různé směry: fenomenologické, existenciální, humanistické, psychologie vnitřních zkušeností, včetně těch, které se zakládají na psychoanalytických východiscích.

• Opozice vůči behaviorismu (vidí člověka jako poddajnou a pasivní oběť sil v prostředí)
• Opozice vůči psychoanalýze (člověk jako výtvor instinktů a intrapsychického konfliktu)

Do centra psychologie se dostává tvořivá osobnost jako celostní, složitý a neopakovatelně individualizovaný výtvor, jejímž cílem je seberealizace, sebeaktualizace či sebeuplatnění. Tento proud se nevyznačuje vnitřní sevřeností, koncepční jednotou jeho představitelů, ale podobným úhlem pohledu, přístupem k pojímání podstaty a povahy osobnosti. Lze jej rozčlenit do dvou skupin:

1. Fenomenologická pojetí (snaha porozumět jedinečné podobě toho, jak si člověk uvědomuje své bytí ve světě a jak pojímá a prožívá smysl a povahu svého bytí) - např. Rogers, Frankl
2. Humanistické koncepce osobnosti (předmětem poznávání zdravá, tvůrčí osobnost, jejímž cílem je seberealizace, sebeaktualizace, sebeuplatnění) - např. Maslow (MIKŠÍK)

Stoupenci humanistické psychologie prohlašují, že:

• v lidské přirozenosti je stále tendence pohybovat se směrem k osobnímu růstu
• v lidské podstatě je tendence k tvořivosti a soběstačnosti
• lidé jsou převážně vědomými a racionálními bytostmi, u nichž nedominují nevědomé potřeby a konflikty
• člověk je aktivním tvůrcem svého vlastního života se svobodou volby a vývojem životního stylu MIKŠÍK

Důraz na humanistický přístup u různých psychologů různé koncepční orientace: Fromm, Allport, Kelly, Rogers, MIKŠÍK; Horney, Fromm (ŘÍČAN)

Humanistické teorie kritizovány za spekulativní tvorbu - k rysům dospívají z části na základě empirie, ale převážně na základě určitého filosofického, případně ideologického přesvědčení. (ŘÍČAN)

Teorie C. R. Rogerse

Řazen do fenomenologického směru (MIKŠÍK), hlásí se k existencialismu (DRAPELA). Nespoléhal na diagnostické nástroje, ale dával přednost získávání informací přímo od klientů (DRAPELA).

Hlavní body Rogersovy teorie

(DRAPELA):

• Humanismus - ochrana lidské individuality
• Existencialismus- důraz na existenci a svobodu:

1. Teorie "Já" chápe každého člověka jako proces, nikoli hotový výtvor.

2. Přestože je člověk v praxi omezen společenskými normami, potřebuje užívat své svobody (především v myšlení a emocích).

• Optimistický pohled na podstatu člověka - pokládal organismus - základ všech lidských prožitků - za moudřejší než lidské vědomí
• Opozice vůči behaviorismu - nepokládal behavioristický přístup ke zkoumání a k podpoře rozvoje osobnosti za užitečný.
• Zdůrazňuje úzké souvislosti mezi duševním zdravím a seberealizováním. NAKONEČNÝ
• Člověk žije hlavně vlastní osobní a subjektivní svět. NAKONEČNÝ

Teorie osobnosti (plně fungující osobnosti, také teorie Self)

NAKONEČNÝ Založena na teorii psychoterapie a teorii interpersonálních vztahů. Dá se aplikovat na rodinné vztahy, výchovu, vztahy v pracovní skupině, politice apod.

Výchozím konceptem je sebeaktualizace. Ta je jediným motivem v celém teoretickém systému.

Self = obraz, který si člověk vytváří o sobě samém a který ovšem zahrnuje jeho vztahy k prostředí a k hodnotám.

Self-dynamika – sociálně vztažná – jde tu o potřebu vzájemně pozitivních, tj. odměňujících interakcí. Vnímání druhých se propojuje s hodnocením sebe sama

Kongruence a inkongruence zážitků se Self

NAKONEČNÝ

Konzistentní – kongruentní se Self: Není-li jedinec ohrožován, je vůči svému zážitku otevřený → symbolizace zážitku ve vědomí je úplně kongruentní. Ideálním stavem je, pokud všechny zážitky mohou být na symbolické úrovni asimilovány do konzistentní struktury Self.

Nekonzistentní = inkongruence Self a zkušenosti: Jsou ve vědomí popírány. Je to stav ohrožení, pokud by se diskrepance dostala do vědomí, mohla by ohrozit duševní integritu (a sebekoncepci). Odpovědí je obrana, snaha o udržení stále stejné Self struktury – toho se dosahuje percepčním překrucováním zážitků ve vědomí nebo popíráním zážitku ve vědomí vůbec → redukce inkongruenci zážitku se Self-strukturou, aby byla udržena.

Např. naše okolí se k nám chová v rozporu s naším sebepojetím, např. nás přehlíží nebo podceňuje → stav vnitřní neuspořádanosti a tenze – mohou se objevit neurotické poruchy.

Ztráta vnitřní jednoty je motivující, protože znamená vznik nepříjemné tenze, a tak je vyvolán sklon k její redukci.

Obecně platí: NAKONEČNÝ

• zážitek kongruence → psychologické přizpůsobení
• zážitek inkongruence → psychologická obrana

Tendence k sebeaktualizaciNAKONEČNŽ

• Jestliže Self a celková zkušenost organismu relativně kongruentní – aktualizující tendence zůstává relativně sjednocená
• Jestliže Self a zkušenost nejsou kongruentní, potom se obecná tendence aktualizovat organismus může křížit s cíli subsystému motivů, s tendencí aktualizovat Self.

Proces obrany

(je-li zážitek inkongruentní se Self) NAKONEČNÝ

Spočívá v selektivní percepci, překroucení (deformaci) zážitku nebo jeho popření ve vědomí – tak se uchovává konzistence tří prvků: percepce zážitku, hodnocení a Self-struktura (= sebekoncepce). Ty tvoří vnitřní psychickou rovnováhu (podmínka duševního zdraví). Druhy defenzivního chování mohou mít neurotické až psychotické znaky nebo vystupují jako elementy iracionální dezorientace, jimiž jsou zejména:

• racionalizace – výmluva, konstrukce „vysvětlení“
• fantazie – přesun do nového symbolického světa, v němž je zdůrazněno Self
• projekce – nedovolené či zahanbující vlastní sklony se připisují okolí, což redukuje úzkost za sebe sama

Plně fungující osoba

• otevřená svým zážitkům – neprojevuje se defenzivnost a její zážitky jsou ve vědomí plně verbalizovány
• self-struktura bude kongruentní se zážitkem, ale bude současně flexibilní a otevřená asimilaci nového zážitku
• zážitky nebudou ve vědomí popírány a překrucovány
• hodnocení bude vyjadřovat přirozené vnitřní stavy
• bude vykazovat jednotné chování, přizpůsobení novým životním podmínkám
• teorie plně fungující osoby založena na tezi, že:
• jedinec má tendenci k sebeaktualizaci a tendenci udržovat sebekoncepci kongruentní se svými zážitky
• tyto tendence nejplněji realizovány, když jedinec zakouší pozitivní hodnocení sebe asama a když je uspokojována jeho potřeba pozitivního vztahu k jiným osobám
• jestliže jsou tendence realizovány, stává se jedinec plně fungující osobou