Informační legislativa – její rozdělení a právo svobodného přístupu k informacím
Obsah
INFORMAČNÍ LEGISLATIVA
Základ informačního práva tvoří:
- Listina základních práv a svobod (OSN 1948, ústavní zákon ČR č. 23/1991 Sb.)
- Listina základních práv EU (směrnice č. 2007/C300/1)
Základní rozdělení informačního práva na 3 větve:
1. Právo podporující šíření informací
- svoboda slova ("Listina OSN" čl. 17, odts. 3; "Listina EU" hlava II, čl. 11)
- svobodný přístup k informacím ("Listina OSN" čl. 17, odst. 1-5, čl. 25, odst. 1, čl. 35, odst. 2)
2. Právo na ochranu před šířením informací
- ochrana tajemství právnických osob
- ochrana osobních údajů ("Listina OSN" čl. 10 a 13; "Listina EU" hlava II, čl. 8)
3. Právo na ochranu duševního vlastnictví
- ochrana autorských práv ("Listina EU" hlava II, čl. 17)
- ochrana průmyslového vlastnictví ("Listina EU" hlava II, čl. 17)[1]
PRÁVO SVOBODNÉHO PŘÍSTUPU K INFORMACÍM
Právo na informace je garantováno Listinou základních práv a svobod v rámci politických práv, protože je prostředkem k účasti lidí na politickém životě státu. Právo na svobodný přístup k informacím je jedním z nejdůležitějších práv, která se týkají vztahu občana a veřejné správy. Hlavním smyslem práva na informace je zprostředkovat každému přístup k věcem veřejného zájmu, a tím umožnit neformální dohlížení a kontrolu výkonné moci ve státě. Současné znění zákona o svobodném přístupu k informacím je výsledkem dlouholetých změn, připomínek i doplnění, které se odehrávaly v rámci implementace předpisu do každodenního života veřejné správy. Zákon byl následně několikrát novelizován.[2]
Stručný historický vývoj práva v české legislativě
Za dob tzv. První republiky byla v Ústavní listině Československé republiky zaručena svoboda projevu, zejména tisku, zajišťovala se svoboda bádání a šíření jeho výsledků. V roce 1938, po Michovské dohodě, Ústava prošla vývojem, kdy přestala zcela platit. Po 2. světové válce byla ústavní a právní řád obnoven v duchu První republiky. Po únoru 1948 zákony značně omezovaly svobodu projevu a tisku, porušením vznikla hrozba nejrůznějších sankcí. Poprvé bylo v České republice zakotveno právo na informace až v Ústavním zákoně ze dne 9. ledna 1991. Tímto byla uvozena Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon tehdejšího Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní republiky. Listina základních práv a svobod byla opakovaně přijata dne 16. prosince 1992 v rámci ústavního zákona č. 1/1993 Sb.. Problém nicméně přetrvával kvůli neexxistenci prováděcího zákona, který by dále přesně charakterizoval, jasně označil a strukturoval povinné osoby, vymezil oblast informací, specifikoval chráněné informace a podmínky, podle kterých mají obě strany postupovat. V roce 1998 Senát předložil Poslanecké sněmovně první návrh zákona o svobodném přístupu k informacím.
Současnost práva přístupu k informacím
Hlavním cílem Zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím... je zajištění vymahatelnosti informací od správních orgánů a boj proti byrokracii, korupci a zneužívání moci. Zákonem jsou zejména definovány povinné subjekty, jež mají povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti:
- státní orgány,
- územní samosprávné celky a jejich orgány,
- veřejné instituce
- veřejnoprávní korporace (např. Česká lékařská komora)
- některé fyzické osoby pověřené výkonem veřejné moci (např. soudní exekutor, rektor univerzity apod.)
- některé právnické osoby nadané výkonem veřejné moci (např. Všeobecná zdravotní pojišťovna apod.)
Zákon se nevztahuje na poskytování informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví a na poskytování názorů budoucích rozhodnutí a vytváření nových informací.[3]
Odkazy
Reference
- ↑ RUDOLF, Vlasák. Informační politika::minulost a současnost v Čechách a ve vyspělých demokraciích: Informační politika:minulost a současnost v Čechách a ve vyspělých demokraciích. Praha, 2011, 92 s. Dostupné také z: http://uisk.ff.cuni.cz/listing.do?categoryId=20240
- ↑ EVA, Ludvíková. Svobodný přístup k informacím. Brno, 2006, 63 s. Dostupné také z: http://is.muni.cz/th/69783/pravf_m/
- ↑ Kompletní průvodce právem na informace. Brno, 2016. Dostupné také z: http://frankbold.org/pro-media