Informační legislativa – její rozdělení a právo svobodného přístupu k informacím

INFORMAČNÍ LEGISLATIVA

Pojmem legislativa rozumíme zákon či soubor zákonů navrhovaných vládou, které vznikly z moci úředníka nebo parlamentu. „Prostřednictvím práva přijímat, vyhledávat a rozšiřovat ideje a informace se každému umožňuje dozvědět se informaci a získat informaci do své dispoziční sféry a v ní tuto informaci zpracovat, pro svojí potřebu i pro potřebu jiných, když v souladu s Ústavou k němu patří i právo takto získanou informaci dále rozšiřovat.“[1]

PRÁVO SVOBODNÉHO PŘÍSTUPU K INFORMACÍM

Právo na informace je garantováno Listinou základních práv a svobod v rámci politických práv, protože je prostředkem k účasti lidí na politickém životě státu. Právo na svobodný přístup k informacím je jedním z nejdůležitějších práv, která se týkají vztahu občana a veřejné správy. Hlavním smyslem práva na informace je zprostředkovat každému přístup k věcem veřejného zájmu, a tím umožnit neformální dohlížení a kontrolu výkonné moci ve státě. Současné znění zákona o svobodném přístupu k informacím je výsledkem dlouholetých změn, připomínek i doplnění, které se odehrávaly v rámci implementace předpisu do každodenního života veřejné správy. Zákon byl následně několikrát novelizován.[2]

Stručný historický vývoj práva v české legislativě

Za dob tzv. První republiky byla v Ústavní listině Československé republiky zaručena svoboda projevu, zejména tisku, zajišťovala se svoboda bádání a šíření jeho výsledků. Cenzura se vylučovala. V roce 1938, po Michovské dohodě, Ústava prošla vývojem, kdy přestala zcela platit. Po 2. světové válce byla ústavní a právní řád obnoven v duchu První republiky. Po únoru 1948 zákony značně omezovaly svobodu projevu a tisku, porušením vznikla hrozba nejrůznějších sankcí. Poprvé bylo v České republice zakotveno právo na informace až v Ústavním zákoně ze dne 9. ledna 1991. Tímto byla uvozena Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon tehdejšího Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní republiky. Listina základních práv a svobod byla opakovaně přijata dne 16. prosince 1992 v rámci ústavního zákona č. 1/1993 Sb.. Problém nicméně přetrvával kvůli neexistenci prováděcího zákona, který by dále přesně charakterizoval, jasně označil a strukturoval povinné osoby, vymezil oblast informací, specifikoval chráněné informace a podmínky, podle kterých mají obě strany postupovat. V roce 1998 Senát předložil Poslanecké sněmovně první návrh zákona o svobodném přístupu k informacím.

Současnost práva přístupu k informacím

Hlavním cílem Zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím... je zajištění vymahatelnosti informací od správních orgánů a boj proti byrokracii, korupci a zneužívání moci. Zákonem jsou zejména definovány povinné subjekty, jež mají povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti:

  • státní orgány,
  • územní samosprávné celky a jejich orgány,
  • veřejné instituce
  • veřejnoprávní korporace (např. Česká lékařská komora)
  • některé fyzické osoby pověřené výkonem veřejné moci (např. soudní exekutor, rektor univerzity apod.)
  • některé právnické osoby nadané výkonem veřejné moci (např. Všeobecná zdravotní pojišťovna apod.)

Zákon se nevztahuje na poskytování informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví a na poskytování názorů budoucích rozhodnutí a vytváření nových informací.[3]

Novelizace zákona č. 106/1999 Sb.

Poslední novelizace pochází z roku 2006 jako zákon č. 61/2006 Sb., který upravuje zákon č. 106/1999 Sb., zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zákon č. 128/2000 Sb. o obcích. Důvodem této novelizace byla potřeba zakotvení směrnice Evropského parlamentu a rady 2003/98/ES o opakovaném použití informací veřejného sektoru do českého právního řádu. Tato směrnice definuje minimální požadavky na poskytování informací veřejnou správou široké veřejnosti, které mají být spravedlivé, transparentní a nediskriminační.[4]

Zdroje

Reference

  1. ↑ Nález Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 16.6. 1999, sp. zn. II. ÚS 10/99, in: Drgonec, J.: Sloboda prejavu a právo na informácie v teórii a praxi ústavného práva Slovenskéj republiky, Časopis pro právní vědu a praxi č. 4/1999, s. 395 a n.
  2. ↑ EVA, Ludvíková. Svobodný přístup k informacím. Brno, 2006, 63 s. Dostupné také z: http://is.muni.cz/th/69783/pravf_m/
  3. ↑ Kompletní průvodce právem na informace. Brno, 2016. Dostupné také z: http://frankbold.org/pro-media
  4. ↑ VLASÁK, Rudolf. Informační politika::minulost a současnost v Čechách a ve vyspělých demokraciích . Praha, 2011, 92 s. Dostupné také z: http://uisk.ff.cuni.cz/listing.do?categoryId=20240

Související články

Ochrana osobních údajů
Průmyslové vlastnictví
Internet a autorské právo

Klíčová slova

informační legislativa, informační právo, právo svobodného přístupu k informacím

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Informační_legislativa_–_její_rozdělení_a_právo_svobodného_přístupu_k_informacím&oldid=35853“